ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.1287.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 1287/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného J. G., zastoupeného advokátkou, proti povinné L. f. s.r.o. „v likvidaci“, o vydání věci oproti zaplacení 22.750,- Kč, vedené u Okresního soudu ve Frýdku – Místku pod sp. zn. 27 Nc 6205/2004, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 8. 2005, č.j. 9 Co 1158/2005-32, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 22. 9. 2004, č.j. 27 Nc 6205/2004-7, jímž Okresní soud ve Frýdku – Místku zamítl návrh na nařízení exekuce na majetek povinného k uspokojení vzájemné povinnosti povinného vydat osobní automobil Renault Clio s technickým průkazem, průkazem emisí a dokladem o pojištění automobilu oproti povinnosti oprávněného vrátit povinnému zálohu 22.750,- Kč po odečtení vynaložených nákladů. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že oprávněný neprokázal způsobem předvídaným v §43 odst. 1, 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“), že splnil svou vzájemnou povinnost vyplývající z podkladového rozhodnutí, popř. že je připraven ji splnit. Výrokem II. pak odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl oprávněný dovoláním, jímž uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Jeho naplnění spatřuje v tom, že odvolací soud chybně uzavřel, že neprokázal splnění vzájemné povinnosti vůči povinnému. Poukazoval na listinu nazvanou „Prohlášení“, kterou měly soudy obou stupňů k dispozici a z níž splnění jeho povinnosti vyplývá. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. ve spojení s §130 zákona č. 120/2001 Sb. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je tudíž (vyjma případu – o který však v dané věci, a dovolatel to ani netvrdí, nejde – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., pokud by jí řízení trpělo, splňovala podmínku zásadního právního významu) pouze důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Protože uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.
Dovolatel netvrdí, že napadené rozhodnutí je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. zásadního právního významu, a hodnocením argumentace podřaditelné důvodu uvedenému v §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. k takovému závěru dospět nelze; k přezkumu nabídnutou otázku, jež se týká výkladu §43 zákona č. 120/2001 Sb., vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou soudní praxí. Podle ní při vymáhání synallagmatických závazků, jejichž splnění se může domáhat jen ten, kdo sám splnil svůj závazek dříve, anebo, kdo je připraven jej splnit, je oprávněný povinen tyto skutečnosti prokázat již při nařízení exekuce. Splnění vzájemné povinnosti popřípadě připravenost k jejímu splnění může oprávněný prokázat jen listinou vydanou nebo ověřenou státním orgánem či notářem. Soukromá listina sama o sobě není způsobilá prokázat splnění vzájemné povinnosti (případně připravenost k němu) oprávněného, soudní praxe však dovodila, že uvedená listina vyhovuje požadavkům §43 odst. 2 exekučního řádu tehdy, jestliže podpisy na ní byly zákonem předepsaným způsobem ověřeny (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 8. 2005, č.j. 20 Cdo 1887/2004). V daném případě oprávněný takovou listinu nepředložil. Odkazuje-li na listinu „Prohlášení“ (založenou ve spisu na č.l. 38 spisu), pak ani ta není způsobilá shora uvedené skutečnosti doložit. Nestačí prohlášení samotného oprávněného, byť je osvědčeno notářským úkonem (k tomu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze 7. 2. 1975, sp. zn. 3 Cz 10/75, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9, ročník 1976 pod č. 31). Nedostatek ochoty povinného písemně potvrdit splnění vzájemné povinnosti oprávněným, případně poskytnout součinnost potřebnou k ověření soukromé listiny, tedy nemůže být nahrazen tím, že prohlášení o splnění vzájemné povinnosti učiní samotný oprávněný, byť si takové prohlášení „nechá osvědčit“ notářem; jediným prostředkem, jak takový nedostatek ochoty povinného odstranit, je žaloba o určení (§80 písm. c/ o.s.ř.), že svou vzájemnou povinnost splnil, popřípadě je připraven ji splnit (srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1887/2004).
Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu přicházejících ustanovení, Nejvyšší soud je bez jednání (§243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.; povinné však ve stadiu dovolacího řízení (podle obsahu spisu) náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. listopadu 2006
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu