ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.2569.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 2569/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně D. Š., zastoupené advokátem, proti žalované Speciální školy A. K., příspěvkové organizaci, zastoupené advokátkou, o zaplacení 395.793,50 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 119/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. března 2005 č.j. 17 Co 17/2005-139, ve znění opravného usnesení ze dne 11. dubna 2005 č.j. 17 Co 17/2005-142, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 7.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou dne 13.4.2001 u Obvodního soudu pro Prahu 4 domáhala, aby jí žalovaná zaplatila částku 395.793,50 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28.3.2000 č.j. 20 C 247/97-81, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10.7.2000 č.j. 21 Co 359/2000-97, bylo pravomocně určeno, že výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni žalovanou dne 19.5.1997 je neplatná. Ačkoli žalobkyně v posledním týdnu měsíce srpna 1997 osobně požádala svého přímého nadřízeného J. B. o pokračování v pracovním poměru se zařazením na funkci noční vychovatel nebo vrátný a následně dopisem ze dne 29.8.1997 sdělila žalované, že trvá na dalším zaměstnávání, žalovaná jí dosud neumožnila pracovat. Žalobkyně proto po žalované požadovala náhradu mzdy za období od 1.9.1997 do 31.3.2001 (43 měsíců), která při průměrném výdělku 9.653,- Kč a po odpočtu vyplaceného odstupného činí celkem 395.793,50 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 20.2.2002 č.j. 23 C 119/2001-35 žalované uložil, aby žalobkyni zaplatila 83.265,- Kč a náklady řízení ve výši 32.820,- Kč, a co do částky 312.528,50 Kč žalobu zamítl. Soud prvního stupně dovodil, že za situace, kdy žalovaná dala žalobkyni dne 19.5.1997 neplatnou výpověď z pracovního poměru a žalobkyně dopisem ze dne 29.8.1997 „prokázala“, že oznámila žalované, že trvá na dalším zaměstnávání, „se žalobkyně ve smyslu ust. 61 odst. 1 zák. práce právem domáhá náhrady mzdy“. „Po zvážení všech okolností“ však dospěl k závěru, že žalobkyni náleží náhrada mzdy pouze za období od 1.9.1997 do 31.3.1998 (tj. za 7 měsíců), kdy počátek tohoto období je podle jeho názoru dán zmíněným dopisem ze dne 29.8.1997 a „konec období je dán uzavřením pracovního poměru s Ústavem sociální péče Praha 4 dne 1.4.1998“. Ohledně dalšího období „má soud za to, že přiznání náhrady by bylo v rozporu s dobrými mravy“, neboť k rozvázání pracovního poměru s Ústavem sociální péče došlo ze strany žalobkyně, která „žádným způsobem tento krok neodůvodnila“ a „nedokázala ani uvést důvody, proč se nepokusila znovu najít zaměstnání“, ačkoli jí (vzhledem k tomu, že „není zdravotně postižená“ a je „patřičně kvalifikovaná“) „nic nebránilo v tom, aby si našla jinou práci“. Vzhledem k „průměrné hrubé mzdě žalobkyně za rozhodné období“ ve výši 11.895,- Kč „soud přiznal žalobkyni 83.265,- Kč“.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 23.8.2002 č.j. 21 Co 294/2002-47 rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku o věci samé co do částky 312.528,50 Kč a ve výroku nákladovém“ zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud především vytkl soudu prvního stupně, že „čerpal své závěry z dosud neprovedených důkazů“ (důkazy listinami neprovedl v souladu s ustanovením §129 odst. 1 o.s.ř.) a že proto je jeho rozsudek pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelný. Kromě toho se soud prvního stupně „zatím dostatečně nevypořádal s otázkou podmínek pro snížení či nepřiznání náhrady mzdy v dalším období“ (§61 odst. 2 zák. práce), neboť dosud nezjistil a nezhodnotil všechny relevantní okolnosti případu, zejména objektivní možnost pracovního uplatnění žalobkyně (jak z hlediska její potenciální nabídky, tak i poptávky), případné subjektivní ospravedlnitelné překážky bránící jí se zaměstnat vůbec či adekvátně, popř. její osobní, majetkové a sociální poměry, přičemž „zpravidla nutno zkoumat, zda zaměstnanec v dané době vyvíjel aktivitu směřující k zajištění výdělku či alespoň náhradního příjmu“. Odvolací soud proto soudu prvního stupně uložil, aby řízení v tomto směru doplnil a aby neopomenul náležitě odůvodnit výpočet průměrného výdělku žalobkyně.
Obvodní soud pro Prahu 4 (poté, co připustil změnu žaloby) rozsudkem ze dne 6.10.2004 č.j. 23 C 119/2001-116 žalované uložil, aby žalobkyni zaplatila 395.280,- Kč a náklady řízení ve výši 73.250,- Kč. Soud prvního stupně vycházeje ze zjištění, že žalovaná dala žalobkyni dne 19.5.1997 neplatnou výpověď a že dosud neumožnila žalobkyni opětovný nástup do zaměstnání, přestože jí žalobkyně dopisem ze dne 29.8.1997 oznámila, že trvá na dalším zaměstnávání, dospěl k závěru, že „je nepochybné, že žalobkyni vznikl nárok na náhradu mzdy, jak má na mysli ustanovení §61 odst. 1 zák. práce“, a to „za celé žalované období“ (od 1.9.1997 do 31.3.2001). Zabývaje se dále okolnostmi, pro které by bylo možno ve smyslu ustanovení §61 odst. 2 zák. práce náhradu mzdy přesahující šest měsíců přiměřeně snížit (resp. nepřiznat), shledal, že se žalobkyně „skutečně intenzivně snažila po celé období najít nové zaměstnání odpovídající její kvalifikaci“ a že „toto se jí však především kvůli nedostatku takových míst a jejímu vyššímu věku nepodařilo“ (práci získala vždy pouze na krátkou dobu a s nižším finančním ohodnocením, než jaké měla u žalované). Soud prvního stupně „má tedy za to, že žalobkyně žádným způsobem nezanedbala možnost zajistit si jiný příjem“, a protože je žalobkyně „již delší dobu bez zaměstnání a tudíž i bez finančních prostředků“, je v tomto případě „namístě aplikovat sociální funkci náhrady mzdy a žalobkyni přiznat tuto náhradu v plné výši“. Vycházeje z průměrnému výdělku žalobkyně, „tak jak jej doložila žalovaná, tedy z částky 10.980,- Kč“, soud prvního stupně „po odečtení již (pravomocně) přiznaných sedmi měsíců“ přiznal žalobkyni „za zbývajících 36 měsíců“ částku 395.280,- Kč.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22.3.2005 č.j. 17 Co 17/2005-139, ve znění opravného usnesení ze dne 11.4.2005 č.j. 17 Co 17/2005-142, rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku o věci samé“ potvrdil a ve výroku o nákladech řízení změnil tento rozsudek tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 89.446,- Kč k rukám „jejího právního zástupce“ JUDr. J. V.; současně rozhodl, že tamtéž je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 37.580,- Kč. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že „v dostatečném rozsahu zjistil skutkový stav a ten zásadně správně posoudil i po stránce právní“. K námitce žalované, že jí žalobkyně neoznámila, že trvá na dalším zaměstnávání, včas, tj. do 31.8.1997, kdy měl pracovní poměr účastníků skončit podle (neplatné) výpovědi, uvedl, že podle judikatury Nejvyššího soudu může zaměstnanec oznámit zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával ve smyslu ustanovení §61 odst. 1 a 3 zák. práce, kdykoliv poté, co s ním zaměstnavatel neplatně ukončil pracovní poměr, nejpozději do rozhodnutí soudu, jímž bylo řízení o žalobě zaměstnance o určení neplatnosti skončení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele pravomocně určeno a kterým byla určena neplatnost skončení pracovního poměru. Jestliže tedy žalobkyně dostala 19.5.1997 od žalované výpověď, dopisem ze dne 29.8.1997 žalované oznámila, že trvá na dalším zaměstnávání, ve sporu o neplatnost výpovědi měla žalobkyně úspěch a právní moc rozsudku nastala 7.8.2000, byl podle názoru odvolacího soudu „požadavek na dalším zaměstnávání žalobkyní uplatněn včas“. Ohledně náhrady mzdy za období od 1.4.1998 do 7.8.2000 (kdy nabyl právní moci rozsudek o neplatnosti výpovědi) se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že za dané situace, kdy si žalobkyně poté, co jí žalovaná přestala přidělovat práci, „našla na základě své vlastní iniciativy zaměstnání, ta byla krátkodobá a s menším výdělkem, než dosahovala v pracovním poměru u žalované, nepokryla předmětnou dobu“, kdy „v rozhodném období byl nedostatek míst odpovídajících pracovní smlouvě žalobkyně“ a kdy žalobkyně „je hledala telefonicky, prostřednictvím personální agentury i na základě poznatků z rozhlasu a nebylo prokázáno, že by byla mohla získat podstatně více informací nebo nabídek volných míst na úřadu práce“, „není důvod ke snížení náhrady mzdy za toto období“ (§61 odst. 2 zák. práce), přičemž ve shodě se soudem prvního stupně „nepovažoval za relevantní hledisko pro snížení náhrady mzdy poskytnuté dvouměsíční odstupné“. Za zbývající žalované období (od 8.8.2000 do 31.3.2001) pak náleží žalobkyni podle názoru odvolacího soudu „náhrada mzdy dle §130 ZP pro překážku na straně zaměstnavatele“ ve výši požadované žalobním petitem.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do potvrzujícího výroku o věci samé) podala žalovaná dovolání „z důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) odst. 3 o.s.ř.“. Zdůraznila, že podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce má zaměstnavatel povinnost poskytnout zaměstnanci náhradu mzdy za předpokladu, že výpověď daná zaměstnavatelem zaměstnanci je neplatná a že zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání. Ačkoli žádné ustanovení zákoníku práce nestanoví, do jaké lhůty tak má zaměstnanec učinit, „z logiky pojmů vyplývá, že zaměstnanec může být zaměstnancem jen za trvání pracovního poměru, který neskončil, tedy ani fikcí ve smyslu ustanovení §61 odst. 3 zák. práce“. Tato fikce – jak žalovaná dovozovala - by v daném případě nemohla nastat jen v případě, kdyby žalobkyně oznámila žalované, že trvá na dalším zaměstnávání do skončení výpovědní lhůty, tj. do 31.8.1997. Dovolatelka si je sice „vědoma bohaté judikatury NS ČR“, která pojednává o době, po kterou může zaměstnanec sdělit zaměstnavateli své rozhodnutí o tom, zda trvá na dalším zaměstnávání, má však zato, že „s těmito názory nelze jednoznačně souhlasit“, neboť „výkladově otevřená lhůta do dne vyhlášení rozhodnutí o určení neplatnosti skončení pracovního poměru zcela diskriminuje zaměstnavatele a bezdůvodně zvýhodňuje zaměstnance“, nehledě k tomu, že – jak zdůraznila -„ve smyslu R 36/1979 má pracovník doručit organizaci oznámení, že trvá na dalším zaměstnávání, do konce výpovědní doby“. Žalovaná dále vytkla soudům, že nesprávně posoudily její žádost o snížení náhrady mzdy žalobkyně ve smyslu ustanovení §61 odst. 2 zák. práce a „náležitě se nevypořádaly se všemi okolnostmi tohoto konkrétního případu“ a nezohlednily „částky vyplaceného odstupného“. Připustila, že „je sice pravdou“, že počet volných míst v P. není velký, „nicméně, kdyby se žalobkyně zaregistrovala na příslušném úřadu práce, jistě by se o těchto volných místech dověděla“, a „nelze tedy učinit závěr, že se snažila všemožně se najít zaměstnání“. Za „stejně jednostranné“ dovolatelka považovala hodnocení soudů, že se žalobkyni podařilo zaměstnat vždy jen na krátkou dobu a s nižším výdělkem, než u žalované, a kromě toho „soudy objektivně vůbec nehodnotily“, zda se u žalobkyně jednalo o ospravedlnitelné či neospravedlnitelné důvody skončení jejího pracovního poměru u Ústavu sociální péče. Podle názoru dovolatelky „z odůvodnění rozhodnutí nalézacích soudů jednoznačně vyplývá, že hodnocení důkazů, zejména evidentní snaha hodnotu některých důkazů snižovat, případně jejich hodnocení vynechat, nebylo provedeno správně“, a že tedy „nebyl náležitě objasněn skutkový stav věci a tudíž ani právní závěry nejsou správné“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, neboť podle jejího názoru se rozhodnutí odvolacího soudu „opírá o judikaturu Nejvyššího soudu ČR“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm. c) o.s.ř.].
Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Za této situace připadá v úvahu zkoumat přípustnost dovolání žalované z hledisek uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., popřípadě podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. může být dovolání žalované přípustné pouze tehdy, jestliže soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne 6.10.2004 č.j. 23 C 119/2001-116 jinak, než ve svém předešlém rozsudku ze dne 20.2.2002 č.j. 23 C 119/2001-35 z toho důvodu, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu uvedeným ve zrušujícím (kasačním) usnesení ze dne 23.8.2002 č.j. 21 Co 294/2002-47.
Ze znění ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř, přitom vyplývá, že dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, je-li mezi novým rozsudkem soudu prvního stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor byl jedině a výhradně určujícím pro nové rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Tak tomu je u názoru na právní posouzení věci (u názoru na to, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popř. jak má být právní předpis vyložen). Právním názorem významným z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nemohou být pokyny k doplnění řízení, jestliže byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro neúplnost skutkových zjištění, popř. jiné pokyny o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce; takovýto právní názor totiž žádným způsobem neusměrňuje soud prvního stupně v tom, jak má věc v novém rozsudku rozhodnout.
Z porovnání právního názoru soudu prvního stupně vyjádřeného v rozsudku ze dne 6.10.2004 č.j. 23 C 119/2001-116 se závěry odvolacího soudu vyslovenými v jeho usnesení ze dne 23.8.2002 č.j. 21 Co 294/2002-47 vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo právním názorem odvolacího soudu usměrněno. Odvolací soud totiž zrušil rozsudek soudu prvního stupně proto, že ke zjištění skutkového stavu věci bylo třeba provést další důkazy, a proto, že považoval závěry soudu prvního stupně pro nedostatek důvodů, které jej k tomu vedly, za nepřezkoumatelné. Podstatou rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly pokyny k doplnění dokazování a k odstranění procesních pochybení soudu prvního stupně. Při svém novém rozhodnutí bral soud prvního stupně za základ skutečnosti, které na základě pokynů odvolacího soudu k doplnění řízení byly zjištěny až po rozhodnutí odvolacího soudu. Při novém rozhodování věci tedy právní názor odvolacího soudu neměl a ani nemohl mít vliv na posouzení věci soudem prvního stupně. Závěr soudu prvního stupně, že vzhledem k okolnostem daného případu „je namístě aplikovat sociální funkci náhrady mzdy a žalobkyni přiznat tuto náhradu v plné výši“, nevyplynul z toho, že by jeho posouzení věci bylo usměrněno zrušovacím usnesením odvolacího soudu; k odlišnému rozhodnutí dospěl soud prvního stupně na základě provedených důkazů a jejich zhodnocení.
Za tohoto stavu, kdy dovolání žalované není podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné, může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c ) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce (tj. pouze tehdy, jde-li o řešení právních otázek). Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel zato, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze proto podat především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. §241a odst. 2 a §242 odst. 3 o.s.ř.), že žalobkyně pracovala u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 4.9.1989 jako skupinová vedoucí (vychovatelka). Dopisem ze dne 19.5.1997 dala žalovaná žalobkyni výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, podle níž měl pracovní poměr účastnic skončit uplynutím výpovědní doby dne 31.8.1997. Žalobkyně s výpovědí nesouhlasila a dopisem ze dne 29.8.1997 oznámila žalované, že trvá na dalším zaměstnávání; neplatnost výpovědi uplatnila žalobou podanou dne 13.10.1997 u Obvodního soudu pro Prahu 4. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28.3.2000 č.j. 20 C 247/97-81, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10.7.2000 č.j. 21 Co 359/2000-97, bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru ze dne 19.5.1997 je neplatná; rozsudek nabyl právní moci dne 7.8.2000, žalovaná však dosud neumožnila žalobkyni pokračovat v práci. Z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 19.5.1997 se žalobkyně touto žalobou domáhá náhrady mzdy za období od 1.9.1997 do 31.3.2001; náhrada mzdy za období od 1.9.1997 do 31.3.1998 (tj. za prvních sedm měsíců) již byla žalobkyni pravomocně přisouzena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20.2.2002 č.j. 23 C 119/2001-35. Náhradu mzdy za další období od 1.4.1998 (která je předmětem dovolacího řízení) žalovaná odmítá žalobkyni vyplatit s odůvodněním, že jí žalobkyně včas neoznámila, že trvá na dalším zaměstnávání, a kromě toho požádala soud, aby žalobkyni požadovanou náhradu mzdy snížil (nepřiznal) s ohledem na ustanovení §61 odst. 2 zák. práce.
Při rozhodování o tom, zda vůbec, v jakém rozsahu (za jaké období) a v jaké výši náleží žalobkyni požadovaná náhrada mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru výpovědí ze strany žalované ze dne 19.5.1997, řešil odvolací soud právní otázku výkladu ustanovení §61 zák. práce mimo jiné z hlediska otázky, v jaké lhůtě musí zaměstnanec oznámit zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, aby mu vznikl nárok na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, a otázky relevantních důvodů pro snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy zaměstnanci za dobu, která přesahuje šest měsíců.
Ustanovení §61 zák. práce upravuje práva a povinnosti účastníků pracovního poměru v období, v němž jsou jejich vztahy sporné v důsledku rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době, které učinil zaměstnavatel a jeho platnost zaměstnanec neuznává (a podal proto u soudu žalobu o určení jeho neplatnosti), a v němž panuje (až do rozhodnutí soudu o žalobě o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru nebo do doby, než dojde k platnému rozvázání pracovního poměru jinak) nejistota, zda pracovní poměr skutečně skončil (podle zaměstnavatelem učiněného rozvázání pracovního poměru), nebo zda bude (může) pokračovat. Jestliže soud žalobě zaměstnance o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru pravomocným rozhodnutím vyhověl a zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále, a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy (§61 odst. 1 zák. práce).
Podle ustálené soudní judikatury (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11.10.2001 sp. zn. 21 Cdo 2905/2000, uveřejněný pod č. 77 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002, na který výslovně poukazuje i odvolací soud a „je si ho vědoma“ i sama dovolatelka, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14.3.2003 sp. zn. 21 Cdo 1478/2002, uveřejněný pod č. 76 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003) zaměstnanec může oznámit zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával (§61 odst. 1 a 3 zák. práce), kdykoliv poté, co mu zaměstnavatel dal neplatnou výpověď nebo co s ním neplatně zrušil pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, nejpozději však do rozhodnutí soudu, jímž bylo řízení o žalobě zaměstnance o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru pravomocně skončeno a kterým byla určena neplatnost rozvázání pracovního poměru. V případě, že zaměstnanec takové oznámení učiní, přísluší mu náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do dne právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti rozvázání pracovního poměru, popřípadě až do dne dřívějšího (ještě před pravomocným ukončením řízení o neplatnosti rozvázání pracovního poměru učiněného) platného skončení pracovního poměru jiným způsobem.
S názorem dovolatelky, že zaměstnanec musí při neplatném rozvázání pracovního poměru výpovědí oznámit - má-li mít oznámení sledované právní účinky - zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, před uplynutím výpovědní doby, protože jinak pracovní poměr skončí „fikcí dle §61 odst. 3 zák. práce“, a tudíž – jak podle jejího mínění „z logiky pojmů vyplývá“ – zaměstnanec již není zaměstnancem, protože pracovní poměr skončil, nelze souhlasit. Žalovaná ve svých úvahách opomíjí, že, i když účinky rozhodnutí soudu o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru nastávají zpětně (ke dni, v němž bylo rozvázání pracovního poměru učiněno), není tu až do soudního rozhodnutí, jímž bylo řízení o žalobě zaměstnance na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru pravomocně skončeno a kterým byla určena neplatnost rozvázání pracovního poměru, jistota, zda pracovní poměr byl či nebyl platně rozvázán. Protože smyslem ustanovení §61 zák. práce je - jak již bylo zmíněno výše - upravit vztahy účastníků pracovního poměru právě v uvedeném období nejistoty o dalším trvání pracovního poměru, je z hlediska ustanovení §61 odst. 1 a 3 zák. práce rozhodný stav, jaký tu byl v době vyhlášení (vydání) soudního rozhodnutí o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru, tedy okolnost, zda v této době zaměstnanec trval nebo netrval na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával. Jen v případě, že zaměstnanec v této době netrval na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, nastává právní fikce skončení pracovního poměru dohodou podle ustanovení §61 odst. 3 zák. práce (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11.10.2001 sp. zn. 21 Cdo 2905/2000, uveřejněný pod č. 77 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002). Poukazuje-li dovolatelka ve prospěch svých opačných úvah na rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18.12.1977 sp. zn. 5 Cz 10/77, uveřejněné pod č. 36 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1979, „R 36/79“, ze kterého podle jejího názoru oproti pozdější judikatuře vyplývá závěr, že „pracovník má doručit organizaci oznámení, že trvá na dalším zaměstnávání, do konce výpovědní doby“ (z čehož dovozuje „nejednotnost výkladu týkajícího se vymezení období, ve kterém má zaměstnanec učinit oznámení, že trvá na dalším zaměstnávání“), jedná rozpor jen zdánlivý, neboť závěry zmíněného rozhodnutí – jak vyplývá z jeho odůvodnění - byly činěny „pro závěr, zda žalobci přísluší náhrada mzdy ode dne následujícího po skončení výpovědní lhůty“, tedy nejde o právní závěr, který by byl významný pro vznik nároku na náhradu mzdy jako takového, nýbrž jen pro závěr, od kdy (od kterého dne) tento nárok zaměstnanci přísluší.
Přesahuje-li celková doba, za kterou by měla být zaměstnanci poskytnuta náhrada mzdy, šest měsíců, může soud na žádost zaměstnavatele jeho povinnost k náhradě mzdy za další dobu přiměřeně snížit, popřípadě náhradu mzdy zaměstnanci vůbec nepřiznat; soud při svém rozhodování přihlédne zejména k tomu, zda byl zaměstnanec mezitím jinde zaměstnán, jakou práci tam konal a jakého výdělku dosáhl nebo z jakého důvodu se do práce nezapojil (§61 odst.2 zák. práce).
Základními hledisky, které soud bere v úvahu při rozhodování o snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení §61 odst. 2 zák. práce, jsou zejména skutečnosti, zda se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do práce v místě sjednaném pracovní smlouvou pro výkon práce nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat za rovnocenné místu sjednanému pro výkon práce (například v místě bydliště zaměstnance), nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například místo v obci bezprostředně sousedící s obcí bydliště zaměstnance, který do vzdálenějšího místa sjednaného pro výkon práce denně dojíždí), anebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například v jiné obci nebo kraji), zda zaměstnanec vykonával nebo mohl vykonávat takovou práci, která odpovídá druhu práce sjednanému v pracovní smlouvě, nebo práci, která je sjednanému druhu práce rovnocenná, anebo práci, jejíž výkon je pro zaměstnance výhodnější než v pracovní smlouvě sjednaný druh práce, a jakou mzdu za vykonanou práci obdržel nebo by mohl (kdyby takovou práci vykonával) obdržet. Ke snížení, popřípadě nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení §61 odst. 2 zák. práce může soud přistoupit jen tehdy, jestliže po zhodnocení všech okolností případu lze dovodit, že zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit (a bez vážných důvodů se nezapojil) do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu sjednanou práci; totéž platí, začal-li zaměstnanec po neplatném rozvázání pracovního poměru vykonávat podnikatelskou činnost (srov. například bod V. Stanoviska Občanskoprávního a Obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 9.6.2004 k některým otázkám rozhodování soudů ve věcech nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §61 zákoníku práce, které bylo uveřejněno pod č. 85 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17.12.2003 sp. zn. 21 Cdo 1103/2003, uveřejněný pod č. 30 v časopisu Soudní judikatura, roč. 2004).
V posuzovaném případě soudy obou stupňů – jak vyplývá z odůvodnění jejich rozsudků - z těchto stanovisek a právních názorů dovolacího soudu důsledně vycházely. Odvolacímu soudu tedy nelze důvodně vytýkat – jak to činí žalovaná v dovolání – že při rozhodování o tom, v jakém rozsahu je uplatněný nárok žalobkyně na náhradu mzdy za období od 1.4.1998, opodstatněný, „se náležitě nevypořádal se všemi okolnostmi tohoto konkrétního případu“, a nelze ani důvodně namítat, že odvolací soud v této souvislosti nezohlednil „částky vyplaceného odstupného“, neboť skutečnost, že se později (po vyplacení odstupného) ukázalo, že pracovní poměr účastníků podle podané výpovědi z pracovního poměru neskončil a dále trvá, znamená, že zaměstnanci bylo poskytnuto plnění bez právního důvodu, jímž získal na úkor zaměstnavatele bezdůvodné obohacení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24.6.2003 sp. zn. 21 Cdo 304/2003, uveřejněný pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004), jehož vrácení se zaměstnavatel může domáhat samostatnou, respektive vzájemnou žalobou; nelze však tuto skutečnost – jak správně uvedl odvolací soud – považovat „za relevantní hledisko pro snížení náhrady mzdy“. Dovodil-li proto odvolací soud (i soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil), že, pokud žalobkyně po obdržení výpovědi od žalované dne 19.5.1997 dopisem ze dne 29.8.1997 žalované oznámila, že trvá na dalším zaměstnávání, ve sporu o neplatnost výpovědi měla žalobkyně úspěch a právní moc rozsudku nastala 7.8.2000, „byl požadavek na dalším zaměstnávání žalobkyní uplatněn včas“, a že za situace, kdy si žalobkyně (poté, co jí žalovaná přestala přidělovat práci) „našla na základě své vlastní iniciativy zaměstnání, ta byla krátkodobá a s menším výdělkem, než dosahovala v pracovním poměru u žalované, nepokryla předmětnou dobu“, kdy „v rozhodném období byl nedostatek míst odpovídajících pracovní smlouvě žalobkyně“ a kdy žalobkyně „žádným způsobem nezanedbala možnost zajistit si jiný příjem“, „není důvod ke snížení náhrady mzdy“ za období od 1.4.1998, bylo ve věci rozhodnuto v souladu s hmotným právem a s již ustálenou judikaturou soudů, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.
Dovolatelka též vytýká odvolacímu soudu, že „nebyl náležitě objasněn skutkový stav věci“, neboť „pouze z výpovědi žalobkyně nelze učinit závěr, že se snažila všemožně si najít zaměstnání“. Podle názoru dovolatelky z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů „jednoznačně vyplývá, že hodnocení důkazů, zejména evidentní snaha hodnotu některých důkazů snižovat, případně jejich hodnocení vynechat, nebylo provedeno správně“. Vzhledem k tomu, že těmito námitkami dovolatelka nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale porobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází, nebylo možné k těmto námitkám přihlédnout. Podstatou těchto výtek totiž je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud (a soud prvního stupně) přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil. Protože dovolání žalované v tomto směru nepředstavuje uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak zmíněno výše – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 7.500,- Kč (srov. §3 odst. 1 bod 6., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb.), celkem ve výši 7.575,- Kč. Protože dovolání žalované bylo odmítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalobkyni tyto náklady nahradila. Žalovaná je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. srpna 2006
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý , v. r.
předseda senátu