ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.2321.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 2321/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce P. Š., zastoupeného advokátem, proti žalované M. č. P. 4, zastoupené advokátkou, o neplatnost výpovědí z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 187/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2004, č. j. 11 Co 456/2003-116, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
Odůvodnění:
V dopise ze dne 19. 4. 2002 - který neobsahuje údaj o tom, komu je adresován, a který žalobce převzal dne 22. 4. 2002 a připojil k němu slova: „převzal a nesouhlasí: 22. 4. 2002“ - žalovaná sdělila, že „s Vámi tímto rozvazuje pracovní poměr výpovědí pro nadbytečnost dle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce“. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že rozhodnutím R. m. č. P. 4 č. 11 R-246/2002 došlo k organizačním změnám a mimo jiné byla zrušena funkce „odborného referenta přestupků v odboru občansko–správním Ú. m. č. P. 4, kterou vykonáváte“. Nabídka jiné, „pro Vás vhodné práce“, „byla Vámi odmítnuta dne 17. 4. 2002“ a žalovaná nemá jinou možnost „Vás dále zaměstnávat“ v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce ani v místě „Vašeho bydliště“, a to ani po předchozí průpravě.
Dopis stejného obsahu jako dopis ze dne 19. 4. 2002, adresovaný: „Pan P. Š., P. 10“ žalovaná doručila žalobci dne 23. 4. 2002 a žalobce k němu připojil slova: „převzal a nesouhlasí: 23. 4. 2002“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že „výpověď daná žalovanou žalobci dne 19. 4. 2002 a dne 22. 4. 2002 jsou neplatné“. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že v dopise ze dne 19. 4. 2002 není vůbec určeno, komu je adresován, že je podepsán tajemníkem Ú m. č. P. 4 Ing. R. F., ale dopis mu byl předán pracovnicí personálního oddělení, že sice obdržel dne 17. 4. 2002 dopis ze dne 16. 4. 2002 s nabídkou „funkce referenta – příjem žádostí o občanské průkazy“, ale současně mu byla stanovena lhůta pěti dnů pro jeho akceptaci, která však nebyla žalovanou dodržena, a to ani v případě výpovědi ze dne 19. 4. 2002, ani v případě výpovědi ze dne 22. 4. 2002. Obsahem nabídky jiné vhodné práce ze dne 16. 4. 2002 byl výkon funkce pouze na dobu určitou, ač měl žalobce uzavřenou pracovní smlouvu na dobu neurčitou. Navíc podle pracovní smlouvy měl žalobce místo výkonu funkce „OÚ P. 4“ a nabízenou práci měl vykonávat v „P. 4, “ tedy mimo sjednané místo výkonu práce a mimo jeho bydliště. Žalobce je přesvědčen, že žalovaná měla možnost v době podání výpovědi jej dále zaměstnávat v místě podle pracovní smlouvy, a to případně i po předchozí průpravě. Obě výpovědi jsou navíc neurčité, neboť postrádají řádnou specifikaci důvodu, pro nějž se žalobce stal nadbytečným. Mimo to R. m. č. nepřísluší přijímat rozhodnutí o zrušení nějaké konkrétní pracovní funkce, neboť R. pouze stanoví celkový počet zaměstnanců.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 15. 8. 2003, č. j. 15 C 187/2002-80, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 5.300,- Kč k rukám advokátky JUDr. V. B. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že obě výpovědi z pracovního poměru (ze dne 19. 4. 2002 a ze dne 22. 4. 2002) splňují formální náležitosti vyžadované zákoníkem práce; výpověď ze dne 19. 4. 2002 žalobce převzal a potvrdil její převzetí svým podpisem, a proto „nemůže být sporu o tom, že mu byla také adresována“. Náležitě byl rovněž uveden výpovědní důvod, neboť v ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce je uveden pouze jediný výpovědní důvod a žalovaná jej ve výpovědích uvedla nezaměnitelně. Vzhledem k tomu, že o organizační změně rozhodla v souladu s ustanovením §94 odst. 2 písm. d) zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě P., R. m. č., k tomu, že žalobce byl s organizační změnou seznámen dopisem ze dne 19. 4. 2002, a k tomu, že v řízení bylo prokázáno, že po odchodu žalobce z pracovního poměru pracovalo na přestupkovém oddělení o jednoho zaměstnance méně, byla prokázána i příčinná souvislost mezi organizační změnou a nadbytečností žalobce. Žalovaná rovněž splnila nabídkovou povinnost ve smyslu ustanovení §46 odst. 2 zák. práce, neboť žalobci nabídla pracovní místo na dobu určitou - do návratu paní L. B. z mateřské dovolené, místo výkonu práce mělo být shodné s místem, které měl žalobce sjednáno v pracovní smlouvě, a žalovaná neměla pro žalobce jinou vhodnější práci. Protože se žalobci nepodařilo prokázat, že by byl postupem žalované jakkoli diskriminován, obě výpovědi z pracovního poměru jsou platné.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 9. 2004, č. j. 11 Co 456/2003-116, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 5.225,- Kč k rukám advokátky JUDr. V. B. Skutkové i právní posouzení věci soudem prvního stupně považoval za správné, a proto „zcela odkázal“ na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Dovodil, že oprávnění „stanovit celkový počet zaměstnanců“, jež přísluší R. m. č., v sobě zahrnuje nejen prvotní stanovení tohoto počtu, ale i jakékoli pozdější změny, tedy jejich navýšení i snížení. Za splnění nabídkové povinnosti považoval to, že žalovaná nabídla žalobci práci na dobu určitou, po dobu čerpání mateřské dovolené L. B. Žalobce tuto nabídku z hlediska ustanovení §46 odst. 2 písm. b) zák. práce „odmítl“, a to tím, že písemně vyjádřil, že s uvedenou nabídkou „nesouhlasí“. Tento projev vůle považoval odvolací soud za projev nesouhlasu s nabídkou pracovního místa, tedy za odmítnutí nabízené práce („tomu nasvědčuje i faktické chování žalobce, který na nabízené místo nenastoupil, resp. v tomto směru neuzavřel dohodu o změně pracovních podmínek“). Souhlasil s názorem žalobce, že nabízená práce nebyla rovnocenná dosavadnímu pracovnímu zařazení žalobce, avšak žalovaná neměla pro žalobce jinou vhodnější práci, a proto mu musela nabídnout alespoň pracovní poměr na dobu určitou.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil skutečnost, že ve výpovědi ze dne 19. 4. 2002 není uvedeno, komu je určena, resp. neobsahuje adresáta výpovědi. Je přesvědčen, že tato skutečnost způsobuje neplatnost výpovědi ve smyslu ustanovení §242 odst. 2 písm. b) zák. práce, neboť jde o výpověď neurčitou. Vytýká dále soudům, že se nezabývaly jeho tvrzením, že žalovaná nemohla snižovat stav zaměstnanců na oddělení, kde byl zařazen žalobce, natolik, aby docházelo k ohrožení včasného (a kvalitního) vyřizování přestupků. Vyjadřuje přesvědčení, že výpovědí z pracovního poměru žalovaná nesledovala dosažení cíle uvedeného v ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce a že nadbytečnost žalobce vytvářela uměle. Soudy rovněž nesprávně vyložily žalobcova slova „převzal a nesouhlasí“, jež připojil k dopisu žalované ze dne 16. 4. 2002, nezjistily, které orgány se podílely na přijetí rozhodnutí o organizační změně, neprovedly všechny navrhované důkazy, provedené důkazy nesprávně hodnotily a své rozhodnutí nepřesvědčivě zdůvodnily. Podle názoru dovolatele důvodem, pro který mu byla dána výpověď, byla skutečnost, že žalovaná chtěla na jeho místě zaměstnat právníka, tedy nikoli důvod uvedený ve výpovědi z pracovního poměru. Žalovaná ani nesplnila svoji nabídkovou povinnost, když nabízené pracovní místo mělo být vykonáváno v pracovním poměru na dobu určitou, ač žalobce měl sjednánu pracovní smlouvu na dobu neurčitou. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 15 C 187/2002, ze dne 15. srpna 2003, zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl, případně zamítl, neboť rozsudek odvolacího soudu je věcně správný a vychází z objektivně a dostatečně zjištěného skutkového stavu, který soudy správně právně posoudily.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
V projednávané věci žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno.
Za tohoto stavu může být přípustnost dovolání založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 2 o.s.ř.). Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
S dovolatelem lze souhlasit v tom, že pro posouzení platnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 19. 4. 2002 je podstatné posouzení, zda uvedený projev vůle byl učiněn dostatečně určitě, jestliže v něm není označen adresát výpovědi.
Podle ustanovení §240 odst. 1 zák. práce právní úkon (pracovní smlouva, výpověď, dohoda apod.) je projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.
Projev vůle je třeba vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům slušnosti a občanského soužití (§240 odst. 3 zák. práce).
Z ustanovení §240 odst. 3 zák. práce vyplývá, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, a pro takový případ zákon formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby výklad projevu vůle směřoval pouze k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou jednající v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale kterou neprojevil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 10. 1996, sp.zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 29, roč. 1997). Takto musí soud postupovat i tehdy, interpretují-li účastníci ve svých přednesech či výpovědích v průběhu řízení projev vůle odlišným způsobem. Taková situace neznamená, že obsah projevené vůle nelze zjistit, neboť zájmy a postoje účastníků v průběhu soudního řízení již nemusejí odpovídat jejich původní vůli, kterou projevili. Jde tedy o to, aby obsah projevu vůle, který jednající učinil, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době, kdy byl učiněn.
Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu, uvádí se v ustanovení §240 odst. 3 zák. práce pravidla, jak má být projev vůle vyložen. Výslovný projev vůle učiněný písemně se vykládá především podle použitého slovního vyjádření a podle toho, jaký mu účastník při projevu vůle přikládal význam. Smyslem výkladu projevu vůle je objasnit skutečný záměr účastníka tímto způsobem vyjádřený. Výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění toho, co bylo projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2000, sp. zn. 21 Cdo 227/2000, který byl uveřejněn pod č. 44 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001).
Projevila-li žalovaná v dopise ze dne 19. 4. 2002 určitým a srozumitelným způsobem svoji vůli dát výpověď z pracovního poměru, tento svůj projev vůle žalobci doručila a žalobce na něj také reagoval, a jestliže je v obsahu dopisu odkazováno na skutečnosti („nabídka jiné vhodné práce byla Vámi odmítnuta dne 17. 4. 2002“), které se týkají konkrétní osoby (žalobce), je nepochybné – jak dovodily soudy obou stupňů – komu byl tento projev vůle adresován (žalobci) a nelze mít tedy ani pochybnosti o jeho určitosti [§242 odst. 1 písm. b) zák. práce]. Soudy obou stupňů tak otázku výkladu projevu vůle posoudily v souladu s hmotným právem i judikaturou dovolacího soudu.
Stejně tak odvolací soud postupoval správně při výkladu projevu vůle žalobce učiněného slovy „převzal a nesouhlasí“, jež připojil k dopisu žalované ze dne 16. 4. 2002. Odvolací soud zcela přiléhavě vyložil, proč tento projev vůle posoudil jako „odmítnutí jiné vhodné práce“ [jako neochotu přejít na jinou vhodnou práci - §46 odst. 2 písm. b) zák. práce].
Akceptovat nelze ani námitky, které dovolatel směřuje proti rozhodnutí žalované o organizační změně.
Rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách totiž není právním úkonem ve smyslu ustanovení §240 odst. 1 zák. práce, neboť nejde o takový projev vůle, s nímž by právní předpisy spojovaly změnu nebo zánik práv a povinností účastníků pracovněprávního vztahu. Jedná se pouze o skutečnost (tzv. faktický úkon), která je hmotněprávním předpokladem pro právní úkony tam, kde to právní předpisy stanoví [například pro podání výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce], a která není sama o sobě způsobilá přivodit následky v právních vztazích účastníků pracovněprávního vztahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 9. 1998, sp.zn. 2 Cdon 1130/97, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 11, ročník 1999, na str. 374). Protože nejde o právní úkon, nelze rozhodnutí zaměstnavatele samo o sobě přezkoumávat z hlediska platnosti ve smyslu zásad uvedených v ustanovení §242 zák. práce; vznikne-li pochybnost, zda zaměstnavatel rozhodl o organizačních změnách, může se soud zabývat jen tím, zda takové rozhodnutí bylo skutečně přijato a zda je učinil zaměstnavatel - fyzická osoba, příslušný orgán zaměstnavatele - právnické osoby nebo ten, kdo je k tomu oprávněn.
Správně odvolací soud také dovodil, že nemá-li zaměstnavatel jinou vhodnou práci na dobu neurčitou, musí zaměstnanci nabídnout jinou vhodnou práci na dobu určitou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 1 .2003, sp. zn. 21 Cdo 1322/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003, pod poř. číslem 74).
Tvrdí-li dále dovolatel, že organizační opatření žalované sledovalo jiný cíl a že účelu sledovaného organizačním opatřením mohlo být dosaženo jinak, nezpochybňuje tím právní posouzení věci odvolacím soudem, ale kritizuje tím skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel. Namítá-li dále, že soudy provedené důkazy nesprávně hodnotily, že svá rozhodnutí nepřesvědčivě zdůvodnily a že neprovedly všechny navržené důkazy, napadá rozhodnutí odvolacího soudu dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 (že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování) a §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (že je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a nikoli dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto dovolacích důvodů nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nebo že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá – jak výše uvedeno – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Žalobce podává dovolání - jak výslovně uvádí – také „do výroku II. rozsudku, kterým se žalobci ukládá povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 5.525,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. V. B., advokátky“.
Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení (tuto povahu neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku). Přípustnost dovolání proti napadenému usnesení o nákladech odvolacího řízení je třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu (srov. §237 až §239 o.s.ř.). Přípustnost dovolání proti napadeného výroku o nákladech odvolacího řízení podle ustanovení §237, §238 a §238a o.s.ř. není dána, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nevyplývá ani z ustanovení §239 o.s.ř., protože nejde o případy v něm uvedené. Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen, nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalobce proti tomuto rozsudku – aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované náklady, které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění jejího práva, spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 2.500,- Kč [srov. §7 písm. c), §17 odst. 1 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.), tedy celkem 2.575,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalované nahradil; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. je žalobce povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalovanou v tomto řízení zastupovala.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. září 2006
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu