ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.2778.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 2778/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci žalobce A. o. v O., proti žalovaným 1/ O. kraji, zastoupenému advokátem a 2/ České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze, Kodaňská 1441/46, IČ: 697 97 111, o uzavření dohody o vydání věci podle zákona č. 403/1990 Sb., vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 7 C 26/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 22. února 2005, č. j. 12 Co 677/2004-384, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 22. února 2005, č.j. 12 Co 677/2004-384, se ve vtahu k žalovanému 1/ zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
II. Ve vztahu k žalované 2/ se dovolání odmítá.
III. Žalobce a žalovaná 2/ nemají vzájemně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Soud prvního stupně svým rozhodnutím zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal uzavření dohody o vydání věci podle ustanovení §4 a násl. zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon č. 403/1990 Sb.“), a to proto, že žalobce - jakožto oprávněná osoba - řádně nevyzval v šestiměsíční lhůtě osobu povinnou osobu k vydání věci (§19 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb.). Žalobce dne 19. dubna 1991 nesprávně vyzval Krajský národní výbor - likvidační skupinu v O. (nadto rozpočtovou organizaci, která nebyla zřízena zákonem nebo jiným právním předpisem, ale existovala pouze na základě usnesení vlády ČR ze dne 22. srpna 1990), namísto Okresního úřadu O. (§20 odst. 2 zákona č. 425/1990 Sb.); původnímu žalovanému 1/ Základní škole internátní pro děti s vadami řeči se sídlem v O. pak výzva k navrácení majetku nebyla ani doručena a ke dni účinnosti zákona č. 403/1990 Sb. neexistoval ani jako právní subjekt. Pokud jde o žalovanou 2/, tak teprve v průběhu řízení (podáním ze dne 19. října 2001) žalobce navrhl, aby tento subjekt ve smyslu ustanovení §92 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o.s.ř.“), vstoupil do řízení. Pokud by žalobce podal vůči povinné osobě řádnou výzvu (což nebylo v řízení prokázáno), byla by žaloba vůči žalované 2/ přesto zamítnuta, a to z důvodu vznesení námitky promlčení z její strany, když – v souladu s ustanovením §101 obč. zák. – počala tříletá promlčecí lhůta běžet dne 1. června 1991 a skončila dne 1. června 1994. Nadto žalovaná 2/ již nebyla - při zohlednění ustanovení §4 zákona č. 157/2000 Sb. - v okamžiku rozhodování sporu pasivně věcně legitimovanou.
K odvolání žalobce odvolací soud dovoláním napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně jakožto věcně správný potvrdil. Odvolací soud se však neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně vztahujícím se k vadám restituční výzvy, když dovodil, že pokud žalobce vycházel z vlastnických údajů tehdejší evidence nemovitostí a současně z vědomí zániku Krajského národního výboru v O. a existence jeho likvidační skupiny, a této skupině adresoval výzvu (19. dubna 1991), pak je zapotřebí takové výzvě přiznat účinnost a považovat ji za výzvu uskutečněnou ve vztahu k povinnému ve smyslu zákona č. 403/1990 Sb. Za stěžejní v dané věci odvolací soud ovšem pokládá skutečnost, že žalobce měl žalobu podat proti povinné osobě, kterou v době podání žaloby (k 24. lednu 1994) byl Okresní úřad v O. (§20 zákona č. 425/1990 Sb., ve spojení s článkem II. zákona č. 321/1992 Sb.), neboť právě datum podání žaloby určovalo pasivně legitimovaný subjekt namísto Krajského národního výboru v Ostravě, na jehož místo ke dni zahájení řízení u soudu nastoupil uvedený okresní úřad. Žalovaný 2/ jakožto nástupce tohoto okresního úřadu by byl v řízení pasivně legitimován za předpokladu, že by řízení ve vztahu k Okresnímu úřadu v O. bylo zahájeno včas a nikoliv až v době, kdy byl nárok ve vztahu k němu již promlčen, a to pouze do data účinnosti zákona č. 157/2000 Sb., když k 19. říjnu 2001 dotčené nemovitosti již nebyly ve vlastnictví státu, ale O. kraje (§4 zákona č. 157/2000 Sb.). Žalovaný 1/ by proto byl povinnou osobou v době rozhodování soudu prvního stupně a byl by i pasivně věcně legitimován ve sporu, pokud by byla žaloba správně podána a řízení správně zahájeno proti Okresnímu úřadu v O. již 25. ledna 1994 a nikoliv až během řízení; bylo-li totiž řízení proti tomuto subjektu rozšířeno až 19. října 2001, pak platí závěry o promlčení nároku tak, jak dovodil ve svém rozhodnutí soud prvního stupně.
Žalobce v dovolání namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), neboť odvolací soud řešenou právní otázku rozhodl v rozporu s hmotným právem, a nadto v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, konkrétně pak s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2004, sp. zn. 22 Cdo 1361/2003, který podal právní výklad ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. Za otázku zásadního právního významu (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) považuje žalobce posouzení právního nástupnictví povinné osoby ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. V daném případě se tedy jedná o otázku, zda právním nástupcem původně povinné osoby (Krajského národního výboru v O.) byl v rozhodném období pro uplatnění nároku u soudu Okresní úřad v O., kterému ze zákona náleželo právo hospodaření, ale nikdy nebyl držitelem dotčených nemovitostí, jejichž vydání je předmětem sporu, a zda je tedy tento subjekt pasivně věcně legitimován ve sporu o uzavření dohody o vydání věci podle příslušných ustanovení zákona č. 403/1990 Sb. v okamžiku zahájení soudního řízení (tedy k 25. lednu 1994), nebo zda tímto subjektem byl faktický držitel předmětných nemovitostí (tj. Speciální mateřská škola pro děti s vadami řeči a Speciální základní škola pro žáky s vadami řeči na S. K.). S poukazem na výše uvedený rozsudek dovolacího soudu proto dovolatel dovozuje, že rozhodnou skutečností byla faktická držba těchto nemovitostí Speciální mateřskou školou pro děti s vadami řeči a Speciální základní školou pro žáky s vadami řeči na S. K. a nikoliv snad existující (ale nevykonávané) právo hospodaření s tímto majetkem. Navrhl proto, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná 2/ ve vyjádření namítla, že dovolatel nesprávně aplikuje závěry Nejvyššího soudu vyplývající z rozsudku ze dne 15. března 2004, sp. zn. 22 Cdo 1361/2003. Je toho názoru, že pro úspěch žalobního podání je (vedle dalšího) podstatné, aby byla žalována povinná osoba, popřípadě její právní nástupce. Pasivně legitimovaným účastníkem řízení mohl být v daném řízení jen ten, kdo byl k datu podání žalobního návrhu právním nástupcem původní povinné osoby a nikoliv ten, kdo měl být k tomuto datu držitelem dotčených věcí. Navrhuje proto, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl.
Podle článku II. bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, platí, že dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Pro danou věc to znamená, že dovolání Nejvyšší soud projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1. dubna 2005.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm b) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. V předmětném sporu sice odvolací soud zrušil usnesením ze dne 16. dubna 1996, č. j. 12 Co 431/95-127 rozsudek soudu prvního stupně, avšak toliko pro procesní vady prvostupňového řízení a potřebu provedení dalších důkazů, které nemohly být provedeny v odvolacím řízení. Za této situace a při vyloučení přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm a) o.s.ř. je dovolání přípustné pouze za splnění podmínek předpokládaných §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud rozhodl ve věci samé a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum je tedy zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Případné vady řízení, odpovídající dovolacímu důvodu vyjádřenému v §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (i kdyby existovaly), mohou být – obdobně – významné jen za výjimečného předpokladu, že rovněž zahrnují podmínku sporu o právo (ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. se jinak mohou uplatnit až v případě, že dovolání je přípustné). V dané věci však namítány nebyly.
Podle §242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jen je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Ani takové vady však podle obsahu spisu v řízení nenastaly.
O existenci (dovoláním otevřených) právních otázek, jejichž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), zde zjevně jde již proto, že odvolací soud ve vztahu k relevantním právním otázkám uplatnil názory, jež nelze mít za standardní a v soudní praxi ustálené, resp. dominantní.
Vzhledem k vázanosti dovolacího soudu dovolacími důvody a k neexistenci významných vad řízení jsou předmětem dovolacího přezkumu právní závěry odvolacího soudu, dle nichž žalobním návrhům vůči žalovaným nelze vyhovět proto, že navzdory tomu, že žalobce řádně k vydání předmětných nemovitostí vyzval povinnou osobu, nezaměřil v obecné promlčecí době žalobu proti vskutku pasivně legitimovanému subjektu.
Právní teoria a praxe jsou zajedno v tom, že se věcnou legitimací rozumí stav vyplývající z hmotného práva, podle něhož fyzická či právnická osoba je subjektem práv a povinností, jež jsou předmětem řízení, a že z hlediska pasivní věcné legitimace je relevantní, zda návrh na zahájení řízení se týká věcí, s nimiž může žalobcem označený subjekt disponovat. Případný nedostatek pasivní věcné legitimace pak nezbytně znamená, že podle hmotně právních ustanovení není žalovaný subjektem (nositelem) tvrzeného práva a žaloba proti němu vedená nemůže být úspěšná. Je také nezpochybnitelným právním pravidlem, že důsledkem toho, že se povinný subjekt dovolá marného uplynutí promlčecí doby, je, že nelze promlčené právo přiznat soudním rozhodnutím (viz §100 odst. 1 obč. zák.).
Odvolací soud v dané věci vyšel skutkově z toho, že ke dni účinnosti zák. č. 403/1990 Sb., tj. ke dni 1. listopadu 1990, byly předmětné nemovitosti v majetku státu, když v nich byla provozována škola, jež neměla právní subjektivitu a která se stala právnickou osobou až dne 1. ledna 1991. Z řízení nesporně plyne, že od té doby doposud bylo a je v předmětných nemovitostech školské zařízení kontinuálně provozováno.
Odvolací soud ze svého - ostatně v řízení ani nijak stranami nezpochybňovaného - závěru o neplatnosti aktu z 23. listopadu 1990, jímž se likvidovaný S. KNV v O. v rozporu s §22 zák. č. 403/1990 Sb. pokoušel převést právo hospodaření s národním majetkem na v tu dobu nezpůsobilou uváděnou školu, dovozuje, že po likvidaci krajského národního výboru v důsledku zák. č. 425/1990 Sb. přešly jeho práva a povinnosti na okresní úřady v sídlech kraje, v dané věci na Okresní úřad O., a posléze dne 1. července 1992 na základě čl. II. odst. 1 (věta druhá) zák. č. 321/1992 Sb. na Okresní úřad O. S odkazem na §4 zák. č. 157/2000 Sb. pak uzavírá, že se dnem jeho účinnosti, tj. ke dni 1. ledna 2001, a v souvislosti s přechodem vlastnictví k předmětným nemovitostem na O. kraj, ten stal osobou povinnou v restitučním vztahu podle zvláštního předpisu.
Tuto konstrukci transformace majetku státu a jeho přechodu na kraje odvolací soud porovnává s procesním postupem žalobce, jenž žalobu ve věci podanou 25. ledna 1994 zaměřil proti českému státu, ovšem bez uvedení jeho názvu, zato však s označením Základní školy internátní pro děti s vadami řeči, kterýžto rozpor odstranil podáním z 2. května 1994 (čl. 36 spisu) tak, že nadále žaloval školu. Se zaměřením žaloby proti škole žalobce později spojil svůj úkon z 16. května 2002 (čl. 252 spisu) označovaný jako návrh na záměnu, jímž uplatňoval vstup O. kraje do řízení, a o němž okresní soud rozhodl přiléhavě §41 odst. 2 o.s.ř. usnesením ze dne 8. srpna 2003, č.j. 7 C 26/94-289, tak, že nadále podle §107a o.s.ř. v řízení pokračoval namísto v té době žalované Speciální mateřské škole pro děti s vadami řeči a Speciální základní škole pro žáky s vadami řeči napříště s O. krajem. Zásadní význam pak odvolací soud přičítá tomu procesnímu úkonu žalobce, jímž ten podáním došlým soudu 19. října 2001 (čl. 240 spisu) zaměřil žalobu též proti České republice – Okresnímu úřadu O. a posléze podáním došlým soudu 11. února 2004 (čl. 307 spisu) proti České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových.
Ve svém závěru, že žalobce svým procesním postupem nezaměřil žalobu, přesněji řečeno své dva samostatné žalobní návrhy uplatňované od 19. října 2001 proti dvěma samostatným žalovaným účastníkům, včas proti skutečně pasivně legitimovanému subjektu tak, aby se nevystavoval důvodně uplatňované námitce promlčení - a tu uplatnili oba žalovaní – odvolací soud přehlíží soudní praxí dosažené závěry ve věcech obdobné tzv. restituční problematiky.
Předně nelze v tomto výčtu opomenout pravidlo zdůrazněné pro účely výkladu restitučních právních vztahů Ústavním soudem. Ten m.j. v nálezu ze dne 14. srpna 2001, sp. zn. II. ÚS 386/99, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení ve sv. 23 pod č. 118 (ale i v dalších nálezech, např. sp. zn. I. ÚS 38/02), připomněl, že při použití restitučních zákonů nelze postupovat příliš restriktivně a formalisticky, ale je nutno je aplikovat citlivě, s ohledem na jejich smysl a účel i okolnosti konkrétního případu.
V nálezu ze dne 11. prosince 1996, sp. zn. II. ÚS 40/1995, pak Ústavní soud vyvodil, že jestliže oprávněná osoba vyzve k vydání věci toho, o němž se na základě objektivně zjištěných údajů (zejména písemných operátů uvedených v evidenci nemovitostí) důvodně domnívá, že věc v rozhodnou dobu drží, má takové podání účinky výzvy podle restitučního zákona (tuto část nálezu ostatně odvolací soud v této věci zde ctil) a že je proto povinností soudu, aby řádně poučil žalobce v okamžiku, kdy z vyžádaných písemných důkazů zjistí, že došlo ke změně v určení povinných osob, a to na základě odstranění předchozího vadného zápisu registrujícího orgánu, zvláště došlo-li k této změně v průběhu soudního řízení (ve zde posuzované věci žalobce k žalobě připojil m.j. též výpis z evidence nemovitostí vykazující zápis „státu – Základní školy internátní pro děti s vadami řeči – S. K.“ z 27. května 1993 – čl. 20 spisu).
Otázkou pasivní věcné legitimace ve sporech mající svůj základ v ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., se již dovolací soud zabýval ve svém rozhodnutí ze dne 26. října 2005, sp. zn. 28 Cdo 354/2005. Dovolací soud vyšel zejména z obsahu plenárního nálezu Ústavního soudu ze dne 4. února 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, publikovaného ve Sbírce nálezů a usnesení sv. 7, č. 13, podle kterého se soud smí a musí odchýlit od doslovného znění zákona, vyžaduje-li to ze závažných důvodů mj. účel zákona. Poukázal také na konstantní výklad ustanovení §154 odst. 1 o.s.ř., který ukládá zohlednit skutkový a právní stav z doby, kdy příslušná práva a povinnosti vznikly, jen v případě rozsudku deklarujícího práva či povinnosti účastníků; tam, kde rozsudek povinnost konstituuje (což se v případě vydání nemovitostí nepochybně děje), je rozhodující stav v době vyhlášení rozsudku (obdobně pak nález Ústavního soudu ze dne 16. prosince 2004, sp. zn. III. ÚS 160/04, podle kterého oproti stavu z doby vzniku nároku je stav v době vyhlášení rozsudku relevantní, vyplývá-li to z povahy věci). Na základě těchto východisek následně dovolací soud formuloval v uvedeném rozhodnutí právní závěr, podle kterého účelu a smyslu restitučních zákonů odpovídá, aby nemovitosti byly vydány tím, kdo má aktuálně moc tak učinit a navíc je jako jejich vlastník zapsán v katastru nemovitostí, a nikoli tedy (právnickou) osobou, jež byla účastníkem právního vztahu v době již minulé a žádné z vlastnických oprávnění už fakticky nemá možnost vykonávat. Zdůraznil také, že tento závěr má své opodstatnění i z hlediska případného nuceného výkonu rozhodnutí.
Také v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. září 2004 ve věci sp. zn. 28 Cdo 2581/2003, bylo v těchto souvislostech vyjádřeno, že rozsudek soudu v restituční věci, kterým se vydává věc do vlastnictví oprávněné osoby, či nahrazuje projev vůle žalovaného k uzavření dohody o vydání věci, je současně veřejnou listinou dokládající právní opodstatněnost restituce (rehabilitace) práv vlastníka věci; je však i podkladem pro případný soudní výkon rozhodnutí odebráním movité věci, vyklizením nemovité věci. Požadovat vydání dalšího rozsudku o vyklizení věci ve zvláštním soudním řízení, by bylo v rozporu se záměrem restitučních zákonů, jímž bylo umožnit dostupnými prostředky, tj. pokud možno jednoduchou cestou, zmírnění křivd (srovnej stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. července 1993, Cpjn 50/93, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod číslem 34, str. 248, 249/ 114, 115). Takový rozsudek musí tedy směřovat proti žalovanému, který v době rozhodování soudu věc aktuálně drží, aby bylo možno rozsudek nalézacího soudu i vykonat.
Podle ustanovení §4 odst. 1, věty prvé zákona č. 403/1990 Sb., se vydání podle §2 a 3 týká věcí, které držely ke dni účinnosti tohoto zákona (tj. ke dni 1. listopadu 1990) právnické osoby (tzv. povinné osoby), s výjimkou cizích států, podniků se zahraniční majetkovou účastí a obchodních společností, jejichž společníky jsou výhradně fyzické osoby. Dovolací soud se při výkladu tohoto ustanovení v této věci plně ztotožňuje se závěry, které byly formulovány a odůvodněny v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2004, sp. zn. 22 Cdo 1361/2003, a na kterých dovolatel ostatně staví své dovolání.
V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud vyložil, že jestliže se ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 restitučního zákona vydání podle §2 a §3 týká věcí, které držely ke dni účinnosti zákona právnické osoby, že říká-li tu zákon výslovně „které držely“, má zde nepochybně na zřeteli jen samotnou držbu věcí, nikoli vlastnictví (případně právo hospodaření) povinných osob k věcem, které podléhají vydání. Řada relativně samostatných užívacích institutů svědčících právnickým osobám (dřívějším organizacím), především pak jejich malá přehlednost, komplikovanost a nikoli jen výjimečná možnost změn v nositeli těchto oprávnění (mnohdy bez vlastníkovy vůle i bez jeho vědomí), ostatně ani neumožnila uplatnit v restitučním zákoně jinou konstrukci, která by nebyla v rozporu se sledovaným cílem. Oprávněná osoba neměla žádné právo být informována o různých převodech správy a užívání zestátněných věcí, jejichž vlastnictví zpravidla zůstávalo státu. Jestliže oprávněná osoba vyzve k vydání věci toho, o němž se na základě objektivně zjistitelných údajů (zejména písemných operátů evidence nemovitostí) důvodně domnívá, že věc v rozhodnou dobu drží, má takové podání účinky řádné výzvy podle ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. (R 14/94 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Toto judikaturou vytvořené pravidlo, které zmírňovalo určitou nepřehlednost v právním postavení tzv. socialistických organizací, se vztahovalo jen na účinky výzvy k vydání věci, nikoliv na vydání věci samotné. Tu mohla vydat jen povinná osoba, uvedená v §4 odst. 1 restitučního zákona. Povinnou osobou podle §4 odst. 1 restitučního zákona byla ta právnická osoba, která ke dni účinnosti tohoto zákona věc držela; rozhodující pro klasifikaci oprávněné osoby byla držba věci, nikoliv snad existující (ale nevykonávané) právo hospodaření s národním majetkem podle vyhlášky č. 118/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem. Pokud tak byl např. v tam projednávané věci pozemek zastavěn stavbou, ke které vykonával právo hospodaření státní podnik (resp. jiná státní organizace), zatímco právo hospodaření k pozemku příslušelo v důsledku závady ve smlouvě o převodu práva hospodaření jiné organizaci, byla povinnou osobou ta právnická osoba, která právo hospodaření fakticky vykonávala, tedy ta, která pozemek držela, a dohoda o vydání zastavěného pozemku, který byl v držbě státního podniku (resp. v držbě státu realizované státním podnikem), uzavřená jinou právnickou osobou, byla posouzena jako neplatná.
Odvolací rozhodnutí v této věci z této judikatury důsledně nevychází a žalobci přičítá plnou procesní odpovědnost za to, že si vyložil otázku určení povinné osoby ve vztahu k majetku, jejž ke dni účinnosti restitučního předpisu držel nezpůsobilý subjekt, v rozporu s právní konstrukcí transformace státního majetku v rovině hospodaření s ním, a u nějž došlo nejprve k přechodu práva z krajského národního výboru na okresní úřady a posléze ze státu na kraje, a že se tak žalobce proto vystavil důvodně uplatněné námitce promlčení nároku. Takové promítnutí obecných rozhodovacích zásad do specifičnosti případu - charakterizovatelného tím, že je od počátku řízení žaloba zaměřována proti právnické osobě, která skutečně předmět restitučního nároku drží a že v době rozhodování soudu (po více než osmi letech od zahájení řízení) je žalován subjekt, který je i podle názoru odvolacího soudu způsobilým k vydání věci z hlediska vykonatelnosti soudního rozhodnutí, přičemž je takový žalovaný procesním nástupcem původně žalovaného a je tudíž dle §107a odst. 2 druhé věty o.s.ř. povinen převzít stav řízení, neboť právní účinky podání žaloby zůstaly zachovány - neodpovídá požadavkům kladeným na soudní řízení v tzv. restitučních věcech.
Žalovaní mají přitom nepochybně v řízení postavení samostatných společníků ve smyslu §91 odst. 1 o.s.ř., a proto je třeba zvažování přípustnosti a důvodnosti dovolání vůči nim oddělit.
Shora uvedené názory dovolacího soudu ústící v závěr, že odvolací soud svým právním posouzením nedůvodnosti nároku vůči žalovanému 1/ nerozhodl způsobem, který by bylo možno mít za správný výklad užitých norem restitučního zákona, se projevuje jen vůči tomuto prvožalovanému – oproti tomu jej ve vztahu k žalované 2/ dosáhnout nelze, neboť přinejmenším pro vznesení námitky promlčení účastníkem, proti němuž byla žaloba zaměřena až po uplynutí promlčecí doby a u nějž nelze v žádném ohledu dovodit procesní nástupnictví, žalobnímu návrhu nebylo možno vyhovět a odvolací soud v tomto závěru z ustálené judikatury soudů v této otázce nijak nevybočil. Dovolání vztahující se k rozhodnutí odvolacího soudu o návrhu na uložení povinnosti žalované 2/ uzavřít restituční dohodu proto otázku zásadního právního významu založit nemůže, a není proto ani pro shora citovaná ustanovení o.s.ř. přípustné a muselo být dovolacím soudem odmítnuto dle §243b odst. 5, §218 písm. c) o.s.ř. odmítnuto.
Ve vztahu k té části rozhodnutí odvolacího soudu, jíž byla zamítnuta žaloba o uzavření dohody žalovaným 1/, nastaly předpoklady pro postup dovolacího soudu dle §243b odst. 2 a 3 věta první o.s.ř. – nesprávné rozhodnutí je zrušeno a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení, neboť nebylo možno pro dovoláním nenapadený - od soudu prvního stupně odlišný - závěr odvolacího soudu o řádně uplatněné restituční výzvě povinné osobě promítnout účinky zrušujícího rozhodnutí až do prvostupňového rozhodování. Odvolací soud je při svém dalším rozhodování vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 o.s.ř.). V dalším řízení bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení dovolacího mezi žalobcem a žalovaným 1/.
Ve vztahu k druhožalované bylo dovolání odmítnuto, ta by jinak měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné takové náklady jí ovšem (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ust. §146 odst. 3, 224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo ve vztahu žalobce a žalované 2/ žádný z účastníků.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. června 2006
JUDr. František I š t v á n e k , v. r.
předseda senátu