ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.1575.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 1575/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného R. a J. M., státního podniku „v likvidaci“, zastoupeného advokátkou, proti povinnému V. P., zastoupenému advokátem, pro 210.640,- Kč s příslušenstvím, přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. E 2267/2002, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 1. 2006, č.j. 11 Co 348/2005-38, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 18. 3. 2005, č.j. E 2267/2002-33, jímž okresní soud (posuzováno podle obsahu) vyhověl návrhu, aby na místo Okresního podniku služeb – státního podniku „v likvidaci“ vstoupil do řízení oprávněný. Odvolací soud se sice neztotožnil s (implicitním) právním názorem soudu prvního stupně, že státní podniky mohou v režimu zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích ve znění pozdějších předpisů, uzavřít smlouvu o změně příslušnosti k hospodaření s pohledávkami státu, nicméně oprávněným předložený právní úkon lze (podle obsahu) vyložit jako smlouvu o postoupení pohledávky. Ustanovení §256 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), se nevztahuje na procesní nástupnictví po nařízení výkonu rozhodnutí.
V dovolání – jehož přípustnost opírá o ustanovení §239 odst. 2 písm. b) o.s.ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. – namítá povinný nesprávné právní posouzení věci. Je přesvědčen, že způsobem uvedeným v §256 odst. 2 o.s.ř. je třeba přechod práva nebo povinnosti prokázat i po nařízení výkonu rozhodnutí; tomuto závěru nasvědčuje jak dikce §256 odst. 1 o.s.ř. („nařídit a provést“), tak okolnost, že ve výkonu rozhodnutí se neprovádí dokazování. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).
Dovolání – přípustné podle §239 odst. 2 písm. b) o.s.ř. – není důvodné.
Podle §256 odst. 1 o.s.ř. proti jinému, než kdo je v rozhodnutí označen jako povinný, nebo ve prospěch jiného, než kdo je v rozhodnutí označen jako oprávněný, lze nařídit a provést výkon rozhodnutí, jen jestliže je prokázáno, že na něj přešla povinnost nebo právo z rozhodnutí.
Podle §256 odst. 2 o.s.ř. lze přechod povinnosti nebo práva prokázat jen listinou vydanou anebo ověřenou státním orgánem nebo notářem, pokud nevyplývá přímo z právního předpisu.
S názorem dovolatele, že požadavek průkazu přechodu práva nebo povinnosti kvalifikovanými listinami (zakotvený pro sukcesi nastalou před zahájením řízení o výkon rozhodnutí ustanovením §256 odst. 2 o.s.ř.) se vztahuje i na sukcesi nastalou po zahájení tohoto řízení (při rozhodování podle §107 a §107a o.s.ř.), je třeba se – v obecné rovině – ztotožnit. Nezbytnost předložení kvalifikovaných listin je dána principem formalizace předpokladů nařízení výkonu rozhodnutí, jemuž odpovídá, že listinami dokládajícími sukcesi se neprovádí dokazování. To platí i pro procesní nástupnictví, k němuž došlo po zahájení řízení o výkon rozhodnutí; bylo by vskutku nelogické, aby nástupnictví nastalé před zahájením řízení bylo nutno dokládat kvalifikovaně (a rozhodnout o něm bez dokazování), zatímco nástupnictví nastalé po zahájení řízení nikoli (pročež by k němu bylo nutno vést dokazování). Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 593/2000, a dospívá k němu i odborná literatura (srov. např. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M.: Občanský soudní řád, komentář II. díl, 6. vydání, C. H. Beck Praha 2003, str. 1180-1182). Potud (opačný) právní názor odvolacího soudu správný není.
Nejvyšší soud nicméně již vícekrát vyložil, že z důvodu nesprávného právního posouzení věci je možno napadené rozhodnutí zrušit pouze tehdy, jestliže se řešení příslušné právní otázky může projevit v poměrech dovolatele. Jestliže by i správné řešení dané právní otázky vedlo pro dovolatele ke stejnému výsledku, dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. naplněn není (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4, ročník 2001 pod č. 27).
Tak je tomu i v souzené věci. Dovolatel totiž přehlíží, že původním oprávněným předložená smlouva ze dne 17. 9. 2004 (založená ve spise na č.l. 29-32) požadavky kladené §256 odst. 2 o.s.ř. splňuje, neboť podpisy na ní jsou ověřeny podle zákona č. 41/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2053/2004, uveřejněné v Soudní judikatuře č. 3, ročník 2005 pod č. 43). I kdyby tedy odvolací soud (správně) dovodil, že kvalifikovanými listinami je nutno doložit i sukcesi nastalou až po zahájení řízení o výkon rozhodnutí, výsledek řízení by byl pro dovolatele stejný, neboť smlouva ze dne 17. 9. 2004 takovou kvalifikovanou listinou je.
Jelikož napadené rozhodnutí je – ve svém výsledku – z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné a řešení jiných otázek dovoláním zpochybněno nebylo, Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 2, části věty před středníkem, o.s.ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. prosince 2006
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á , v. r.
předsedkyně senátu