ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.1949.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 1949/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce M. L., zastoupeného advokátem, proti žalované A. P. s.r.o., zastoupené advokátem, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.zn. 16 C 131/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. února 2005, č.j. 53 Co 464/2004-152, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.577,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 30.11.2001 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že dne 30.11.2001 bylo rozhodnuto, že „ve firmě A. P. spol. s r.o. bude provedena organizační změna, která se týká kromě jiného i zrušení funkčního místa žalobce“. Žalovaná považovala za splněnou i „podmínku nabídky jiné vhodné práce“, protože žalobce odmítl nastoupit jako pomocný dělník.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že žalovaná, u níž pracoval od 1.6.2000 na základě pracovní smlouvy uzavřené na dobu neurčitou jako údržbář, mu ani při předávání výpovědi z pracovního poměru a ani později nesdělila, o jaké organizační změně rozhodla. Z toho dovozuje, že žádná organizační změna u žalovaná nenastala, že se pro ni nestal nadbytečným a že zde není příčinná souvislost mezi organizační změnou a jeho nadbytečností; výpověď z pracovního poměru považuje za simulovaný právní úkon, který zastírá skutečný výpovědní důvod. Navíc žalovaný nesplnil ani nabídkovou povinnost ve smyslu ustanovení §46 odst. 2 zák. práce.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 16.10.2002, č.j. 16 C 131/2002-31, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 5.150,- Kč k rukám advokáta JUDr. M. H. Dospěl k závěru, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na určovací žalobě podle ustanovení §64 zák. práce [§80 písm. c) o.s.ř.], neboť mezi účastníky nebyla sjednána řádná pracovní smlouva (nebylo dohodnuto místo výkonu práce) a nejsou vůči sobě navzájem v pracovním poměru.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 24.3.2003, č.j. 54 Co 44/2003-47, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soudu prvního stupně vytkl, že věc neposuzoval z pohledu ustanovení §27 odst. 2, §29 odst. 1 písm. b) a §64 zák. práce a nezabýval se hodnocením existence žalovanou uplatněného výpovědního důvodu podle §46 odst. 1 písm. c) zák. práce. S odkazem na ustálenou soudní praxi zdůraznil, že neobsahuje-li pracovní smlouva ujednání o místě výkonu práce, je třeba vycházet z toho, že jako místo výkonu práce bylo ujednáno místo, v němž má zaměstnavatel provoz, a, má-li více provozů, místo, v němž byl zaměstnanec přijat; proto „nedostatek ujednání o místě výkonu práce v pracovní smlouvě nemůže být překážkou pro přítomnost naléhavého právního zájmu zaměstnance (žalobce) v řízení o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru zaměstnavatelem“ (§64 zák. práce). Uložil soudu prvního stupně, aby zaměřil svou pozornost na posouzení otázky místa výkonu práce žalobce podle příslušné provozovny žalované a poté na posouzení otázky přítomnosti (či nepřítomnosti) žalovanou uplatněného výpovědního důvodu podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 9.6.2004, č.j. 16 C 131/2002-124, žalobu znovu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 13.025,- Kč k rukám advokáta JUDr. M. H. Vycházeje ze zjištění, že účastníci dne 1.6.2000 uzavřeli platnou pracovní smlouvu, podle níž žalobce vykonával pro žalovanou práci údržbáře v dohodnutém místě výkonu práce na adrese předchozího sídla žalované v P., že dne 30.11.2001 rozhodl v té době jediný jednatel žalované Ing. V. J. o zrušení místa údržbáře (neboť v souvislosti se stěhováním sídla žalované do jiného objektu v U. již byla údržba zajištěna jinou firmou), že téhož dne byla žalobci doručena výpověď z pracovního poměru s uvedením důvodu nadbytečnosti podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce a že žalovaná splnila také svou nabídkovou povinnost podle ustanovení §46 odst. 2 zák. práce (když žalobce odmítl nabídku práce pomocného dělníka), dospěl k závěru, že žalovaná splnila veškeré předpoklady pro postup podle ustanovení §44 odst. 1 a 2 zákoníku práce a že výpověď z pracovního poměru daná žalobci je „výpovědí řádnou“. Námitku žalobce, že „k takovému jednání nebyla přizvána JUDr. E. P.“, odmítl s odůvodněním, že ta byla z funkce jednatelky žalované odvolána již ke dni 3.5.2001 v souvislosti s převodem svého obchodního podílu ve společnosti na Ing. V. J. a že v době rozhodování o organizační změně a o dání výpovědi z pracovního poměru žalobci - nehledě k tomu, že za společnost vždy jednal a podepisoval každý z jednatelů samostatně - fakticky již žádné pravomoci neměla.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24.2.2005, č.j. 53 Co 464/2004-152, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení 6.128,50 Kč k rukám advokáta JUDr. M. H. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o existenci organizační změny, spočívající ve zrušení pracovního místa údržbáře zastávaného žalobcem (které již žalovaná v novém objektu svého sídla nepotřebovala), jejímž důsledkem byla nadbytečnost žalobce, jakož i se závěrem, že „výpovědní důvod podle §46 odst. 1 písm. c) zák. práce byl dán“; „pro stručnost“ odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Shodně s právním názorem Nejvyššího soudu ČR vysloveným v rozsudku ze dne 20.11.2003, sp.zn. 21 Cdo 733/2003, „publikovaným pod Jc 11/2004“, zdůraznil, že podstatné pro posouzení věci je to, že žalovaná jako žalobcův zaměstnavatel se rozhodla činnost dosud vykonávanou žalobcem nadále zajišťovat jinak než prostřednictvím osob zaměstnávaných v pracovněprávním vztahu, a proto místo údržbáře z důvodu úspory finančních prostředků zrušila; za právně irelevantní – stejně jako soud prvního stupně - považoval tvrzení žalobce, že má živnostenské oprávnění na vodoinstalatérské práce. Námitku žalobce, že výpověď z pracovního poměru mu měla být dána na základě rozhodnutí obou jednatelů žalované, odmítl jako nedůvodnou proto, že od 26.1.1999 za žalovanou společnost jednal a podepisoval každý z jednatelů samostatně, zejména však proto, že JUDr. E. P. dne 3.5.2001 převedla svůj podíl v žalované společnosti na Ing. V. J., který se stal jediným jednatelem žalované; uvedl, že samotný zápis této změny v obchodním rejstříku, k němuž došlo až dne 16.9.2002, má pouze deklaratorní povahu. Jestliže tedy za žalovanou o nadbytečnosti žalobce a o výpovědi z pracovního poměru rozhodl dne 30.11.2001 jednatel Ing. V. J., byl tento právní úkon učiněn k tomu příslušným statutárním orgánem žalované společnosti v rámci jeho oprávnění a je platný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 o.s.ř. Zásadní právní význam napadeného rozsudku spatřuje v tom, že soudy řešily otázku platnosti výpovědi z důvodu nadbytečnosti v rozporu s hmotným právem, a to „v tom ohledu, že vůbec nezohlednily tu skutečnost, že ze strany žalované organizace nebyla prokázána nezbytnost zrušení této funkce a nebylo postupováno podle vnitřních předpisů společnosti A. P., jež byly přijaty podle normy ČSN: EN ISO 9001, která je platná v celém evropském společenství, a nebylo prokázáno, odkdy mělo ke konečným změnám dojít“, a že „neakceptovaly skutečnost, že o nadbytečnosti měli rozhodnout oba společníci firmy, tedy nejen Ing. J., ale i JUDr. P., v jejíž pravomoci byly právě veškeré pracovněprávní záležitosti ve smyslu uvedených interních předpisů“. Soudům obou stupňů v této souvislosti vytýká, že se spokojily s konstatováním „zástupců společnosti“, zejména Ing. J., že práce údržbáře (sjednané jako pracovní náplň žalobce) již žalovaná v novém objektu sídla nepotřebovala a tedy z uvedeného důvodu pracovní místo zrušila a že se nezabývaly skutečností, že již řadu měsíců po údajném zrušení funkce údržbáře byl jako osoba odpovědná veden na živnostenském listu organizace právě žalobce. Odvolacímu soudu dále vytýká, že „si zřejmě neuvědomil, že prodej obchodního podílu byl zpochybněn právě JUDr. E. P., která si dala řádně a včas odvolání do rozhodnutí o změně jak v jednatelství, tak ve vlastnictví obchodního podílu“, a dovozuje, že „to byl právě ten důvod, pro který nemohl být tento právní úkon platný“, neboť „tímto svým odvoláním JUDr. P. zpochybnila a ve své podstatě odvolala svoji vůli obchodní podíl prodat“ a že „tím tedy rozhodnutí o nadbytečnosti Ing. V. J. nemohlo být platné“. Upozorňuje, že veškeré právní úkony spojené s pracovněprávními vztahy na základě vnitřního řádu společnosti měla na starosti právě JUDr. P. Dovolací důvody žalobce spatřuje – jak výslovně uvádí – v tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť „v rozporu s ustanovením §120 o.s.ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci, přestože byly tvrzeny a k jejich prokázání byly nabídnuty důkazy“ (zejména vnitřní řád společnosti, výpověď JUDr. P. a odvolání JUDr. P. do usnesení o změně zápisu do obchodního rejstříku) a že „odvolací soud se s uplatněnými námitkami ve své podstatě nezabýval a ve svém rozhodnutí se plně odvolal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně“. Protože napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá podle žalobce na nesprávném právním posouzení věci, navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce „zamítl“, neboť pro dovolání nejsou splněny zákonem předpokládané podmínky; ve věci samé se nejedná o otázku zásadního právního významu. K námitce žalobce o nezpůsobilosti jednatele žalované Ing. J. rozhodnout o zrušení pracovního místa připomíná, že i v době, kdy žalovaná měla dva jednatele, měli samostatné jednatelské oprávnění, že ani jednomu z jednatelů nebylo vnitřním řádem výslovně svěřeno rozhodování ve věci zřizování či rušení pracovních míst nebo řešení pracovněprávních vztahů se zaměstnanci a že v době rozhodování o zrušení pracovního místa žalobce byl jediným jednatelem žalované Ing. J.; z obecně přijímané judikatury vyplývá deklaratorní povaha zápisu v obchodním rejstříku.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen.
Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání žalobce není přípustné, a to již proto, že soud prvního stupně ve svém rozsudku ze dne 9.6.2004, č.j. 16 C 131/2002-124, rozhodl stejně jako v předchozím rozsudku ze dne 16.10.2002, č.j. 16 C 131/2002-31, který byl usnesením odvolacího soudu ze dne 24.3.2003, č.j. 54 Co 44/2003-47, zrušen (oběma rozsudky žalobu zamítl). Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Žalobce - jak vyplývá z obsahu dovolání – právní posouzení věci odvolacím soudem [aplikaci ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce na soudem zjištěný skutkový stav ani jeho výklad] nezpochybňuje. I když uvedl, že přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. a že zásadní právní význam napadeného rozsudku spatřuje v tom, že soudy řešily otázku platnosti výpovědi z důvodu nadbytečnosti v rozporu s hmotným právem, žádnou právní otázku neoznačil. Z obsahu dovolání - jak vyplývá z označení i vylíčení dovolacích důvodů (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.) - je zřejmé, že žalobce odvolacímu soudu vytýká, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [spočívající v tom, že „v rozporu s ustanovením §120 o.s.ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci, přestože byly tvrzeny a k jejich prokázání byly nabídnuty důkazy“ (zejména vnitřní řád společnosti, výpověď JUDr. P. a odvolání JUDr. P. do usnesení o změně zápisu do obchodního rejstříku) a že „odvolací soud se s uplatněnými námitkami ve své podstatě nezabýval a ve svém rozhodnutí se plně odvolal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně“], a že podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) vychází, když zpochybňuje zjištění soudů, že jednatel Ing. V. J. byl oprávněn sám rozhodnout o organizační změně. Podstatou většiny jeho námitek je nesouhlas s rozsahem a výsledky dokazování, tedy s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel, jak tyto důkazy hodnotil a k jakému skutkovému závěru dospěl, případně, že nepřihlédl též k jiným (dalším) skutečnostem. Dovolatel na rozdíl od skutkového zjištění soudů v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (zejména, že „ze strany žalované nebyla prokázána nezbytnost zrušení této funkce a nebylo postupováno podle vnitřních předpisů společnosti A. P., jež byly přijaty podle normy ČSN: EN ISO 9001“, že „nebylo prokázáno, odkdy mělo ke konečným změnám dojít“, a že „o nadbytečnosti měli rozhodnout oba společníci firmy, tedy nejen Ing. J., ale i JUDr. P., v jejíž pravomoci byly právě veškeré pracovněprávní záležitosti ve smyslu uvedených interních předpisů“), na kterých pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci („rozhodnutí o nadbytečnosti Ing. V. J. nemohlo být platné“); tím, že dovolatel na odlišném skutkovém závěru buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Námitky žalobce v uvedeném směru tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., jehož se také výslovně dovolává, a dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.
Vzhledem k tomu, že dovolací soud při posuzování, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, nemůže brát v úvahu právní otázky, které nebyly v dovolání označeny, a že kritika rozsudku odvolacího soudu z pohledu dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst.2 písm. a) a §241a odst.3 o.s.ř. nemůže být - jak již uvedeno výše - způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po právní stránce, je nepochybné, že dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř odmítl.
K námitce dovolatele, že „odvolací soud se s uplatněnými námitkami ve své podstatě nezabýval a ve svém rozhodnutí se plně odvolal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně“, je třeba uvést, že z žádného ustanovení občanského soudního řádu nevyplývá, že by odvolací soud byl povinen znovu ve svém rozsudku opakovat skutkové a právní závěry soudu prvního stupně, a proto stačí, jestliže – jako v projednávané věci – odkáže na správné závěry uvedené v odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí a dá najevo, že s těmito závěry souhlasí a považuje je za správné; kromě toho se všemi odvolacími námitkami žalobce, které byly významné pro posouzení projednávané věci, se odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – vypořádal.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 1250,- Kč [srov. §7 odst. 1 písm. c), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb.), celkem ve výši 1.325,- Kč. Vzhledem k tomu, že advokát JUDr. M. H. osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení §137 odst. 1 a 3, §151 odst. 2 věty druhé o.s.ř. vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jeho hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty [19% - srov. §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka (po zaokrouhlení) 252,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.12.2004, sp.zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalované nahradil; žalobce je povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. července 2006
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu