ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.1619.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 1619/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce C., LTD., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) V. H., zastoupenému opatrovnicí V. V., a 2) V. H., zastoupenému advokátkou, o 2.191.644,98 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 6 Cm 364/99, o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. října 2004, č. j. 4 Cmo 195/2003-119, takto:
I. Dovolání žalovaného 2) se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u bývalého Krajského obchodního soudu v Ostravě dne 19.10.1999 se právní předchůdkyně žalobce I. A P. B., akciová společnost domáhala vydání rozsudku, kterým by žalovaným byla uložena povinnost „zaplatit navrhovateli částku 2.191.644,98 Kč a 15,5 % úrok p.a. z částky 1.300.000,- Kč od 1.10.1999 do zaplacení a náklady tohoto řízení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, s tím, že plněním jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu poskytnutého plnění povinnost druhého žalovaného, přičemž žalobce je oprávněn domáhat se uspokojení této pohledávky vůči žalovanému 2) v rámci výkonu rozhodnutí pouze z výtěžku prodeje zastavených nemovitostí patřících 2. žalovanému, tj. domu č.p. 6 na pozemku p.č. 440, pozemku p.č. 440, zemědělské hospodářské budovy na pozemku p.č. 441, pozemku p.č. 441, zahrady p.č. 442 a zastavěné plochy, dvora p.č. 444/2, vše zapsáno na LV č. 340 pro obec a kat. území N. M., okres Š. u Katastrálního úřadu v Š.“. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že „na základě smlouvy o úvěru reg. č. 609/I/31/95 ze dne 25.5.1995 poskytla Z. b., a.s., O. (právní předchůdce žalobce) převodním příkazem ze dne 9.6.1995 žalovanému 1) krátkodobý úvěr na investice – odkoupení zemědělské farmy Sobotín ve výši 1.500.000,- Kč“; že „žalovaný 1) se ve smlouvě o úvěru zavázal ke splácení úvěru za podmínek sjednaných ve smlouvě s tím, že úvěr splatí ve čtyřech splátkách, a to 20.9.1995 200.000,- Kč, 20.12.1995 400.000,- Kč, 20.3.1996 450.000,- Kč a 25.5.1996 450.000,- Kč“; že „ke dni 25.5.1996 byla sjednána konečná splatnost úvěru“; že „nedílnou součástí úvěrové smlouvy byly Obecné úvěrové podmínky Z. b., a.s., ve znění dodatků č. 1 a 2 ze dne 25.5.1995“; že „v úvěrové smlouvě byl sjednán úrok ve výši 15,9 % p.a. splatný měsíčně z běžného účtu žalovaného 1) č. 1106034-844/2400“; že „v čl. III. úvěrové smlouvy a v čl. V. bylo sjednáno, že neuhrazené splátky úvěrů budou úročeny až do jejich uhrazení sazbou stanovenou vnitřními předpisy banky“; že „k zajištění výše uvedeného úvěru bylo zřízeno zástavní smlouvou reg. č. 609/I/31/95 ze dne 25.5.1995 zástavní právo k nemovitostem v majetku žalovaného 2), a to k domu č.p. 6 na pozemku p.č. 440, pozemku p.č. 440, zemědělské budově na pozemku p.č. 441, pozemku p.č. 441, zahradě p.č. 442 a zastavěné ploše, dvoru p.č. 444/2, vše zapsáno na LV č. 340 pro obec a kat. území N. M., okres Š. u Katastrálního úřadu v Š.“; že „smlouvou o prodeji části podniku převedla Z. b., a.s. se sídlem v O. na B. H., a.s. se sídlem v P., později v B., mimo jiné i práva vyplývající z uzavřených úvěrových smluv“; že „dnem 1. ledna 1999 došlo k přechodu práv a povinností vztahujících se k pohledávce z úvěrové smlouvy č. 609/I/31/95 z B. H., a.s. na I. A P. B., akciovou společnost“; že „žalovaný 1) z poskytnutého úvěru uhradil žalobci pouze první splátku ve výši 200.000,- Kč“; že „úroky přestal žalovaný 1) platit od 1.10.1995“; že „k dnešnímu dni dluží žalovaný 1) žalobci částku 2.191.644,98 Kč, která představuje: nesplacenou jistinu 1.300.000,- Kč, nesplacené úroky 300.525,47 Kč, nesplacené úroky z prodlení 588.107,51 Kč a debet běžného účtu 3.012,- Kč“; že „nesplacená jistina je úročena 15,5 % p.a.“; že „žalobce opakovaně jednal s oběma žalovanými, avšak bezvýsledně“; že „poslední jednání se žalovaným 1) se uskutečnilo 22.3.1996“; že „žalovaný 2) s žalobcem sice jednal, avšak nevyužil možnosti složit cenu zastavených nemovitostí žalobci“ a že „žalobce vyčerpal veškeré možnosti ke smírnému řešení, nedomohl se však svého práva na vrácení dlužné částky i s úroky z poskytnutého úvěru“.
K návrhu právní předchůdkyně žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 13.12.2001, č.j. 6 Cm 364/99-29, připustil, aby „do řízení na místo dosavadního žalobce vstoupila Č. o. b., a.s. P.“.
Usnesením ze dne 18.9.2002, č.j. 6 Cm 364/99-54, Krajský soud v Ostravě ustanovil „žalovanému 1) V. H., t.č. neznámého pobytu, opatrovníka V. V.“.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8.11.2002, č.j. 6 Cm 364/99-60, žalovanému 1) uložil povinnost „zaplatit žalobci částku ve výši 2,191.644,98 Kč spolu s 15,5 % p.a. úrokem ode dne 1.10.1999 do zaplacení z částky 1,300.000,- Kč a na nákladech řízení částku ve výši 88.108,- Kč, to vše do 90 dnů od právní moci rozsudku“ (výrok I.); žalovanému 2) uložil povinnost „zaplatit žalobci částku ve výši 2,000.000,- Kč a na nákladech řízení částku ve výši 80.000,- Kč, to vše do 90 dnů od právní moci rozsudku s tím, že ve vztahu k žalovanému 2) je žalobce oprávněn se domáhat uspokojení své pohledávky pouze z výtěžku prodeje zastavených nemovitostí tj. domu č.p. 6 na pozemku parcele č. 440, pozemku parcele č. 440, zemědělské hospodářské budovy na pozemku parcele č. 441, pozemku parcely č. 441, zahrady na parcele č. 442, zastavěné plochy, dvora, parcely č. 444/2 zapsaných na LV č. 340 v katastrálním území a obci N. M., okres Š., u Katastrálního úřadu v Š.“ (výrok II.); rozhodl, že „plněním žalovaného č. 1 podle bodu I. výroku tohoto rozsudku nezaniká povinnost žalovaného 2) podle bodu II. výroku tohoto rozsudku, ledaže tímto plněním klesne povinnost žalovaného 1) podle bodu I. výroku tohoto rozsudku pod výši povinnosti žalovaného 2) podle bodu II. výroku tohoto rozsudku (výrok III.) a vůči žalovanému 2) žalobu „co do částky 191.644,98 Kč spolu s 15,5 % p.a. úrokem ode dne 1.10.1999 do zaplacení z částky 1,300.000,- Kč“ zamítl (výrok IV.). Vycházel ze zjištění, že „mezi právním předchůdcem žalobce Z. b., a.s. O. a žalovaným 1) byla uzavřena úvěrová smlouva č. 609/I/31/95 ze dne 25.5.1995 na krátkodobý úvěr ve výši 1.500.000,- Kč za účelem investice – odkoupení zemědělské farmy S.“; že „splácení úvěru bylo dohodnuto formou čtvrtletních splátek k 20.9.1995 ve výši 200.000,- Kč, 20.12.1995 ve výši 400.000,- Kč, 20.3.1996 ve výši 450.000,- Kč a 25.5.1996 ve výši 450.000,- Kč“; že „nedílnou součástí této úvěrové smlouvy byly i obecné úvěrové podmínky Z. b., a.s. ze dne 25.5.1995“; že „k této úvěrové smlouvě uzavřel právní předchůdce žalobce s žalovaným 1) dodatek č. 1 a 2 ze dne 25.5.1995“; že „k zajištění úvěru uzavřel právní předchůdce žalobce Z. b., a.s. O., s žalovaným 2) zástavní smlouvu … do výše 2.000.000,- Kč“; že „předmětem zástavního práva u žalovaného 2) byl objekt bydlení č.p. 6 na pozemku parcele č. 440, pozemek parcela č. 440, zemědělská hospodářská budova na pozemku parcele č. 441, pozemek parcela č. 441, zahrada na parcele č. 442, zastavěná plocha, dvůr parcela č. 444/2 zapsané na LV č. 340 v katastrálním území a obci N. M., okres, Š., u Katastrálního úřadu v Š.“; že „závazek žalovaného 1) spočívající ve vrácení peněžních prostředků žalobci, ke kterému mělo dojít podle úvěrové smlouvy č. 609/I/31/95 ze dne 25.5.1995 k 25.5.1996 splněn dosud nebyl“. Dospěl k závěru, že „právu zástavního věřitele domáhat se uspokojení ze zástavy, nebyla-li zástavním právem zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, svědčí, že toto právo může být v řízení před soudem vyjádřeno jen jako nárok na zaplacení zajištěné pohledávky (popřípadě příslušenství) s tím, že uspokojení této pohledávky se oprávněný zástavní věřitel může domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy“; že „tímto způsobem lze vymáhat splnění povinnosti i po zástavním dlužníku, jehož věc je zástavou, a který současně není zavázaným z pohledávky, k jejímuž zajištění bylo zástavní právo zřízeno“; že žalovaný 2) je v zástavní smlouvě „dostatečně identifikován“, neboť „u jeho jména a příjmení je uvedeno i jeho rodné číslo“; že „taktéž předmět zástavního práva byl v zástavní smlouvě dostatečně identifikován“; že „protože k zaplacení pohledávky nedošlo, zástavní právo nezaniklo a nezanikl i zástavou zajištěný dluh“; že „předmětná pohledávka vznikla do 31.12.1999, a proto zástavní právo k ní nezaniklo“.
Vrchní soud v Olomouci k návrhu žalobce usnesením ze dne 30.4.2004, č.j. 4 Cmo 195/2003-104, připustil, aby „do řízení na místo dosavadní žalobkyně vstoupila společnost C., LTD., zapsaná v Registru společnosti Anglie a Walesu“.
K odvolání žalovaného 2) - směřujícímu proti výroku II., III. a IV. rozsudku soudu prvního stupně – Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 14.10.2004, č.j. 4 Cmo 195/2003-119, rozsudek soudu prvního stupně „v napadené části, tj. v odstavci II. výroku“ potvrdil „s tím“, že „parcela označená jako pozemek parcela č. 441 se označuje správně jako parcela č. 441/1“ (výrok I.); změnil rozsudek soudu prvního stupně „v odstavci III. výroku“ tak, že „splněním povinnosti žalovaného 1) zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost žalovaného 2)“ (výrok III.) a rozhodl, že žalovaný 2) je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 64.439,50 Kč „na účet zástupce žalobce“ (výrok III.). Vycházel ze zjištění, že „vklad práva byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu v Š., č.j. 10V2 961/95, dne 2.6.1995, s účinky vkladu dne 25.5.1995“; že „zástavní smlouva byla uzavřena mezi Z. b. a.s., O., jako zástavním věřitelem a žalovaným 2) (který je v ní označen jménem, příjmením, rodným číslem a bydlištěm) jako zástavcem“; že „v bodě I. a)“ obsahuje smlouva ujednání o tom, že „zástavní právo se zřizuje k pohledávkám vzniklým ze všech úvěrových smluv vzniklých i v budoucnu, včetně jejich příslušenství, zástavního věřitele Z. b., a.s., vůči dlužníku (klientovi) H. V., N. M., v době od podpisu první úvěrové smlouvy s klientem dne 25.5.1995 reg. č. 609/I/31/95, ve lhůtě do dne 31.12.1999, a to do výše 2.000.000,- Kč“; že „v bodě II.“ je vymezen „předmět zástavy takto: 1) zastavěná pl. obj. bydlení s parc. č. – 2/1, č.p. 6, o výměře 3017 m2, 2) zastav. pl. zem. hosp. bud. s parc. č. – 326/1 o výměře 546 m2, 3) zahrada s parc. č. 6/3 a 6/5 o výměře 1001 m2 a 268 m2, vše zapsané na LV č. 340 pro obec N. M.“; že „v bodě VIII.“ je sjednáno, že „zástavní právo zaniká úplným zaplacením pohledávky, kterou zajišťuje“ a že „po úplném splacení pohledávky a úroku z ní, případně uplynutím lhůty dle čl. I. a) této smlouvy, je zástavní věřitel povinen vydat zástavci kvitanci o tom, že pominul důvod zajištění závazku, aby mohl požádat příslušný katastrální úřad o provedení výmazu zástavního práva“; že „žalovaný 2) je evidován jako vlastník budov č.p. 6 (bydlení) na parcele č. 440 a zemědělské stavby bez popisného čísla na parcele č. 441/1 a pozemků, mimo jiné též p.č. 440 zastavěná plocha a nádvoří, 442 zahrada a 444/2 zastavěná plocha a nádvoří, k nimž je zapsáno zástavní právo dle zástavní smlouvy ze dne 25.5.1995 pro I. a p. b., a.s. a že „v rubrice D jiné zápisy je zapsána změna číslování parcel z roku 1997 tak, že změněna byla též čísla parcel st. 2/1, st. 326/1, 6/3 a 6/5“. Dospěl k závěru, že „ žalovaný 1) má vůči žalobci nesplacený dluh v žalované výši, a to z titulu poskytnutého úvěru podle úvěrové smlouvy ze dne 25.5.1995“; že „zástavní smlouva, kterou dne 25.5.1995 žalovaný 2) uzavřel s právním předchůdcem žalobce je platná a zástavní právo trvá“; že „zástavní smlouva byla uzavřena a právo zástavního věřitele na uspokojení se ze zástavy vzniklo nejpozději ke dni 25.5.1996, kdy byla sjednána konečná splatnost poskytnutého úvěru“; že zástavní smlouva „má veškeré podstatné náležitosti ve smyslu ust. §151b odst. 4 ObčZ, když je dostatečně určitě uveden předmět zástavy, nemovitosti jsou přesně a nezaměnitelně individualizovány a stejně určitě a srozumitelně je ve smlouvě určena i pohledávka, kterou smlouva zabezpečuje“; že zástavní právo bylo sjednáno „k zajištění pohledávek Z. b., a.s. vůči jejímu klientovi V. H., a to ze všech úvěrových smluv vzniklých i v budoucnu, v době od podpisu prvé úvěrové smlouvy s tímto klientem, ze dne 25.5.1995 reg. č. 609/I/31/95 ve lhůtě do dne 31.12.1999“; že „zástavní právo by totiž nezaniklo zaplacením pohledávky z první úvěrové smlouvy ke dni její splatnosti, to je k 25.5.1996, a to ani tehdy, kdyby k tomuto datu již žalobce žádnou další pohledávku z titulu úvěrové smlouvy neměl“; že zástavní smlouva „v souladu s ust. §151 odst. 5 ObčZ zajišťovala i případné budoucí pohledávky žalobce (resp. jeho právního předchůdce), pokud by vznikly z úvěrových smluv uzavřených se stejným klientem nejpozději dne 31.12.1999“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 2) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítá, že „ani výkladem nelze dovodit, zda se lhůta 31.12.1999 váže ke vzniku pohledávek či době, na kterou se zástavní právo zřizuje“; že „je možný dvojí výklad, a tedy nelze zjistit, co bylo skutečnou vůlí účastníků tohoto právního úkonu“; že „ustanovení I. písm. a) zástavní smlouvy neobsahuje interpunkční znaménka tak, aby bylo zřejmé, která věta je hlavní a která vedlejší, což má pak za následek možné zcela rozdílné výklady tohoto ustanovení“; že „napadené ustanovení I. písm. a) … lze vyložit tak, že zástavní právo se zřizuje ve smyslu §299 obchodního zákoníku k specifikovaným pohledávkám do výše 2.000.000,- Kč a ve lhůtě do dne 31.12.1999, což by znamenalo, že toto zástavní právo dnem 31.12.1999 zaniklo“. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání žalovaného 2) proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalovaného 2) směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Žalovaný 2) dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalovaného 2) proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst.2 písm.a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst.2 písm.b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst.3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst.2 písm.b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst.2 písm.a) nebo ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Žalovaný 2) v dovolání namítá, že „ani výkladem nelze dovodit, zda se lhůta 31.12.1999 váže ke vzniku pohledávek či době, na kterou se zástavní právo zřizuje“; že „je možný dvojí výklad, a tedy nelze zjistit, co bylo skutečnou vůlí účastníků tohoto právního úkonu“; že „ustanovení I. písm. a) zástavní smlouvy neobsahuje interpunkční znaménka tak, aby bylo zřejmé, která věta je hlavní a která vedlejší, což má pak za následek možné zcela rozdílné výklady tohoto ustanovení“; že „napadené ustanovení I. písm. a) … lze vyložit tak, že zástavní právo se zřizuje ve smyslu §299 obchodního zákoníku k specifikovaným pohledávkám do výše 2.000.000,- Kč a ve lhůtě do dne 31.12.1999, což by znamenalo, že toto zástavní právo dnem 31.12.1999 zaniklo“.
Podle ustanovení §151b odst. 4 věty první občanského zákoníku (ve znění účinném do 31.12.2000) ve smlouvě o zřízení zástavního práva se musí určit předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka, kterou zabezpečuje.
Podle ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Podle ustanovení §35 odst. 2 občanského zákoníku právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti. Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se uplatní i při výkladu písemného právního úkonu, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně. V případě, že nejasnost právního úkonu nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, je právní úkon neplatný (§37 odst. 1 občanského zákoníku). Pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu.
Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud z uvedených východisek při rozhodování věci vycházel. Dospěl-li při postupu podle ustanovení §35 odst.2 občanského zákoníku - oproti názoru žalovaného 2) - k závěru, že zástavní právo bylo sjednáno „k zajištění pohledávek Zemské banky, a.s. vůči jejímu klientovi V. H., a to ze všech úvěrových smluv vzniklých i v budoucnu, v době od podpisu prvé úvěrové smlouvy s tímto klientem, ze dne 25.5.1995 reg. č. 609/I/31/95 ve lhůtě do dne 31.12.1999“; že „zástavní právo by nezaniklo zaplacením pohledávky z prvé úvěrové smlouvy ke dni její splatnosti, to je k 25.5.1996, a to ani tehdy, kdyby k tomuto datu již žalobce žádnou další pohledávku z titulu úvěrové smlouvy neměl“; že zástavní smlouva „v souladu s ust. §151 odst. 5 ObčZ zajišťovala i případné budoucí pohledávky žalobce (resp. jeho právního předchůdce), pokud by vznikly z úvěrových smluv uzavřených se stejným klientem nejpozději dne 31.12.1999“; nemůže rozsudek odvolacího soudu jen z tohoto důvodu spočívat na nesprávném právním posouzení věci.
Z uvedeného vyplývá, že proti rozsudku odvolacího soudu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného 2) - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. listopadu 2006
JUDr. Roman F i a l a, v. r.
předseda senátu