ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.1296.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 1296/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného M. H., zastoupeného advokátkou, proti povinné R., s. r. o., prodejem movitých věcí pro částku 30.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 8 E 720/2001, o dovolání oprávněného proti usnesení Městského soudu v Praze z 22. 6. 2004, č. j. 35 Co 231/2004-88, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím městský soud v dovoláním napadeném, tedy v I. odstavci výroku, změnil usnesení z 22. 11. 2001, č.j. 8 E 720/2001-8, jímž obvodní soud nařídil výkon rozhodnutí, tak, že návrh na nařízení výkonu – s odůvodněním, že podkladový rozsudek nenabyl formální vykonatelnosti, jelikož byl povinné doručen v rozporu s ustanovením §47 občanského soudního řádu, zejména jeho čtvrtého odstavce – zamítl.
V dovolání oprávněný namítá především, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu /dále též jen „o.s.ř.“/), jež spatřuje v závěru odvolacího soudu o formální nevykonatelnosti podkladového rozsudku, ačkoli – jak dovozuje on sám – „přezkum podmínek pro vyznačení právní moci rozsudku v nalézacím řízení je vyhrazen soudu nalézacímu a nikoli odvolacímu soudu v řízení exekučním“. Odvolací soud podle jeho názoru aplikoval příslušná ustanovení obchodního zákoníku i občanského soudního řádu v rozporu s judikaturou, a to zejména Ústavního soudu (zejména jeho rozhodnutími sp. zn. I. ÚS 662/01, III. ÚS 158/99 a IV. ÚS 285/96, týkajícími se principu materiální publicity zápisu do obchodního rejstříku, jenž podle dovolatele nemůže být popírán /pouze/ deklaratorním charakterem účinků tohoto zápisu).
Dovolání (přípustné podle §238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 ve spojení s §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) není důvodné.
Jelikož vady podle ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř., které by řízení činily zmatečným, k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že podkladový rozsudek nenabyl formální vykonatelnosti, jelikož byl povinné doručen v rozporu s ustanovením §47 občanského soudního řádu, zejména jeho čtvrtého odstavce.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (nejen hmotného práva, ale – a o tento případ jde v souzené věci – i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Dovolatel se především mýlí již v názoru, že „přezkum podmínek pro vyznačení právní moci rozsudku v nalézacím řízení je vyhrazen soudu nalézacímu a nikoli odvolacímu soudu v řízení exekučním“. Soudní praxe (zejména stanovisko Nejvyššího soudu ČSR z 18. 2. 1981, sp. zn. Cpj 159/79, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9-10 z roku 1981 pod poř. č. 21 na str. 160/498) je již desítky let ustálená v závěru, že soudy – i když při zkoumání formální vykonatelnosti podkladového rozhodnutí vycházejí především z připojeného stejnopisu rozhodnutí, opatřeného potvrzením o jeho vykonatelnosti (§261 odst. 2 o.s.ř.) – jsou oprávněny a povinny v případě pochybností provést potřebná zjištění přímo ze spisu o řízení, v němž bylo vydáno vykonávané rozhodnutí (zejména zjištění o tom, zda rozsudek byl řádně doručen). V daném případě takové pochybnosti v důsledku tvrzení přednesených povinnou v odvolání skutečně vznikly, odvolací exekuční soud se tedy nemohl spokojit s pouhou doložkou vykonatelnosti, jíž byl opatřen vykonávaný rozsudek, nýbrž musel provést další šetření ze spisu nalézacího soudu. Právní závěr odvolacího exekučního soudu učiněný na základě tohoto šetření je v souladu s judikaturou k ustanovení §47 odst. 4 o.s.ř. (např. s usneseními Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 374/2005 z 20. 10. 2005 a 20 Cdo 2524/2004 z 23. 2. 2005). V rozporu se závěrem přijatým v napadeném rozhodnutí ostatně není ani další obsah spisu nalézacího soudu, jejž měl k dispozici dovolací soud, a z kterého plyne, že usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 z 9. 6. 2005, č.j. 17 C 79/2000-184, jímž bylo odvolání povinné proti nyní vykonávanému rozsudku jako opožděné odmítnuto, městský soud usnesením z 31. 10. 2005, č.j. 39 Co 485/2005-200, změnil tak, že „se odvolání neodmítá“. V tomto řízení dospěl odvolací nalézací soud ke stejnému závěru jako odvolací soud ve vykonávacím řízení, že totiž byl podkladový rozsudek povinné doručen v rozporu s ustanovením §47 odst. 4 o.s.ř., tedy nesprávně, a že v důsledku toho je třeba odvolání povinné považovat za včasné. Z obsahu spisu nalézacího soudu dále plyne, že věc sp. zn. 17 C 79/2000 byla předložena odvolacímu soudu k rozhodnutí o odvolání povinné proti rozsudku, jenž je předmětem tohoto vykonávacího řízení, a že v důsledku toho byl u původní doložky z 23. 4. 2001 (podle níž měl rozsudek nabýt právní moci 19. 4. 2001) dne 13. 1. 2006 učiněn úřední záznam, že „právní moc byla vyznačena – s ohledem na usnesení městského soudu z 31. 10. 2005, č.j. 39 Co 485/2005-200 – nesprávně“. Uvedené skutečnosti vedou dovolací soud k závěru, že se uplatnil suspenzívní účinek odvolání, a že tudíž k výkonu navržený rozsudek nenabyl právní moci a tedy ani vykonatelnosti.
Vzhledem k výše uvedenému lze uzavřít, že se oprávněnému prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (druhý dovolací důvod, totiž vada řízení podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., zůstal pouze ohlášen, aniž mu oprávněný přiřadil jakýkoli konkrétní obsah) správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo; Nejvyšší soud tudíž – aniž nařídil jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) – dovolání jako nedůvodné podle ustanovení §243b odst. 1 části věty před středníkem, zamítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je ve smyslu §243b odst. 5, §224 odst. l a §142 odst. l o.s.ř. odůvodněn procesním neúspěchem dovolatele, jakož i skutečností, že povinné, která by jinak ve smyslu citovaných ustanovení právo na náhradu měla, náklady dovolacího řízení (podle obsahu spisu) nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. ledna 2006
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu