ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.2443.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 2443/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce V. D., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. a l. v., a.s. zastoupenému advokátkou, o uložení povinnosti přidělovat práci podle pracovní smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 177/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2005 č.j. 16 Co 141/2005-111, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou ze souhlasen soudu prvního stupně), aby žalovanému byla uložena povinnost „přidělovat žalobci práci podle pracovní smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 1.4.1990, ve znění dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 22.6.1995“. Žalobu zdůvodnil tím, že výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce ze dne 27.5.1999 vzal žalovaný dopisem ze dne 29.6.1999 se souhlasem žalobce zpět a že okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce dané žalobci dopisem žalovaného ze dne 29.6.1999 bylo pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20.3.2001 č.j. 20 C 196/99-37 určeno jako neplatné. Žalovaný však odmítá přidělovat žalobci práci podle pracovní smlouvy s odůvodněním, že pracovní poměr účastníků skončil uplynutím výpovědní lhůty dne 31.7.1999.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 7.11.2001 č.j. 23 C 177/2001-20 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení 5.000,- Kč „k rukám jeho právního zástupce“. Dovodil, že pracovní poměr mezi účastníky skončil na základě výpovědi ze dne 27.5.1999 uplynutím výpovědní doby dne 31.7.1999, neboť dopis žalovaného ze dne 29.6.1999, kterým bere tuto výpověď zpět, nebyl žalobci doručen řádně do vlastních rukou, „jak vyžaduje ust. §266a zák. práce“.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 28.3.2002 č.j. 21 Co 90/2002-31 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud uvedl, že „zpětvzetí výpovědi“ by sice mělo být písemné, nedostatek písemné formy však nezpůsobuje neplatnost takového úkonu, pokud je jinak zcela určitý. Projev vůle, jímž je pak ve smyslu ustanovení §44 odst. 3 zák. práce vyslovován souhlas s odvoláním výpovědi, může být učiněn i ústně, i konkludentním jednáním, avšak - jak odvolací soud zdůraznil - „musí být naprosto určitý a bude na žalobci, aby jeho existenci prokázal“. Souhlas s odvoláním výpovědi potom „bude mít zákonem předpokládané účinky, ale pouze tehdy, jestliže se o něm zaměstnavatel dozví do skončení výpovědní doby“.
Obvodní soud pro Prahu 4 poté rozsudkem ze dne 12.9.2003 č.j. 23 C 177/2001-68 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 12.825,- Kč „k rukám jeho právního zástupce“. Ve věci samé dospěl k závěru, že žalobce sice „nedoložil“, že s odvoláním výpovědi písemně souhlasil, avšak na základě jeho chování je odůvodněn závěr, že s odvoláním výpovědi souhlasí. „Protože zákon výslovně nestanoví, že souhlas se zpětvzetím výpovědi, pokud není učiněn písemně, je neplatný“, soud prvního stupně uzavřel, že žalobce „je stále zaměstnancem žalovaného a má na přidělení práce nárok“.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17.2.2004 č.j. 30 Co 5/2004-87 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 13.100,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 6.150,- Kč, obojí k rukám advokátky JUDr. Jaroslavy Mackové. Odvolací soud vyslovil názor, že ustanovení §266a zák. práce upravující způsob doručování písemností týkajících se mj. zániku pracovního poměru, „nedopadá pouze na ty písemné úkony zaměstnavatele, pro něž je doručení stanoveno jako předpoklad platnosti, ale dopadá obecně na všechny případy, kdy zaměstnavatel činí právní úkon týkající se vzniku či zániku pracovního poměru písemnou formou“. Rozhodne-li se proto zaměstnavatel, že učiní vůči zaměstnanci jednostranný úkon týkající se vzniku či zániku pracovního poměru (tedy i odvolání výpovědi) písemnou formou, je třeba tento písemný úkon (aby se stal perfektním) doručit zaměstnanci způsobem předepsaným zákonem, „byť by pro takový úkon písemná forma nebyla předepsána, popřípadě předepsána sice byla, avšak bez sankce neplanosti při nedodržení formy takového úkonu“. Vycházeje z uvedeného odvolací soud dovodil, že „odvolání výpovědi z pracovního poměru provedené zaměstnavatelem písemně musí být zaměstnanci doručeno způsobem uvedeným v ustanovení §266a zák. práce. Nebyl-li tento způsob doručení dodržen, k odvolání výpovědi nedošlo, i když se o něm zaměstnanec dozvěděl jinak“. Protože „žalovaný neodvolal výpověď z pracovního poměru danou žalobci dopisem ze dne 27.5.1999 a doručenou dne 28.5.1999“ [tento úkon „se nestal perfektním“, neboť „nedošel předepsaným způsobem do sféry dispozice adresáta“ (doporučenou zásilku obsahující odvolání výpovědi převzala sestra žalobce)], „není podstatné, zda žalobce s takovým odvoláním výpovědi souhlasil či nikoliv“, a pracovní poměr mezi účastníky tedy skončil na základě této výpovědi uplynutím výpovědní doby ke dni 31.7.1999.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 3.2.2005, č.j. 21 Cdo 1905/2004-105 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud zdůraznil, že odvolání výpovědi je jednostranný právní úkon zaměstnavatele adresovaný zaměstnanci. I když právní účinky tohoto úkonu mohou nastat až poté, co dojde zaměstnanci, rozhodným okamžikem, kdy zaměstnavatel projeví svou vůli odvolat svůj předchozí jednostranný právní úkon - výpověď, může být kromě doručení odvolání výpovědi zaměstnavatelem samotným rovněž odeslání odvolání výpovědi držitelem poštovní licence (poštou) nebo i udělení příkazu příslušnému zaměstnanci, aby písemnost doručil adresátu na pracovišti, v bytě nebo kdekoliv bude zastižen (§266a odst. 1 a 2 zák. práce), pokud zaměstnavatel ještě před doručením od zamýšleného úkonu neustoupí. Protože zaměstnavatel - nejde-li o případ, kdy účastníci jednají přímo - po odeslání písemně vypracovaného projevu s ním již nemůže volně disponovat, je odůvodněn závěr, že vznik projevu vůle směřujícího k odvolání výpovědi je dovršen jeho předáním držiteli poštovní licence (poště) k doručení zaměstnanci anebo předáním příslušnému pověřenému zaměstnanci s příkazem, aby písemnost adresátovi doručil způsobem upraveným v ustanovení §266a odst. 1 zák. práce. Odvolání výpovědi i souhlas s jejím odvoláním - jak dovolací soud dále uvedl - je třeba provést písemně (§44 odst. 3 zák. práce). Protože pro nedostatek předepsané písemné formy je právní úkon neplatný, „jen stanoví-li to výslovně zákoník práce, popřípadě zvláštní zákon“ (§242 odst. 2 zák. práce), je nepochybné, že předpokládané právní účinky může mít i odvolání výpovědi učiněné ústně anebo i konkludentně (per facta concludentia), kdy je úsudek o existenci konkludentně projevené vůle účastníka pracovního poměru odvolat výpověď (popř. s odvoláním výpovědi souhlasit) založen na úvaze vycházející z toho, co zjištěné vnější skutkové okolnosti v pracovněprávních vztazích obvykle znamenají. Vzhledem k tomu, že ustanovení §44 odst. 3 zák. práce také nestanoví doručení do vlastních rukou jako hmotněprávní předpoklad platnosti písemného odvolání výpovědi, a protože - jak uvedeno výše - právní účinky může mít odvolání výpovědi učiněné i jinou než písemnou formou, dospěl dovolací soud na rozdíl od odvolacího soudu k závěru, že zamýšlené právní účinky má i takové písemné odvolání výpovědi, které bylo – tak jako v posuzovaném případě - (nesprávně) předáno držitelem poštovní licence (poštou) jiné osobě (sestře žalobce), jestliže tato jiná osoba posléze písemnost předala zaměstnanci (žalobci).
Městský soud v Praze nato rozsudkem ze dne 26.4.2005 č.j. 16 Co 141/2005-111 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaný je povinen „nahradit“ žalobci náklady odvolacího a dovolacího řízení ve výši 20.202,25 Kč „k rukám jeho právního zástupce“. Odvolací soud – vázán právním názorem dovolacího soudu – dovodil, že za situace, kdy odvolání výpovědi z pracovního poměru doručované žalovaným žalobci poštou převzala dne 29.6.1999 sestra žalobce a „následně s ním seznámila žalobce“, „má i takové odvolání výpovědi ve smyslu ust. §44 odst. 3 a §242 odst. 2 zák. práce právní účinky“. Vycházeje dále z právního názoru dovolacího soudu o tom, že platný není pouze souhlas s odvoláním výpovědi učiněný písemně, ale platný je i souhlas ústní či učiněný konkludentním jednáním, dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že provedeným důkazy bylo prokázáno, že žalobce do konce výpovědní doby „tento souhlas s odvoláním výpovědi učinil“. Skutečnost, že žalobce po odvolání výpovědi požadoval po žalovaném přidělení práce podle pracovní smlouvy, se podle názoru odvolacího soudu podává „nejen z faktického jednání žalobce“, ale „jeho souhlas lze dovodit“ i z dopisu, který dne 13.7.1999 zaslal žalovanému zástupce žalobce, v němž žalobce „nejenže nesouhlasí s okamžitým zrušením pracovního poměru, ale požaduje i další přidělování práce“. Vzhledem k tomu, že v daném případě „bylo odvolání výpovědi žalobci řádné doručeno a žalobce i svým jednáním dal najevo svůj souhlas s odvoláním výpovědi, a to ve výpovědní lhůtě“, odvolací soud uzavřel, že „žalobou uplatněný nárok na přidělování práce dle pracovní smlouvy dle ust. §35 odst. 1 písm. a) zák. práce byl uplatněn důvodně“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítal, že odvolací soud neposuzoval relevantní tvrzení žalobce a jím nabízené a provedené důkazy (pouze dvě svědecké výpovědi) „z pohledu naznačeného“ dovolacím soudem a, „aniž důkazy jednotlivě hodnotil“, „učinil v podstatně jen nepřezkoumatelné souhrnné zjištění a závěr, že žalobce souhlasil ve výpovědní lhůtě s odvoláním výpovědi“. Jestliže odvolací soud zmiňuje v odůvodnění rozsudku výpovědi dvou svědků a dopis právního zástupce, tyto se podle názoru dovolatele „jednoznačně zabývaly situací, která nastala po okamžitém zrušení pracovního poměru, a ani v nejmenším tím, zda žalobce souhlasil s odvoláním výpovědi“; ani jeden ze zmiňovaných svědků „neuvedl, že by jim žalobce sdělil nebo vyslovil nebo jinak učinil souhlas s odvoláním výpovědi“, a žádné další důkazy žalobce nepředložil. Tuto situaci si zřejmě uvědomil i právní zástupce žalobce, když souhlas s odvoláním výpovědi vyslovil dne 13.11.2001, tedy dávno po uplynutí výpovědní lhůty. Žalovaný se domnívá, že mu souhlas žalobce s odvoláním výpovědi „nebyl sdělen ani písemně, ani ústně, ani konkludentním jednáním“, a že proto „měl zcela důvodně zato, že žalobci vyhovuje skončení pracovního poměru, netrvá na jeho pokračování a neakceptuje úkon učiněný žalovaným, tj. odvolání výpovědi“. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, neboť podle jeho názoru soudy obou stupňů při svém rozhodování „důsledně vycházely“ z rozsudku dovolacího soudu ze dne 3.2.2005 č.j. 21 Cdo 1905/2004-105, ve kterém „byly všechny právní otázky důležité pro rozhodnutí ve věci zodpovězeny“. Kromě toho se námitky žalovaného „netýkají právního posouzení věci“, ale jsou jimi zpochybňována jen skutková zjištění odvolacího soudu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení §44 odst. 3 zák. práce výpověď, která byla doručena druhému účastníku, může být odvolána pouze s jeho souhlasem; odvolání výpovědi i souhlas s jejím odvoláním je třeba provést písemně.
Vzhledem k tomu, že uvedené ustanovení nespojuje s nedostatkem písemné formy neplatnost právního úkonu, a protože pro nedostatek předepsané písemné formy je právní úkon neplatný, „jen stanoví-li to výslovně zákoník práce, popřípadě zvláštní zákon“ (§242 odst. 2 zák. práce), je nepochybné, že - jak již dovolací soud uvedl ve svém předchozím rozsudku - odvolání výpovědi i souhlas druhého účastníka s odvoláním výpovědi lze účinně provést rovněž ústně, případně i konkludentním jednáním. Nedostatek písemné formy může mít ovšem v případě sporu za následek dokazování o tom, zda takový projev vůle byl učiněn. Písemná forma je dodržena i tehdy, je-li tento projev vůle zachycen v protokole o soudním jednání (srov. též Zhodnocení rozhodování soudů o některých otázkách skončení pracovního poměru, projednané a schválené občanskoprávním kolegiem býv. Nejvyššího soudu ČSR Cpj 42/76, publikované ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů IV, Praha 1986, str. 187-188). Pro závěr o tom, zda výpověď byla odvolána a zda se tak stalo se souhlasem druhého účastníka, přitom není rozhodná sama okolnost, jak je právní úkon (projev vůle) označen, ani jak je účastníkem subjektivně hodnocen, nýbrž rozhodující je posouzení obsahu (výklad) projevu vůle, tedy zjištění, co bylo každým z účastníků skutečně (byť i konkludentně) projeveno. Takto musí soud postupovat i tehdy, interpretují-li účastníci ve svých přednesech či výpovědích v průběhu řízení projev vůle odlišným způsobem. Taková situace ovšem neznamená, že obsah projevené vůle nelze zjistit, neboť zájmy a postoje účastníků v průběhu soudního řízení již nemusejí odpovídat jejich původní vůli, kterou projevili.
Projev vůle je vždy třeba vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům slušnosti a občanského soužití (§240 odst. 3 zák. práce). Protože vůle je jevem psychického nitra člověka, a tudíž sama o sobě není navenek zřejmá, může mít význam jen tehdy, je-li vyjádřena navenek (objektivizována) prostřednictvím jejího projevu tak, aby byla seznatelná jiným subjektům, tj. zpravidla těm fyzickým nebo právnickým osobám, jimž je adresována. Podle vyjadřovacích prostředků - jak z výše uvedeného vyplývá - je kromě výslovného projevu (včetně projevu písemného) právem aprobován i projev učiněný mlčky (konkludentně), tj. jakýkoli nevýslovný projev, který s přihlédnutím ke všem okolnostem případu vylučuje pochybnosti o tom, jaká vůle je tímto způsobem projevována. Právní úkony vyjádřené konkludentně (per facta concludentia) jsou interpretovatelné především podle toho, co konkrétní způsob jejich vyjádření obvykle znamená (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11.10.2004 sp. zn. 21 Cdo 1299/2004).
Závěry odvolacího soudu o tom, že „žalobce projevil souhlas s odvoláním výpovědi“ z pracovního poměru ze dne 27.5.1999, které žalovaný učinil dopisem ze dne 29.6.1999, a že tento souhlas žalobce „dal najevo ve výpovědní lhůtě“, představují – jako výsledek dokazování (hodnocení provedených důkazů) - skutková zjištění soudu. Správnost těchto závěrů lze v dovolacím řízení zpochybnit dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.
I když žalovaný uvedl, že dovolání je podáno z důvodu, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že dovolatel podrobuje kritice právě uvedená skutková zjištění odvolacího soudu a uplatňuje tak dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Protože soud každý procesní úkon účastníka (tedy i vymezení dovolacího důvodu) neposuzuje jen podle toho, jak jej účastník označuje, ale především podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.), přezkoumal dovolací soud rozsudek odvolacího soudu s ohledem na obsah dovolání jen z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o.s.ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutková zjištění o tom, že „žalobce projevil souhlas s odvoláním výpovědi“, kterou mu dal žalovaný dopisem ze dne 27.5.1999, a že tento souhlas „dal svým jednáním najevo ve výpovědní lhůtě“, odvolací soud učinil - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - z výsledků dokazování [zejména z výpovědi žalobce a svědka J. P. a listinného důkazu – dopisu ze dne 13.7.1999, ve kterém žalobce (prostřednictvím svého zástupce) po žalovaném mimo jiné požaduje další přidělování práce], které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o.s.ř. Protože ostatní důkazy v tomto směru nepřinesly pro rozhodnutí věci podstatné poznatky, mají uvedená skutková zjištění oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedená zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocen důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor, popřípadě že by hodnocení důkazů odporovalo ustanovením §133 až §135 o.s.ř.
Namítá-li dovolatel, že odvolací soud učinil zmíněné skutkové závěry, „aniž provedené důkazy jednotlivě hodnotil“, že výpovědi svědků i dopis zástupce žalobce ze dne 13.7.1999 „se ani v nejmenším nezabývaly tím, zda žalobce souhlasil s odvoláním výpovědi“, a že ani jeden ze svědků „neuvedl, že by jim žalobce sdělil nebo vyslovil nebo jinak učinil souhlas s odvoláním výpovědi“, napadá tak hodnocení důkazů soudem, které samo o sobě - jak bylo uvedeno výše - není způsobilým dovolacím důvodem.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o.s.ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci náklady, které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění jeho práva, spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 2.500,- Kč [srov. §7 písm. c), §10 odst.3, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb.), celkem 2.575,- Kč. Protože dovolání žalovaného bylo zamítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalobci nahradil; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaný povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. srpna 2006
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý , v. r.
předseda senátu