ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.3023.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 3023/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné T-M. C. R. a.s., proti povinnému M. Z., pro 9.622,40 Kč s příslušenstvím, prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 1 E 3613/2003, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 9. května 2005, č. j. 30 Co 265/2005-23, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 9. května 2005, č. j. 30 Co 265/2005-23 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh na nařízen výkonu rozhodnutí zamítl. Dle názoru odvolacího soudu lze exekuční titul - rozhodnutí telekomunikačního úřadu - vykonat jen ve lhůtě zakotvené v ustanovení §71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád) ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „správní řád“). Za situace, kdy tato prekluzívní tříletá lhůta po zahájení řízení o výkon rozhodnutí uplynula, nelze ve výkonu rozhodnutí pokračovat.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla oprávněná „odvoláním“, jenž je ve smyslu ustanovení §41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o.s.ř.“), nutno považovat za dovolání v intencích ustanovení §236 a násl. o.s.ř. Oprávněná namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Dle jejího názoru je vymáhané právo soukromoprávní povahy, které nepodléhá režimu prekluze zakotvenému v ustanovení §71 odst. 3 správního řádu, ale úpravě promlčení podle občanského, potažmo obchodního zákoníku. Dovolatelka taktéž poukazuje na právní závěry formulované v rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. února 2005, sp. zn. 31 Cdo 1966/2004, které korespondují s její právní oponenturou.
Dovolání je přípustné (§236 odst. 1 o.s.ř.), poněvadž směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.).
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř.
V projednávané věci odvolací soud řešil právní otázku užití ustanovení §71 odst. 3 správního řádu při soudním výkonu vykonatelných rozhodnutí správních úřadů. Vyšel přitom z právního názoru, uvedeného např. v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. února 1972, sp. zn. 11 Co 84/72, který byl uveřejněn pod poř. č. 19 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1973 a aplikovaného např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. února 2003, sp. zn. 20 Cdo 984/2002 a ze dne 13. ledna 1999, sp. zn. 21 Cdo 1887/98, podle něhož rozhodnutí správního orgánu lze i soudním výkonem rozhodnutí vykonat jen ve lhůtě uvedené v ustanovení §71 odst. 3 správního řádu a dovodil, že ustanovení §71 odst. 3 správního řádu je třeba použít i při výkonu rozhodnutí správního úřadu, kterým byla telefonnímu účastníku uložena povinnost k úhradě dlužné telekomunikační úhrady. V podstatě shodný právní názor zaujal o této právní otázce při rozhodování o dovolání v obdobných věcech senát 20 Cdo Nejvyššího soudu ČR (například v usnesení ze dne 25. září 2003, sp. zn. 20 Cdo 2294/2002, v usnesení ze dne 28. dubna 2004, sp. zn. 20 Cdo 1959/2003, v usnesení ze dne 27. května 2004, sp. zn. 20 Cdo 628/2004 nebo v usnesení ze dne 28. července 2004, sp. zn. 20 Cdo 1033/2004) s tím, že tříletá prekluzívní lhůta podle ustanovení §71 odst. 3 správního řádu, v níž lze rozhodnutí vykonat nejpozději, se uplatní i pro vymožení soukromoprávního nároku provozovatele telekomunikačního zařízení v řízení o výkon rozhodnutí podle části šesté občanského soudního řádu.
V citovaném rozhodnutí velký senát občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR poukázal na to, že v projednávané věci je významné, že oprávněná poskytla povinnému telekomunikační službu na základě smlouvy (tedy \"soukromoprávního vztahu\") a že o povinnosti povinného zaplatit mu za tuto službu úhradu rozhodl v souladu se zákonem správní úřad rozhodnutím vydaným podle právních předpisů o správním řízení (podle správního řádu) a že při úvaze, zda i na výkon takového rozhodnutí dopadá ustanovení §71 odst. 3 správního řádu, je třeba v první řadě přihlédnout k povaze právního vztahu mezi účastníky, přičemž je nepochybné, že právo na úhradu za poskytnuté telekomunikační služby podléhá promlčení. Uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží; to platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí (§112 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů). Jedná-li se mezi účastníky o obchodní závazkový vztah, platí, že promlčecí doba činí čtyři roky (§397 obchodního zákoníku), že promlčecí doba běží ode dne, kdy měl být závazek splněn nebo mělo být započato s jeho plněním (§392 odst.1 věta první obchodního zákoníku) a že promlčecí doba přestává běžet, když věřitel za účelem uspokojení nebo určení svého práva učiní jakýkoli právní úkon, který se považuje podle předpisu upravujícího soudní řízení za jeho zahájení nebo za uplatnění práva v již zahájeném řízení nebo jestliže věřitel zahájí na základě platné rozhodčí smlouvy rozhodčí řízení způsobem stanoveným v rozhodčí smlouvě nebo v pravidlech, jimiž se rozhodčí řízení řídí (§402, §403 odst. 1 obchodního zákoníku). Právní úprava promlčení obsažená v obchodním zákoníku výslovně uvažuje - jak vyplývá z jeho ustanovení §387 a násl. - jen s uplatněním práva v soudním nebo rozhodčím řízení. Vzhledem k tomu, že práva z obchodně závazkových vztahů se podle zákona uplatňují i u jiných orgánů (například správních úřadů), platí uvedená ustanovení analogicky i pro případ, že věřitel zahájil v souladu se zákonem za účelem uspokojení nebo určení svého práva řízení před jiným příslušným orgánem. Promlčení práva z občanskoprávního nebo obchodního závazkového vztahu je imanentní obsahu těchto právních vztahů. Bylo-li právo z občanskoprávního nebo obchodního závazkového vztahu v souladu se zákonem přiznáno vykonatelným rozhodnutím vydaným příslušným správním úřadem podle právních předpisů upravujících správní řízení (správního řádu), nelze z hlediska způsobilosti takového rozhodnutí k výkonu pominout, že uplatněním práva (včetně práva pravomocně přiznaného) u příslušného orgánu přestává (podle občanského a obchodního zákoníku) běžet promlčecí doba a že pravomocným přiznáním práva se nesmí (ve srovnání se stavem, jaký tu byl před zahájením řízení u příslušného orgánu) zhoršit právní postavení věřitele ve vymahatelnosti jeho práva. Ve vztahu k témuž právu nelze za této situace dobře uvažovat o tom, že by správní rozhodnutí nebylo možné vykonat z důvodu uplynutí lhůty uvedené v ustanovení §71 odst. 3 správního řádu (a běh této lhůty nestaví ani zahájení řízení o výkon rozhodnutí), zatímco promlčecí doba u práva, které bylo tímto rozhodnutím přiznáno, ještě neuplynula (a z důvodu stavení promlčecí doby během řízení ani uplynout nemůže, pokračuje-li věřitel řádně v řízení), že by tedy právní postavení věřitele bylo po pravomocném přiznání jeho práva obtížnější než dříve. Přihlédne-li se současně k tomu, že rozhodnutí správního úřadu vytváří pro uplatnění téhož práva v novém správním řízení (z něhož by případně mohlo vyjít nové rozhodnutí o tomtéž právu) překážku věci pravomocně rozhodnuté, mohl by nastat stav, kdy sice právo není promlčené (a z tohoto pohledu je lze úspěšně vymáhat), avšak z důvodu uplynutí lhůty uvedené v ustanovení §71 odst. 3 správního řádu rozhodnutí právo přiznávající nelze vykonat (a není tedy možné vynutit splnění práva proti vůli povinného). Proto dospěl velký senát dovolacího soudu k závěru, že ustanovení §71 odst. 3 správního řádu se neuplatní při soudním výkonu rozhodnutí správního úřadu, jestliže jím bylo přiznáno právo, které podléhá podle hmotného práva je upravující promlčení. Právo na úhradu za poskytnuté telekomunikační služby podléhá promlčení, a proto nelze použít ustanovení §71 odst. 3 správního řádu při soudním výkonu rozhodnutí správního úřadu, jímž bylo právo přiznáno. Aplikace ustanovení §71 odst. 3 správního řádu má své místo jen při výkonu rozhodnutí správních úřadů, kterými byla přiznána práva, pro jejichž uplatnění zákon promlčecí a ani jinou dobu nestanoví, a u nichž je třeba dobu jejich výkonu v zájmu právní jistoty povinného určitým časem omezit.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu nelze mít za správné, neboť vychází z jiného právního posouzení věci; Nejvyšší soud je proto zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§243d odst. 1 věta první za středníkem o.s.ř.); v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. ledna 2006
JUDr. František I š t v á n e k , v. r.
předseda senátu