ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.2109.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 2109/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobců a) O. S., a b) M. S., obou zastoupených advokátkou, proti žalované A. R., k.s., zastoupené advokátem, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 29(10) Cm 38/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. března 2005, č. j. 8 Cmo 182/2003-229, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Okresního soudu v Třebíči dne 21.2.1997 se žalobci domáhali vydání rozsudku, kterým by bylo určeno, že „smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 20.10.1992 registrovaná bývalým StN v T. pod čj. RIII 3585/92 uzavřená mezi žalovaným jako zástavním věřitelem a žalobci jako vlastníky nemovitostí, a to: objekt bydlení čp. 41 a zast. plocha st. 53 o výměře 206 m2, pozemku p. č. 139/4 díl 1 ostatní plocha staveniště o výměře 374 m2, díl 2 pastvina o výměře 251 m2 a p. č. 148/12 díl 1 ostatní plocha o výměře 484 m2 a díl 2 orná půda o výměře 303 m2 zapsaných na LV č. 29 KN pro obec T. k.ú. P., je neplatná“. Uvedli, že „v roce 1993 obdrželi přípis I. b., ze kterého vyplývá, že jejich rodinný dům s pozemky je zastaven ve prospěch úvěru A. B.“; že „nikdy žádnou zástavní smlouvu neuzavřeli a nepodepsali“; že „podpisy na zástavní smlouvě nejsou jejich“; že „čísla občanských průkazů na zástavní smlouvě uvedená neodpovídají skutečným číslům jejich občanských průkazů“ a že „podpisy na zástavní smlouvě a v ověřovací knize vůbec nesouhlasí“.
Okresní soud v Třebíči usnesením ze dne 18.6.1999, č.j. 6 C 154/97-63, „připustil“ změnu žalobního návrhu na určení, že „na nemovitostech zapsaných na LV č. 29 v KN pro obec T., k.ú. P., a to objektu bydlení – domu čp. 41, pozemku st. p. č. 53 zastavěná plocha o výměře 206 m2 a pozemku p. č. 139/4 ostatní plocha – staveniště o výměře 625 m2 vše v k.ú. P. nevázne zástavní právo zřízené ve prospěch věřitele I. b., a.s., dle zástavní smlouvy ze dne 20.10.1992 registrované dne 9.11.1992 pod RIII 3585/92 Státním notářstvím v T.“.
Krajský soud v Brně, kterému byla věc usnesením Okresního soudu v Třebíči ze dne 15.12.1999, č.j. 6 C 154/97-73, postoupena jako soudu věcně příslušnému, usnesením ze dne 8.8.2001, č.j. 10 Cm 38/2000-135, „vyhověl“ návrhu žalobců, aby „na místo žalovaného do řízení vstoupila C. R., a.s.“ a usnesením ze dne 9.10.2002, č.j. 29(10) Cm 38/2000-182, „vyhověl“ návrhu žalobců, aby „na místo žalovaného do řízení vstoupila A. R., k.s.“.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28.2.2003, č.j. 29(10) Cm 38/2000-200, žalobu zamítl (výrok I.); rozhodl, že „žalovanému“ se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok II.) a že „žalobci a) a b)“ jsou povinni společně a nerozdílně „uhradit státu“ na účet Krajského soudu v Brně částku 8.825,- Kč (výrok III.). Vycházel ze závěru, že „I. b., akciová společnost, B.“ uzavřela dne 20.10.1992 úvěrovou smlouvu s „A. B.,“; že k „zajištění uvedené pohledávky“ došlo „mezi žalobci a I. b., a.s., B., k řádnému uzavření smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem“; že „listinu nazvanou Smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitostem datovanou 20.10.1992 podepsali žalobci a) a b)“; že „smlouva byla dne 9.11.1992 zaregistrována Státním notářstvím v T. pod č. R III 3585/92“; že „zástavní právo bylo řádně zaevidováno“; že „otázku, zda při registraci předmětné zástavní smlouvy bylo postupováno v souladu se zákonem, neshledal soud v dané věci za relevantní“; že „zajištěná pohledávka byla specifikována uvedením čísla úvěrové smlouvy, datem jejího uzavření a označením věřitele a dlužníka této úvěrové smlouvy“; že „pokud účastníci v průběhu řízení shodně tvrdili, že na základě úvěrové smlouvy byla poskytnuta jiná, a to vyšší částka, než je specifikována v zástavní smlouvě, pak soud přisvědčil námitce žalovaného, že se jedná pouze o omezení zajišťovací povinnosti částkou 1.470.455,- Kč, která odpovídá hodnotě zástavy“ a že „ vzhledem k tomu, že §151f odst. 2 obč.zák. připouští, aby k zajištění téže pohledávky bylo zastaveno několik samostatných věcí, má soud za to, že označení zajištěné pohledávky ve smlouvě z 20.10.1992 je zcela přesné a určité a účastníci této smlouvy si pouze dohodli omezení zajištění ve výši odpovídající ceně zajištěných nemovitostí“; že „stejně tak označení zástavy – nebudí žádné pochybnosti o tom, které věci tvoří předmět zástavy, neboť výpisem z evidence nemovitostí ze dne 12.10.1992, který byl součástí návrhu na registraci smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 20.10.1992, bylo prokázáno, že označení nemovitostí uvedené ve smlouvě je zcela shodné s tímto výpisem“.
K odvolání žalobců Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 8.3.2005, č.j. 8 Cmo 182/2003-229, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně a dodal, že „žalobci smlouvu o zřízení zástavního práva k označeným nemovitostem podepsali“; že „ke dni podpisu smlouvy nebyl ověřený podpis formální náležitostí smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitosti, proto bylo třeba zkoumat pouze pravost podpisů na smlouvě, nikoli pravost jejich ověření“; že žalobci „podali návrh na registraci zástavní smlouvy státním notářstvím a registrovaná smlouva jim proto nemusela být doručována“; že „obsahově je smlouva platným právním úkonem, protože z ní zcela určitě vyplývá jaký závazek a jakými nemovitostmi žalobci ve prospěch smluvního dlužníka zastavili“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Jeho přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Otázku zásadního právního významu spatřují v tom, „zda neuvedení skutečnosti o částečném zajištění úvěru z úvěrové smlouvy, při současné existenci rozdílných údajů o úvěru v úvěrové a zástavní smlouvě, způsobuje neurčitost (viz §151b odst. 4 obč. zákoníku ve znění v době uzavření zástavní smlouvy) v označení pohledávky zajišťované zástavní smlouvou“ a namítají, že „nebylo-li vysvětlení žalovaného, že jde pouze o omezení zajišťovací povinnosti částkou 1.470.455,- Kč … včleněno a písemně a srozumitelně vyjádřeno v zástavní smlouvě, způsobuje odlišné uvedení výše zajišťované částky v zástavní smlouvě neurčitost v označení pohledávky, kterou zajišťuje, a tím neplatnost zástavní smlouvy“. Dále namítají, že „zástavní smlouvu nepodepsali“; že „žádný návrh na registraci zástavní smlouvy nepodali“; že „datum údajného podpisu 20.10.1992 je zcela v rozporu s ověřovací doložkou o vlastnoručním podpisu listiny dne 5.11.1992“; že soudy „nezjišťovaly, kdo platil registrační poplatky a zda došlo k vinkulaci pojistného plnění ve prospěch zástavního věřitele“; že soudy „zatížily řízení vadou“, když „z hlediska objasňování rozhodného stavu věci nezbytného pro vydání meritorního rozhodnutí byly jen v pozici pasívního vyčkávání, co jim bude ze strany účastníků nabízeno, a z vlastní iniciativy nečinily kroky nezbytné k tomu, aby rozhodný skutkový stav byl náležitě objasněn“. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].
Žalobci dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst.2 písm.a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst.2 písm.b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst.3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst.2 písm.b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst.2 písm.a) nebo ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Žalobci spatřují - jak uvedli v dovolání - zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu v řešení otázky, „zda neuvedení skutečnosti o částečném zajištění úvěru z úvěrové smlouvy, při současné existenci rozdílných údajů o úvěru v úvěrové a zástavní smlouvě, způsobuje neurčitost (viz §151b odst. 4 obč. zákoníku ve znění v době uzavření zástavní smlouvy) v označení pohledávky zajišťované zástavní smlouvou“ a namítají, že „nebylo-li vysvětlení žalovaného, že jde pouze o omezení zajišťovací povinnosti částkou 1.470.455,- Kč … včleněno a písemně a srozumitelně vyjádřeno v zástavní smlouvě, způsobuje odlišné uvedení výše zajišťované částky v zástavní smlouvě neurčitost v označení pohledávky, kterou zajišťuje, a tím neplatnost zástavní smlouvy“.
Podle ustanovení §151b odst.1 obč. zák., ve znění účinném ke dni uzavření posuzované smlouvy, tj. 20.10.1992 (dále již jen „obč.zák.“), zástavní právo vzniká na základě písemné smlouvy, schválené dědické dohody nebo ze zákona.
Podle ustanovení §151b odst.2 obč. zák. k účinnosti zástavní smlouvy, jíž se zastavuje nemovitost, je třeba její registrace státním notářstvím.
Podle ustanovení §151b odst.4 věty první obč. zák. ve smlouvě o zřízení zástavního práva se musí určit předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka, kterou zabezpečuje.
Z citovaných ustanovení mimo jiné vyplývá, že smlouva o zřízení zástavního práva musí být uzavřena písemně, jinak je neplatná. Ke vzniku zástavní smlouvy je třeba, aby její účastníci v ní určili (jako její tzv. podstatné náležitosti) předmět zástavního práva (zástavu) a pohledávku, kterou zástavní právo zajišťuje.
Podle ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Podle ustanovení §35 odst. 2 občanského zákoníku právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti. Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se uplatní i při výkladu písemného právního úkonu, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně. V případě, že nejasnost právního úkonu nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, je právní úkon neplatný (§37 odst. 1 občanského zákoníku). Pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu.
Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) z uvedených východisek při rozhodování věci vycházel. I když žalobci v dovolání uvádějí, že vytýkají odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nezpochybňují právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že podrobují kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Namítán je totiž nesprávný výklad obsahu právního úkonu, tj. zástavní smlouvy (srov. §35 odst. 2 obč. zák.), tedy nesprávné posouzení okolnosti skutkové povahy rozhodné pro posouzení práv ze sporné smlouvy vyplývajících (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.1.2004, sp.zn. 30 Cdo 2428/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 72, ročník 2004). Žalobci tedy uplatňují dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemůže dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovolatelé dále namítají, že „zástavní smlouvu nepodepsali“; že „žádný návrh na registraci zástavní smlouvy nepodali“; že „datum údajného podpisu 20.10.1992 je zcela v rozporu s ověřovací doložkou o vlastnoručním podpisu listiny dne 5.11.1992“.
Ani k těmto námitkám, které rovněž představují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., nemohl dovolací soud při posuzování otázky, zda je proti napadenému rozsudku dovolání přípustné podle §237 odst.1 písm.c) o.s.ř., přihlédnout, neboť nemohou být - jak uvedeno již výše - způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku odvolacího soudu po právní stránce.
Dovolatelé konečně také namítají, že soudy „nezjišťovaly, kdo platil registrační poplatky a zda došlo k vinkulaci pojistného plnění ve prospěch zástavního věřitele“; že soudy „zatížily řízení vadou“, když „z hlediska objasňování rozhodného stavu věci nezbytného pro vydání meritorního rozhodnutí byly jen v pozici pasívního vyčkávání, co jim bude ze strany účastníků nabízeno, a z vlastní iniciativy nečinily kroky nezbytné k tomu, aby rozhodný skutkový stav byl náležitě objasněn“.
Ani v tomto případě dovolatelé neuplatnili dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., které - jak uvedeno výše - nemohou být způsobilým podkladem pro závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobců - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobci nemají s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. června 2006
JUDr. Roman Fiala, v.r.
předseda senátu