ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.1834.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 1834/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné E. Ž., zastoupené advokátem, proti povinnému J. D. H. zastoupenému advokátem, provedením prací a výkonů, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 8 E 1224/2005, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci z 25. 11. 2005, č.j. 30 Co 629/2005-40, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Povinný je povinen zaplatit oprávněné na náhradě nákladů dovolacího řízení 450,- Kč k rukám advokáta.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 28. 6. 2005, č.j. 8 E 1224/2005-21, jímž okresní soud nařídil podle svého usnesení ze 14. 12. 2004, č.j. 8 Nc 1083/2004-26, výkon rozhodnutí uložením pokuty ve výši 75.000,- Kč. Odvolací soud dospěl k závěru, že otázku splnění vymáhané povinnosti, namítaného povinným, soud při nařízení výkonu rozhodnutí nezkoumá; tato skutečnost je relevantní až ve stádiu zastavení výkonu. Výši pokuty stanovené v souladu s ustanovením §351 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), shledal s přihlédnutím k povaze vymáhané povinnosti a poměrům povinného přiměřenou.
V dovolání povinný namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že napadené rozhodnutí „obsahuje nesprávné právní posouzení, které má ve věci samé zcela zásadní význam.“ Vadu řízení spatřuje v tom, že soudy neprověřovaly, zda povinnost uloženou exekučním titulem splnil. Soud prvního stupně mu navíc návrh na nařízení výkonu rozhodnutí doručil teprve po jeho nařízení, zatímco naopak jeho odvolání oprávněné k dispozici dal, čímž porušil zásadu rovnosti účastníků. Povinný je přesvědčen (a v tom spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), že výkon rozhodnutí nařízen být neměl, jelikož uloženou povinnost dobrovolně splnil; byl-li již nařízen, měl být podle §559 odst. 1 obč. zák., §268 odst. 1 písm. g/ a §269 o.s.ř. zastaven. Na zaplacení nepřiměřeně vysoké pokuty povinný navíc nemá finanční prostředky; vzhledem ke všemu výše uvedenému tedy navrhl, aby napadené usnesení bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Oprávněná navrhla odmítnutí, případně zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 4. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Povinný argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu zřetelně nepřednesl, a ani hodnocením námitek obsažených v dovolání k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Právní závěr odvolacího soudu, že při nařízení výkonu rozhodnutí soud nezkoumá, zda a v jaké míře povinný splnil povinnost uloženou mu exekučním titulem či nikoli, je v souladu s ustálenou soudní praxí, jež dovodila, že tato okolnost je uplatnitelná a přísluší o ní rozhodovat až v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. g/ o.s.ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR z 20. 8. 1965, sp. zn. 5 Cz 57/65, uveřejněný ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR č. 9, ročník 1965 pod č. 69).
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nemůže založit ani námitka nepřiměřenosti uložené pokuty; pokuta ukládaná v exekučním řízení je institutem procesního práva, a proto nemůže jít o rozpor s právem hmotným ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. Jelikož výše pokuty je závislá na povaze konkrétní vynucované povinnosti a na poměrech konkrétního povinného, nemůže se při aplikaci ustanovení §351 odst. 1 o.s.ř. (tedy normy s relativně neurčitou hypotézou) z povahy věci jednat ani o případ se širším judikatorním přesahem (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 28. 5. 2003, sp. zn. 20 Cdo 740/2003).
Námitkou, že soudy neprověřovaly, zda a v jakém rozsahu byla vymáhaná povinnost splněna, a že výkon rozhodnutí měl být podle §268 odst. 1 písm. g/ o.s.ř. zastaven, uplatňuje dovolatel dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., který je vyhrazen vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a který – jak bylo uvedeno – přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (§238a odst. 2 o.s.ř.) založit nemůže.
Argumentem, že doručením návrhu na nařízení exekuce teprve s usnesením o jejím nařízení byla dovolateli odňata možnost vznést připomínky, je uplatněna zmatečnost řízení ve smyslu §229 odst. 3 o.s.ř., jež však není dovolacím důvodem vůbec a soud se jí vzhledem k nepřípustnosti dovolání nemůže zabývat ani podle §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. Pro úplnost ovšem třeba dodat, že tato námitka je stejně nedůvodná, jelikož výkon rozhodnutí se nařizuje v zásadě bez slyšení povinného (§253 odst. 1 věta první o.s.ř.).
Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Protože dovolání bylo odmítnuto, vzniklo oprávněné podle ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 věty první o.s.ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení; ty spočívají v částce 375,- Kč, představující odměnu za zastoupení advokátem (§1 odst. 1, §2 odst. 1, §12 odst. 1 písm. a/ bod 3., §14 odst. 1, §15 a §16 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb.), sníženou o 50 % podle §18 odst. 1 vyhlášky, a v částce 75,- Kč představující paušální náhradu podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 22. listopadu 2006
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu