ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.1037.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 1037/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce P. M., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Vězeňské službě České republiky se sídlem v Praze 4, Soudní č. 1672/1a, IČ 00212423, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 21 C 181/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. května 2004, č. j. 23 Co 229/2004-72, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 11. 2. 2003 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce. „Závažného a opakovaného porušení pracovní kázně“ se měl dopustit tím, že jako skladník výstrojního materiálu ponechal klíče od trezoru, ve kterém se kromě cenností nacházely tři ks plynových pistolí bez jakéhokoliv zabezpečení či dohledu, volně přístupné vězňům, a tím umožnil opakované páchání trestné činnosti odsouzeným. Navíc mu dne 12. 8. 2002 bylo písemně vytknuto porušení pracovní kázně a současně byl upozorněn na možnost výpovědi ze strany zaměstnavatele (žalované).
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru daná žalovanou žalobci dne 11. 2. 2003 je neplatná. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že žalovanou nebyl stanoven režim ukládání klíčů od skladu, a proto klíče ukládal do zásuvky psacího stolu v kanceláři skladu, která byla v době jeho nepřítomnosti vždy uzamčena. Skříň s osobními věcmi odsouzených se nacházela v prostorách skladu, kde se odsouzení zařazení na práci ve skladu mohli pohybovat zcela bez dozoru, skříň nebyla zabezpečena jinak než pouhým standardním zámkem, nepečetila se a nebyl ani určen režim otevírání této skříně. Od skladu byly ještě minimálně dvoje klíče; jedny měl další civilní zaměstnanec zařazený ve skladu a další byly u dozorčí služby. Pracovní náplní žalobce nebylo dohlížet na odsouzené, neměl možnost provádět u nich osobní prohlídky po opuštění skladu, tudíž nemohl zjistit, že odsouzení vynášejí věci ze skladu.
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 11. 12. 2003, č.j. 21 C 181/2003-53, určil, že výpověď daná žalovanou žalobci dne 11. 2. 2003 je neplatná, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení 6.225,- Kč. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobce se jednání uvedeného ve výpovědi z pracovního poměru nedopustil a že proto ani neporušil pracovní kázeň závažným způsobem. Vycházel přitom z výpovědi svědka P. N., který byl nadřízeným žalobce a nikdy žalobce nepřistihl, že by nechal klíče bez dozoru, ani mu nikdy nic takového nevytýkal, a svědka O. R., kterému se nikdy po dobu spolupráce se žalobcem nestalo, aby kancelář, kde byl umístěn trezor, byla otevřená a žalobce v ní nebyl. I když žalovaná opírala výpověď z pracovního poměru o vysvětlení podané žalobcem k události ze dne 13. 1. 2003, žalobce tuto výpověď následně upřesnil o podstatné skutečnosti, jež korespondují s výpovědí svědků O. R. i L. C. V řízení bylo navíc prokázáno, že u žalované neexistoval přesný postup při manipulaci se služebními klíči, resp. noví zaměstnanci s ním nebyli svými nadřízenými seznámeni, ale zaučovali je ostatní zaměstnanci – v daném případě žalobce svědek L. C. a svědka O. R. žalobce.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 5. 2004, č.j. 23 Co 229/2004-72, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení 6.100,- Kč do rukou advokáta. Stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by se žalobce dopustil jednání vytýkaného mu ve výpovědi z pracovního poměru. Za správné též považoval, jak se soud prvního stupně vypořádal s námitkou žalované, že žalobce se k vytýkanému jednání původně přiznal a teprve později svou výpověď změnil. Za situace, že žalobce pravdivost tohoto původního vysvětlení ze dne 13. 1. 2003 zpochybnil a vysvětlil svým psychickým stavem pod vlivem událostí a že z jiných důkazů vytýkané porušení pracovní kázně nevyplývá, nelze tuto skutečnost (původní, později odvolané, připuštění vlastní nedbalosti) považovat za dostatečný důkaz prokazující naplnění skutkové podstaty uplatněného výpovědního důvodu.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jehož přípustnost dovozuje z toho, že „je třeba judikovat, protože se tak dosud nestalo, že dodatečné odvolání výpovědi do protokolu Policie ČR nemá vliv na rozhodování o porušení pracovní kázně“, žalovaná namítá, že odvolací soud (ani soud prvního stupně) nehodnotil podmínky, za kterých k porušení pracovní kázně žalobcem došlo. Nevzal v úvahu, že žalobce byl řádně poučen o povinnostech při práci s vězni, že za tuto práci měl zvláštní příplatek s dodatkovou dovolenou a že mu bylo známo, že je nutno pracovat obezřetně. Žalobce měl navíc uzavřenu dohodu o hmotné odpovědnosti, a proto bylo jeho povinností řádně o sklad pečovat. Ve skladu došlo k faktické ztrátě věcí osob ve výkonu trestu odnětí svobody a sami odsouzení označili žalobce v průběhu vyšetřování Policií ČR jako porušitele pracovní kázně. Při posuzování významu skutečnosti, že žalobce dodatečně písemně odvolal prohlášení do protokolu u Policie ČR, odvolací soud nezvážil rozdíl mezi trestním řízením, kde je předpoklad a možnost odvolání výpovědi, a občanským soudním řízením založeným na hodnocení předložených skutečností. Při posuzování výpovědi jednotlivých svědků nevzaly soudy v úvahu, že svědek O. R. byl zhruba deset let příslušníkem Vězeňské stráže, a že proto nebylo nutno jej při změně povolání seznamovat podrobněji s povinnostmi při styku s osobami ve výkonu trestu odnětí svobody. Z toho, co dovolatelka uvádí, podle jejího názoru vyplývá, že nemohl být zjištěn spolehlivý podklad pro rozhodnutí. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil, a, protože důvody, pro které by mělo být rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, aby dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm.a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
V projednávané věci odvolací soud– jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – vyšel ze skutkového závěru, že nebylo prokázáno, že by se žalobce dopustil jednání vytýkaného mu ve výpovědi z pracovního poměru, z toho důvodu se nedopustil ani porušení pracovní kázně, a proto výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce posoudil jako neplatnou.
Žalovaná – jak vyplývá z obsahu dovolání – právní posouzení věci odvolacím soudem nezpochybňuje. I když v dovolání uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) vychází z nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází. Podstatou všech jejích námitek je nesouhlas s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy (zejména vysvětlení žalobce podané podle §158 odst. 5 trestního řádu Policii České republiky ve vztahu k výpovědi žalobce v řízení před soudem a výpověď svědka O. R.), skutková zjištění soudu považuje za chybná a na základě vlastního hodnocení důkazů dovozuje, že se žalobce porušení pracovní kázně, jak je uvedeno ve výpovědi z pracovního poměru, dopustil. Tím, že dovolatelka na vlastních (odlišných) skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, jež byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující). Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.), nepředstavují námitky žalované uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak uvedeno výše – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Protože dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky její dovolání – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první, neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. února 2006
JUDr. Mojmír Putna, v.r.
předseda senátu