ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.1748.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 1748/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného JUDr. P. K., správce konkursní podstaty úpadkyně Č., spořitelního a úvěrního družstva, zastoupeného advokátem, proti povinné I. S., pro 24.055,35 Kč zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 22 E 708/2004, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2005, č.j. 9 Co 1753/2004-16, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Opavě usnesením ze dne 20. 9. 2004, č.j. 22 E 708/2004-6, zamítl návrh, kterým se oprávněný podle označených podkladových rozhodnutí domáhal k vydobytí, resp. zajištění pohledávky 24.055,35 Kč nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na specifikované nemovitosti. Z výpisu z katastru nemovitostí (listu vlastnictví č. 297 katastrálního území N., obec V.) vyplývá, že nemovitost zde zapsaná jako objekt občanské vybavenosti č.p. 74 na parcele č. st. 66 je ve vlastnictví P. S., tedy osoby odlišné od povinné. Jelikož oprávněný, i když byl k tomu vyzván, nedoložil ve smyslu ustanovení §338b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), že nemovitost je ve vlastnictví povinné, nebyl podle soudu prvního stupně splněn předpoklad pro nařízení výkonu rozhodnutí.
Usnesením ze dne 28. 2. 2005, č.j. 9 Co 1753/2004-16, Krajský soud v Ostravě rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Jedním z předpokladů úspěšnosti návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí – argumentuje odvolací soud – je doložení vlastnického práva povinného k nemovitosti, jež má být výkonem postižena, a to ke dni zahájení vykonávacího řízení (§338b odst. 1, 2 o.s.ř.). Tuto procesní povinnost splní oprávněný zpravidla tím, že předloží výpis z katastru nemovitostí, popřípadě jiné listiny vydané nebo ověřené státními orgány nebo notářem (např. rozhodnutí soudu či jiného orgánu, osvědčení o vydržení), z nichž vyplývá, že povinný je vlastníkem (spoluvlastníkem z titulu společného jmění manželů) nemovitosti. Způsobilými prostředky, jimiž lze ve smyslu ustanovení §338b odst. 1 o.s.ř. vlastnictví povinného osvědčit, však nejsou spisy Okresního soudu v Opavě sp. zn. 12 C 202/2003 a 26 C 75/2001, jejichž obsahem jsou tvrzení a výpovědi povinné a jejího manžela, ze kterých se podávají skutečnosti ústící v závěr o tom, že nemovitost je předmětem jejich společného jmění. Ke zkoumání předpokladů pro nařízení výkonu rozhodnutí způsobem, který oprávněný navrhl, se dokazování neprovádí; k nařízení jednání za účelem provedení oprávněným navržených důkazů stran vlastnictví nemovitosti tudíž nebyl důvod (§253 odst. 1, 2 o.s.ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl oprávněný dovoláním, jímž namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.) a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). První z důvodů naplňuje výtka, že soudy – za situace, kdy z výpisu z katastru nemovitostí se okolnost, že nemovitost je předmětem společného jmění povinné a P. S., nepodává – neprovedly jím navržené důkazy (spisem Okresního soudu v Opavě sp. zn. 26 C 75/2001, výslechy povinné a jejího manžela), které by k průkazu vlastnického práva povinné nutně vedly. Pod druhý důvod lze podřadit nesouhlas s názorem, že vlastnictví povinné musí oprávněný doložit „již při podání návrhu na výkon rozhodnutí;“ závěr o vlastnickém právu může být podle dovolatele výsledkem dokazování (zejména tehdy, neodpovídá-li zápis v katastru nemovitostí skutečnosti). Zásadní právní význam rozhodnutí spatřuje dovolatel v jeho rozporu s hmotným právem při řešení otázky vlastnictví povinné k nemovitosti.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. §238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (usnesení, jímž byl návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítnut, nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí soudu prvního stupně), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., tj. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem je pak dovolací soud vázán (včetně jeho obsahového vymezení) a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
K přípustnosti dovolání, jež může být založena toliko na úvaze o zásadním právním významu rozhodnutí odvolacího soudu, nemohou vést námitky podřaditelné ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.; právě jimi dovolatel argumentuje, vytýká-li absenci jednání a dokazování. K uvedeným okolnostem proto dovolací soud při posouzení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. nepřihlížel (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 7/2004 pod č. 132). Nad rámec uvedeného lze připomenout, že i s otázkou „prokazování“ vlastnického práva povinné k nemovitosti ve smyslu §338b odst. 1 o.s.ř. se odvolací soud vypořádal v souladu s ustálenou soudní praxí.
Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek, jež jsou ve stadiu nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech významné, uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe. Z ustanovení §338b odst. 1 a 2 o.s.ř. vyplývá, že vlastnické právo k postiženým nemovitostem oprávněný neprokazuje důkazy, ale dokládá (osvědčuje) specifickými prostředky (listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány nebo notářem) a že rozhodným okamžikem pro takové osvědčení je zahájení řízení o výkon rozhodnutí. Protože v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé (§241a odst. 4 o.s.ř.), je dovolatelův odkaz na rozsudek ve věci sp. zn. 26 C 75/2001, vydaný Okresním soudem v Opavě 19. 5. 2005, bezcenný.
O rozpor s hmotným právem ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. nemůže jít již proto, že napadené rozhodnutí a námitky v dovolání uplatněné vycházejí z práva procesního (odvolací soud otázku vlastnictví nemovitosti neřešil).
Dovolání, které není přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. (povinné, která by na jejich náhradu měla právo, náklady v tomto stadiu řízení nevznikly).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2006
JUDr. Pavel K r b e k , v.r.
předseda senátu