ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.1122.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 1122/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce P. P., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1/ N. O. a 2/ P. Š., obou zastoupeným advokátkou, o vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 34 C 544/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. června 2005, č. j. 53 Co 140/2005-111, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud dovoláním napadeným rozhodnutím věcně potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vydání movitých věcí, a pro případ, že tyto věci vydány nebudou, uložení solidární povinnosti žalovaným zaplatit částku ve výši 100.000,- Kč. Na rozdíl od prvostupňového soud odvolací neshledává v dané věci překážku věci pravomocně rozhodnuté, neboť žalobce žádá vydání některých věcí nikoli jako v případě předchozím, kdy je měl darovat, nýbrž proto, že je měl žalovaným předat do úschovy; při absenci jakýchkoliv dalších srozumitelných má však odvolací soud žalobcova tvrzení za ryze účelová a nevěrohodná a za vzájemně si odporující. Přezkoumávané rozhodnutí je správné i v závěru o nedostatku pasivní legitimace žalované 2/ k uplatněnému nároku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, jež vedle řady vulgárních invektiv vůči soudcům odvolacího soudu a účastníkům řízení a namítané nezákonnosti pojící se k blíže neurčenému zplnomocnění předloženého žalovanou 2/, neobsahovalo náležitosti předpokládané §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o.s.ř.“). Poté, kdy se stal v řízení zastoupeným advokátem, ohlásil dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Otázku po právní stránce zásadního významu spatřuje v tom, zda v případě, kdy odvolacím soudem nebyla shledána překážka věci pravomocně rozsouzené, bránilo odlišné skutkové tvrzení žalobce dalšímu, míněno zřejmě odvolacímu, přezkoumávání rozhodnutí soudu prvního stupně. Podle dovolatele se odvolací soud totiž tvrzeními žalobce nezabýval a tak nedošlo k projednání věci a k hodnocení důkazů.
Žalované ve společném vyjádření k podanému dovolání popsaly genezi vzájemných vztahů se žalobcem a předestřely také skutkovou stránku celého sporu. Jsou toho názoru, že se soudy obou stupňů dostatečně zabývaly žalobními tvrzeními a důkazy, přičemž postup žalobce považují toliko za úmyslné „zneužívání soudů a pokus o jejich terorizování“.
Podle §240 odst. 1, věty první, o.s.ř. může účastník podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
Podle ustanovení §43 odst. 2, věty první, o.s.ř., které platí i pro řízení u dovolacího soudu (§243c odst. 1 o.s.ř.), není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne.
Podle §241a odst. 1 o.s.ř., v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů se toto rozhodnutí napadá, popřípadě které důkazy by měly být provedeny k prokázání důvodu dovolání, a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241b odst. 3, věty první, o.s.ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů (§241a odst. 2 a 3 o.s.ř.) se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, je vadným podáním, které může dovolatel doplnit o chybějící náležitosti jen do uplynutí dovolací lhůty, tj. do dvou měsíců ode dne, kdy mu bylo doručeno napadené rozhodnutí odvolacího soudu. Nebyla-li v době podání dovolání splněna podmínka zastoupení uvedená v §241 o.s.ř., běží tato lhůta až do uplynutí lhůty, která byla dovolateli určena ke splnění této podmínky; požádá-li však dovolatel před uplynutím lhůty o ustanovení zástupce (§30 o.s.ř.), běží uvedená dvouměsíční lhůta znovu až od právní moci usnesení, kterým bylo o této žádosti rozhodnuto. Podle §30 odst. 1 a 2 o.s.ř. o tom, že má účastník, u něhož jsou splněny předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků, právo podat žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů (povinného zastoupení), je povinen předseda senátu účastníka poučit.
Podle §240 odst. 3 o.s.ř. je lhůta k podání dovolání zachována také tehdy, jestliže dovolání bylo podáno po uplynutí dvouměsíční lhůty proto, že se dovolatel řídil nesprávným poučením soudu o dovolání. Neobsahuje-li rozhodnutí poučení od odvolání, o lhůtě k dovolání, nebo o soudu, u něhož se podává, nebo obsahuje-li nesprávné poučení o tom, že dovolání není přípustné, lze podat dovolání do čtyř měsíců od doručení.
Z uvedeného vyplývá, že neobsahuje-li dovolání údaj o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, jde o vadu podání, kterou může dovolatel odstranit z vlastní iniciativy nebo na výzvu soudu jen do uplynutí dvouměsíční (popř. způsobem výše naznačeným prodloužené) lhůty určené k podání dovolání. Marným uplynutím propadné (prekluzívní) lhůty podle §241b odst. 3 o.s.ř. se původně odstranitelné vady dovolání stávají neodstranitelnými; dovolací soud proto k opožděnému doplnění dovolání nesmí přihlížet z úřední povinnosti. Pokud v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, je třeba dovolání, které je nezpůsobilé zahájit dovolací řízení, za přiměřeného použití ustanovení §43 odst. 2, věty první, o.s.ř. odmítnout (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2003, sp. zn. 29 Odo 108/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 3/2004, pod poř. č. 21, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 1060/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 2005, pod poř. č. 31).
V daném případě bylo rozhodnutí odvolacího soudu doručeno žalobci dne 30. srpna 2005. Protože nebyl kvalifikovaně zastoupen, soud prvního stupně jej usnesením ze dne 12. září 2005, č. j. 34 C 544/2003-125 (doručeným mu dne 27. září 2005), vyzval, aby si ve lhůtě patnácti dnů zvolil zástupcem advokáta a jeho prostřednictvím podal řádné dovolání – takové usnesení však neobsahovalo poučení podle §30 o.s.ř.; v uvedené lhůtě žalobce o ustanovení právního zástupce z řad advokátů nepožádal. Žalobce, následně zastoupen advokátem určeným Českou advokátní komorou podle ustanovení §18 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii ve znění pozdějších předpisů, podal „doplnění dovolání“ dne 9. března 2006.
Z výše uvedeného se proto podává, že vady podání mohly být v důsledku toho, že žalobci nebylo poskytnuto zákonem předepsané poučení o právu žádat ustanovení povinného zástupce z řad advokátů soudem odstraněny ve smyslu lhůty uvedené v §240 odst. 3 o.s.ř. (tj. i kdyby dovolací soud vykládal pro dovolatele nejpříznivěji skutečnost neposkytnutí poučení dle §30 o.s.ř. jako neposkytnutí poučení o dovolání vůbec) do 2. ledna 2006; protože tak ale do uvedené doby neučinil a vzhledem k tomu, že vady dovolání brání tomu, aby mohlo být projednáno, dovolací soud dovolání žalobce podle §241b odst. 3 a §43 odst. 2 o.s.ř. bez dalšího odmítl. Nejvyšší soud zde vychází ze závěrů uvedené judikatury, kterou aplikuje i na situaci, v níž soud neposkytnutím poučení o právu žádat o ustanovení zástupce nezaložil počátek nového běhu lhůty dle §241b odst. 3 věty druhé o.s.ř., tj. od právní moci usnesení, kterým bylo o takové žádosti rozhodnuto. Jiný výklad, nezohledňující zákonem stanovený nejdelší – čtyřměsíční – běh lhůty k podání dovolání a k vyjádření dovolacího důvodu, by odporoval požadavku právní jistoty, neboť by nasvědčoval časově neomezené možnosti kvalifikované formulace dovolacího důvodu. Následek nesplnění abstraktní poučovací povinnosti soudem o procesním právu účastníka není – i s ohledem na zájmy ostatních účastníků řízení – natolik zásadní a přiměřený tomu, aby bylo odhlédnuto od zákonného – propadně a nenapravitelně limitovaného – nastavení včasného zahájení řízení o mimořádném opravném prostředku.
I kdyby však dovolací soud vyložil vzájemný vztah důsledku neposkytnutého poučení dle §30 o.s.ř. a stanovení čtyřměsíční lhůty uvedené v §240 odst. 3 věty druhé o.s.ř. počítané od nového běhu lhůty dle §241b odst. 3 o.s.ř. v dané věci tak, že nový běh lhůty nastal až uplynutím lhůty stanovené žalobci v usnesení doručeném mu dne 27. září 2005, tedy ode dne 13. října 2005, nebylo by pro tytéž důvody možno uvažovat o tom, že by dovolatel mohl kvalifikovaně uvést dovolací důvod později než-li 13. února 2006; ostatně ani k tomu v dané věci nedošlo.
Dovolání žalobce bylo odmítnuto; žalovaným, které by jinak měli právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. července 2006
JUDr. František I š t v á n e k , v. r.
předseda senátu