ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.2010.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 2010/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce M. R., proti žalované České republice – Ú. p. v L., zastoupené advokátem, o 24.710,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 12 C 694/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. května 2005 č.j. 12 Co 465/2003-82, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 24.710,- Kč s 21% úrokem z prodlení od 11.7.1996 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že od 12.8.1994 pracoval u Ú. p. v L. jako vedoucí odboru trhu práce, dne 12.3.1996 byl z této funkce odvolán z důvodu jejího zrušení v důsledku organizační změny a dne 20.3.1996 dostal výpověď z pracovního poměru z organizačních důvodů, na jejímž základě jeho pracovní poměr skončil dne 30.6.1996. Žalovaná však odmítá žalobci vyplatit odstupné ve výši dvojnásobku jeho průměrného výdělku.
Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 13.6.2000 č.j. 12 C 694/99-16 žalované uložil, aby žalobci zaplatila 22.809,- Kč s 21% úrokem z prodlení od 11.7.1996 do zaplacení, co do částky 1.901,- Kč žalobu zamítl a rozhodl, že žalovaná je povinna „nahradit“ žalobci náklady řízení ve výši 2.405,- Kč. Ve věci samé dospěl k závěru, že za situace, kdy žalobce po odvolání z funkce vedoucího odboru trhu práce, která byla v důsledku organizační změny zrušena, odmítl jmenování do funkce vedoucího oddělení trhu práce, čímž „byl dán výpovědní důvod“ a žalovaná proto dala žalobci výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, náleží žalobci odstupné podle ustanovení §60a odst. 1 zák. práce ve výši dvojnásobku průměrného výdělku; „z výdělků žalobce v rozhodném období leden – březen 1996 soud určil odstupné ve výši 22.809,- Kč“.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 13.11.2002 č.j. 12 Co 888/2000-47 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud zdůraznil, že podle ustanovení §60a odst. 1 a §65 odst. 3 zák. práce jsou pro vznik nároku na odstupné (zaměstnance odvolaného z funkce) „rozhodné okolnosti, které nastaly v době, v níž došlo k rozvázání pracovního poměru“, přičemž posouzení důvodnosti uplatněného nároku žalobce „je odvislé na tom“, zda funkce vedoucího odboru trhu práce, z níž byl žalobce odvolán, byla zrušena v důsledku organizační změny. Protože „soud prvního stupně v tomto směru zjistil skutkový stav týkající se základu nároku řádně“, jestliže dovodil, že se nejednalo „o pouhou administrativní změnu (změnu v označení názvu funkce na vedoucího oddělení trhu práce), ale změnu organizační mající za následek zrušení odboru trhu práce včetně funkce jeho vedoucího“, odvolací soud „ve shodě se soudem prvního stupně“ shledal včas uplatněný nárok žalobce na zaplacení odstupného co do jeho základu důvodným. K námitce žalované uvedl, že za situace, kdy žalobce vyslovil nesouhlas se jmenováním do funkce vedoucího oddělení trhu práce již v den převzetí jmenovacího dekretu (vyznačením údaje „nesouhlasím“ na jmenovací listině) a funkci nezačal vykonávat, „nelze s úspěchem tvrdit“, že se žalobce této funkce vzdal a že proto mu odstupné nenáleží. Soudu prvního stupně však odvolací soud vytknul, že jeho rozhodnutí „postrádá vysvětlení způsobu výpočtu průměrného výdělku“ a že v tomto ohledu je nepřezkoumatelné; uložil mu proto, aby zjednal nápravu tak, aby způsob zjištění průměrného výdělku „odpovídal zásadám, jež jsou upraveny v §275 zák. práce a §17 odst. 1 a 11 zák. č. 1/1992 Sb.“.
Okresní soud v Lounech poté rozsudkem ze dne 6.5.2003 č.j. 12 C 694/99-55 žalované uložil, aby žalobci zaplatila 22.444,- Kč s 21% úrokem z prodlení od 11.7.1996 do zaplacení, co do částky 2.266,- Kč žalobu zamítl a rozhodl, že žalovaná je povinna „nahradit“ žalobci náklady řízení ve výši 4.165,- Kč. Soud prvního stupně zabývaje se v souladu se stanoviskem odvolacího soudu již jen zjišťováním konkrétních skutečností rozhodných pro výpočet výše odstupného doplnil řízení mzdovými listy žalobce za rozhodné období, „kterým dle §17 odst. 2 zákona o mzdě č. 1/1992 Sb. v platném znění je předchozí kalendářní čtvrtletí, což v daném případě, pokud prokazatelně došlo ke skončení pracovního poměru ke dni 30.6.1996, je období leden, únor, březen 1996“. Ze mzdových listů dovodil, že za rozhodné období bylo žalobci na průměrném výdělku (po odečtení náhrad za dovolenou a bez možného započtení dalšího platu) vyplaceno 10.199,- Kč za leden, 10.638,- Kč za únor a 11.170,- Kč za březen, tedy celkem 32.007,- Kč, „vyděleno počtem hodin za rozhodné období 527 vychází 60,73 jako hodinová mzda za rozhodné období, násobeno počtem odpracovaných hodin 8,5 vychází 516,205 Kč, zaokrouhleno na 516,21 Kč jako denní mzda a násobeno průměrným koeficientem počtu pracovních dnů v měsíci 21,74 vychází průměrný hrubý měsíční výdělek žalobce 11.222,- Kč, při nároku na dvouměsíční odstupné pak vychází částka 22.444,- Kč“, která „byla tedy žalobci jako odstupné přiznána“.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 13.5.2005 č.j. 12 Co 465/2003-82 rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku II.“ (tj. ve výroku o zamítnutí žaloby co do částky 2.266,- Kč) změnil „potud, že žalovaná je povinna žalobci zaplatit další částku 1.960,- Kč s 21% s úrokem z prodlení od 11.7.1996 do zaplacení“, „ve zbývající části tohoto výroku, jakož i ve výroku I.“ (tj. ve výroku, kterým bylo žalobci přisouzeno 22.444,- Kč s úroky z prodlení), tento rozsudek potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudem prvního stupně 5.101,- Kč a na nákladech odvolacího řízení 122,- Kč. Odvolací soud v prvé řadě odkázal na svůj právní názor vyjádřený v předešlém usnesení, kde vycházeje ze zjištěného skutkového stavu, že žalobce byl odvolán z funkce vedoucího odboru trhu práce, když „došlo ke zrušení funkce v souladu s organizačním řádem a nejednalo se o pouhou změnu názvu funkce“, a protože odmítl jmenování do funkce vedoucího oddělení trhu práce, byl ve smyslu ustanovení §65 odst. 3 zák. práce dán výpovědní důvod podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, od něhož ani nyní nemá důvod se odchylovat, že základ nároku žalobce na výplatu odstupného je opodstatněný. Soudu prvního stupně rovněž přisvědčil v tom, že při výpočtu průměrného výdělku žalobce použil „metodiku výpočtu průměrného hodinového výdělku v souladu s ust. §17 odst. 2 zákona č. 1/1992 Sb.“, že vycházel z rozhodného období I. čtvrtletí roku 1996 a svůj postup výpočtu náležitě popsal v odůvodnění napadeného rozsudku. Odvolací námitku žalované, že žalobce v měsíci březnu 1996 odpracoval ve skutečnosti menší počet hodin, neboť od 14.3.1996, ačkoliv docházel do zaměstnání, práci fakticky nevykonával, odmítl s odůvodněním, že s ohledem na vymezení pracovního úkolu žalobce v dopise ředitele Ú. p. v L. ze dne 15.3.1996 „zjištěný počet odpracovaných hodin odpovídá údaji ze mzdového listu za měsíc březen 1996“. Podle názoru odvolacího soudu je však třeba v souladu „s argumentací žalobce“ přičíst k celkovému hrubému výdělku za rozhodné období poměrnou část dalšího platu zúčtovaného za měsíc listopad 1995 ve výši 2.792,50 Kč; při zohlednění této částky činí průměrný výdělek žalobce po propočtu provedeném odvolacím soudem 12.202,- Kč, odstupné pak jeho dvojnásobek, tedy částku 24.404,- Kč.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání „z důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.“. Namítala, že „soud zřejmě posoudil jako právně irelevantní“ skutečnost, kterou „potvrdila svědkyně S.“, že sám žalobce „osobně navrhl a vedení žalované tento návrh akceptovalo, zrušení odborů a vytvoření oddělení s tím, že vedoucím oddělení zůstanou zachovány veškeré platové náležitosti, které do té doby měli vedoucí odborů“. V této souvislosti „soud nepřihlédl ani k tomu“, že žalobce zůstal dále ve funkci zástupce ředitele Ú. p. v L., a „zcela opomenul Nařízení vlády ČR č. 253/1992 Sb., ve kterém je uvedeno, že vedoucí odborů řídí práci více útvarů, přičemž útvarem se rozumí v tomto případě oddělení“. Podle názoru dovolatelky „soud nesprávně posoudil i tu skutečnost“, že změnou funkce by se žalobci snížila míra volnosti a odpovědnosti, „což se nezakládá na pravdě, když žalobce měl být sám řízen přímo ředitelem žalované při zachování všech platových a dalších náležitostí“. Dále zdůraznila, že po odvolání z funkce vedoucího odboru trhu práce „byl žalobce prokazatelně jmenován ředitelem Ú. p. do funkce vedoucího oddělení (trhu práce), ale sám se následně vyznačením slova nesouhlasím na jmenovací listině, výkonu funkce vedoucího oddělení vzdal“. Za dané situace proto žalovaná „postupovala zcela v souladu se zákonem“, neboť žalobce ve smyslu ustanovení §65 odst. 3 zák. práce na vyplacení odstupného „neměl zákonný nárok“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
V posuzovaném případě žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým odvolací soud - mimo jiné - změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobci přisoudil „další částku 1.960,- Kč“ s úroky z prodlení, a ve vyhovujícím výroku ve věci samé ohledně částky 22.444,- Kč s úroky z prodlení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Protože napadeným rozhodnutím odvolacího soudu (kterým byl rozsudek soudu prvního stupně zčásti změněn a zčásti potvrzen) došlo k rozštěpení uplatněného nároku, je třeba přípustnost dovolání posuzovat vůči jednotlivým rozštěpeným nárokům samostatně.
Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 1.960,- Kč, není podle hledisek uvedených v ustanovení §237 o.s.ř. přípustné, neboť tímto výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.]. Protože zákon v takovém případě - jak vyplývá z ustanovení §237 odst. 2 o.s.ř - nepřipouští dovolání ani na základě rozhodnutí dovolacího soudu, je nepochybné, že dovolání v této části směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Ve vztahu k části rozsudku odvolacího soudu, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo žalobci přisouzeno 22.444,- Kč s úroky z prodlení, není dovolání žalované podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné, neboť, i když v průběhu řízení byl odvolacím soudem rozsudek soudu prvního stupně zrušen, soud prvního stupně v novém rozhodnutí ohledně dotčené části předmětu řízení nerozhodl jinak než v dřívějším rozsudku (oběma rozsudky vydanými v této věci ohledně částky 22.444,- Kč rozhodl soud prvního stupně stejně – žalobě vyhověl). Dovolání žalované proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu tudíž může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatelé tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Žalovaná sice v dovolání uvádí, že dovolání „podává z důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.“, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že toliko nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází, a dále s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Podstatou všech jejích námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud (a soudu prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil) přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle jejího názoru pro posouzení věci významné. Dovolatelka na rozdíl od skutkových zjištění soudů obou stupňů (že funkce vedoucího odboru trhu práce „byla zrušena následkem organizační změny“, že „funkci vedoucího odboru nelze ztotožnit s funkcí vedoucího oddělení“ a že „žalobce odmítl jmenování do funkce vedoucího oddělení trhu práce“) v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (zejména, že u žalované došlo ke „změně“ odborů na oddělení „s tím, že vedoucím oddělení zůstanou zachovány veškeré platové a další náležitosti, které do té doby měli vedoucí odborů,“ a že „žalobce se výkonu funkce vedoucího oddělení vzdal“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že žalobce „podle ust. §65 odst. 3 zák. práce neměl na odstupné zákonný nárok“). Tím, že dovolatelka na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Protože výtky žalované nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak uvedeno výše – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Protože dovolání i v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř.
Na uvedeném závěru nic nemění ani poučení obsažené v závěru písemného vyhotovení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Uvedl-li odvolací soud v poučení svého rozsudku, že „proti němu lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu ČR ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení prostřednictvím Okresního soudu v Lounech“, ačkoli nebyly splněny podmínky přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 o.s.ř., pak šlo o nesprávné poučení o možnosti podání mimořádného opravného prostředku, které nemůže samo o sobě účastníku založit takové procesní právo, jež ve skutečnosti (podle zákona) nemá.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst.1 a §151 odst.1 o.s.ř., neboť žalovaná nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. července 2006
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý , v. r.
předseda senátu