ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.2000.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 2000/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného města H. proti povinnému J. V., zastoupenému advokátem, vyklizením bytu a prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 12 E 71/2004, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 5. 2005, č.j. 26 Co 23/2005-38, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud (posuzováno podle obsahu) potvrdil usnesení ze dne 9. 11. 2004, č.j. 12 E 71/2004-13, jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí (rozsudku krajského soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. 19 Co 288/2002). Dospěl k závěru, že přístřeší bylo povinnému a jeho dceři zajištěno; jelikož pokoj má výměru 18 m2, je vybaven umyvadlem s tekoucí teplou a studenou vodou, je zařízen základním nábytkem a k dispozici je i sociální zařízení, kuchyň a společenská místnost, splňuje technická kritéria přístřeší a představuje pro povinného a jeho dceru lidsky důstojné ubytování. Podle názoru odvolacího soudu nelze dovodit, že by časově omezený pobyt nezletilé dcery v předmětné ubytovně mohl zásadním způsobem ovlivnit její další vývoj; přístřeší je pouze provizoriem do doby, než si povinný opatří řádné ubytování, a bude tedy na něm, aby – v rámci plnění své vyživovací povinnosti – zajistil dceři řádné bydlení.
V dovolání – jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ a odst. 2 ve spojení s §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) – povinný namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. a/, b/ o.s.ř.). Vadu řízení spatřuje v tom, že se nekonalo jednání, čímž byl povinný zkrácen na svých právech. Je přesvědčen, že zajištění přístřeší nebylo prokázáno; smlouva o ubytování ze dne 4. 5. 2004 pozbyla platnosti dne 15. 6. 2004 a zanikla; navíc v ní není uvedeno číslo místnosti. Určení lhůty rezervace ubytování ve smlouvě ze dne 28. 6. 2004 je neurčité a neplatné. Pojem přístřeší byl oběma soudy vyložen nesprávně, nebylo-li vzato v úvahu, že zajištěné přístřeší je pro dceru povinného z hlediska jejího vývoje nepřijatelné a nerespektuje požadavek soukromí. Nebylo přihlédnuto ani k tomu, že poplatek za ubytování podle smlouvy ze dne 28. 6. 2004 (4.800,- Kč měsíčně) je vzhledem k příjmům povinného, neplacení výživného matkou jeho dcery a evidenci na úřadu práce nepřiměřeně vysoký. Povinný žádá (a již v předchozích fázích řízení žádal), aby soud přihlédl rovněž k §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), neboť výkon rozhodnutí rozvrátí jeho již tak neúplnou rodinu. Nájemné z dosud užívaného bytu by bylo možno hradit i tak, že by povinný příspěvek na bydlení ponechával oprávněnému. Navrhl, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Oprávněný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005, neboť řízení bylo provedeno podle předpisů účinných do tohoto dne (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř., je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Ačkoli dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, hodnocením samotných námitek vznesených v dovolání k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Námitky týkající se smlouvy ze dne 4. 5. 2004 jsou z hlediska zásadního právního významu napadeného rozhodnutí bezvýznamné, neboť odvolací soud svůj závěr o prokázání zajištění přístřeší vystavěl rovněž (a především) na smlouvě ze dne 28. 6. 2004, což ostatně dovolatel nezpochybňuje.
K námitce, že smlouva o ubytování ze dne 28. 6. 2004 je v části týkající se určení lhůty rezervace ubytování neplatná, je třeba uvést, že platnost smlouvy ve prospěch povinného, kterou oprávněný prokazuje zajištění přístřeší, soud při nařízení výkonu rozhodnutí nezkoumá; smlouvu hodnotí toliko z hlediska ochoty a připravenosti poskytovatele přístřeší poskytnout (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 20 Cdo 431/2005). Odvolací soud se proto neodchýlil od ustálené soudní praxe, pokud smlouvu z hlediska platnosti určení lhůty rezervace nezkoumal.
S námitkou, že nabízené přístřeší je pro dceru povinného nevhodné, se odvolací soud rovněž vypořádal v souladu s ustálenou soudní praxí. Ta dovodila, že přístřeší musí dosahovat té kvality, aby realizací výkonu rozhodnutí nedošlo k porušení práva povinného na zachování jeho lidské důstojnosti. Z hlediska stavebně technického uspořádání musí být přístřeší způsobilé k celoročnímu bydlení, přímo osvětlené, větratelné, s možností přímého nebo nepřímého vytápění, se zajištěním přístupu k sociálnímu zařízení, byť společnému pro více uživatelů. Z hlediska hygienického musí být zdravotně nezávadné (srov. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 11. 1997, sp. zn. 19 Co 690/97, uveřejněné v Soudních rozhledech č. 4, ročník 1999 na str. 123).
Všemi těmito hledisky se odvolací soud řídil a nabízené prostory jimi poměřoval; ostatně ani dovolatel nezpochybňuje, že tato kritéria nabízené prostory splňují. Umožňuje-li nabízené přístřeší lidsky důstojné ubytování, pak další okolnost, totiž zda nabízené prostory jsou pro dceru povinného vhodné z hlediska jejího vývoje, je již nerozhodná, což vyplývá z povahy přístřeší jakožto pouhého provizoria do doby, než si povinný opatří řádné bydlení (které již kritérium vhodnosti z hlediska vývoje jeho dcery splňovat bude). Totéž platí o námitce nedostatku soukromí v nabízeném přístřeší.
Z ustálené soudní praxe napadené rozhodnutí nevybočuje ani z pohledu námitky, že cena ubytování v nabídnutém přístřeší (4.800,- Kč měsíčně) je nepřiměřená vzhledem k příjmům povinného. Finanční náročnost ubytování nediskvalifikuje nabízenou místnost jako přístřeší, neboť to má pouze dočasný a provizorní charakter a úhrada za ně (může-li jím být např. i pokoj v hotelu) bude nezřídka přesahovat běžné nájemné (z novější judikatury srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1314/2004).
Námitku, že v průběhu řízení nebylo přihlédnuto k ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., uplatnil dovolatel teprve v dovolání. Jelikož v předchozích fázích řízení tato námitka vznesena nebyla a odvolací soud tak neměl možnost se jí zabývat, nelze jeho rozhodnutí mít v tomto směru za zásadně významné po právní stránce. Tato námitka je ostatně nedůvodná, neboť podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí není výkonem práva ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., nýbrž využitím možnosti poskytnuté oprávněnému procesním předpisem pro případ, že povinnost uložená exekučním titulem nebyla splněna dobrovolně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002, uveřejněné v Soudní judikatuře č. 4, ročník 2003 pod č. 67).
Námitkou, že se nekonalo jednání a tím došlo ke zkrácení jeho práv, uplatňuje dovolatel zmatečnost podle §229 odst. 3 o.s.ř., spočívající v odnětí možnosti jednat před soudem. Tato zmatečnost však není dovolacím důvodem a soud se jí vzhledem k nepřípustnosti dovolání nemůže zabývat ani podle §242 odst. 3, věty druhé, o.s.ř.
Poněvadž dovolání není přípustné podle žádného v úvahu přicházejícího ustanovení, Nejvyšší soud je bez jednání (§243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Dovolání povinného bylo odmítnuto, oprávněnému, jenž by jinak měl právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §234b odst. 5, věty první, o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. března 2006
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v.r.
předseda senátu