ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.2302.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 2302/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné A. R., k. s., zastoupené advokátem, proti povinnému I. L., pro částku 25.956.182,- Kč, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 95 Nc 10081/2004, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě z 28. 2. 2005, č.j. 10 Co 1262/2004-24, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 9. 8. 2004, č. j. 95 Nc 10081/2004-15, jímž okresní soud – s odůvodněním, že oprávněná způsobem předepsaným ustanovením §36 odst. 4 ex. řádu, totiž postupními smlouvami s úředně ověřenými (legalizovanými) podpisy, převod práva neprokázala – návrh na nařízení exekuce zamítl. Odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že fotokopie obou postupních smluv, tedy jak smlouvy mezi žalobkyní v nalézacím řízení (I. a p. b., a.s., do jejíhož právního postavení dnem 19. 6. 2000 vstoupila Č., a.s.) a společností C. R., a.s., tak smlouvy mezi touto C. R., a.s., a společností, jež podala návrh na nařízení exekuce, tedy A. R., k.s., byly pouze vidimovány (§3 odst. 2 písm. a/ zákona č. 41/93 Sb. v rozhodném znění), což k průkazu převodu práva nestačí. S odvolací námitkou oprávněné, že soud prvního stupně nepřihlédl ke „společnému prohlášení“ Č., a. s., (univerzální právní nástupkyně žalobkyně /I., a. s./, jíž svědčil vykonávaný titul) a společnosti A. R., k. s., se odvolací soud vypořádal jednak závěrem, že toto společné prohlášení je – nebyly-li postupní smlouvy opatřeny ověřením podpisů – k průkazu převodu práva nezpůsobilé, a jednak závěrem, že ani „nemůže nahradit hmotněprávní úkon“, v daném případě smlouvu o postoupení pohledávky.
V dovolání (zásadní právní význam přisuzuje právní otázce řešené podle jejího názoru různými krajskými i okresními soudy rozdílně, totiž zda k průkazu přechodu či převodu práva ve smyslu §36 odst. 4 ex. řádu, je-li dokládán soukromou listinou, „plně postačuje formalizovaná listina obsahující prohlášení osob oprávněných za účastníky smlouvy o postoupení pohledávky jednat“, a zda tedy „k hmotněprávní sukcesi zákonem uznaným způsobem došlo“) oprávněná namítá nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. spatřuje právě v posouzení postupních smluv jako listin k prokázání převodu práva nezpůsobilých. Podle jejího názoru jsou obě postupní smlouvy (tedy jak mezi I., a. s., a C. R., a. s., tak mezi touto společností a A. R., k. s.) „platnými právními úkony, splňujícími veškeré náležitosti stanovené hmotným právem pro postoupení pohledávek, tj. uzavření smlouvy v písemné formě“, jelikož „občanský zákoník v žádném ustanovení neukládá stranám postupní smlouvy povinnost své podpisy na smlouvě ověřit“. Dovolatelka dále vyjadřuje přesvědčení, že „za situace, kdy věřitel prokáže své oprávnění a postavení listinou sepsanou mezi ním a osobou oprávněnou dle exekučního titulu, splňující veškeré formální náležitosti stanovené zákonem č. 120/2001 Sb., není možné věřiteli odepřít uspokojení jeho práv“ (viz druhý odstavec třetí strany dovolání na č.l. 40); tutéž listinu pak v posledním odstavci téže strany dovolání dovolatelka kvalifikovala jako „listinu vyhotovenou osobou označenou jako oprávněný v exekučním titulu“.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. a §130 zákona č. 120/2001 Sb. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Oprávněná argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu sice přednesla, jejich hodnocením však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Otázku, zda je třeba, aby podpisy na smlouvě o postoupení pohledávky, jíž je prokazován přechod práva z exekučního titulu podle §36 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., byly úředně ověřeny, vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou soudní praxí, jež dovodila, že ověření podpisů je nezbytné vzhledem k principu formalizace předpokladů nařízení exekuce (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu z 29. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 721/97, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 1999 pod č. 4, nebo usnesení Nejvyššího soudu z 18. 1. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2053/2004, uveřejněné v Soudní judikatuře č. 3, ročník 2005 pod č. 43). Ověřený opis smlouvy s neověřenými podpisy k prokázání přechodu práva z exekučního titulu nestačí, neboť vidimací se soukromé listině vyšší kvalita věrohodnosti neposkytuje.
Otázku, zda převod či přechod práva ve smyslu §36 odst. 4 ex. řádu lze prokázat také pouhým prohlášením, Nejvyšší soud vyřešil kladně – avšak pouze ve vztahu k prohlášení osvědčenému notářským zápisem podle §72 odst. 1 písm. h) ve spojení s ustanovením §80 odst. 1 zákona č. 358/1992 Sb., notářského řádu, v rozhodném znění – v rozhodnutí z 30. 8. 2006, sp. zn. 20 Cdo 968/05, na něž se v tomto usnesení odkazuje. Z tohoto rozhodnutí ovšem dále plyne (mimo jiné), že – podobně jako v případě průkazu převodu práva postupní smlouvou, na níž musí být zákonem předepsaným způsobem ověřeny podpisy všech účastníků smlouvy (případný nedostatek součinnosti kteréhokoli z nich by byl nahraditelný jen rozhodnutím soudu podle §80 písm. c/ o.s.ř) – musí i notářské osvědčení o prohlášení, má-li být listinou způsobilou podle §36 odst. 4 ex. řádu, obsahovat prohlášení všech účastníků postupní smlouvy (případně smluv, bylo-li jich uzavřeno více).
O zcela jiný – po skutkové, a tedy i po právní stránce – případ však jde v souzené věci (kdy oprávněná navíc ani netvrdí, že by převod práva prokazovala prohlášením osvědčeným notářským zápisem, nýbrž předkládá pouze „společné prohlášení“ /resp. jeho vidimovanou fotokopii/ opatřené otiskem úředního razítka městské části Praha 2, na němž jsou notářem legalizovány jen podpisy prohlašujících osob). Zatímco totiž výše uvedený judikát považoval za listinu způsobilou prokázat převod práva notářský zápis osvědčující souhlasné prohlášení účastníků postupní smlouvy, že tato smlouva byla uzavřena, kdy a kým, jaký měla obsah atd., v předmětném řízení jde o případ zcela odlišný. Z opakovaných tvrzení (viz návrh, dovolání) oprávněné a zejména ze samotného „společného prohlášení“ (č.l. 6) totiž plyne, že uzavřeny byly postupní smlouvy dvě. První – dne 28. 12. 1999 – mezi I. a p. b., a. s., jako postupitelem a společností CZ R., a. s., jako postupníkem, a druhá – dne 15. 5. 2000 (ve znění dodatků z 24. 5. a 29. 6. 2000) – mezi touto C. R., a. s., jako postupitelem a společností A. R., k. s., jako postupníkem.
Společné prohlášení o uzavření a existenci těchto dvou smluv, jejímiž účastníky měly být postupně tři právnické osoby, však učinily pouze subjekty dva, totiž Č., a. s., jako univerzální právní nástupce v pořadí prvního postupitele, a dovolatelka jako v pořadí druhý postupník.
I když by tedy – v obecné rovině – nebylo možno souhlasit se závěrem, že převod práva prohlášením (osvědčeným ovšem notářským zápisem, kterážto podmínka zde stejně splněna nebyla) prokázat nelze, je v daném konkrétním případě závěr odvolacího soudu o nezpůsobilosti prohlášení, bylo-li učiněno (právě a jen) Č., a. s., a A. R., k. s. (tedy pouze dvěma ze tří subjektů zúčastněných na dvou převodech práva), k průkazu převodu práva v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Protože – jak vyplývá z výše uvedeného – není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), aniž se musel zabývat závěrem odvolacího soudu, že „hmotněprávní úkon, tj. postoupení pohledávky, nemůže být nahrazen společným prohlášením“, podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) o.s.ř. odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, povinnému náklady tohoto řízení, na jejichž náhradu by jinak měl právo, (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř. výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. listopadu 2006
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu