ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.1596.2005.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce P. H., zastoupeného advokátem, proti žalované R., spol. s r.o. (dříve R. – J. R., spol.s r.o.) zastoupené advokátem, o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. 14 C 12/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. března 2005, č.j. 64 Co 487/2004-56, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.325,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 20.12.2002 (doručeným žalobci dne 27.12.2002) žalovaná (do 31.1.2005 nesoucí obchodní firmu R. – J. R., spol. s r.o.) sdělila žalobci, že s ním z důvodu zvlášť hrubého porušení pracovní kázně podle §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce okamžitě ruší pracovní poměr. Porušení pracovní kázně spatřovala v tom, že žalobce:
a) dne 16.12.2002 neprovedl kompletní svoz odpadu v obci Ř. a L.- B., neinformoval o tom dispečink a neodevzdal po skončení směny záznam o době řízení vozidla a bezpečnostních přestávkách, který předal až dne 19.12.2002,
b) dne 17.12.2002 neprovedl kompletní svoz zadaný dispečinkem, jenž zahrnoval svoz odpadu z části obce Ř. ze dne 16.10.2002 a dále pak svoz odpadu z obce Z., H., V.; vozidlo po jeho převzetí svévolně přistavil do opravny S. na provedení běžné údržby, přičemž tato zakázka nebyla dohodnuta dispečinkem, vozidlo předal k provedení údržby až v 9.00 hodin, oprava probíhala do 12.45 hodin, přičemž o těchto skutečnostech neinformoval dispečink, a poté se vrátil na pobočku v P. 4, D. 653, aby informoval dispečink o chybějícím dokladu o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla; na příkaz vedoucího pobočky zahájil svoz výše uvedených obcí až ve 14.15 hodin, opět však nedokončil svoz odpadu z těchto obcí a neinformoval o tom včas dispečink a znovu na dispečink nepředal po ukončení směny záznam o době řízení vozidla a bezpečnostních přestávkách, což učinil až na žádost vedoucího pobočky dne 19.12.2002,
c) dne 18.12.2002 provedl svoz odpadu z obce V., nikoliv z obcí Z. a H., rovněž o tom neinformoval dispečink a neodevzdal záznam o době řízení vozidla a bezpečnostních přestávkách, který předal až dne 19.12.2002,
d) dne 19.12.2002 bez udání důvodu nenastoupil na pracovní směnu.
Žalobce se (žalobou podanou dne 20.1.2003 u Obvodního soudu pro Prahu 6) domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že pracovní kázeň „v žádném případě“ neporušil, neboť pracoval stejně jako v předchozích dnech, a že celá záležitost byla vůči němu „vyprovokována s cílem najít si důvod vyhodit ho ze zaměstnání“. Kromě toho, že se vyjadřuje k jednotlivým skutkům vytýkaným mu v okamžitém zrušení pracovního poměru, namítá, že mu (v rozporu se stanoviskem Nejvyššího soudu „R 17/77“) nebyla dána možnost se k důvodům okamžitého zrušení pracovního poměru vyjádřit.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 8.4.2004, č.j. 14 C 12/2003-26, ve znění usnesení ze dne 16.6.2004, č.j. 14 C 12/2003-41, usnesení ze dne 20.8.2004, č.j. 14 C 12/2003-44, a usnesení ze dne 29.9.2004, č.j. 14 C 12/2003-47, určil, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobci dopisem žalované ze dne 20.12.2002 je neplatné, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 1.000,- Kč. Vycházel ze zjištění, že žalobce, který byl u žalované zaměstnán od 2.4.2001 jako řidič-závozník, byl jako řidič nasazován pouze výjimečně při záskocích za kmenového řidiče, že ve dnech uvedených v okamžitém zrušení pracovního poměru mu bylo ke svozu odpadu přiděleno vozidlo s menším objemem odpadního prostoru a s nedostatečným konstrukčním řešením k hladkému vysypávání odpadu, že tedy k neprovedení kompletního svozu odpadu nedošlo v důsledku bezdůvodných zastávek vozidla, zaviněných žalobcem, nýbrž pro pomalejší a méně výkonné vozidlo, že „staska a tachografický kotouček“ (záznam o době řízení vozidla a bezpečnostních přestávkách) byly žalobcem odevzdány s poměrně krátkou časovou prodlevou dne 19.12.2002, že přistavení vozidla k servisní opravě dne 17.12.2002 bylo nutné pro poruchu v hydraulice na zvedacím zařízení, přičemž o nutnosti opravy, stejně jako o nedokončení svozu odpadu, byl dispečink informován, a že k vozidlu přidělenému žalobci ke svozu odpadu chyběl doklad o pojištění, který byl k jeho provozu potřebný. Za tohoto skutkového stavu dospěl k závěru, že důvody uvedené v posuzovaném okamžitém zrušení pracovního poměru [pod body a) až d)] nenaplňují zákonné znaky uvedené v ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce, neboť žalobce pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem neporušil; ve vztahu k jednání vytýkanému žalobci pod bodem d) - nenastoupení na pracovní směnu dne 19.12.2002 – zdůraznil, že „nebyla naplněna podmínka právě výjimečnosti pro postup zaměstnavatele k okamžitému zrušení pracovního poměru“, neboť šlo o reakci žalobce na to, že mu v tento den ráno nebyl umožněn nástup na dovolenou a byl seznámen s dopisy žalované obsahujícími rekapitulaci důvodů pro okamžité zrušení pracovního poměru (šlo o ojedinělé, „do určité míry zkratkovité jednání“). Zdůvodnil rovněž, proč neprovedl všechny navrhované důkazy, zejména výslech účastníků a další listinné důkazy (proto, že „skutečnosti podstatné pro rozhodnutí měl za prokázány z jiných v řízení provedených důkazů“, případně proto, že je považoval za nadbytečné), a proč naopak provedl důkaz listinou vztahující se k opravě vozidla dne 17.12.2002.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22.3.2005, č.j. 64 Co 487/2004-56, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za správná, zdůraznil, že „důvod spočívající v bezdůvodných zastávkách během pracovní doby žalobce“ nebyl žalovanou před okamžitým zrušením pracovního poměru řádně zjištěn a nebyl zjištěn ani z provedeného dokazování; žalovaná před okamžitým zrušením pracovního poměru nevyzvala žalobce k vysvětlení důvodů, pro které nebyl uskutečněn kompletní svoz odpadu na určené trase, a zápis ze dne 9.4.2003 – vzhledem k tomu, že byl pořízen s odstupem několika měsíců od okamžitého zrušení pracovního poměru (poté, kdy byla žalované doručena žaloba o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru), a bez účasti žalobce - za objektivní důkaz považovat nelze. Shodně se soudem prvního stupně hodnotil další žalobci vytýkaná jednání - „opožděné odevzdání denních záznamů o době řízení a bezpečnostních přestávkách vozidla, přistavení vozidla k opravě v rozporu s běžnou praxí i nedostavení se na odpolední směnu žalobce dne 20.12.2002“ - a rovněž dospěl k závěru, že jde o porušení pracovní kázně nezakládající důvod k tak výjimečnému opatření, jakým je okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce; přihlédl zejména k tomu, že žalovaná jako zaměstnavatel sama neplnila řádně své povinnosti, když žalobce nevybavila k práci potřebnými pomůckami včetně platného dokladu o zákonném pojištění vozidla, kterým se žalobce jako řidič vozidla na veřejných komunikacích byl povinen v případě kontroly prokázat a mohl právem odmítnout za takových okolností vůbec s vozidlem vyjet. Námitku žalované, že soud prvního stupně nepřípustně posuzoval potřebu opravy vozidla, považoval za nepřípadnou s odůvodněním, že „oprava nesporně ve smluvním servisu provedena byla a k otázce, zda žalobce postupoval v souladu s praxí zavedenou při spolupráci se smluvním servisem, nebylo zapotřebí znaleckého posudku“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. Kromě toho, že rekapituluje průběh řízení, zejména skutková zjištění soudu prvního stupně a obsah odůvodnění rozsudků soudů v tomto směru, žalovaná odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně) v první řadě vytýká, že věc nesprávně právně posoudil. Zásadní právní význam napadeného rozsudku spatřuje v tom, že odvolací soud vyložil ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce v rozporu s hmotným právem, když si „neujasnil, co obnáší podmínka výjimečnosti okamžitého zrušení pracovního poměru“, tj. „neposoudil, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něho nadále pokračoval a za tím účelem neshromáždil potřebná skutková zjištění“, a když „výjimečnost ve svém pojetí navíc posuzoval přímo u dvou dílčích skutků vytýkaného porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“. Podle jejího názoru pracovní poměr lze okamžitě zrušit pro jeden nebo více skutků zvlášť hrubého porušení pracovní kázně, přičemž „podmínka výjimečnosti se vztahuje na okamžité zrušení pracovního poměru jako takové, a to i v případě, že bylo dáno pro více skutků zvlášť hrubého porušení pracovní kázně“; proto „z hlediska výjimečnosti nelze posuzovat jednotlivé skutky vytýkaného zvlášť hrubého porušení pracovní kázně, ale jen okamžité zrušení pracovního poměru jako takové“. Žalovaná dále namítá, že řízení před soudy je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], které spatřuje v nepřípustném posouzení odborných skutečností (stavu vozidla) soudem, ačkoliv bylo třeba provést znalecký posudek o způsobilosti vozidla k provádění svozu odpadu, a v neprovedení jí navrženého důkazu tachografickými kotouči ze dnů 16. až 18.12.2002, objektivizujícími průběh jízdy vozidla; tímto postupem soudu byla zkrácena v procesním právu prokázat svá tvrzení. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a aby věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované jako zjevně bezdůvodné odmítl, neboť nesplňuje zákonné požadavky ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř.; navíc „ve smyslu stanoviska NS R 17/1977“ před okamžitým zrušením pracovního poměru nebyl ze strany zaměstnavatele zjištěn důvod k tomuto opatření.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst.2 písm.a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst.2 písm.b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst.3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst.2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst.2 písm.a) nebo ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
V posuzované věci řešil odvolací soud právní otázku výkladu ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce z hlediska toho, zda se žalobce dopustil porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, tedy otázku intenzity porušení pracovní kázně a způsobu hodnocení míry této intenzity.
Projednávanou věc je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že žalovaná okamžitě zrušila pracovní poměr se žalobcem dopisem ze dne 20.12.2002, který mu byl doručen dne 27.12.2002 – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění do 31. 12. 2002, to je do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 136/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 311/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů, a o změně některých dalších zákonů, a zákon č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. §35 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními §73, §74 a §75 zák. práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným méně závažným porušením pracovní kázně, závažným porušením pracovní kázně a porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§53 odst. 1 písm. b), §46 odst. 1 písm. f) část věty před středníkem zák. práce].
Ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“ a „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval.
Okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce je ve srovnání s rozvázáním pracovního poměru výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zák. práce výjimečným opatřením (srov. dikci ustanovení §53 odst. 1 zák. práce „Zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně ...“). K okamžitému zrušení pracovního poměru podle tohoto ustanovení proto může zaměstnavatel přistoupit jen tehdy, jestliže okolnosti případu odůvodňují závěr, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby.
Z uvedeného vyplývá, že se zaměstnancem, který porušil pracovní kázeň, lze okamžitě zrušit pracovní poměr jen tehdy, dosáhlo-li jednání zaměstnance (na základě posouzení všech rozhodných okolností) intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem a odůvodňují-li okolnosti případu závěr, že se zaměstnancem nelze rozvázat pracovní poměr výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zák. práce, neboť po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby.
Výše uvedené závěry jsou aplikovány i soudní praxí (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, ročník 1996, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, pod pořadovým číslem 21) a vycházely z nich také soudy obou stupňů v projednávané věci.
Žalovaná spatřuje zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu v tom, že odvolací soud vyložil ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce v rozporu s hmotným právem, když „si neujasnil, co obnáší podmínka výjimečnosti okamžitého zrušení pracovního poměru“, tedy neposoudil, „zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něho nadále pokračoval“, a když „výjimečnost ve svém pojetí navíc posuzoval přímo u dvou dílčích skutků vytýkaného porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“.
Právní otázkou vázanosti soudu vymezením výpovědního důvodu ve výpovědi z pracovního poměru dané zaměstnavatelem (§44 odst. 2 zák. práce) v tom směru, zda skutečnost, že zaměstnavatel označí ve výpovědi z pracovního poměru více skutků, v nichž spatřuje porušení pracovní kázně, u nichž také sám stanoví intenzitu porušení pracovní kázně, a soud dospěje k závěru, že porušením pracovní kázně je jen některý (jsou jen některé) ze skutků takto označených, se dovolací soud již zabýval. Byl přijat názor (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.7.2005, č.j. 21 Cdo 2375/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 142, ročník 2005), že pro posouzení platnosti výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce není podstatné, kolik z jednání označených ve výpovědi jako porušení pracovní kázně bylo skutečně v řízení před soudem jako porušení pracovní kázně posouzeno, ale zda ono zjištěné (ona zjištěná) porušení pracovní kázně dosahuje (ve svém souhrnu dosahují nebo alespoň jedno z nich dosahuje) takové intenzity, že může být (mohou být) podřazeno (podřazena) pod pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“ nebo „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“. Ani závěr soudu, že z více porušení pracovní kázně uvedených ve výpovědi z pracovního poměru došlo k porušení pracovní kázně jen v několika případech, automaticky neznamená, že tím intenzita porušení pracovní kázně (hodnocená zaměstnavatelem) musí být posouzena soudem jako nižší. Rozhodující je, zda zjištěné porušení pracovní kázně (bez ohledu na to, kolika skutky) dosahuje takové intenzity, aby mohlo být důvodem pro výpověď z pracovního poměru.
Uvedené závěry o vázanosti soudu vymezením důvodu ve výpovědi z pracovního poměru lze přiměřeně vztáhnout rovněž na okamžité zrušení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce (§55 zák. práce) a vycházel z nich v posuzované věci i odvolací soud.
Namítá-li dovolatelka, že „podmínka výjimečnosti se vztahuje na okamžité zrušení pracovního poměru jako takové, a to i v případě, že bylo dáno pro více skutků zvlášť hrubého porušení pracovní kázně“, a že proto „z hlediska výjimečnosti nelze posuzovat jednotlivé skutky vytýkaného zvlášť hrubého porušení pracovní kázně, ale jen okamžité zrušení pracovního poměru jako takové“, potom přehlíží, že pouze soudu přísluší – jak výše uvedeno – posouzení toho, zda zjištěné porušení pracovní kázně dosáhlo zákonem předvídané intenzity. Odvolací soud v projednávané věci neměnil vůli zaměstnavatele (ta je vyjádřena skutkovým vylíčením uvedeným ve výpovědi z pracovního poměru), pouze v souladu se zákonem sám posoudil, zda a kterým z jednání popsaných v okamžitém zrušení pracovního poměru byl důvod naplněn.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska dovolatelkou uplatněné právní otázky [výkladu ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce] po právní stránce zásadní význam.
Žalovaná ve svém dovolání - kromě výše uvedených námitek proti právnímu posouzení věci – rovněž namítá, že postupem soudů byla zkrácena v procesním právu prokázat před soudem svá tvrzení a že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívajícími v nepřípustném posouzení odborných skutečností (stavu vozidla) soudem, ačkoliv bylo třeba provést znalecký posudek o způsobilosti vozidla k provádění svozu odpadu, a v neprovedení jí navrženého důkazu tachografickými kotouči ze dnů 16. až 18.12.2002, objektivizujícími průběh jízdy vozidla.
Ani případnou existencí těchto dovolatelkou tvrzených vad se dovolací soud nemohl zabývat, neboť k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm.a), případně ke zmatečnostním vadám ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 o.s.ř. může být přihlédnuto – jak výše uvedeno - jen je-li je dovolání přípustné.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud věc - z hlediska výkladu ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce v otázce intenzity porušení pracovní kázně - posoudil v souladu s hmotným právem a s ustálenou judikaturou soudů a že kritika rozsudku odvolacího soudu z pohledu dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 2 písm. a) o.s.ř., případně zmatečnostních vad podle ustanovení §229 odst. 3 o.s.ř., nemůže být - jak již uvedeno výše - způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po právní stránce, je nepochybné, že dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
V dovolacím řízení vznikly žalobci náklady, které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění jeho práva, spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 1.250,- Kč [srov. §7 písm. c), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb.), tedy celkem 1.325,- Kč. Protože dovolání žalované bylo odmítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalobci nahradila; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaná povinna náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. července 2006
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu