ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.1398.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 1398/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce B. F., zastoupeného advokátem, proti žalované M. u. a. s., o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 15 C 4153/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. dubna 2004, č. j. 11 Co 568/2003-99, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 2. 7. 2001 (který byl žalobci téhož dne doručen) žalovaná sdělila žalobci, že s ním podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce ruší pracovní poměr. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že žalobce se dne 27. 6. 2001 bez souhlasu zaměstnavatele pohyboval na pracovišti, přičemž příchod předepsaným způsobem nevyznačil, a že bez souhlasu zaměstnavatele použil služebního vozidla, nevyplnil příkaz k jízdě a jel tímto vozidlem mimo pracoviště do M. B.. Nesplnil také svou povinnost nahlásit nález 200 litrového sudu nadřízenému a zajistit, aby byl řádně zjištěn jeho obsah, protože nalezený sud mohl obsahovat nebezpečnou látku.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že do závodu H. (místo jeho pracoviště) sice přišel mimo svoji pracovní dobu, ale výhradně za účelem plnění svých pracovních povinností - zpracovat pro potřeby ekonomického oddělení sněmovnici (docházku jeho podřízených zaměstnanců). Služební automobil použil proto, že potřeboval neodkladně zjistit, zda jeho podřízený zaměstnanec V. F. z odloučeného pracoviště ve V. skutečně doručil doklad o své pracovní neschopnosti. Během cesty do V. se rozhodl, že této cesty využije k tomu, aby odstranil sud, který objevil o den dříve vedle silnice, a odvezl ho na vrátnici. Proto též požádal o pomoc F. Š. Plný sud naložili a odváželi na vrátnici. Po cestě byli „překvapivě zastaveni“ bezpečnostní službou T. M. a posléze na místo dorazila Policie ČR a žádala je o vysvětlení. Připouští, že „zřejmě porušil pracovní kázeň, resp. pracovní řád“, nesouhlasí však s tím, že by šlo o porušení takové intenzity, že by odůvodňovalo rozvázat s ním okamžitě pracovní poměr.
Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 2. 12. 2002, č. j. 15 C 4153/2001-34, určil, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobci žalovanou dopisem ze dne 2. 7. 2001 je neplatné, a rozhodl, že žalovaná je povinna uhradit žalobci náklady řízení ve výši 5.375,- Kč. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že formální předpoklady okamžitého zrušení pracovního poměru byly splněny, že však žalobce neporušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem. Skutečnost, že žalobce byl na pracovišti v době, kdy neměl směnu, a použil služebního vozidla, považoval za porušení pracovní kázně méně závažné, které by nemohlo mít za následek ani skončení pracovního poměru výpovědí. Vycházel přitom z toho, že podle výsledků dokazování nebylo nic výjimečného v tom, že se žalobce dostavil na pracoviště i v době svého volna, ani v tom, že potřeboval půjčit služební vozidlo k cestě do V., a auto mu za tím účelem dal k dispozici svědek D. R. Jako závažné porušení pracovní kázně hodnotil soud prvního stupně skutečnost, že žalobce neohlásil svému nadřízenému pracovníku či dispečerovi nález sudu s neznámou látkou a že tento sud převážel osobním služebním automobilem. Toto porušení pracovní kázně však nemohlo mít za následek okamžité zrušení pracovního poměru, které je výjimečným způsobem skončení pracovního poměru, a to i s přihlédnutím k tomu, že byl žalobce krátce předtím (necelý měsíc před okamžitým zrušením pracovního poměru) hodnocen v pracovním posudku kladně, jako pracovník iniciativní a svědomitý.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 22. 4. 2004, č. j. 11 Co 568/2003-99, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 7.443,50 Kč k rukám JUDr. D. R. Ztotožnil se se skutkovým i právním závěrem soudu prvního stupně, že žalobce svým jednáním porušil pracovní kázeň jak tím, že si nevyznačil příchod na pracoviště, kde se vyskytoval v době, kdy neměl směnu, tím, že nevyplnil příkaz k jízdě se služebním vozidlem, a tím, že jel mimo pracoviště (což hodnotil jako méně závažné porušení pracovní kázně), tak tím, že nenahlásil svému nadřízenému zaměstnanci či dispečerovi nález sudu s neznámou látkou a tento sud převážel ve služebním vozidle - což považoval za porušení pracovní kázně závažným způsobem, jež však s ohledem na svoji intenzitu nemohlo být důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce. I když se žalobce dne 27. 6. 2001 v krátkém časovém sledu dopustil několika po sobě následujících porušení pracovní kázně, která spolu vzájemně souvisela, ani tyto skutečnosti ve svém souhrnu nezvyšují míru intenzity porušení pracovní kázně natolik, že by představovaly porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Přitom vzal v úvahu, že nebylo prokázáno, že by se žalobce mimo uvedený den - 27. 6. 2001- dopustil jiného porušení pracovní kázně, délku trvání pracovního poměru žalobce u žalované (od 15. 9. 1978), povahu a okolnosti porušení pracovní kázně a přihlédl též k tomu, že žalobce byl žalovanou v pracovním posudku k datu 8. 6. 2001 hodnocen jako pracovník svědomitý a iniciativní.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítá, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť odvolací soud nesprávně a neúplně vymezil okruh okolností významných pro posouzení intenzity porušení pracovní kázně a v důsledku toho pak intenzitu porušení pracovní kázně nesprávně vyhodnotil. Vytýká soudům, že dostatečně nepřihlédly k faktu, že chování žalobce u žalované, která se zabývá hornickou činností, musí mít pevně stanovený řád, jehož nedodržování může závažným způsobem poškodit její dobré jméno, ohrozit životy, zdraví a majetek. Charakterizuje dále svoji činnost a dospívá k závěru, že přesné a svědomité plnění právních předpisů a pokynů u žalované je odůvodněno mimo jiné i závažností následků, které by z protiprávního jednání zaměstnanců mohly nastat. Tyto okolnosti jsou závažnější a významnější povahy, než je tomu u zaměstnavatelů jiného typu. Připomíná dále, že žalobce pracoval u žalované jako vedoucí zaměstnanec, který má vyžadovat pracovní kázeň od svých podřízených, ač ji sám porušuje. Svým jednáním navíc hrubě porušil bezpečností předpisy týkající se manipulace s těžkými břemeny. Podle jejího názoru odvolací soud nesprávně vyhodnotil výpověď svědka D. R., když dospěl k závěru, že mu tento svědek, který měl oprávnění služebním vozidlem jezdit, toto vozidlo poskytl. Nesprávně také soudy dospěly k závěru, že nebylo nic výjimečného, byl-li žalobce mimo svou pracovní dobu na pracovišti; „je odůvodněný požadavek zaměstnavatele, aby i ten zaměstnanec, který se ve svém volnu dostaví na pracoviště k vyřízení služebních záležitostí, dodržoval své základní povinnosti, zejména evidenci své přítomnosti“. Je přesvědčena, že od ní nelze spravedlivě požadovat, aby žalobce zůstal v pracovním poměru po dobu výpovědní lhůty při výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce.
V průběhu dovolacího řízení bylo zjištěno, že usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10.6.2005, č.j. F 18641/2005, F 18642/2005-610, B 1365/14-610, B 1590/3-62, které nabylo právní moci dne 4. července 2005, byla dosavadní žalovaná M. u. s., a.s., právní nástupce, se sídlem v M., V. 315, vymazána z obchodního rejstříku (oddílu B, vložky číslo 1365) Krajského soudu v Ústí nad Labem ke dni nabytí právní moci usnesení soudu o povolení zápisu převodu jmění dle ust. §28a odst. 2,5 obchodního zákoníku z důvodu převodu jmění na jediného akcionáře - společnost S. u. a.s. se sídlem v M., V. 315, a dále, že v obchodním rejstříku (oddíle B, vložce číslo 1590) byla k témuž dni vymazána obchodní firma S. u. a.s. a zapsána obchodní firma M. u. a.s.
Usnesením ze dne 24. 4. 2006, č.j. 21 Cdo 1398/2005-124, Nejvyšší soud České republiky v souladu s ustanovením §107 odst. 1 o.s.ř. rozhodl, že v řízení bude namísto dosavadní žalované M. u. s., a.s., právní nástupce, se sídlem v M., V. č. 315, pokračováno s M. u. a.s. se sídlem v M., V. č. 315, a s touto žalovanou nadále jednal.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
V posuzovaném případě žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov.
§241a odst.2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Žalovaná v dovolání namítá, že soudy nesprávně posoudily intenzitu porušení pracovní kázně žalobcem, když podle jejího názoru je ji nutno řešit zejména s ohledem na druh činnosti zaměstnavatele a na náplň práce zaměstnance.
Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že žalovaná se žalobcem pracovní poměr okamžitě zrušila dopisem ze dne 2. 7. 2001 - posuzovat podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění do 31. 3. 2002, tedy do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
Jak již uvedl v dovolání napadeném rozsudku odvolací soud, povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. §35 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními §73, §74 a §75 zák. práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným méně závažným porušením pracovní kázně, závažným porušením pracovní kázně a porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§53 odst. 1 písm. b), §46 odst. 1 písm. f) část věty před středníkem zák. práce].
Ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“ a \"porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval.
Okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce je ve srovnání s rozvázáním pracovního poměru výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zák. práce výjimečným opatřením (srov. dikci ustanovení
§53 odst. 1 zák. práce „Zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně ...“). K okamžitému zrušení pracovního poměru podle tohoto ustanovení proto může zaměstnavatel přistoupit jen tehdy, jestliže okolnosti případu odůvodňují závěr, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby.
Z uvedeného vyplývá, že se zaměstnancem, který porušil pracovní kázeň, lze okamžitě zrušit pracovní poměr jen tehdy, dosáhlo-li jednání zaměstnance (na základě posouzení všech rozhodných okolností) intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem a odůvodňují-li okolnosti případu závěr, že se zaměstnancem nelze rozvázat pracovní poměr výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zák. práce, neboť po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby. Tyto závěry jsou aplikovány i soudní praxí (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, ročník 1996, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, pod pořadovým číslem 21) a vycházely z nich také soudy obou stupňů v projednávané věci.
Dovolatelka v dovolání především zaměňuje posouzení toho, zda došlo k porušení pracovní kázně, se zjišťováním intenzity tohoto porušení pracovní kázně, když namítá, že zaměstnavatel musí mít vědomost o tom, kdo se kde, v kterém okamžiku a za jakým účelem nachází na jeho pracovišti. V průběhu řízení – jak je zřejmé z obsahu spisu – však soudy neměly pochybnosti o tom, že se žalobce dopustil porušení pracovní kázně mimo jiné i tím, že si nevyznačil příchod na pracoviště předepsaným způsobem, ani o tom, že žalobce porušil pracovní kázeň též tím, že byl na pracovišti v době, kdy neměl pracovní směnu, že nevyplnil příkaz k jízdě služebním vozidlem a že nenahlásil nadřízenému nález 200 litrového sudu a nezajistil, aby byl řádně zajištěn jeho obsah. Při zkoumání, zda žalobce tímto vytýkaným jednáním porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – k okolnostem významným pro posouzení intenzity porušení pracovní kázně náležitě přihlédl. Správně akcentoval zejména dosavadní pracovní bezúhonnost žalobce a skutečnost, že šlo do té doby o první zjištěné porušení pracovní kázně žalobcem. Správně také přihlédl k povaze a okolnostem porušení povinností i k tomu, že žalobce ještě krátce před porušením pracovní kázně, vytýkaným mu v okamžitém zrušení pracovního poměru, byl hodnocen jako pracovník svědomitý a iniciativní. Z hlediska vymezení hypotézy právní normy, jak v posuzované věci vyplývá z ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce, tak lze úvahu odvolacího soudu považovat za úplnou a správnou. Přestože tedy žalobce porušil pracovní kázeň, je nepochybné, že toto jeho jednání nepřesáhlo intenzitu závažného porušení pracovní kázně. Z důvodu závažného porušení pracovní kázně pak zaměstnavatel nemůže přistoupit k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce, ale jen k výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce.
Namítá-li dovolatelka, že při zkoumání stupně intenzity porušení pracovní kázně mělo být také přihlédnuto ke specifičnosti povahy činností, jež vykonává žalovaná, nepřípustně polemizuje s tím, ke kterým hlediskům odvolací soud (i soud prvního stupně) při posuzování intenzity porušení pracovní kázně žalobcem přihlížel a jak tato hlediska hodnotil. Přihlédnout nemohl dovolací soud ani k námitkám dovolatelky, směřujícím k tomu, jak odvolací soud hodnotil svědeckou výpověď svědka D. R., a ke kritice závěru odvolacího soudu o nutnosti přítomnosti žalobce na pracovišti dne 27. 6. 2001. Podstatou jejích námitek v tomto směru je totiž nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil. Námitky žalované v tomto směru nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci), ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. (že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak uvedeno výše – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Vzhledem k tomu, že kritika rozsudku odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být – jak již výše uvedeno – způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po právní stránce a že odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – při právním posouzení věci vycházel z ustálené judikatury soudů, nemá rozsudek odvolacího soudu z hlediska dovolatelkou uplatněné právní otázky [výkladu ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce v otázce stanovení stupně intenzity porušení pracovní kázně] po právní stránce zásadní význam; dovolání proti němu tedy není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci v tomto dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. června 2006
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu