ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.1938.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 1938/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce I. K., zastoupeného advokátem, proti žalované D. O., státnímu podniku „v likvidaci“, zastoupené advokátkou, o 339.124,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 61 C 32/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. května 2005 č.j. 16 Co 95/2005-217, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1.1.1996 do 30.11.1998 částku 339.124,- Kč s úroky z prodlení, které v žalobě specifikoval. Žalobu odůvodnil zejména tím, že v průběhu pracovního poměru u žalované byla u něj dne 16.10.1989 zjištěna nemoc z povolání – vazoneuróza. I když otázka pasivní legitimace ve věci byla vyřešena v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp.zn. 26 C 36/91, žalovaná odmítá žalobci požadované plnění uhradit.
Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že požadovanou částku za ni zaplatila na základě dohody o splnění závazku za dlužníka uzavřené podle ustanovení §534 obč. zák. akciová společnost B.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25.1.2002 č.j. 61 C 32/99-68 rozhodl, že nárok žalobce je co do základu důvodný a vyslovil, že o výši nároku žalobce a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí. Soud prvního stupně uvedl, že vzhledem ke kogentní povaze zákoníku práce mohou účastníci pracovněprávních vztahů své smlouvy uzavřít jen ohledně těch typů smluv, které jsou upraveny (předvídány) pracovněprávními předpisy, a že tedy jejich smluvní volnost se uplatňuje jen tam, kde to pracovněprávní předpisy umožňují. Podle ustanovení §252 a násl. zák. práce práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů zanikají jen uspokojením nároku, uplynutím doby, dohodou o sporných nárocích, smrtí zaměstnance a neuplatněním práva ve stanovené lhůtě; jiným způsobem práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů nezanikají, a to ani tehdy, kdyby zaměstnavatel a zaměstnanec projevili v tomto směru souhlasnou vůli. Dohoda o splnění závazku uzavřená mezi žalovanou a B. a.s. podle ustanovení §534 obč. zák. je proto podle názoru soudu prvního stupně neplatná, neboť takový typ dohody není upraven pracovněprávními předpisy. Jestliže tedy B. a.s. na základě této dohody platila žalobci v žalovaném období náhradu za ztrátu na výdělku, nedošlo tím ke splnění pracovněprávního nároku žalobce vůči žalované, nýbrž k bezdůvodnému obohacení získanému plněním z neplatného právního úkonu. Protože uplatněný nárok žalobce nezanikl jeho uspokojením ze strany žalované, dospěl soud prvního stupně k závěru, že základ nároku žalobce je důvodný.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12.11.2002 č.j. 16 Co 163/2002-87 „mezitímní“ rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ve věci samé odvolací soud zdůraznil, že současná platná právní úprava vychází z úplné samostatnosti pracovního práva vůči občanskému právu a občanský zákoník nelze na pracovněprávní vztahy použít ani subsidiárně. Práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů mohou přejít od dosavadního zaměstnavatele na někoho jiného jen na základě zákona tehdy, jsou-li splněny předpoklady, které zákon jako důvod přechodu práv a povinností mezi zaměstnancem a jeho zaměstnavatelem stanoví. Protože v posuzované věci se nejedná o přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů, nýbrž o smluvní převod již existujícího nároku „zaměstnavatele vůči žalovanému (správně žalobci) jako zaměstnanci na základě smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené dle §534 Občanského zákoníku“, nedošlo podle názoru odvolacího soudu touto smlouvou k přechodu práv a povinností ze zaměstnavatele - žalované - na jiný subjekt, neboť tato smlouva je pro rozpor se zákonem neplatná [§242 odst. 1 písm. a) zák. práce]. Odvolací soud proto přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že „pokud BYZI a.s. na základě dohody platila žalobci náhradu za ztrátu na výdělku v žalovaném období, nedošlo tím ke splnění tohoto procesně právního nároku žalobce vůči žalované, nýbrž ze strany žalobce se jednalo o bezdůvodné obohacení získané plněním z neplatného právního úkonu“.
K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 12.8.2003 č.j. 21 Cdo 323/2003-98 rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud přisvědčil soudům, že zánik práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů nastává jen na základě těch skutečností, s nimiž pracovní právo zánik práv a povinností spojuje, přičemž - jak dále zdůraznil - právo učinit právní úkon směřující k zániku nároku z pracovněprávních vztahů uspokojením nároku věřitele (§252 zák. práce) nenáleží nezávisle na dalších podmínkách kterékoliv třetí osobě. Za dovolený způsob zániku nároku uspokojením závazku třetí osobou vedle toho, že může jít o plnění příslušné pojišťovny vyplývající ze zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání podle ustanovení §205d zák. práce, považuje zákoník práce rovněž uspokojení nároku (§253 odst. 3 zák. práce) prostřednictvím držitele poštovní licence na základě poštovní smlouvy uzavřené mezi povinným účastníkem a třetí osobou podle ustanovení §4 zákona č. 29/2000 Sb. nebo prostřednictvím peněžního ústavu kupř. na základě smlouvy o běžném účtu uzavřené podle ustanovení §708 a násl. obch. zák. apod. Z uvedeného je podle názoru dovolacího soudu zřejmé, že právní vztahy, které jsou založeny „vnitřní dohodou“ mezi dlužníkem a přejímatelem povinnosti k plnění nelze posuzovat co do jejich vzniku a z hlediska předpokladů jejich platnosti pouze podle příslušných ustanovení zákoníku práce, avšak - s ohledem na kogentnost pracovněprávní úpravy pracovněprávních vztahů – může být plnění poskytnuté osobou odlišnou od účastníků pracovněprávního vztahu způsobilým důvodem zániku nároku z pracovněprávních vztahů jeho uspokojením, jen jestliže to pracovněprávní předpisy připouštějí. Ačkoli je nepochybné, že pracovněprávní předpisy s institutem přistoupení k dluhu jako právním titulem pro oprávnění přistupitele splnit dluh vedle povinného účastníka nepočítají (a tak neumožňují, aby mohl být nárok řádně uspokojen také přistupitelem na základě přistoupení k dluhu), přesto dovolací soud odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně) vytknul, že se nezabýval povahou právního úkonu uzavřeného dne 15.12.1995 mezi žalovanou a akciovou společností B., který byl jeho účastníky označen jako „Dohoda o splnění závazku za dlužníka uzavřená dle §534 obč. zák.“, neboť – jak dovolací soud zdůraznil – z hlediska toho, jaký projev vůle účastníci právního vztahu učinili, není podstatné, jak svůj právní úkon označili anebo jak ho sami právně kvalifikovali, nýbrž rozhodující je jeho obsah. Odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně) proto uložil, aby v dalším řízení především zkoumal, zda uvedený projev vůle nesplňuje obsahové náležitosti jiného právního úkonu, než za který byl formálně označen, a v této souvislosti uvážil, že zvláštním případem splnění povinnosti někým jiným než povinným účastníkem je podle ustanovení §14 a násl. zák. práce splnění zástupcem (substitutem).
Okresní soud v Ostravě poté rozsudkem ze dne 14.12.2004 č. j. 61 C 32/99-197, ve znění usnesení ze dne 19.7.2005 č.j. 61 C 32/99-228, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 126.145,95 Kč k rukám advokátky. Soud prvního stupně opětovně dospěl k závěru, že „dohoda o převzetí plnění uzavřená mezi žalovanou a B. a.s. podle §534 obč. zák. nemůže pro rozpor se zákonem ve smyslu §242 odst. 1 písm. a) zák. práce způsobit účinky převzetí dluhu, jak ho znají občanskoprávní předpisy, neboť takový typ dohody není upraven pracovněprávními předpisy“. Z předmětné dohody je však podle jeho názoru „zjevné, že touto dohodou nechtěli účastníci této dohody dosáhnout stavu, kdy B. a.s. převezme odpovědnost za nemoc z povolání žalobce“. Čl. III dohody totiž výslovně stanoví, že „B. a.s. se zavazuje vyplácet žalobci nadále náhradu za ztrátu na výdělku tak, že tyto platby budou považovány za platby žalované, aby nevznikl žalované dluh vůči žalobci, vše s tím (čl. IV dohody), že žalovaná zaplatí B. a.s. veškeré platby takto za ni uhrazené“. Takové ujednání - jak „soud uzavírá“ – „není ničím jiným než dohodou mezi povinným subjektem a třetí osobou o zastoupení povinného subjektu při platbách oprávněnému – žalobci“, neboť – jak zdůraznil – „účelem a obsahem zastoupení je vytvoření situace, kdy oprávněnému účastníku neplní fakticky povinný účastník, ale třetí osoba odlišná od těchto dvou účastníků pracovněprávního vztahu, která tak činí na základě dohody s povinným účastníkem, přičemž provedením tohoto plnění zaniká povinnost povinného účastníka, jako by povinnost splnil sám“. Jestliže tedy B. a.s. na základě této dohody platila žalobci v žalovaném období náhradu za ztrátu na výdělku, „činila tak v zastoupení žalované“, čímž „došlo ke splnění tohoto pracovněprávního nároku žalobce vůči žalované prostřednictvím substituta“. Jelikož uplatněný nárok žalobce „zanikl uspokojením tohoto nároku ze strany žalované“, soud prvního stupně žalobu „jako zcela nedůvodnou“ zamítl.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10.5.2005 č.j. 16 Co 95/2005-217 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud zdůraznil, že z hlediska toho, jaký projev vůle žalovaná a akciová společnost B. učinily na základě „dohody o splnění závazku za dlužníka uzavřené dle §534 obč. zák.“ dne 15.12.1995, není podstatné, jak tento právní úkon označily nebo jak jej samy právně kvalifikovaly, nýbrž rozhodující je jeho obsah. Při zjišťování obsahu předmětné „dohody“ ze dne 15.12.1995 nelze přehlédnout, že „zákoník práce vychází ze zásady bezformálnosti právních úkonů“ a že při výkladu projevu vůle je nutno ve smyslu výkladového pravidla obsaženého v ustanovení §240 odst. 3 zák. práce přihlédnout k okolnostem, za kterých byl učiněn, tak, aby to odpovídalo pravidlům slušnosti a občanského soužití. Na základě posouzení okolností, za kterých byl projev vůle – „dohoda“ ze dne 15.12.1995 učiněn, se odvolací soud „shoduje“ se závěrem soudu prvního stupně, že, pokud B. a.s. platila žalobci náhradu za ztrátu na výdělku v žalovaném období, „činila tak v zastoupení žalované“ (nenastupovala tedy na místo dosavadního dlužníka), „a to na základě dohody mezi povinným subjektem a třetí osobou o zastoupení povinného subjektu při platbách oprávněnému žalobci, a proto tím došlo ke splnění pracovněprávního nároku žalobce vůči žalované prostřednictvím substituta“. Odvolací námitky odmítl s odůvodněním, že „vztah mezi společností B. a.s. a žalovanou se vyznačoval charakteristickými náležitostmi pro zastoupení dle zákoníku práce právě s přihlédnutím k neformálnosti právních úkonů v pracovněprávních vztazích“, a že s ohledem na ujednání obsažené v čl. III předmětné „dohody“ ze dne 15.12.1995 o tom, že „platby (poskytnuté žalobci ze strany B. a.s.) budou považovány za splnění závazku státním podnikem (žalovanou)“, nelze dovozovat, že vůle stran směřovala – jak plyne z formálního označení tohoto projevu vůle - ke splnění závazku za dlužníka.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítal, že vztah mezi společností B. a.s. a žalovanou „se nevyznačoval charakteristickými náležitostmi pro zastoupení dle příslušných ustanovení zákoníku práce“ a že „vůle stran dohody ze dne 15.12.1995 směřovala jednoznačně ke splnění závazku za dlužníka a nikoliv k zastoupení povinného subjektu (žalované) při platbách oprávněnému (žalobci) třetí osobou (B. a.s.)“. Podle jeho názoru odvolací soud bez přihlédnutí k procesním stanoviskům žalované „zde zcela nepřípustně nahrazuje vůli smluvních stran, které předmětnou dohodu o zastoupení uzavřít nechtěly, a tomuto byl podřízen i obsah právního úkonu“, nehledě k tomu, že – jak dovolatel „z důvodu procesní opatrnosti“ uvedl - „vzhledem k autonomnosti úpravy zákoníku práce uplatnění institutu tzv. zastřeného právního úkonu ve smyslu §41a obč. zák. nepřichází v úvahu“. Dovozoval proto, že „ve věci názoru soudu, že mezi žalovanou a společností B. a.s. mělo dojít (zřejmě ke konkludentnímu) uzavření dohody o zastoupení substitutem, se tedy jedná o právní konstrukci stvořenou soudem, která nemá oporu ve skutkovém stavu ani v provedeném dokazování a není v souladu ani s hmotným právem“. Kromě toho vytkl soudům, že se nezabývaly jeho námitkami vznesenými již na počátku řízení, jimiž „zcela zásadním způsobem zpochybnil samotnou autentičnost“ předmětné dohody ze dne 15.12.1995, „a to přesto, že jejich posouzení by mělo na výsledek sporu zcela zásadní dopad“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Žalobce sice v dovolání uvádí, že „má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam“, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že dovolatel nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že toliko nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází, a se způsobem, jakým k nim odvolací soud dospěl, jestliže namítá, že se jedná o „konstrukci stvořenou soudem“. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud (a soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil) přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle jeho názoru pro posouzení věci významné. Dovolatel na rozdíl od skutkového zjištění soudů obou stupňů (že B. a.s. platila žalobci náhradu za ztrátu na výdělku v žalovaném období „v zastoupení žalované“) v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry [zejména, že „vůle stran dohody ze dne 15.12.1995 směřovala jednoznačně ke splnění závazku za dlužníka a nikoliv k zastoupení povinného subjektu (žalované) při platbách oprávněnému (žalobci) třetí osobou (B. a.s.)“], na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že dohoda mezi žalovanou a společností B. a.s. ze dne 15.12.1995 „nenaplňuje náležitosti zastoupení substitutem dle příslušných ustanovení zákoníku práce“, nýbrž jde o právní úkon, „který se později ukázal jako neplatný“). Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Kromě toho žalobce v dovolání vytýká soudům obou stupňů, že se nezabývaly jeho námitkami, jimiž „zcela zásadním způsobem zpochybnil samotnou autentičnost“ předmětné dohody ze dne 15.12.1995, „a to přesto, že jejich posouzení by mělo na výsledek sporu zcela zásadní dopad“, v čemž „spatřuje vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“.
Vzhledem k tomu, že zmíněné výtky žalobce nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., a protože ani tvrzená vada řízení podle ustanovení §241a odst. 1 písm. a) o.s.ř. - i kdyby byla opodstatněná - není bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy, nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto dovolacích důvodů přezkoumat, neboť - jak uvedeno výše - nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. června 2006
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu