ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.1593.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 1593/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Ing. P. D., zastoupeného advokátem, proti žalované G. M. A., a.s., zastoupené advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 98/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2004, č.j. 30 Co 534/2004-175, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.577,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 14. 12. 2000 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že „na základě rozhodnutí vedení G. C. L., a.s. dochází v průběhu roku 2000 za účelem zvýšení efektivnosti ke snížení počtu zaměstnanců a že z důvodu této organizační změny nemá žalovaná nadále možnost žalobce zaměstnávat, a to ani po předchozí průpravě“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že důvod výpovědi z pracovního poměru „nikdy neexistoval ani neexistuje a jedná se pouze o zneužití ze strany žalované a šikanozní úkon“. Žalobci navíc nebylo nabídnuto jiné vhodné volné pracovní místo, ač v době výpovědi „prokazatelně existovalo“, je zde „absence kauzálního nexu“ mezi snižováním stavu zaměstnanců žalované a „propuštěním žalobce“, o nadbytečnosti žalobce nebylo platně rozhodnuto statutárním orgánem žalované a ve výpovědi z pracovního poměru „absentuje informace o okamžiku zrušení místa, resp. o dni účinnosti organizační změny“.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 28. 5. 2003, č.j. 42 C 98/2001-86, určil, že výpověď z pracovního poměru daná žalobci dopisem žalované ze dne 14. 12. 2000 je neplatná, a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení 7.875,- Kč k rukám advokátky. Poté, co dovodil, že byly dodrženy „zákonné podmínky“ pro podání žaloby na neplatnost výpovědi podle ustanovení §64 zák. práce, zabýval se „naplněním hmotněprávních předpokladů platnosti výpovědi z důvodu §46 odst. 1 písm. c) zák. práce“. Vycházeje z toho, že dne 14. 12. 2000 rozhodl generální ředitel žalované o organizačních změnách s konkrétním určením osob, jež bude nutno z tohoto důvodu z pracovního poměru uvolnit, z toho, že práce konané u žalované žalobcem byly svým rozsahem omezeny tak, že nenaplňovaly plný pracovní úvazek a do budoucna byly kumulovány v pracovní náplni jiného stávajícího zaměstnance a že se tedy organizační změny dotýkaly i pracovního místa zastávaného žalobcem, z toho, že pracovní místo, na které žalovaná přijala I. R. mohl po doplnění jazykových znalostí bez problémů zastávat žalobce, stejně tak, že mohl zastávat i pracovní místo, na které od 1. 1. 2001 byla přijata Ing. J. H. (po absolvování kurzu „amer. účetnictví“), a z toho, že od 1. 12. 2000 byli přijati tři obchodní zástupci na „pozice“, na které kvalifikační požadavky žalobce „jistě splňuje, ne-li převyšuje“, dospěl k závěru, že žalovaná neprokázala, že by splnila zákonnou nabídkovou povinnost podle §46 odst. 2 zák. práce, a že tedy výpověď je neplatná.
K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 1. 2004, č. j. 51 Co 353/2003-109, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žaloba byla podána včas, tedy ve dvouměsíční lhůtě, vyplývající z ustanovení §64 zák. práce. I když se soud prvního stupně nezabýval otázkou dostatečného skutkového vymezení výpovědního důvodu, měl za to, že výpověď splňuje i požadavek určitosti z pohledu ustanovení §44 odst. 2 zák. práce a že byla učiněna v písemné formě. Souhlasil též se závěrem soudu prvního stupně v tom, že žalobce se stal pro žalovanou nadbytečným. Vytknul mu však, že z dosavadního dokazování nelze jednoznačně dovodit, zda pracovní místa později zastávaná I. R. a Ing. J. H. byla volná ke dni 15. 12. 2000, kdy žalovaná dala žalobci výpověď z pracovního poměru, a že nezjišťoval, jaké kvalifikační a další předpoklady má žalobce a jaké předpoklady byly vyžadovány na místo zastávané I. R., a zda tedy žalobce tyto předpoklady splňoval, případně po předchozí průpravě. Závěr o tom, že žalobce splňoval předpoklady pro výkon funkce zastávané Ing. J. H., bez zjištění uvedených předpokladů u žalobce považoval za nepodložený.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 18. 6. 2004, č.j. 42 C 98/2001-141, žalobu, aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru daná žalobci žalovanou dopisem ze dne 14. 12. 2002 je neplatná zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 24.259,- Kč k rukám Mgr. J. H. Znovu vyšel z toho, že žaloba byla podána včas, že výpovědní důvod byl vymezen tak, že jej nebylo možno zaměnit s jiným, a že žaloba splňuje i požadavek písemné formy, a z toho, že byla splněna „zákonná podmínka“ existence rozhodnutí kompetentního orgánu o organizačních změnách v době podání výpovědi a že nastala i příčinná souvislost mezi organizačními změnami a nadbytečností žalobce. Při zkoumání, zda před podáním výpovědi splnila žalovaná svou povinnost vyplývající z ustanovení §46 odst. 2 zák. práce, přihlédl k tomu, že ke dni 15. 12. 2000 (kdy byla žalobci doručena výpověď z pracovního poměru) nebyla volná místa obchodních zástupců, neboť pracovní smlouvy byly podepsány již v první polovině listopadu 2000 a navíc místa výkonu jejich práce nebyla ani v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce žalobce ani v místě jeho bydliště. Volná nebyla ani místa „specialista obchodu a služeb“, „finančního kontrolora“ nebo místa „obchodních zástupců“ na pobočce v P. Jediné volné místo zřízené ke dni 1. 1. 2001, které zastávala I. Ž. (dříve R.), místo „analytika dealerské sítě“, nemohlo být žalobci nabídnuto, neboť nesplňoval předpoklady pro výkon této práce, a to ohledně angličtiny a účetnictví. V obou těchto oborech měl žalobce pouze základní znalosti, v účetnictví bez jakýchkoliv teoretických znalostí. Místo „analytika dealerské sítě“ by mohl zastávat po několikaměsíčním až ročním pracovním kurzu účetnictví a anglického jazyka, což není možno považovat za přiměřenou předchozí průpravu ve smyslu ustanovení §46 odst. 2 písm. a) zák. práce. Navíc by nebylo jisté, zda vzhledem ke svým dosavadním neúspěchům při studiu angličtiny by žalobce vůbec byl schopen se naučit anglicky na požadovanou úroveň. Žalovaná tak neměla možnost žalobce dále zaměstnávat, neboť jediné volné pracovní místo nebylo pro žalobce vhodné; nebyl by je schopen zastávat ani po přiměřené předchozí průpravě.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 12. 2004, č.j. 30 Co 534/2004-175, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil jen tak, že výše nákladů činí 20.189,- Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 6.129,- Kč k rukám advokáta. Odvolací námitky žalobce posoudil jako neopodstatněné, neboť soud prvního stupně ke všem „přípustným“ tvrzením ze strany žalobce provedl dokazování podle žalobcových návrhů v potřebném rozsahu, výsledky tohoto dokazování zhodnotil postupem podle §132 o.s.ř (každý relevantní důkaz jednotlivě a ve vzájemných souvislostech) a na základě skutkových zjištění dospěl ke správnému skutkovému závěru, který též správně právně posoudil. Při posuzování, zda žalovaná splnila nabídkovou povinnost podle ustanovení §46 odst. 2 písm. a) zák. práce, dovodil, že u žalované bylo v době dání výpovědi z pracovního poměru žalobci „právně volné“ jen místo „analytik dealerské sítě“, které však žalobce nemohl zastávat ani po předchozí průpravě, neboť pro výkon této funkce nesplňoval kvalifikační a jiné předpoklady. Vycházel přitom z porovnání popisu práce „managera marketingu“ (kterou zastával žalobce) a „analytika dealerské sítě“ (která byla u žalované jediná volná). Dospěl k závěru, že kvalifikační předpoklady pro výkon dosavadní funkce zastávané žalobcem jsou nižší, „nezahrnují v sobě nutnost velmi dobré znalosti AJ, zkoušku MBB, která se skládá z odborné problematiky a v AJ, a analytické schopnosti, když není sporu o tom, že s ohledem na předmět činnosti žalované jsou tyto úzce spojeny se znalostí českého i amerického účetnictví na vysoké úrovni (nejlépe vysokoškolské), jak vyplynulo ze svědeckých výpovědí Ing. H. a I. Ž.“.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť při provádění dokazování nebylo postupováno v souladu s ustanovením §120 o.s.ř. a odvolací soud neprovedl v rozporu s ustanovením §205a odst. 1 písm. c) o.s.ř. žalobcem navrhované důkazy, jimiž chtěl zpochybnit jednak věrohodnost důkazů provedených u soudu prvního stupně a jednak vyvrátit právní závěry soudu prvního stupně. V rozporu s ustanovením §120 o.s.ř. odvolací soud navíc nezjišťoval a nezabýval se rozhodnými skutečnostmi pro posouzení věci. Nesprávné právní posouzení věci spatřoval v tom, že soudy nesprávně vyložily pojem „předchozí průprava“ a nesprávně tak aplikovaly ustanovení §46 odst. 2 písm. a) zák. práce. Z výpovědi většiny slyšených svědků podle jeho názoru vyplynulo, že žalobce byl schopný pracovník s „VŠ vzděláním“, měl i dostatečné základy anglického jazyka, nezbytné pro rychlé doučení intenzivním studiem, měl dobré znalosti ekonomiky firmy, orientoval se i v základech firemního účetnictví a měl tedy minimálně stejné znalosti, kterých dosahovala I. Ž. při zahájení výkonu práce označované jako „ADS“, a mohl proto práci pod označením „ADS“ vykonávat. Vadné je podle dovolatele také skutkové zjištění a z něj vyplývající skutkový závěr, že žalobce nemohl zastával pracovní místo označované „ADS“ ani po předchozí průpravě. K těmto předpokladům soud neprováděl žádný důkaz (např. znalecký posudek či výslech svědka Mgr. B., učitelky anglického jazyka). Navíc soud pominul a nevzal v úvahu skutečnosti, jež vyšly najevo z výpovědi svědků I. Ž., Ing. H., Š. a T. Dovolání je podle jeho názoru přípustné podle ustanovení
§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť „k otázce pojmu předchozí průprava a jeho obsahu v současné době neexistuje jednotná a ustálená judikatura“. Ztotožňuje se s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 733/2003, v tom, že absolvování školy či vyučení v oboru (což znamená v průměru období minimálně tří let) již nelze pod pojem předchozí průprava zařadit, kdežto různé kurzy, odborná školení či stáže již ano. Domnívá se dále, že citované rozhodnutí Nejvyššího soudu je nepřímo použitelné i v jeho případě, když požadované znalosti účetnictví a anglického jazyka by byly osvojitelné nepochybně v kratších časových intervalech, než absolvováním školy nebo vyučením. Dovolání je dále podle žalobce přípustné i podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než ve svém dřívějším rozsudku, kterým žalobě vyhověl, a to proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, případně i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 6. 2004, „č.j. 42 C 98/2001“, zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce dalším podáním ze dne 18. 5. 2005 doplnil již podané dovolání proti rozsudku odvolacího soudu. K obsahu tohoto podání však dovolací soud nemohl přihlédnout, neboť dovolání může být doplňováno jen po dobu trvání lhůty k dovolání (srov. ustanovení §241b odst. 3 věta prvá o.s.ř.).
Žalovaná navrhla (i když je přesvědčena, že dovolání není přípustné), aby dovolání bylo zamítnuto, neboť ve výkladu pojmu „předchozí průprava“ je judikatura vzácně jednoznačná a shodná již více než 30 let.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen; tímto rozsudkem soudu prvního stupně přitom bylo rozhodnuto ve věci samé jinak než v jeho dřívějším rozsudku ze dne 28. 5. 2003, č.j. 42 C 98/2001-86, který byl odvolacím soudem zrušen.
Ze znění ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. vyplývá, že dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, je-li mezi novým rozsudkem soudu prvního stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor odvolacího soudu byl určujícím pro nové rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Tak tomu je u názoru na právní posouzení věci (u názoru na to, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen). Právním názorem významným z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nemohou být pokyny odvolacího soudu k doplnění důkazního řízení, jestliže byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro neúplnost skutkových zjištění, popřípadě jiné jeho pokyny o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce, byť jsou pro soud prvního stupně ve smyslu ustanovení §226 odst. 1 o.s.ř. závazné; takovýto právní názor totiž vede soud prvního stupně jen k tomu, jaké úkony má ve věci učinit, ale žádným způsobem neusměrňuje soud prvního stupně v tom, jak má věc v novém rozsudku posoudit po skutkové a právní stránce a jak ji má rozhodnout. Z porovnání právního názoru soudu prvního stupně vyjádřeného v rozsudku ze dne 18. 6. 2004, č.j. 42 C 98/2001-141, se závěry odvolacího soudu vyslovenými v jeho usnesení ze dne 16. 1. 2004, č.j. 353/2003-109, vyplývá, že názor odvolacího soudu nebyl pro nové rozhodnutí soudu prvního stupně určující. Podstatou rozhodnutí odvolacího soudu totiž nebyly výtky z hlediska právního posouzení skutkového stavu, nýbrž pokyny k doplnění dokazování. Odvolací soud tedy neaplikoval na právní vztah mezi účastníky jiné zákonné ustanovení a ani je nevykládal jinak, než soud prvního stupně; rozsudek soudu prvního stupně zrušil proto, že se soud prvního stupně nezabýval zjištěním, zda jím zvažovaná pracovní místa zastávaná I. Ž. (dříve R.) a Ing. J. H. byla volná též ke dni 15. 12. 2000, a tím, zda by tuto práci žalobce případně po předchozí průpravě mohl vykonávat. Při svém novém rozhodnutí tak soud prvního stupně vycházel ze skutečností, které byly z části zjištěny po doplnění řízení až po rozhodnutí odvolacího soudu a z části posuzoval skutečnosti, které již dříve zjistil a do svých úvah v předchozím rozhodnutí je nezahrnul. Závěr soudu prvního stupně učiněný v rozsudku ze dne 18. 6. 2004, č.j. 42 C 98/2001-141, že žalovaná neměla žádné vhodné volné pracovní místo, jež by žalobci před dáním výpovědi z pracovního poměru mohla nabídnout, nevyplynul z toho, že by jeho právní posouzení věci bylo usměrněno zrušovacím usnesením odvolacího soudu; k odlišnému rozhodnutí dospěl soud prvního stupně na základě provedených důkazů a jejich zhodnocení.
Z uvedeného vyplývá, že přípustnost dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu nelze úspěšně z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovozovat. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov.
§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Žalobce však ve svém dovolání právní posouzení věci soudy (aplikaci ustanovení §46 odst. 2 zák. práce) nezpochybňuje. I když v dovolání uvádí, že (mimo tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování a že řízení je postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., protože rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání - srov. §41 odst. 2 o.s.ř.) je zřejmé, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází. Podstatou námitek dovolatele je nesouhlas s tím, jak odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval dovolací soud v zásadě za správné) hodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl. Dovolatel zároveň vychází z odlišných skutkových závěrů než odvolací soud (že u žalované bylo „právně volné“ jen místo „analytik dealerské sítě“, které však žalobce nemohl zastávat ani po předchozí průpravě, neboť pro výkon této funkce nesplňoval kvalifikační a jiné předpoklady) a činí z provedených důkazů vlastní skutkové závěry (zejména, že byl schopen pracovní místo pod označením „ADS“ vykonávat, neboť tuto práci mohl mechanicky vykonávat prakticky kdokoliv i bez znalosti účetnictví) a na nich pak buduje i své vlastní od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že nebyly splněny podmínky výpovědi uvedené v ustanovení
§46 odst. 2 zák. práce). Tím, že žalobce na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující; žalobce tedy těmito námitkami neuplatňuje dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak výše uvedeno – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Vzhledem k tomu, že způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozhodnutí po stránce právní není ani kritika rozsudku odvolacího soudu z pohledu dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (že je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), je nepochybné, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení
§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce proti tomuto rozsudku – aniž by se mohl dále věcí zabývat – podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované náklady, které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění jejího práva, spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 1.250,- Kč [srov. §7 písm. c), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb.), tedy celkem 1.325,- Kč. Vzhledem k tomu, že advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení §137 odst. 1 a 3, §151 odst. 2 věty druhé o.s.ř. vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z odměny za zastupování, z náhrad a z jeho hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty [19% - srov. §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka (po zaokrouhlení) 252,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.12.2004, sp.zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalované nahradil; celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 1.577,- Kč je žalobce povinen ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. dubna 2006
JUDr. Mojmír Putna, v.r.
předseda senátu