ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.2853.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 2853/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyň a) J. V., b) D. K., c) A. R., d) M. H., e) J. K., f) V. P., g) B. P., všech zastoupených advokátem, proti žalované A. Č., zastoupené advokátkou, o neplatnost okamžitých zrušení pracovního poměru a náhradu mezd, vedených u Okresního soudu v Bruntále, pobočky v Krnově, pod sp. zn. 15 C 181/2001, 15 C 182/2001, 15 C 183/2001, 15 C 184/2001, 15 C 250/2001, 15 C 251/2001 a 15 C 252/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. listopadu 2004, č.j. 16 Co 282/2004-149, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení žalobkyni a) 923,- Kč, žalobkyni b) 494,50 Kč, žalobkyni c) 905,- Kč, žalobkyni d) 917,- Kč, žalobkyni e) 875,50 Kč, žalobkyni f) 911,- Kč a žalobkyni g) 929,- Kč, všem do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalovaná sdělila žalobkyním a), b), c), d) dopisy ze dne 17.5.2001 a žalobkyním e), f), g) dopisy ze dne 20.6.2001 (samostatně každé z nich), že s nimi v souladu s ustanovením §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce okamžitě ruší pracovní poměr. Porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem spatřovala v tom, že se žalobkyně a), b), c), d) „od 2. května 2001 dosud“, žalobkyně e), f) „od 13. června 2001 dosud“ a žalobkyně g) od „11. června 2001 dosud“ dopouští neomluvené absence, čímž porušují ustanovení §73 odst. 1 písm. d) zákoníku práce, když jednají v rozporu se zájmy zaměstnavatele, a v tom, že žalobkyně a), b), c), d) od 2. května 2001, žalobkyně e), f) od 13. června 2001 a žalobkyně g) od 11. června 2001, tedy v jejich pracovní době, vykonávají jinou výdělečnou činnost ve společnosti „O.-I., a.s. v K.“ (u smluvního partnera žalované), a to na úkor jejich pracovní doby a bez souhlasu žalované v rozporu s ustanovením §75 zákoníku práce, čímž hrubě porušují i ustanovení §73 odst. 1 písm. b) zákoníku práce.
Žalobkyně se domáhaly, aby bylo určeno, že uvedená okamžitá zrušení pracovního poměru jsou neplatná, a aby žalované bylo uloženo zaplatit na náhradě mzdy žalobkyni a) 10.490,- Kč s 8% úrokem z prodlení od 19. 5. 2001 do zaplacení, žalobkyni b) 5.560,- Kč s 8% úrokem z prodlení od 23. 5. 2001 do zaplacení, žalobkyni c) 10.222,- Kč s 8% úrokem z prodlení od 25. 5. 2001 do zaplacení, žalobkyni d) 10.362,- Kč s 8% úrokem z prodlení od 22. 5. 2001 do zaplacení, žalobkyni e) 9.876,- Kč s 8% úrokem z prodlení od 27.6.2001 do zaplacení, žalobkyni f) 10.282,- Kč s 8% úrokem z prodlení od 27. 6. 2001 do zaplacení a žalobkyni g) 10.502,- Kč s 8% úrokem z prodlení od 27.6.2001 do zaplacení. Žaloby odůvodnily zejména tím, že u žalované pracovaly na základě pracovních smluv jako uklizečky [žalobkyně a), b), c)] nebo jako zaměstnankyně strážní služby [žalobkyně d), e), f), g)] s místem výkonu práce v K., R. 71, že žalovaná je neinformovala o tom, že ke dni 30.4.2001 byla ukončena smlouva o úklidové a strážní službě (uzavřená mezi objednatelem společností O.-I. spol. s r.o., odštěpný závod SKS K., a žalovanou jako dodavatelem), na základě které jim mohla být přidělována práce sjednaného druhu a ve sjednaném místě, což se dozvěděly až po 30.4.2001, když se dostavily na pracoviště do odštěpného závodu „SKS K. v K., R. 71“ k výkonu práce; žalovaná jim teprve dne 10.5.2001 oznámila, že již pro ně nemá žádnou práci z důvodu tzv. „jiné překážky na straně zaměstnavatele“. Žalobkyně považují rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením za účelové jednání ze strany žalované. Protože žalobkyně netrvají na dalším zaměstnávání u žalované, požadují náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku za dobu výpovědní lhůty podle ustanovení §61 odst. 3 písm b) zák. práce.
Okresní soud v Bruntále, pobočka v Krnově – poté, co usnesením ze dne 27.6.2002 spojil řízení vedená pod sp. zn. 15 C 181/2001, 15 C 182/2001, 15 C 183/2001, 15 C 184/2001, 15 C 250/2001, 15 C 251/2001 a 15 C 252/2001 ke společnému řízení s tím, že řízení bude nadále vedeno pod sp.zn. 15 C 181/2001 – rozsudkem ze dne 22.10.2002, č.j. 15 C 181/2001-68, určil, že okamžitá zrušení pracovního poměru daná žalobkyním a), b), c), d) dopisy ze dne 17. 5. 2001 a žalobkyním e), f), g) dopisy ze dne 20.6.2001 jsou neplatná, žalované uložil, aby zaplatila na náhradě mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru žalobkyni a) 10.490,- Kč s 8% úrokem z prodlení od 21.6.2001 do zaplacení, žalobkyni b) 5.560,- Kč s 8% úrokem z prodlení od 21.6.2001 do zaplacení, žalobkyni c) 10.222,- Kč s 8% úrokem z prodlení od 21.6.2001 do zaplacení, žalobkyni d) 10.362,- Kč s 8% úrokem z prodlení od 21.6.2001 do zaplacení, žalobkyni e) 9.876,- Kč s 8% úrokem z prodlení od 21.7.2001 do zaplacení, žalobkyni f) 10.282,- Kč s 8% úrokem z prodlení od 21.7.2001 do zaplacení, žalobkyni g) 10.502,- Kč s 8% úrokem z prodlení od 21. 7. 2001 do zaplacení, a žaloby zamítl co do příslušenství – úroku z prodlení ve výši 8% ve vztahu k žalobkyni a) z částky 10.490,- Kč za dobu od 19.5.2001 do 20.6.2001, ve vztahu k žalobkyni b) z částky 5.560,- Kč od 23.5.2001 do 20.6.2001, ve vztahu k žalobkyni c) z částky 10.222,- Kč od 25.5.2001 do 20.6.2001, ve vztahu k žalobkyni d) z částky 10.392,- Kč od 22.5.2001 do 20.6.2001, ve vztahu k žalobkyni e) z částky 9.876,- Kč od 27. 6. 2001 do 20.7.2001, ve vztahu k žalobkyni f) z částky 10.282,- Kč od 27.6.2001 do 20.7.2001 a ve vztahu k žalobkyni g) z částky 10.502,- Kč za dobu od 20.6.2001 do 20.7.2001; zároveň rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyním „náklady řízení spočívající v zaplaceném soudním poplatku ve výši 1.600,- Kč každé z nich“ a „na nákladech právního zastoupení společně a nerozdílně 20.800,- Kč“, vše k rukám „zástupkyně žalobkyň“. Po provedeném řízení dospěl k závěru, že „žalobkyně neporušily pracovní kázeň, a to zvlášť hrubým způsobem ani jinak, když z důvodů na straně žalované jim byl znemožněn výkon práce na stávajícím pracovišti, a ze strany žalované jim jiné pracoviště, případně jiný výkon práce nebyl přidělen“. Vycházel přitom z toho, že po 1.5.2001 byl žalobkyním znemožněn přístup na pracoviště, protože mezi obchodní společností O.-I. spol. s.r.o., kde se jejich pracoviště nacházelo, a žalovanou byla ukončena obchodní spolupráce, a že žalovaná jako zaměstnavatel žalobkyním nezajistila podmínky pro další výkon práce. Protože žalobkyně netrvaly na dalším zaměstnávání u žalované, náleží jím náhrada mzdy podle „§61 odst. 1 zák. práce ve výši dvojnásobku hrubých měsíčních mezd“.
K odvolání žalované (které směřovalo do výroků, jimiž bylo žalobě vyhověno, a do výroku o nákladech řízení) Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 14.4.2003, č.j. 16 Co 59/2003-104, rozsudek soudu prvního stupně – kromě výroků III., VI., IX., XII., XV., XVIII., XXI. (tj. výroků, jimiž byly žaloby ohledně části požadovaných úroků z prodlení ve vztahu k jednotlivým žalobkyním zamítnuty) - zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že v odůvodnění rozsudku neuvedl skutková zjištění týkající se vytýkaného porušení pracovní kázně a že z něj není zřejmé, zda se žalobkyně dopouštěly neomluvené absence „od 2.5.2001 dosud“ či nikoli a zda vykonávaly v pracovní době jinou výdělečnou činnost pro jinou společnost bez souhlasu žalované; uložil mu, aby zjistil, zda se žalobkyně jednání, které je jim vytýkáno v okamžitém zrušení pracovního poměru, dopustily či nikoli, a v kladném případě aby vyhodnotil, zda jednání žalobkyň v konkrétních okolnostech tohoto případu představuje zvlášť hrubé porušení pracovní kázně ve smyslu ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Při rozhodování o nárocích z neplatného rozvázání pracovního poměru – budou-li důvodné – musí soud prvního stupně rovněž zjistit, zda u jednotlivých žalobkyň jsou dány podmínky pro náhradu mzdy podle ustanovení §61 odst. 1 nebo §61 odst. 3 zák. práce.
Okresní soud v Bruntále, pobočka v Krnově, v dalším řízení rozsudkem ze dne 26.3.2004, č.j. 15 C 181/2001-118, znovu určil, že okamžitá zrušení pracovního poměru daná žalobkyním a), b), c), d) dopisy ze dne 17.5.2001 a žalobkyním e), f), g) dopisy ze dne 20.6.2001 jsou neplatná, žalované uložil, aby zaplatila na náhradě mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru žalobkyni a) 10.490,- Kč s 8% úrokem z prodlení od 21.6.2001 do zaplacení, žalobkyni b) 5.560,- Kč s 8% úrokem z prodlení od 21.6.2001 do zaplacení, žalobkyni c) 10.222,- Kč s 8% úrokem z prodlení od 21.6.2001 do zaplacení, žalobkyni d) 10.362,- Kč s 8% úrokem z prodlení od 21. 6. 2001 do zaplacení, žalobkyni e) 9.876,- Kč s 8% úrokem z prodlení od 21.6.2001 do zaplacení, žalobkyni f) 10.282,- Kč s 8% úrokem z prodlení od 21.6.2001 do zaplacení, žalobkyni g) 10.502,- Kč s 8% úrokem z prodlení od 21.6.2001 do zaplacení, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit na nákladech řízení žalobkyni a) 35.365,- Kč, žalobkyni b) 35.125,- Kč, žalobkyni c) 35.185,- Kč, žalobkyni d) 35.305,- Kč, žalobkyni e) 35.125,- Kč, žalobkyni f) 35.275,- Kč a žalobkyni g) 35.365,- Kč k rukám „zástupce žalobkyň“. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že jednání žalobkyň, které je jim vytýkáno v okamžitém zrušení pracovního poměru, nelze hodnotit jako zvlášť hrubé porušení pracovní kázně takové intenzity, jakou má na mysli ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Při hodnocení intenzity porušení pracovní kázně přihlédl soud prvního stupně zejména k tomu, že žalobkyně nevěděly, z jakého důvodu nebyly po 30.4.2001 vpuštěny na pracoviště a nemohly ze dne na den vykonávat svou dosavadní práci uklizeček a strážných, neboť nebyly žalovanou informovány o tom, že jí byla společností O.-I. spol. s r.o. ke dni 30.4.2001 vypovězena smlouva o úklidové a strážní službě, a že jim proto nelze vytýkat pragmatický postoj, když přistoupily – navíc za situace, kdy žijí v regionu s vysokou nezaměstnaností - na nabídku ze strany O.-I. spol. s r.o. k uzavření dohod o pracovní činnosti a začaly pracovat pro tuto společnost; přihlédl dále k tomu, že žalovaná nejednala s žalobkyněmi jako rovnocennými účastnicemi pracovněprávního vztahu, nýbrž „jako s pasivním prvkem, který je použit a využit podle potřeb svého zaměstnavatele“, a že sama svým jednáním výkon práce žalobkyň znemožnila. Nároky žalobkyň na náhradu mzdy posoudil podle ustanovení §61 odst. 3 zák. práce a shledal je u všech žalobkyň důvodnými co do základu i výše (zdůraznil, že žalobkyně se domáhají částek nižších, než by jim náležely, protože je však vázán žalobou, nemůže jim přisoudit více, než požadují); ohledně požadovaných úroků z prodlení dospěl k závěru, že žalovaná je v prodlení s výplatou mzdových náhrad ode dne 21.6.2001, když výplatní termín byl sjednán na 20. den v měsíci a mzda je splatná pozadu za měsíční období (§10 odst. 1 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, ve znění pozdějších předpisů).
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22.11.2004, č.j. 16 Co 282/2004-149, rozsudek soudu prvního stupně v odstavcích I. až XIV. výroku, tedy ve věci samé, potvrdil, v odstavci XV., tj. ve výroku o náhradě nákladů řízení, jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně žalobkyni a) 12.760,- Kč, žalobkyni b) 7.576,- Kč, žalobkyni c) 12.544,- Kč, žalobkyni d) 12.688,- Kč, žalobkyni e) 12.183,- Kč, žalobkyni f) 12.615,- Kč, žalobkyni g) 12.831,- Kč k rukám advokáta Mgr. M. P., a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení žalobkyni a) 3.776,- Kč, žalobkyni b) 2.022,- Kč, žalobkyni c) 3.703,- Kč, žalobkyni d) 3.752,- Kč, žalobkyni e) 3.582,- Kč, žalobkyni f) 3.728,- Kč a žalobkyni g) 3.800,- Kč k rukám advokáta Mgr. M. P. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně a s jeho právním závěrem, že posuzovaná okamžitá zrušení pracovního poměru jsou neplatnými právními úkony. Uvedl, že, i když se žalobkyně dopustily porušení pracovní kázně tím, že po 2.5.2001 nevykonávaly pro žalovanou práci a dopouštěly se neomluvené absence [čímž porušily povinnost uloženou jim ustanovením §73 odst. 1 písm. b) zák. práce plně využívat pracovní doby a povinnost stanovenou ustanovením §35 odst. 1 písm. b) zák. práce konat podle pokynů zaměstnavatele osobně práce podle pracovní smlouvy ve stanovené pracovní době], a tím, že začaly vykonávat práci na základě dohod o pracovní činnosti pro společnost O.-I. spol. s r.o. (čímž porušily ustanovení §75 odst. 1 zák. práce), nemělo toto jednání žalobkyň povahu porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem ve smyslu ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Za úplná a správná považoval i hlediska, která soud prvního stupně při zkoumání stupně intenzity porušení pracovní kázně hodnotil, neboť přihlédl k osobám žalobkyň, zvlášť zohlednil situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, přihlédl též ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností žalobkyň a zohlednil i osobu žalované, její postoj k vzniklé situaci a k důsledkům, které porušení pracovní kázně mělo pro žalobkyni a žalovanou. Odvolací soud zdůraznil především situaci, v níž k porušení pracovní kázně došlo, zejména skutečnost, že žalovaná o vypovězení smlouvy o úklidové a strážní službě, kterou měla uzavřenou se společností O.-I. spol. s r.o. a na jejímž základě mohla žalobkyně zaměstnávat, věděla, že se bezdůvodně spolehla na to, že O.-I. spol. s r.o. zaměstná všechny žalobkyně na stejné práci (jako v době minulé, kdy některé z žalobkyň pracovaly na pracovištích uvedené společnosti), a že – ačkoliv věděla, že po 1.5.2001 nebude mít možnost žalobkyně zaměstnávat – na vzniklou situaci nereagovala; nabídku žalované na skončení pracovního poměru dohodou, kterou učinila žalobkyním až v polovině května 2001, nepovažoval z její strany za adekvátní řešení vzniklé situace. Za nedůvodné považoval i tvrzení žalované, že žalobkyně tím, že na základě dohod o pracovní činnosti vykonávaly práci pro společnost O.-I. spol. s r.o., poškodily její zájmy a že se dopouštěly konkurenční jednání, neboť žalovaná již ve svém dopise adresovaném této společnosti ze dne 5.2.2001 uvedla, že „počítá s převodem zaměstnanců zpět k Vaší organizaci od 1.5.2001“; žalovaná tedy nemínila žalobkyně po 30.4.2001 nadále zaměstnávat. Odvolací soud sice přisvědčil názoru žalované, že „podobnou situaci lze vyřešit aplikací §131 zák. práce“, tj. tím, že by vyplácela žalobkyním náhradu mzdy v době, kdy jim neměla možnost přidělovat práci, žalovaná však toto řešení využít nemínila a bez dalšího s žalobkyněmi okamžitě zrušila pracovní poměr. Vzhledem k tomu, že žalobkyně netrvaly na tom, aby je žalovaná dále zaměstnávala, soud prvního stupně správně žalobkyním přiznal uplatněné nároky na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku za dobu výpovědní lhůty [§61 odst. 3 písm. b) zák. práce].
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu („v plném rozsahu“) podala žalovaná z důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm.b) o.s.ř. dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Má zato, že „s ohledem na absenci taxativního vymezení důvodů pro okamžité zrušení pracovního poměru v zákonné úpravě hmotněprávní je nezbytné posoudit předmětnou právní otázku tak, aby se stala součástí ustálené judikatury, když absence právní jistoty v této oblasti je nepřímo zdrojem řady soudních sporů, kterým by bylo možno předejít judikováním předmětné právní otázky“; uvedenou právní otázkou se dovolací soud dosud nezabýval. Zastává přitom názor, že „zaměstnanci se dopustí porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, když v době trvání jejich pracovního poměru nastoupí do jiného pracovního poměru bez souhlasu zaměstnavatele a tímto svým jednáním dokonce trvale znemožní přidělování práce těmto zaměstnancům jejich legitimním zaměstnavatelem“. Připomíná, že žalobkyně v posuzované věci v době trvání jejich pracovního poměru u žalované nastoupily do pracovního poměru u jiné firmy, z čehož dovozuje, že svým jednáním umožnily jiné firmě „O.- I., a.s.“ realizaci výpovědi smlouvy o úklidové a strážní službě žalované, když tato firma nepochybně mohla počítat se zaměstnanci žalované k pokrytí předmětných činností a s žalovanou tak výhradně z tohoto důvodu byla ukončena smlouva. Má dále zato, že „žalobkyně svým jednáním znemožnily žalované postupovat ve vztahu k nim podle §37 zák. práce, případně po vzájemné dohodě, byť i k dočasné úpravě druhu, resp. místa výkonu práce žalobkyň, případně aplikovat ustanovení o náhradě mzdy z důvodu překážek v práci na straně zaměstnavatele“. Protože podle názoru žalované rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního „zrušil“.
Žalobkyně navrhly, aby dovolací soud dovolání žalované jako bezdůvodné odmítl, neboť soudy celou věc posoudily po právní stránce správně a dovolání není z důvodu uvedeného v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné; z jeho obsahu není zcela jednoznačně zřejmé, v čem má mít rozhodnutí po právní stránce zásadní význam. Přikládá-li žalovaná právní význam otázce, „zda se jedná o porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem v případě, že v době trvání pracovního poměru u jednoho zaměstnavatele zaměstnanec uzavře obdobný pracovní poměr se zaměstnavatelem jiným“, žalobkyně upozorňují, že „problematika porušení pracovní kázně jakékoliv intenzity byla Nejvyšším soudem ČR již řešena mnohokrát“ a že „v intencích judikatury NS tuto otázku vyřešil jak okresní soud, tak soud odvolací“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
V posuzovaném případě žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dána; i když v průběhu řízení byl odvolacím soudem rozsudek soudu prvního stupně zrušen, soud prvního stupně v novém rozhodnutí nerozhodl jinak než v dřívějším rozsudku (oběma rozsudky vydanými v této věci soud prvního stupně rozhodl stejně - žalobám o určení neplatnosti okamžitých zrušení pracovního poměru a o náhradu mezd z neplatného rozvázání pracovního poměru vyhověl). Za tohoto stavu může být přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
V projednávané věci řešil odvolací soud mimo jiné právní otázku výkladu ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce z hlediska otázky intenzity porušení pracovní kázně a způsobu hodnocení míry této intenzity.
Podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
Výklad této otázky se v rozhodovací praxi soudů již v minulosti ustálil. Východiskem úvah se v tomto směru stala okolnost, že ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce - jak správně uvedl již v odůvodnění svého rozsudku odvolací soud - patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“ a „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval. Při hodnocení stupně intenzity porušení pracovní kázně přitom není soud vázán tím, jak zaměstnavatel ve svém pracovním řádu (nebo jiném interním předpise) hodnotí určité jednání zaměstnance. Tyto právní závěry jsou aplikovány i soudní praxí (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8 ročník 1996 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001).
V posuzovaném případě soudy z těchto obecně přijímaných právních názorů vycházely. Jestliže – jak vyplývá z výše uvedeného – vymezení hypotézy právní normy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, nelze určovat soudu, jaké okolnosti je či není oprávněn hodnotit a do jaké míry má k těmto okolnostem přihlížet. Přihlížel-li odvolací soud v projednávané věci [v rámci svých úvah, že porušení pracovní kázně ze strany žalobkyň nedosahuje intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem ve smyslu ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce] - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – k osobám žalobkyň, k situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností žalobkyň a zohlednil i osobu žalované, její postoj k vzniklé situaci a k důsledkům, které porušení pracovní kázně mělo pro žalobkyně a žalovanou, jde o postup, který je v souladu s výše uvedenými obecnými výkladovými hledisky. Odvolací soud tedy věc z hlediska výkladu ustanovení §53 odst. 1 písm b) zák. práce v otázce intenzity porušení pracovní kázně posoudil v souladu s hmotným právem a konstantní judikaturou soudů.
Namítá-li žalovaná, že „s ohledem na absenci taxativního vymezení důvodů pro okamžité zrušení pracovního poměru v zákonné úpravě hmotněprávní je nezbytné, aby byla posouzena předmětná právní otázka tak, aby se stala součástí ustálené judikatury, když absence právní jistoty v této oblasti je nepřímo zdrojem řady soudních sporů, kterým by bylo možno předejít judikováním předmětné právní otázky“ (přičemž prezentuje svůj názor, že „zaměstnanci se dopustí porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, když v době trvání jejich pracovního poměru nastoupí do jiného pracovního poměru bez souhlasu zaměstnavatele a tímto svým jednáním dokonce trvale znemožní přidělování práce těmto zaměstnancům jejich legitimním zaměstnavatelem“), a tvrdí-li, že uvedenou právní otázkou se dovolací soud dosud nezabýval, pak přehlíží ustálenou judikaturu soudů týkající se výkladu právní normy s neurčitou hypotézou, kde – jak výše uvedeno - pouze soud je oprávněn stanovit hlediska, ke kterým je třeba při posuzování konkrétního případu s ohledem na jeho okolnosti přihlížet. Dovolací soud nemá důvod na právních názorech vycházejících z konstantní judikatury cokoliv měnit, neboť jsou i v současnosti při zásadně stejné právní úpravě jako správné nadále přijímány.
Žalovaná však ve svém dovolání právní posouzení věci soudy [aplikaci ustanovení §53 odst.1 písm.b) zák. práce na soudem zjištěný skutkový stav ani jeho výklad z hlediska otázky intenzity porušení pracovní kázně a způsobu posuzování míry této intenzity] nezpochybňuje. I když v dovolání uvedla, že uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm.b) o.s.ř., z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání - srov. §41 odst. 2 o.s.ř.), je zřejmé, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází. Podstatou námitek dovolatelky je, že nesouhlasí s tím, jak odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) hodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl. Dovolatelka na rozdíl od skutkového zjištění soudů obou stupňů v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (že „žalobkyně svým jednáním umožnily jiné firmě O. I., a.s. realizaci výpovědi smlouvy o úklidové a strážní službě žalované, když tato firma nepochybně mohla počítat se zaměstnanci žalované k pokrytí předmětných činností a žalované tak výhradně z tohoto důvodu byla ukončena smlouva“, že „žalobkyně svým jednáním znemožnily žalované postupovat ve vztahu k nim podle §37 zák. práce, případně po vzájemné dohodě, byť i k dočasné úpravě druhu, resp. místa výkonu práce žalobkyň, případně aplikovat ustanovení o náhradě mzdy z důvodu překážek v práci na straně zaměstnavatele“) a na nich pak buduje i své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že žalobkyně porušily pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, když v době trvání jejich pracovního poměru u žalované nastoupily do obdobného pracovního poměru u jiné firmy). Tím, že žalovaná na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující; žalovaná tedy těmito námitkami neuplatňuje dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak výše uvedeno – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud při právním posouzení věci vycházel z ustálené judikatury soudů, že při posuzování, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, nelze brát v úvahu právní otázky, které nebyly v dovolání označeny, a že kritika rozsudku odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být - jak již uvedeno výše - způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po právní stránce, je nepochybné, že dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Žalovaná podává dovolání - jak výslovně uvádí – „v plném rozsahu“, tedy také do výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadenému výroku o nákladech odvolacího řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu (srov. §237 až §239 o.s.ř.). Přípustnost dovolání proti tomuto rozhodnutí podle ustanovení §237, §238 a §238a o.s.ř. není dána, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nevyplývá ani z ustanovení §239 o.s.ř., protože nejde o případy v něm uvedené. Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů není přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení nebo o náhradu nákladů odvolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Protože dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky její dovolání - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobkyním v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 5.880,- Kč (srov. §3 odst. 1 bod 5, §7 písm. c), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §17 odst. 1 písm. a) a b), §17 odst. 2, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 277/2006 Sb.) a v paušální částce náhrad výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 277/2006 Sb.), celkem 5.955,- Kč. Protože dovolání žalované bylo odmítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalobkyním (podle jejich podílu na předmětu řízení) nahradila; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaná povinna náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyně a) až g) v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. prosince 2006
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu