ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.1455.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 1455/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně S. Ch., zastoupené advokátkou, proti žalovanému městu K., zastoupenému advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 4 C 1115/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu Praze ze dne 16. listopadu 2004, č. j. 23 Co 336/2004-81, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.577,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 30. 5. 2003 žalovaný sdělil žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru „k 01. 06. 2003 z organizačních změn, podle §46 odst. 1, písm. c) zákona č. 65/1965 Sb. Zákoníku práce“, neboť usnesením zastupitelstva města K. č. 43 ze dne 5. 5. 2003 byla zrušena příspěvková organizace Ústav sociálních služeb města K. k 31. 5. 2003 a zároveň bylo zrušeno žalobkyní zastávané místo „ekonoma – mzdové účetní ÚSS“.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že výpověď daná žalobkyni dopisem žalovaného ze dne 30. května 2003 je neplatná, a aby žalovanému bylo uloženo „poskytnout jí náhradu mzdy ode dne, kdy žalobkyně oznámila žalovanému, že trvá na dalším zaměstnávání, do doby, kdy jí umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru“. Žalobu odůvodňovala zejména tím, že ve výpovědi z pracovního poměru uvedený důvod nebyl ve skutečnosti naplněn. Žalobkyně podle pokynů zaměstnavatele (žalovaného) konala svou práci sjednanou v pracovní smlouvě ve stejném rozsahu i po 31. květnu 2003, a to až do 31. srpna 2003. Výpověď navíc vykazuje celou řadu dalších pochybení; nebyla projednána s příslušným odborovým orgánem, chybí informace o výpovědní době a odstupném.
Usnesením Okresního soudu v Kolíně ze dne 25. 3. 2004, č.j. 4 C 1115/2003-56, bylo řízení „o části nároku, ve které se žalobkyně domáhala na žalovaném poskytnutí náhrady mzdy ode dne, kdy mu oznámila, že trvá na dalším zaměstnávání“, vyloučeno k samostatnému řízení.
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 5. 2. 2004 (správně 10. 2. 2004), č.j. 4 C 1115/2003-54, ve znění usnesení ze dne 26. 4. 2004, č.j. 4 C 1115/2003-66, určil, že „výpověď ze dne 30. 5. 2003 daná žalobkyni Ústavem Sociálních služeb Města K.“ je neplatná, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 10.222,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky. V řízení měl za prokázáno, že ve vztahu k žalobkyni byla zaměstnavatelem až do 31. 5. 2003 příspěvková organizace „ÚSS K.“, jejímž ředitelem a „statutárem“ byl J. K., který, jak uvedl ve své výpovědi před soudem, žádné písemné ani jiné rozhodnutí, kterým by bylo rušeno pracovní místo „ekonoma – mzdové účetní“, nevydal. Za rozhodnutí zaměstnavatele žalobkyně ve smyslu §46 odst. 1 písm. c) zák. práce nelze podle názoru soudu prvního stupně považovat ani rozhodnutí rady města K.; město K. nebylo až do 31. 5. 2003 zaměstnavatelem žalobkyně a v rozhodnutí rady města se uvádí, že výpověď obdrží účetní až ke dni 1. 6. 2003, přičemž žalobkyni byla výpověď doručena dne 30. 5. 2003. Jelikož nebyly splněny zákonné předpoklady, za kterých může dát zaměstnavatel zaměstnanci výpověď, a žalobkyně podala žalobu ve lhůtě uvedené v ustanovení §64 zák. práce, žalobě vyhověl.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 11. 2004, č.j. 23 Co 336/2004-81, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení 6.128,50 Kč do rukou advokátky. Ztotožnil se se závěrem, že zaměstnavatel žalobkyně, jímž byl ke dni výpovědi z pracovního poměru Ústav sociálních služeb města K., před tímto úkonem neučinil žádné rozhodnutí o organizační změně, v důsledku kterého by se žalobkyně stala nadbytečnou. Tímto rozhodnutím nebylo usnesení zastupitelstva či rady města K., neboť město K. vstoupilo do práv a povinností zaměstnavatele žalobkyně až ode dne 1. 6. 2003. Z výslechu svědka J. K. ani výkladem projevu jeho vůle (§240 odst. 3 zák. práce) obsaženého v předmětné výpovědi nelze dovodit úmysl rozhodnout o organizační změně. Protože soud prvního stupně správně posoudil i dodržení dvouměsíční prekluzivní lhůty k uplatnění neplatnosti výpovědi ve smyslu §64 zák.práce, jeho rozsudek jako věcně správný potvrdil.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaný s odvoláním na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, č.j. 6 Cdo 69/94-48, a „právní názory, zejména rozhodnutí NS ČR 21 Cdo 1451/99 a 21 Cdo 594/2000“, dovozuje, že právní předchůdce žalovaného (Ústav sociálních služeb města K.) na základě rozhodnutí organizace, která jej řídila (města K.), vydal organizační opatření, kterým zrušil místo „ekonoma – mzdové účetní“, a s tímto opatřením seznámil žalobkyni ve výpovědi z pracovního poměru, kterou jí doručil dne 30. 5. 2003. Přípustnost dovolání dovozoval z toho, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku v rozporu s judikaturou a hmotným právem. Navrhl, aby rozsudky odvolacího soudu a soudu prvního stupně byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu projednání a rozhodnutí.
Žalobkyně navrhla, aby dovolání žalovaného bylo zamítnuto, neboť dovolatel z citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR dovozuje závěry, jež z nich nevyplývají.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst.2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Žalovaný – jak vyplývá z obsahu dovolání (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.) – právní posouzení věci odvolacím soudem nezpochybňuje a v dovolání žádnou právní otázku, pro kterou by rozsudek odvolacího soudu měl mít po právní stránce zásadní význam, neoznačuje. Námitky žalovaného, že jeho právní předchůdce (Ústav sociálních služeb města K.) vydal organizační opatření, kterým zrušil místo ekonoma – mzdové účetní, nepředstavují polemiku s právním posouzením věci, ale kritiku skutkových zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází, tedy uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Podstatou námitek žalovaného v tomto směru je nesouhlas s tím, jak soudy vyhodnotily provedené důkazy, zejména obsah výpovědi z pracovního poměru ze dne 30. 5. 2003 a výpověď svědka J. K. Z uvedeného vyplývá, že nesouhlasí s výsledky dokazování a s tím, jak odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) hodnotil provedené důkazy a k jakému skutkovému závěru dospěl. Dovolatel na rozdíl od skutkového zjištění soudů v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry, na kterých pak buduje i své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak výše uvedeno – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; z jiných, než v dovolání uplatněných důvodů, dovolací soud nemůže dovoláním napadené rozhodnutí přezkoumávat.
Protože dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobkyni náklady, které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění jeho práva, spočívají v odměně za zastupování advokátkou ve výši 1.250,- Kč [srov. §7 písm. c), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb.), tedy celkem 1.325,- Kč. Vzhledem k tomu, že advokátka osvědčila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení §137 odst. 3 o.s.ř. vedle odměny za zastupování advokátkou a paušální částky náhrad výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty (19%), kterou je advokátka povinna z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu (srov. zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty), tedy částka (po zaokrouhlení) 252,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.12.2004, sp.zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalovaného bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalobkyni nahradil; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaný povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalobkyni v tomto řízení zastupovala.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. února 2006
JUDr. Mojmír Putna, v.r.
předseda senátu