ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.2749.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 2749/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v exekuční věci oprávněné A. – C. a.s., zastoupené advokátem, proti povinnému O. S., zastoupenému advokátem, o nařízení exekuce, pro 1.665.385,84 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 8 Nc 5054/2004, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. července 2005, č. j. 12 Co 712/2004-65, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. července 2005, č. j. 12 Co 712/2004-65, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud změnil napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně (ve výrocích II., IV. a V.) tak, že návrh na nařízení exekuce na majetek povinného podle notářského zápisu NZ 29/99 (N 32/99), sepsaného v J. dne 1.2.1999 notářkou JUDr. I. P., k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 1.665.385,84 Kč zamítl, neboť je toho právního názoru, že předložený exekuční titul - notářský zápis se svolením k přímé vykonatelnosti - je materiálně nevykonatelný. Svůj závěr dovodil ze zjištění, že exekuční titul zavazuje k poskytnutí finančního plnění více subjektů - dlužníka a tři ručitele (z toho jedním je právě povinný) - aniž by obsahoval specifikaci, v jakém konkrétním rozsahu je každý z povinných povolán k plnění. Odvolací soud tak dovodil, že bez určení přesného rozsahu plnění ve vztahu k jednotlivým povinným - při nemožnosti aplikace ustanovení §40 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon č. 120/2001 Sb.“) - je exekuční titul materiálně nevykonatelný, jelikož v exekučním řízení již nelze napravovat vady exekučního titulu.
Oprávněná ve včasném dovolání namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o.s.ř.“)]. Dle jejího názoru je exekuční titul materiálně vykonatelný, neboť vedle celkové částky, kterou má povinný uhradit, obsahuje notářský zápis (v článku 6) závazek dlužníka a ručitelů uhradit celou dlužnou částku do 28.2.1999. Dále oprávněný poukazuje na ustanovení §307 odst. 1 větu prvou zákona č. 519/1991 Sb., obchodního zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „obchodní zákoník“), podle kterého zaručí-li se za tentýž závazek více ručitelů, ručí každý z nich za celý závazek. Z výše uvedeného proto dovozuje, že notářský zápis je materiálně vykonatelný, přičemž povinný je zavázán k zaplacení celého dluhu.
Dovolání je přípustné (§236 odst. 1 o.s.ř.), poněvadž směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§238a odst. 1 písm. c/ ve spojení s §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. a ve smyslu §52 odst. 1 ve spojení s §130 zákona č. 120/2001 Sb.).
Jelikož vady podle ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmatečnosti), ani jiné vady řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní názor odvolacího soudu o materiální nevykonatelnosti podkladového notářského zápisu pro nedostatek určení, zda při pluralitě povinných subjektů a současně dělitelnosti předmětu plnění má být plněno solidárně či podle podílů.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy dovodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Odvolacímu soudu lze přisvědčit pouze potud, že v předmětné věci nelze aplikovat ustanovení §40 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., konstruující fikci povinnosti každého z dlužníků plnit rovným dílem, jelikož titulem k exekuci navrženým je notářský zápis, tedy titul podle §40 odst. 1 písm. d/ v ustanovení §40 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb. nezahrnutý. Dovolací soud již ve svém usnesení ze dne 22. června 2005, sp. zn. 20 Cdo 1587/2004 zdůraznil, že z pouhé absence této skutečnosti samotné však závěr o nezpůsobilosti notářského zápisu být exekučním titulem mechanicky dovozovat nelze. Při zkoumání, zda k exekuci navržený titul je materiálně vykonatelný totiž nelze věc hodnotit jen z přísně restriktivního hlediska, zda je ve výroku titulu výslovně stanoven rozsah plnění dluhu více dlužníky (tedy zda solidárně či v podílech, a jestliže ano, v jakých) a zda v případě absence takového určení rozsahu plnění bude (či naopak nebude) možno aplikovat ustanovení §40 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb. (či §261a odst. 3 o. s. ř. v případě soudního výkonu rozhodnutí), zakládající fikci rovnosti podílů, ale také z hlediska přihlížejícího ke zjevným souvislostem založeným hmotným právem. Teprve v případě, že by podmínky materiální vykonatelnosti nebylo možno dovodit ani s přihlédnutím k těmto hmotněprávním souvislostem, bylo by namístě dospět k závěru, že předmětný titul k exekuci způsobilý není. Nad rámec právě uvedeného dovolací soud poukazuje na své rozhodnutí sp. zn. 2 Cz 15/69, uveřejněné v tehdejší Sbírce soudních rozhodnutí, ročník 1970 pod poř. č. 20, kde dovodil, že byla-li několika dlužníkům uložena povinnost k dělitelnému plnění, aniž bylo vysloveno, kolik je který z nich povinen zaplatit, je třeba pro účely řízení o výkon rozhodnutí z ustanovení §74 odst. 2 a §75 odst. 1 občanského zákoníku per analogiam dovodit, že dlužníci jsou povinni plnit věřiteli stejným dílem (viz mutatis mutandis rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 7 Cdo 150/93, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 6, ročník 1995 pod poř. č. 56).
Z výše uvedeného se proto podává, že i když se tedy na předmětný notářský zápis ustanovení §40 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb. neuplatní, nelze na druhé straně právě s ohledem na závěry přijaté standardní judikaturou pro případy, kdy jde o pluralitu dlužníků a dělitelný předmět plnění, a kdy (přesto) titulem nebylo určeno, má-li být plnění solidární či dělené (a jakými podíly), dospět k závěru o materiální nevykonatelnosti titulu. Nelze však přisvědčit argumentu dovolatelky pojícímu se k možné analogické aplikaci ustanovení §307 odst. 1 věty první obchodního zákoníku. Z uvedeného hmotně právního ustanovení plyne pouze to, že neplní-li věřiteli ani jeden ze solidárních dlužníků, může věřitel podat žalobu o přiznání celého plnění (tedy zahájit nalézací řízení a opatřit si tak ve svém důsledku titul) proti kterémukoli z nich, nikoli však již to, že svědčí-li oprávněnému exekuční titul ve vztahu ke dvěma či více povinným, aniž v něm byl - jakkoli - stanoven rozsah plnění (tedy jak z hlediska, má-li být plněno solidárně či děleně, tak z hlediska výše případných podílů), že by věřitel mohl podat návrh na exekuci pro celou částku jen proti jednomu z povinných (žalovaných v nalézacím řízení (obdobně viz výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 20 Cdo 1587/2004). Pro doplnění dovolací soud dále poukazuje na právní závěr obsažený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. února 2005, sp. zn. 20 Cdo 426/2004, podle kterého i když pasivní solidarita vzniká (přímo) na základě právního předpisu, neznamená to ještě, že - není-li rozsah (způsob) plnění stanoven exekučním titulem – by oprávněný mohl v exekučním řízení vymáhat celé plnění po jediném ze solidárních dlužníků.
Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že odvolací soud, jenž nedostatek materiální vykonatelnosti podkladového notářského zápisu spatřuje - při pluralitě dlužníků a dělitelnosti předmětu plnění - v nedostatku určení rozsahu (způsobu) plnění, výše uvedený právní závěr, zaujatý standardní judikaturou, pominul; názor, že návrh na nařízení exekuce je nutno (v plném rozsahu) zamítnout, je tedy nesprávný a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl tudíž uplatněn právem.
Protože na tomto nesprávném právním posouzení napadené rozhodnutí spočívá, Nejvyšší soud je bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle první věty třetího odstavce téhož ustanovení vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v poměrech hlavy VI. zákona č. 120/2001 Sb.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. ledna 2006
JUDr. František I š t v á n e k , v. r.
předseda senátu