ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.2073.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 2073/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně M. M., proti žalované K. T., a.s., zastoupené advokátem, o neplatnost dohody o rozvázání pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 9 C 75/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. dubna 2005 č.j. 26 Co 122/2005-72, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že skončení pracovního poměru žalované s žalobkyní dohodou ze dne 14.1.2004 je neplatné. Žalobu odůvodnila tím, že dohodu podepsala „pod psychologickým nátlakem“ nadřízeného Ing. R., tedy „nesvobodně (přinucením) viz. §242 odstavec 1 písmeno b) ZP“, když ji jmenovaný dne 14.1.2004 v 8.30 hodin „přímo na pracovišti před zraky ostatních zaměstnanců donutil k podpisu dokladu (výpovědi) bez udání důvodu, i když to na něm požadovala, a když odmítala podepsat, protože neví proč, křičel na ni a výhružkami ji donutil k podpisu“. Podle jejího názoru dohoda „nesplňuje ani právní formu – podpisy obou stran a razítko organizace“ a „není splněna podmínka §43 odstavec 2“, neboť v ní není uveden důvod rozvázání pracovního poměru, i když to požadovala. Ještě týž den „po uklidnění“ žalobkyně uvedené skutečnosti písemně sdělila vedení žalované s tím, že z těchto důvodů považuje dohodu za neplatnou.
Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 3.11.2004 č.j. 9 C 75/2004-47 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna „nahradit“ žalobkyni náklady řízení ve výši 1.000,- Kč a „České republice na účet Okresního soudu v Trutnově státem zálohované náklady řízení 1.132,- Kč“. Soud prvního stupně vycházeje z toho, že „v ust. §43 zák. práce není výslovně uvedeno, že nedostatek písemné formy nezpůsobuje neplatnost dohody o rozvázání pracovního poměru“, dovodil, že žalobkyní namítaná absence otisku razítka s podpisem „nemůže způsobovat neplatnost dohody“, stejně tak jako skutečnost, že přes žádost žalobkyně nebyl v dohodě uveden důvod skončení pracovního poměru, a že tedy „z hlediska formálního úkon nemá vady, které by způsobovaly jeho neplatnost“. Z výsledků dokazování však vyplynulo, že předložení návrhu na uzavření dohody o okamžitém skončení pracovního poměru ke dni 14.1.2004 „vzešlého z iniciativy žalované“ bylo pro žalobkyni, vůči jejímž pracovním výsledkům - jak vyplývá z pracovního posudku - „nebyly za trvání pracovního poměru uplatňovány výhrady a připomínky“, „nečekaným a překvapivým postupem“, kdy „žalovaná se prostřednictvím svého statutárního zástupce dokonce vyjadřovala v tom smyslu, že žalobkyni dává výpověď“. Ačkoli postup žalované „nelze kvalifikovat jako bezprávnou výhružku“, přesto podle názoru soudu prvního stupně „lze mít pochybnosti o tom, do jaké míry byl projev vůle ze strany žalobkyně realizován svobodně“. V řízení totiž „bylo současně prokázáno“, že po žalobkyni bylo požadováno, aby návrh dohody podepsala v průběhu pracovní porady, při které byl předložen, že jednání bylo vedeno za přítomnosti ostatních zaměstnankyň a že žalobkyni přes její žádost nebyl sdělen důvod tohoto postupu žalované. Soud prvního stupně „dovozuje, že za těchto podmínek, za kterých k uzavření dohody došlo, neměla žalobkyně reálnou možnost plně a kvalifikovaně zvážit dopady skončení pracovního poměru na vlastní poměry i na poměry její rodiny“, když navíc za situace, kdy žalovaná akceptovala změnu termínu skončení pracovního poměru ze 14.1.2004 na 31.1.2004, „nebyl žádný důvod k tomu, aby žalobkyni nebyl ponechán odpovídající čas na rozmyšlenou“. Protože způsob, jakým žalovaná v daném případě vůči žalobkyni postupovala, „sám o sobě omezuje možnost zaměstnance svobodně se rozhodnout, zda na návrh dohody přistoupí“, a protože „s ohledem na závažnost právního úkonu lze navíc takový postup považovat za odporující dobrým mravům“, dospěl soud prvního stupně k závěru, že „napadený právní úkon je neplatný z důvodu uvedeného v ust. §242 odst. 2 písm. b) zák. práce“. Důvod neplatnosti lze podle jeho názoru spatřovat i v tom, že uzavřením předmětné dohody se žalobkyně předem vzdala svých práv, neboť, kdyby návrh nepodepsala, „přicházela by v úvahu výpověď“ a „ocitla by se tak v příznivějším právním postavení“, protože by mohla ve výkonu práce a v dosahování výdělků pokračovat i po dobu výpovědní doby a eventuelně by jí mohl vzniknout i nárok na odstupné.
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 14.4.2005 č.j. 26 Co 122/2005-72 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o tom, že z hlediska intenzity jednání nadřízeného žalobkyně Ing. R. se sice „nejednalo o bezprávnou výhružku a ani nemohlo na straně žalobkyně vyvolat důvodnou bázeň“, avšak přesto „okolnosti, za kterých byla žalobkyni předložena dohoda o skončení pracovního poměru, omezily možnost žalobkyně svobodně se rozhodnout, zda na návrh dohody přistoupí, do té míry, že z její strany se jednalo o právní úkon nesvobodný, a tudíž neplatný dle §242 odst. 1 písm. b) zák. práce“. Podle názoru odvolacího soudu „výsledky provedeného dokazování dostatečně odůvodňují závěr, že žalobkyně jednala v psychické tísni vyvolané překvapivým návrhem žalované a poskytnutím minimálního času na rozmyšlenou, která ji dovedla k momentálnímu závěru o nemožnosti zvrátit rozhodnutí žalované ukončit s ní pracovní poměr, a protinávrhem na ukončení pracovního poměru k 31.1. reagovala ve snaze získat alespoň minimální čas k řešení nové životní situace“. Skutečnost, že ještě tentýž den se neplatnosti dohody právě s poukazem na okolnosti jejího uzavření dovolala a požádala žalovanou o další přidělování práce, „je jednoznačným důkazem toho, že její projev vůle vůči žalované byl učiněn pod tlakem vyvolaným postupem žalované a že by dohodu o skončení pracovního poměru neuzavřela, kdyby jí byl ponechán čas na rozmyšlenou alespoň do druhého dne“, což – jak odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně – „by bylo adekvátní významu navrženého právního úkonu s ohledem na jeho závažné důsledky pro žalobkyni“. Svoji roli přitom „sehrálo i prostředí, v němž se celá záležitost odehrála“, neboť postup, který žalovaná zvolila, „byl podle přesvědčení odvolacího soudu zvolen ve snaze přivést žalobkyni do postavení, v němž nenajde psychickou sílu se vůli svého zaměstnavatele postavit“. „Za velmi podstatnou“ odvolací soud považuje i „prokázanou skutečnost“, že Ing. R. oznámil žalobkyni záměr ukončit s ní pracovní poměr tak, že byť formálně se jednalo o návrh dvoustranného právního úkonu, vyjádřil jej jako jednostrannou vůli zaměstnavatele“. Takovéto jednání lze podle názoru odvolacího soudu „kvalifikovat dokonce tak, že žalovaná zneužila svého postavení zaměstnavatele k výkonu práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů na újmu žalobkyně, čímž se dopustila jednání výslovně zakázaného v §7 odst. 2 zák. práce“, a že proto je dohoda o skončení pracovního poměru mezi účastníky „neplatná i z důvodu stanoveného v §242 odst. 1 písm. a) zák. práce“. Odvolací soud vyslovil nesouhlas toliko se závěrem soudu prvního stupně o tom, že uzavřením dohody se žalobkyně předem vzdala svých práv, neboť podle jeho názoru „důvod neplatnosti dle §242 odst. 1 písm. c) zák. práce je možno vztáhnout pouze na konkrétní prohlášení zaměstnance či zaměstnavatele, jímž se předem vzdává svých práv, která by mu mohla v budoucnosti vzniknout na základě právních předpisů, kolektivních smluv nebo již uzavřených dohod, nikoliv však soudem prvního stupně hypoteticky navozenou situaci, v níž by žalobkyně dosáhla prodloužení délky trvání pracovního poměru, případně výplaty odstupného“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zák. práce. Namítala, že soudy neposoudily správně „otázku vázanosti účastníků pracovněprávních vztahů jejich právními úkony a problematiku vad vůle účastníka pracovněprávního vztahu“. Dovolatelka má za to, že její jednání se žalobkyní o skončení pracovního poměru „se nacházelo v rámci akceptovatelných hranic“ svobodné vůle, a že proto se jedná o ujednání platné. Závěr soudů o tom, že žalobkyně jednala v psychické tísni, „nemá dle jejího názoru oporu v provedeném dokazování“, kde bylo zjištěno, že proces uzavření dohody (od předložení žalobkyni po podpis) probíhal delší dobu, „a sice v řádu desítek minut“. Za tuto dobu se žalobkyně mohla „důkladně seznámit“ s obsahem předloženého dokumentu, který jako „nepříliš obsahově rozsáhlý“ měla možnost celý si několikrát pročíst, a měla také dostatečně dlouhou dobu na promyšlení důsledků uzavření takové dohody. Tyto skutečnosti – jak žalovaná zdůraznila – „jsou dokladovány“ svědeckými výpověďmi ostatních zaměstnankyň, které uvedly, že statutární orgán žalované předložil žalobkyni návrh dohody a následně pak jednal i s jinými zaměstnankyněmi, nebyl tedy stále přítomen u žalobkyně a neovlivňoval ji při jejích úvahách. Kromě toho „žalobkyni také nic nebránilo v tom vyhradit si k rozhodnutí o uzavření dohody delší časový úsek“, tudíž „časové mantinely, které podle názoru soudů měly ovlivnit svobodu vůle žalobkyně, si žalobkyně mohla sama stanovit“. Skutečnost, že statutární orgán žalované několikrát vyzval žalobkyni k podpisu dohody a že se tak stalo před ostatními zaměstnankyněmi, nemůže podle názoru dovolatelky „způsobit nedostatek svobody vůle žalobkyně“. V této souvislosti nelze pominout, že žalobkyně nebyla zaměstnankyní mladou, nezkušenou nebo jinak znevýhodněnou, „z čehož by snad mohla být dovozována snadnější ovlivnitelnost zaměstnankyně zaměstnavatelem“, případně nerovnovážné postavení žalobkyně vůči žalované, nýbrž naopak – jak zdůraznila – „bylo v řízení prokázáno“, že žalobkyně se statutárním orgánem žalované diskutovala o podobě dohody, sama dala protinávrh ohledně termínu skončení pracovního poměru. Žalobkyně mohla bez jakýchkoli sankcí návrh dohody odmítnout „a tím zapříčinit její neuzavření“; pokud ovšem dohodu uzavřela a následně si doma tento právní úkon rozmyslela, „nemůže být tato skutečnost přikládána k tíži žalované“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]
Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř, tedy jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Žalovaná sice v dovolání uvádí, že podle jejího názoru „napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam“, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že toliko nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu
(a soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil) vychází, a dále s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl, namítá-li, že „závěr o tom, že žalobkyně jednala v psychické tísni, nemá oporu v provedeném dokazování“. Podstatou všech jejích námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle jejího názoru pro posouzení věci významné. Dovolatelka na rozdíl od skutkového zjištění soudů [že „projev vůle žalobkyně (akceptace dohody o skončení pracovního poměru) vůči žalované byl učiněn pod tlakem vyvolaným postupem žalované“, jinak že „dohodu o skončení pracovního poměru by neuzavřela“] v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (zejména, že statutární orgán žalované – Ing. R. „neovlivňoval žalobkyni v jejích úvahách“ a jeho jednání „neomezilo“ možnost žalobkyně se svobodně rozhodnout), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že „žalobkyně uzavřela dohodu o skončení pracovního poměru platně“). Tím, že dovolatelka na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.
Protože výtky žalované nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení
§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak uvedeno výše – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z vyjádření žalované, že podává dovolání proti rozsudku odvolacího soudu „do obou jeho výroků“, vyplývá, že dovolatelka napadá rovněž část (výrok) rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení, má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §§237 až 239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 88, ročník 2002).
Protože dovolání i v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst.1 a §151 odst.1 o.s.ř., neboť žalovaná nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. července 2006
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý,
předseda senátu