ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.1601.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 1601/2005
sp. zn. 21 Cdo 2572/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeněka Novotného v právní věci žalobkyně M. S., zastoupené advokátem, proti žalované H. s. C. s.r.o., zastoupené advokátem, o 300.000,- Kč s úroky z prodlení a o vzájemné žalobě o určení neplatnosti pracovní smlouvy a o 135.002,70 Kč, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp.zn. 16 C 121/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. října 2004, č.j. 10 Co 530/2004-142, a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10. března 2005, č.j. 13 Co 75/2005-175, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítají.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 7.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou k Okresnímu soudu v Karlových Varech dne 17.6.2002 domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 300.000,- Kč s 8% úrokem z prodlení od 2.3.2002 do zaplacení. Žalobu odůvodnila zejména tím, že na základě jednatelské smlouvy ze dne 25.8.2000 vykonávala do 31.12.2001 funkci jednatelky žalované a že podle §4 této smlouvy měla nárok na pobírání pevného platu ve výši 20.000,- Kč měsíčně a provizi z obratu ve výši 1,5%. Vedle jednatelské smlouvy uzavřela se žalovanou ještě pracovní smlouvu ze dne 2.10.2000 „na přímý výkon pracovní činnosti pro žalovanou“ s pracovním zařazením jako „manager“ a s pracovní náplní, která byla odlišná od rozsahu povinností uvedených v jednatelské smlouvě, podle níž měla nárok na základní mzdu ve výši 20.000,- Kč; tuto mzdu jí žalovaná od počátku vyplácí. Protože z jednatelské smlouvy je jí vyplácena pouze provize, nikoliv pevný plat („z důvodů nízkých zisků a investic do Německa“), požaduje zaplacení dlužných „hrubých příjmů z jednatelské smlouvy“ za období od 2.10.2000 do 31.12.2001 ve výši 300.000,- Kč.
Žalovaná se vzájemnou žalobou domáhala, aby bylo určeno, že pracovní smlouva ze dne 2.10.2000 uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou je neplatná, a aby jí žalobkyně zaplatila (poté, co žalobu opakovaně změnila a co Okresní soud v Karlových Varech usnesením ze dne 1.12.2003, č.j. 16 C 121/2002-90, ve znění usnesení ze dne 2.5.2005, č.j. 16 C 121/2002-179, řízení o vzájemném návrhu žalované co do částky 75.749,- Kč zastavil) 135.002, 70 Kč. Pracovní smlouvu, kterou měla uzavřít žalobkyně jako jednatelka žalované dne 2.10.2000 „se sebou samotnou na pozici manager firmy“, považuje za neplatnou proto, že nesplňuje podstatné náležitosti ve smyslu ustanovení §29 zák. práce (není jasně, určitě a srozumitelně vymezen a sjednán druh práce), že „pozice manager firmy je duálním výkonem činnosti“, neboť se překrývá s náplní činnosti jednatele při výkonu funkce, a že „pozice manager firmy znamená jasně výkon jakési neurčité vedoucí funkce“, přičemž v případě vedoucích zaměstnanců se podle ustanovení §27 odst. 4 zák. práce zakládá pracovní poměr jmenováním a nikoliv pracovní smlouvou. Vzájemnou žalobu na vydání bezdůvodného obohacení odůvodnila zejména tím, že částka 93.620,- Kč byla žalobkyni neprávem vyplacena v době od ledna do července 2002 jako odměna jednatele, ačkoliv již z této funkce byla odvolána, a částka 41.382,79 Kč představuje přeplatek na provizi v důsledku jejího nesprávného výpočtu.
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 31.5.2004, č.j. 16 C 121/2002-118, žalobu o zaplacení částky 300.000,- Kč s příslušenstvím zamítl, určil, že pracovní smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou je neplatná, žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované 135.002,70 Kč a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 29.705,- Kč k rukám advokáta. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že částky 20.000,- Kč měsíčně, které byly žalobkyni vypláceny, představovaly příjmy z jednatelské smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 25.8.2000; argumentaci žalobkyně, že uvedené částky „byly na základě pracovní smlouvy, ale nebyly podle jednatelské smlouvy, když tuto odměnu si nevyplácela s ohledem na špatné hospodářské výsledky žalované“, nepřijal s odůvodněním, že toto její tvrzení „zůstalo osamocené, nepodařilo se jí prokázat, naopak ze svědeckých výpovědí je zřejmé, že hospodaření žalované bylo v pořádku“. Pracovní smlouvu ze dne 2.10.2000 posoudil jako neplatnou, protože neobsahuje podstatné náležitosti ve smyslu ustanovení §29 odst. 1 písm. a) zák. práce, zejména jasné a srozumitelné vymezení druhu práce, kterou by měla žalobkyně vykonávat („označení druhu práce jako manažer firmy je příliš široké a postrádá především určitost“). Kromě toho - ačkoliv pracovní poměr vedoucího zaměstnance je ve smyslu ustanovení §65 zák. práce založen jmenováním - žalobkyně neprokázala, že by byla do funkce manažera společnosti žalovanou jmenována; tvrzení žalobkyně v tomto směru podpořil pouze svědek L. S. (její manžel), zatímco výpovědi svědkyň M. V. a K. H. „nevnesly do této situace jasno“. Naopak z výpovědi „osob zasvěcených“ je nepochybné, že společníci firmy o pracovní smlouvě se žalobkyní neměli žádnou povědomost; to potvrdila svědkyně D. N. a ani svědek Ing. P. K., který se stal jednatelem žalované s účinností od 19.12.2001, neměl tušení o tom, že by žalobkyně měla se žalovanou uzavřenou nějakou pracovní smlouvu. Zdůraznil, že jeden ze společníků firmy D. R. „zcela kategoricky“ uvedl, že žalobkyně pracovala pro firmu jenom jako jednatelka a tak byla také honorována, a že tuto okolnost potvrdil i jeho společník (syn) Ch. R. Protože na straně žalobkyně došlo k bezdůvodnému obohacení ve výši 135.002,70 Kč (které představuje částka 93.620,- Kč vyplacená žalobkyni na odměně za období od ledna do července 2002 a částka 41.382,79 Kč přeplacená na provizi), uložil soud prvního stupně žalobkyni, aby tuto částku žalované zaplatila.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne ze dne 18.10.2004, č.j. 10 Co 530/2004-142, rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku I. a ve výroku II.“, tj. ve výroku o zamítnutí žaloby ohledně částky 300.000,- Kč a ve výroku o určení, že pracovní smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou je neplatná, potvrdil, „ve výroku III.“, tj. ve výroku o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované 135.002,70 Kč, jej změnil tak, že vzájemnou žalobu v této části zamítl, a ve výroku o náhradě nákladů řízení jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud, vycházeje ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně byla valnou hromadou konanou dne 1.12.1999 jmenována jednatelkou žalované, že s ní uzavřela jednatelskou smlouvu, jejímž obsahem bylo mimo jiné stanovení pracovní doby, příjmy, nároky na dovolenou, doba trvání smlouvy a možnost výpovědi, že jako jednatelka měla za svou činnost obdržet pevný měsíční plat ve výši 20.000,- Kč (splatný vždy na konci měsíce) a provizi z obratu ve výši 1,5% a že dne 19.12.2001 jí výkon funkce jednatelky zanikl, dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že žalobkyně „existenci právně relevantní uzavřené pracovní smlouvy neprokázala“; zdůraznil, že žalobkyně sama v průběhu jednání před soudem prvního stupně uvedla, že jediný společník firmy pracovní smlouvu neviděl, že v žalované společnosti nebyl žádný další zaměstnanec, že, pokud by snad žalobkyně vykonávala pro žalovanou jiné práce, mohla jí žalovaná navýšit jednatelskou odměnu, a že z pracovní náplně, kterou si žalobkyně sama vytvořila, je zřejmé, že se v podstatě jedná o zajištění plynulého provozu firmy, což bylo předně povinností jednatele. Svědecké výpovědi M. V. a K. H. hodnotil jako účelové, vedené snahou pomoci žalobkyni, když svědkyně u žalované nepracovaly (pouze svědkyně M. V. vedla určitý čas žalované účetnictví) a obě jsou v současné době podřízenými žalobkyně, tedy ekonomicky závislé na její osobě; totéž se týká i manžela žalobkyně L. S. Ani svědek Ing. P. K. (následující jednatel žalované) neměl o pracovní smlouvě a jakémkoliv pracovněprávním vztahu žalobkyně tušení do doby, než jej žalobkyně informovala. Protože sama žalobkyně nepotvrdila skutečnost, že firma neměla dobré hospodářské výsledky, je podle odvolacího soudu „zcela nepochopitelné, z jakého důvodu si nevyplácela jednatelskou odměnu, když si vyplácela mzdu podle pracovní smlouvy a provizi z jednatelské smlouvy“; proto uzavřel, že žalobkyně nemá nárok na zaplacení mzdy za období od 2.10.2000 do 31.12.2001, neboť neměla (kromě jednatelské smlouvy) uzavřenou pracovní smlouvu a „pracovní smlouva uzavřená jako jednostranný právní úkon je neplatná“. Ohledně vzájemné žaloby v části týkající se zaplacení částky 135.002,70 Kč z titulu bezdůvodného obohacení na straně žalobkyně, dospěl odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že nejsou splněny podmínky pro přisouzení tohoto nároku. Podle názoru odvolacího soudu, jestliže „žalovaná uplatnila proti pohledávce žalobkyně vyplývající z pracovněprávního vztahu k započtení svůj nárok, který má rovněž pracovněprávní povahu“, a jestliže nárok z pracovněprávních vztahů nemůže započtením zaniknout, „nelze jej účinně započítat nejen na jiný pracovněprávní nárok, ale ani na takovou pohledávku, která by sama o sobě mohla z důvodu započtení zaniknout“; proto rozsudek soudu prvního stupně v této části změnil tak, že vzájemnou žalobu zamítl. Výrok rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky považoval za nepřezkoumatelný, a proto jej zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Okresní soud v Karlových Varech v dalším řízení usnesením ze dne 5.1.2005, č.j. 16 C 121/2002-163, rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech řízení o zaplacení částky 300.000,- Kč s příslušenstvím částku 66.765,- Kč k rukám advokáta a že žádný z účastníků řízení o vzájemných návrzích žalované nemá právo na náhradu nákladů řízení. Uplatněné nároky posoudil samostatně, a to tak, že ve vztahu k žalobě o zaplacení 300.000,- Kč s příslušenstvím aplikoval ustanovení §142 odst. 1 o.s.ř. a ve vztahu k nárokům ve vzájemné žalobě aplikoval ustanovení §142 odst. 2 o.s.ř.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 10.3.2005, č.j. 13 Co 75/2005-175, usnesení soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vycházeje z toho, že při projednání více věcí ve společném řízení považuje se každá z těchto věcí při rozhodování o náhradě nákladů řízení za samostatnou a že u každé takové věci je třeba samostatně posoudit míru úspěchu a neúspěchu účastníků a stanovit, zda je dána povinnost k náhradě nákladů řízení podle ustanovení §142 odst. 1, 2 nebo odst. 3 o.s.ř. a kdo má podle těchto pravidel právo na jejich náhradu, dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení je správné.
Proti „výroku I.“ rozsudku odvolacího soudu ze dne 18.10.2004, č.j. 10 Co 530/2004-142, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby o zaplacení částky 300.000,- Kč s příslušenstvím, a o určení, že pracovní smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou je neplatná, a proti usnesení odvolacího soudu ze dne 10.3.2005, č.j. 13 Co 75/2005-175, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky, podala žalobkyně dovolání.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobkyně především nesouhlasí s hodnocením důkazů, jak bylo provedeno soudy, a namítá, že „posouzení váhy svědeckých výpovědí obou stran z hlediska jejich zaměstnanecké závislosti se nijak neliší“, neboť Ing. K. do svého jmenování jednatelem žalované vykonával pro žalovanou činnost obchodního zástupce na živnostenský list, do sídla společnosti docházel jedenkrát až dvakrát do měsíce, takže v té době nemohl mít o pracovní smlouvě žalobkyně ani o jiných skutečnostech téměř žádné informace, že svědkyně N. byla do společnosti žalované přijata až po ukončení jednatelské smlouvy žalobkyně a že „svědecké výpovědi žalobkyně a jejího manžela se nalézají rovněž v obdobném postavení jako jsou svědecké výpovědi syna a jeho otce – Ch. a D. R., kteří mají zájem na úspěchu ve sporu“; podle jejího názoru „svědecké výpovědi svědků obou stran byly samozřejmě protichůdné a soudy by z nich neměly vyvozovat jakékoliv závěry“. Upozorňuje, že ačkoliv soudu prvního stupně předložila celou řadu listinných důkazů (pracovní smlouvu ze dne 2.10.2000, potvrzení o trvání pracovního poměru, návrh dohody o skončení pracovního poměru, mzdové listy z dalších období po ukončení jednatelské smlouvy s měsíční výplatou základní hrubé mzdy 20.000,- Kč až do července 2002, placení odvodů pojistného a sociálního zabezpečení za zaměstnance po skončení jednatelské smlouvy, odhlášky ze sociálního pojištění zaměstnance) osvědčujících jak existenci jejího pracovněprávního vztahu k žalované, tak i důkaz konkludentního jednání žalované v souladu s těmito listinnými důkazy, nebyly tyto navržené důkazy soudem provedeny. Poukazuje dále na to, že „otázku platnosti právního úkonu žalobkyně při uzavírání pracovní smlouvy, kdy táž osoba na jedné straně vystupuje jako jednatel společnosti a na druhé straně jako zaměstnanec této společnosti, již definitivně vyřešilo publikované rozhodnutí NS ČR č.j. 21 Cdo 963/2002 z 15.1.2003“ a dovozuje, že, „pokud si splnila veškeré své povinnosti, které jí ukládaly příslušné právní předpisy, zakladatelská listina i jednatelská smlouva, je právně bezvýznamné, zda tuto pracovní smlouvu viděl jediný společník žalované, když zakladatelská listina společnosti ani jednatelská smlouva možnost sjednání takovéhoto pracovního poměru nevyloučily“; v té souvislosti připomíná svou výpověď u soudu prvního stupně a obsah jednatelské smlouvy o možnosti uzavírat pracovní poměry (do 25.000,- Kč měsíčně) a vyslovuje přesvědčení, že „tím, že uzavřela takovýto pracovní poměr na svou osobu se zachovala byť neobvykle, avšak po právu, neboť k platnosti jakéhokoliv právního aktu společnosti s ručením omezeným bylo zapotřebí, aby na straně společnosti vystupoval za společnost jednatel a na straně druhé osoba způsobilá k právním úkonům“. Z písemných důkazů dále dovozuje, že „žalovaná o pracovní smlouvě nutně musela vědět“, neboť podle ní později jednala, a klade otázku, „z jakého důvodu by jí žalovaná vyplácela základní mzdu a platila za ni pojistné zdravotního a sociálního pojištění za zaměstnance, když by stačilo pouze skutečnost o ukončení jednatelské smlouvy oznámit orgánům sociálního a zdravotního pojištění a již více nikomu nic neplatit“. Konečně za podstatné považuje i to, že pracovní náplň jejího pracovního poměru je odlišná od náplně funkce jednatele a že pro posouzení otázky, zda byla do funkce jmenována, není rozhodující samotná okolnost, že s ní byla uzavřena pracovní smlouva, ale to, zda lze dovodit vůli zaměstnavatele jmenovat a souhlas zaměstnance se jmenováním. Protože považuje za nesporné, že skutečně vykonávala funkci managera firmy, a to nikoliv proti vůli žalované, ale v souladu s ní, dovozuje, že „žalovaná měla vůli, aby žalobkyně uvedenou funkci zastávala, a žalobkyně se svým jmenováním souhlasila“, a že „došlo bez ohledu na formální okolnosti případu k založení pracovního poměru jmenováním“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil a aby „věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání, který rozhodne též o nákladech všech řízení“.
V dovolání proti usnesení odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení žalobkyně – kromě toho, že rekapituluje průběh řízení - namítá, že odvolací soud, jestliže nesouhlasil s jejím argumentem o celkovém poměru úspěchu a neúspěchu ve věci, měl rozhodnout o nákladech řízení vždy ke každému nároku samostatně, tedy k nároku o zaplacení 300.000,- Kč s příslušenstvím, k nároku o určení neplatnosti pracovního poměru a k nároku o zaplacení 135.002,70 Kč. Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a aby „věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání“.
Žalovaná navrhla, aby dovolání žalobkyně byla jako nepřípustná odmítnuta, když rozsudek odvolacího soudu v napadené části nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, a dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení zákon nepřipouští. Kdyby dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, mělo by být zamítnuto, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve „výroku I.“ rozsudku odvolacího soudu ze dne 18.10.2004 je správné.
Podáním ze dne 17.6.2005 (doručeným Okresnímu soudu v Karlových Varech dne 20.6.2005) žalobkyně na výzvu soudu prvního stupně ze dne 7.6.2005 mimo jiné sdělila, že „věcně byly důvody dovolání v dovolání ze dne 31.12.2004 a jeho doplnění ze dne 13.1.2005 přesně specifikovány, procesně vychází z důvodů uvedených v §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 o.s.ř.“, že „jsou dány důvody dovolání podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) z důvodu rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu zabývající se účinky hmotněprávních aktů, konkrétně ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek publikovaným usnesením NS ČR, č.j. 21 Cdo 963/2002 a 21 Cdo 1912/2001“, že „poukazuje na určení neplatnosti její pracovní smlouvy soudy obou stupňů z důvodu toho, že takovýto pracovněprávní vztah měl být založen pouze volbou nebo jmenováním (tedy se jako jednatelka společnosti s ručením omezeným měla do funkce manager namísto podpisu pracovní smlouvy řádně jmenovat), ačkoliv její projev vůle směřoval k řádnému uzavření pracovního poměru s žalovanou“, a že „je nesprávně interpretován odvolacím soudem hmotněprávní akt uzavření pracovního poměru, kdy na jedné straně vystupovala žalobkyně jako statutární orgán organizace a na druhé jako pracovník, tak, že šlo o jednostranný úkon žalobkyně“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku a usnesení odvolacího soudu byla podána oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že k podání žalobkyně ze dne 17.6.2005, kterým doplnila své dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 18.10.2004, č.j. 10 Co 530/2004-142, a proti usnesení odvolacího soudu ze dne 10.3.2005, č.j. 13 Co 75/2005-175, nelze přihlížet, neboť jím byly v rozporu s ustanovením §241b odst. 3 části druhé věty před středníkem o.s.ř. doplněny dovolací důvody, popřípadě v rozporu s ustanovením §242 odst. 4 o.s.ř. změněny dovolací důvody po uplynutí lhůty k dovolání, přezkoumal napadený rozsudek a usnesení bez nařízení jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřují proti rozhodnutí, proti nimž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237, §238, §238a a §239 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Dovolání je také přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil, anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jestliže dovolání není jinak přípustné a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení má po právní stránce zásadní význam, a to v případech, kdy usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení, o zamítnutí návrhu na změnu rozhodnutí podle ustanovení §235h odst.1 věty druhé o.s.ř., ve věci konkursu a vyrovnání, o žalobě pro zmatečnost, o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, ve věci udělení příklepu ve výkonu rozhodnutí, o rozvrhu rozdělované podstaty ve výkonu rozhodnutí nebo o povinnostech vydražitele uvedeného v ustanoveních §336m odst.2 (§336n) a v §338za odst.2 o.s.ř. [§238 a §238a o.s.ř.].
Dovolání je rovněž přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží [§239 odst.1 písm.a) o.s.ř.], jímž bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení §107 odst.5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení §107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení §92 odst.1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení §92 odst.2 o.s.ř. [§239 odst.1 písm.b) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle ustanovení §104 odst.1 o.s.ř. [§239 odst.2 písm.a) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení §107 odst.5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení §107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení §92 odst.1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení §92 odst.2 o.s.ř. [§239 odst.2 písm.b) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby), ledaže by byl odmítnut návrh na předběžné opatření podle ustanovení §75a o.s.ř. [§239 odst.3 o.s.ř.].
Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve věci samé ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby ohledně částky 300.000,- Kč s příslušenstvím a ve výroku o určení neplatnosti pracovní smlouvy potvrzen.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dána, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst.2 o.s.ř.). Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst.3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst.2 písm.b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst.2 písm.a) nebo ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Žalobkyně – jak vyplývá z obsahu dovolání (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.) – právní posouzení věci odvolacím soudem nezpochybňuje (nenamítá, že odvolací soud aplikoval nesprávný právní předpis nebo že jej nesprávně vyložil) a v dovolání žádnou právní otázku, pro kterou by rozsudek odvolacího soudu měl mít po právní stránce zásadní význam, neoznačuje.
Dovolatelkou předestřená právní otázka „platnosti právního úkonu žalobkyně při uzavírání pracovní smlouvy, kdy táž osoba na jedné straně vystupuje jako jednatel společnosti a na druhé straně jako zaměstnanec této společnosti“ (která již byla vyřešena v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.11.1998, sp.zn. 21 Cdo 11/98, uveřejněném pod č. 63 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999), ani právní otázka, zda může být ohledně funkce, která má být obsazena jmenováním podle ustanovení §27 odst. 4 a 5 zák. práce, založen pracovní poměr pracovní smlouvou (která již byla vyřešena v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 8.1.2003, sp.zn. 21 Cdo 1912/2001, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73, ročník 2003), které obě směřují k přezkoumání správnosti závěru odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) o neplatnosti pracovní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou, povahu otázky zásadního právního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. písm. c), §237 odst. 3 o.s.ř. mít nemohou již z toho důvodu, že odvolací soud své rozhodnutí postavil na závěru, že pracovní poměr žalobkyně u žalované nevznikl proto, že žalobkyně „existenci právně relevantní uzavřené pracovní smlouvy neprokázala“; vyřešení dovolatelkou naznačených právních otázek tedy nebylo a ani nemohlo být pro rozhodnutí odvolacího soudu určující.
Námitky žalobkyně v dovolání představují kritiku skutkových zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází, tedy uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Podstatou většiny jejích námitek je totiž nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) přihlížel a jak tyto důkazy (zejména její výpověď jako účastnice řízení a výpovědi svědků L. S., Ing. P. K., Ch. a D. R.) hodnotil (má zato, že „svědecké výpovědi svědků obou stran byly samozřejmě protichůdné a soudy by z nich neměly vyvozovat jakékoliv závěry“), a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatelky pro posouzení věci významné. Dovolatelka na rozdíl od skutkového zjištění soudů v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (zejména že „pokud si splnila své veškeré své povinnosti, které jí ukládaly příslušné právní předpisy, zakladatelská listina i jednatelská smlouva, je právně bezvýznamné, zda tuto pracovní smlouvu viděl jediný společník žalované, když zakladatelská listina společnosti ani jednatelská smlouva možnost sjednání takovéhoto pracovního poměru nevyloučily“, že „tím, že uzavřela takovýto pracovní poměr na svou osobu se zachovala byť neobvykle, avšak po právu, neboť k platnosti jakéhokoliv právního aktu společnosti s ručením omezeným bylo zapotřebí, aby na straně společnosti vystupoval za společnost jednatel a na straně druhé osoba způsobilá k právním úkonům“, a že „žalovaná o pracovní smlouvě nutně musela vědět), na kterých pak buduje i své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. Tím, že dovolatelka na vlastních (odlišných) skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak výše uvedeno – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Ani k námitce dovolatelky, že, ačkoliv soudu prvního stupně předložila celou řadu listinných důkazů (pracovní smlouvu ze dne 2.10.2000, potvrzení o trvání pracovního poměru, návrh dohody o skončení pracovního poměru, mzdové listy z dalších období po ukončení jednatelské smlouvy s měsíční výplatou základní hrubé mzdy 20.000,- Kč až do července 2002, placení odvodů pojistného a sociálního zabezpečení za zaměstnance po skončení jednatelské smlouvy, odhlášky ze sociálního pojištění zaměstnance) „osvědčujících jak existenci jejího pracovněprávního vztahu k žalované, tak i důkaz konkludentního jednání žalované v souladu s těmito listinnými důkazy“, nebyly tyto navržené důkazy soudem provedeny, jež by mohla představovat – kdyby byla důvodná – vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nelze přihlédnout. Případná existence této dovolatelkou tvrzené vady, by totiž nemohla - sama o sobě - přivodit závěr o zásadním právním významu dovoláním napadeného rozhodnutí [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Vzhledem k tomu, že dovolací soud při posuzování, zda rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené části má po právní stránce zásadní význam, nemůže brát v úvahu právní otázky, které nebyly v dovolání označeny, a že kritika rozsudku odvolacího soudu z pohledu dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být - jak již uvedeno výše - způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po právní stránce, je nepochybné, že dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o zamítnutí žaloby ohledně částky 300.000,- Kč s příslušenstvím a o určení neplatnosti pracovní smlouvy není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Žalobkyně podává dovolání - jak výslovně uvádí – také proti usnesení odvolacího soudu ze dne 10.3.2005, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky navzájem.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není podle ustanovení §237 o.s.ř. v posuzované věci dána, a to již z toho důvodu, že usnesení o náhradě nákladů řízení není rozhodnutím (usnesením) ve věci samé. Pojem „věc sama“ je totiž právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně jako věc, která je tím předmětem, pro nějž se řízení vede; v řízení, v němž má být rozhodnut spor o právo mezi účastníky, kteří stojí proti sobě v postavení žalobce a žalovaného (a o takový spor šlo i v projednávané věci), je tedy věcí samou nárok uplatněný žalobou, o němž má být v příslušném řízení věcně rozhodnuto. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je rozhodnutím o vedlejším plnění (jde o rozhodnutí výlučně procesní povahy), které věcně neřeší práva a povinnosti účastníků uplatněná žalobou a není tedy rozhodnutím o věci samé. Dovolání není přípustné ani podle ustanovení §238, §238a a §239 o.s.ř., protože napadeným rozhodnutím nebylo rozhodnuto ve věcech, které jsou taxativně vyjmenovány v ustanoveních §238 a §238a o.s.ř., a nejde rovněž o žádný z případů procesních rozhodnutí uvedených v ustanovení §239 o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky navzájem není přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení, případně o výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.1.2002, sp.zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu v napadené části a proti usnesení odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení – aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 7.500,- Kč (srov. §3 odst. 1 bod 6., §16 odst. 2, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb.), celkem ve výši 7.575,- Kč. Protože dovolání žalobkyně byla odmítnuta, dovolací soud jí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalované tyto náklady nahradila. Žalobkyně je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. června 2006
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu