ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.129.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 129/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyň a) K. K., b) S. K., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) I. H., 2) M. H., 3) O. H., zastoupeným advokátem, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 6 C 999/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. září 2005, č. j. 18 Co 26/2005-63, takto:
I. Dovolání žalovaných se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyním na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.935,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Okresního soudu ve Znojmě dne 8.7.2003 se žalobkyně domáhaly určení, že „jsou dědičkami po zůstavitelce M. H.,“ a že „důvody vydědění, uvedené zůstavitelkou v listině o vydědění sepsané dne 9.5.1996 notářským zápisem NZ 94/96 notářky JUDr. J. P., nejsou dány“. Uvedly, že „Okresní soud ve Znojmě je usnesením ze dne 22.5.2003, č.j. 13 D 1483/2001-56, odkázal s uplatněním jejich dědického práva na řízení u soudu podáním žaloby o určení, že důvody vydědění, uvedené zůstavitelkou jejich prababičkou M. H., v listině o vydědění sepsané dne 9.5.1996 notářským zápisem NZ 94/96 notářky JUDr. J. P., nejsou dány“; že „jejich dědeček pan J. H., matka J. K. a strýc R. H., se v žádném případě nechovali vůči zůstavitelce v rozporu s dobrými mravy“; že ony samy „nikdy neodmítly prababičce poskytnout potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných zvláštních případech“; že jejich „vztah k prababičce plně odpovídal příbuzeneckému poměru a opravdovost jejich zájmu byla identická zájmu prababičky o ně“; že „žádná z nich nebyla odsouzena pro úmyslný trestný čin a žádná z nich nevede nezřízený život“; že „tedy není splněn ani jeden z předpokladů ustanovení §469a odst. 1 o.z., a zejména pak žádný z předpokladů vydědění tvrzených v listině o vydědění sepsané dne 9.5.1996“.
Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 7.12.2004, č.j. 6 C 999/2003-38, rozhodl, že „žalobkyně K. K. a nezletilá S. K. jsou dědičkami po zůstavitelce M. H., “ (výrok I.); že „důvody vydědění, uvedené zůstavitelkou v listině o vydědění, sepsané dne 9.5.1996 notářským zápisem NZ 94/96, N 92/96 notářky JUDr. J. P., nejsou dány“ (výrok II.); že „žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobkyním náklady řízení v částce 14.487,- Kč, na účet advokáta žalobkyň“ (výrok III.) a že „žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně nahradit státu náklady řízení v částce 1.365,- Kč na účet Okresního soudu ve Znojmě“ (výrok VI.). Vycházel ze závěru, že „ve smyslu ustanovení §469a odst. 1 písm. a) o.z. nejsou žádné důvody pro vydědění žalobkyň“; že „žalobkyně bydlely trvale v P.“; že „v době pořízení listiny o vydědění měly 14 a 9 let“; že „do místa bydliště prababičky dojížděly pouze občas na návštěvy“ a „nebylo tedy v jejich reálných schopnostech a možnostech poskytovat zůstavitelce potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří, či v jiném závažném případě“; že navíc „zůstavitelka v době sepisu listiny o vydědění, tedy v květnu 1996, byla ještě soběstačná, posléze pak byla náležitě zajištěna v rodině svého syna“; že „pokud jde o další důvod vydědění dle písm. b) … je třeba vždy zkoumat to, zda potomek zůstavitele měl reálnou možnost o zůstavitele projevit opravdový zájem, tj. zda zůstavitel měl sám zájem se s potomkem stýkat a udržovat s ním běžné příbuzenské vztahy“; že „vydědění přichází v úvahu jen tam, kde zůstavitel o tento blízký příbuzenský vztah stojí, kde se ho nezájem potomka osobně citově dotýká, kde mu tento stav vadí, nikoliv pokud je mu tento stav lhostejný, případně kdy k němu sám i podstatně přispěl“; že „nezbytnou obsahovou náležitostí projevu vůle zůstavitelky pro případ smrti obsahující ustanovení o vydědění je výslovné uvedení důvodů vydědění, jinak by tento projev neměl právní následky“; že v posuzovaném případě „z listiny o vydědění pouze plyne obecná formulace ze zákona, že potomci neprojevují o zůstavitelku opravdový zájem, který by jako potomci projevovat měli“; že „tento projev vůle však není dále blíže časově ani místně specifikován“; že „jde pouze o citaci zákona“; dále že „žalobkyně bydlely v P., k zůstavitelce dojížděly pouze s matkou, resp. do místa bydliště zůstavitelky“; že „měly tedy omezenou reálnou možnost o zůstavitelku projevovat zájem, a samy se s ní stýkat“; že „mezi žalovanými a E. a J. H. (snachou a synem zůstavitelky) byly vztahy v rodině značně narušeny“; že „z toho pak vyplynul nezájem zůstavitelky a žalovaných stýkat se s rodinou E. a J. H., případně s jejich potomky, konkrétně se žalobkyněmi“; že „důvody vydědění v listině o vydědění ze dne 9.5.1996 vůči oběma žalobkyním dány nejsou“.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16.9.2005, č.j. 18 Co 26/2005-63, rozsudek soudu prvního stupně „ve výrocích I. a II.“ změnil „pouze tak, že žalobkyně K. K. a S. K. nejsou listinou o vydědění sepsanou dne 9.5.1996 notářským zápisem notářky JUDr. J. P. NZ 94/96 vyděděny a svědčí jim dědické právo po M. H., “; „ve výroku III.“ rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že „žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyním náklady řízení v částce 13.092,- Kč k rukám advokáta JUDr. L. Š.“ a „ve výroku IV.“ rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.); dále rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyním náklady odvolacího řízení v částce 9.032,- Kč k rukám advokáta JUDr. L. Š.“ (výrok II.) a že „po právní moci tohoto rozsudku bude prostřednictvím účtárny Okresního soudu ve Znojmě vrácena žalobkyním část zaplaceného soudního poplatku za žalobu ve výši 1.000,- Kč a žalovaným část zaplaceného soudního poplatku za odvolání ve výši 1.000,- Kč, a to k rukám jejich právních zástupců“ (výrok III.). Vycházel ze závěru, že „ze základu nároku a předmětu nároku, jak jsou vymezeny v žalobě, doručené soudu dne 14.7.2003, vyplývá, že žalobkyně v tomto řízení uplatňují jediný procesní nárok, a to své dědické právo po zůstavitelce“; že „v návrhu rozsudečného výroku rovněž uvedené určení, že důvody vydědění uvedené zůstavitelkou v listině o vydědění ze dne 9.5.1996 nejsou dány, představuje pouze řešení předběžné otázky pro rozhodnutí o dědickém právu žalobkyň“; že „z listiny o vydědění ze dne 9.5.1996 vyplývá vůle zůstavitelky vydědit nejen syna, ale i jeho děti a jejich potomky, a to každého z nich z důvodů obsažených v ustanovení §469a odst. 1 písm. a) i b) o.z., tedy že ve vztahu ke všem uvažovaným osobám byl uplatněn vlastní a samostatný důvod vydědění“; že tento závěr „podporuje i srovnání s dřívějším vyděděním v listině ze dne 13.4.1994, ve kterém vůle zůstavitelky rovněž směřuje k uplatnění důvodů vydědění vůči J. H. a všem jeho potomkům“; že „chování J. H. a J. K. k zůstavitelce je v projednávané věci významné jen z toho hlediska, nakolik mohlo ovlivnit zájem a možnost žalobkyň stýkat se se zůstavitelkou“; že „pro posouzení existence důvodů vydědění je rozhodující doba, kdy bylo vydědění pořízeno“; že „ze smyslu institutu vydědění, koncipovaného jako sankce za určité jednání potomka, vyplývá, že ze strany pořizovatele musí jít o hodnocení jednání a chování potomka, kterého se tento již v minulosti dopustil, nikoli kterého se snad ještě dopustí“; že „podle konstantní judikatury soudů je vydědění potomka pro jeho chování v budoucnu (po pořízení vydědění) nepřípustné“; že „v době sepisu listiny o vydědění dne 9.5.1996 bylo žalobkyním 14 a 9 let“; že „vzhledem k tomu, že v době předcházející vydědění byly žalobkyně nezletilé děti, stěží na ně bylo možno klást takové požadavky v péči a zájmu o zůstavitelku, jako na její dospělé, bližší potomky“; že „již ze samotné vzdálenosti bydlišť žalobkyň (P.) a zůstavitelky (J. u M.) vyplývá, že byly v podstatě odkázány na návštěvy jejich matky J. K. v místě bydliště zůstavitelky“; že „na četnost styků žalobkyň se zůstavitelkou měla vliv rovněž skutečnost, že vztahy mezi rodinou dědečka žalobkyň J. H. na straně jedné, a rodinami jeho bratrů a zůstavitelkou na straně druhé, byly narušeny sporem o dědictví po Z. H. a v té souvislosti od roku 1994 vedeným soudním řízením“; že tedy „v řízení nebylo prokázáno takové chování žalobkyň, které by bylo možno kvalifikovat jako trvalé neprojevování opravdového zájmu o zůstavitelku, a proto není naplněn zákonný důvod vydědění uvedený v ustanovení §469a odst. 1 písm. b) o.z.“; že konečně „zůstavitelka byla v době předcházející sepisu listiny o vydědění soběstačná a v případě potřeby jí pomoc poskytli bližší potomci“, a není proto „naplněn ani zákonný důvod vydědění uvedený v ustanovení §469a odst. 1 písm. a) o.z.“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítají, že „jak soud I. stupně tak odvolací soud vycházely při rozhodnutí ve věci z nesprávného právního posouzení věci“; že „se nepodařilo jednoznačně prokázat, že zůstavitelka v konkrétním případě vydědila svého potomka i potomky vyděděného a jejich eventuální potomky každého samostatně s odkazem na zákonné důvody stanovené v §469a odst. 1 občanského zákoníku“; že je otázkou, proč zůstavitelka v listině o vydědění ze dne 9.5.1996 specifikuje důvody pro vydědění podle ustanovení §469a odst. 1 písm. a) a b) o.z. „pouze u syna a jeho potomků a důvody, pro které vyděďuje další generaci (tedy žalobkyně), již zcela opomíjí“; že „z textu listiny je jednoznačné, že u prvních dvou generací (syna zůstavitelky a jeho dětí) dochází k vydědění samostatně s ohledem na zákonem stanovené důvody §469a odst. 1 písm. a) a b) občanského zákoníku, není však stanoveno, zda ze stejných důvodů zůstavitelka vyděďuje i 3. generaci (tedy své pravnučky – žalobkyně)“; že „vzhledem k tomu, že toto je podle názoru žalovaných v textu listiny o vydědění zcela záměrně neuvedeno, bylo u žalobkyň na místě použití ustanovení §469a odst. 2 občanského zákoníku“; že „vůle zůstavitelky vydědit žalobkyně jako potomky vyděděných předků je zde jednoznačně dána, když se mluví v listině o vydědění o žalobkyních jako eventuelních potomcích a zůstavitelka je takto v listině označila, ačkoliv žalobkyně v době pořizování již žily a mohla je v listině o vydědění specifikovat tak, jak to učinila u svého syna a jeho potomků“; že „poněvadž fakticky existovaly důvody pro vydědění předků žalobkyň, zcela jistě zůstavitelka nechtěla, aby dědily i žalobkyně“; že proto „bylo při rozhodnutí nutné vycházet ze skutečné vůle zůstavitelky, tedy že vyděďuje i žalobkyně, nikoliv ale již z důvodu stanovených v §469a odst. 1 písm. a) a b) o.z., jako u předků žalobkyň, ale právě s odkazem na §469a odst. 2 o.z.“; že „skutečná vůle zůstavitelky vydědit nejen svého syna a jeho potomky, ale i další jejich potomky ve všech generacích byla prokázána všemi žalovanými“; že „notářka, která zápis vyhotovovala, pochybila, když do zápisu nezahrnula výslovný odkaz na ustanovení §469a odst. 2 při vůli zůstavitelky vyloučit z vydědění všechny generace svého syna“ a že „výslovný odkaz na toto ustanovení není v listině zapotřebí“. Navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně uvedly, že „dovolání je zcela neopodstatněné a vlivem toho, v daném případě, nepřípustné“ a navrhly, aby dovolací soud dovolání odmítl a žalovaným uložil povinnost nahradit žalobkyním náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].
Žalovaní dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Pro posouzení toho, zda rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem potvrzujícím ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nebo měnícím ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., není totiž rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.4.1998 sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999).
Dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné, neboť ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Přípustnost dovolání by tedy v této věci mohla být založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst.2 písm.a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst.2 písm.b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst.3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst.2 písm.b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst.2 písm.a) nebo ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
I když žalovaní v dovolání uvedli, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř], z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že podrobují kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Závěr, zda zůstavitelka v posuzovaném případě vydědila svého potomka i potomky vyděděného každého samostatně (§469a odst. 1 obč. zák.), či zda vydědila svého nejbližšího potomka a vyjádřila svou vůli, aby důsledky vydědění byly vztaženy i na potomky vyděděného, kteří by jinak nastoupili na jeho místo (§469a odst. 2 obč. zák.), totiž představuje skutkové posouzení věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.1.2004, č. j. 30 Cdo 2214/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 66, ročník 2004). Námitky žalovaných tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaných není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaných - aniž by se mohl věcí (včetně nesprávného závěru, že předmětem řízení byl pouze jeden uplatněný nárok) dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobkyním v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši 1.860,- Kč (srov. ustanovení §5 písm. c), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16, §17 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 1.935,- Kč. Protože dovolání žalovaných bylo odmítnuto, dovolací soud jim podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalobkyním tyto náklady nahradili. Žalovaní jsou povinni přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyně v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. listopadu 2006
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu