ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.2896.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 2896/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné V. z. p. Č. r., zastoupené advokátkou, proti povinným 1) E. O., 2) A.. O., 3) J. O., a 4) nezletilé K. O., zastoupené E. O., jako procesním nástupkyním po povinném O. O., zemřelém dne 25.7.2004, posledně bytem v L. č. 9, pro 21.832,- Kč s příslušenstvím prodejem nemovitostí povinných, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp.zn. 1 E 853/2003, o dovolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. února 2004, č.j. 10 Co 142/2004-13, takto:
I. Dovolání povinných se odmítá.
II. Povinné jsou povinny zaplatit společně a nerozdílně oprávněné na náhradě
nákladů dovolacího řízení 1.055,- Kč k rukám
advokátky.
Odůvodnění:
Na návrh oprávněné Okresní soud v Bruntále usnesením ze dne 27.10.2003, č.j. 1 E 853/2003-5, nařídil podle „vykonatelného platebního výměru oprávněné ze dne 12.3.1998 č. 4143300832 k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 6.553,- Kč“, podle „vykonatelného platebního výměru oprávněné ze dne 12.3.1998 č. 2143300841 k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 14.479,- Kč“ a podle „platebního výměru oprávněné ze dne 21.10.1997 č. 1142322038 k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 800,- Kč“, pro náklady „předcházejících výkonů rozhodnutí v částce 1.450,- Kč (1E 645/2000) a v částce 4.040,- Kč (1E 772/2002)“ a pro náklady výkonu rozhodnutí výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí povinného (O. O.), a to „budovy číslo popisné 9 v obci L. postavené na pozemku stavební parcele číslo 26 v katastrálním území L. u R., pozemků – stavební parcely číslo 26 - zastavěné plochy a nádvoří o výměře 1461 m2, parcely č. 100/3 – trvalého travního porostu o výměře 476 m2, parcely č. 221 – zahrady o výměře 1421 m2, parcely č. 222/1 – orné půdy o výměře 1211 m2 a parcely č. 223 – trvalého travního porostu o výměře 2063 m2, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v B. pro obec L. a katastrální území L. u R. na listu vlastnictví č. 97“, které jsou výlučným vlastnictvím povinného; zároveň povinnému zakázal, aby po doručení usnesení nemovitosti převedl na jiného nebo ji zatížil, uložil mu, aby do 15 dnů od doručení usnesení oznámil podepsanému soudu, zda a kdo má k nemovitostem předkupní právo, s tím, že nesplní-li tuto povinnost, odpovídá za škodu tím způsobenou, a rozhodl, že povinný je povinen zaplatit oprávněné na náhradě nákladů výkonu rozhodnutí 4.000,- Kč a že nařízení výkonu rozhodnutí se vztahuje na vymožení pohledávky a nákladů předcházejícího řízení („bod I.“) a náhrady nákladů výkonu rozhodnutí („bod III.“), jakož i dalších nákladů, které budou oprávněné v průběhu tohoto výkonu rozhodnutí proti povinnému přiznány.
K odvolání původního povinného O. O. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 27.2.2004, č.j. 10 Co 142/2004-13, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že povinný je povinen zaplatit oprávněné na náhradě nákladů odvolacího řízení 2.020,-Kč k rukám advokátky JUDr. M. K. Vycházeje z toho, že k výkonu navržené platební výměry splňují materiální i formální podmínky vykonatelnosti ve smyslu ustanovení §251 o.s.ř., že z nich vyplývá aktivní a pasivní legitimace oprávněné a povinného a že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí má zákonem požadované náležitosti (§335 odst. 1, §261 odst. 1 o.s.ř.), dospěl k závěru, že všechny zákonné podmínky pro nařízení výkonu rozhodnutí byly splněny, neboť výkon rozhodnutí byl nařízen způsobem zákonem povoleným k vymožení peněžité pohledávky a je způsobem zřejmě vhodným ve smyslu ustanovení §264 odst. 1 o.s.ř.; zdůraznil, že jiný vhodný způsob uspokojení vymáhané pohledávky výkonem rozhodnutí pro vymožení peněžité částky v případě povinného není možný, když oprávněná - jak vyplývá z obsahu spisů, sp.zn. 1 E 772/2002 a sp.zn. 1 E 645/2000 - tuto pohledávku vymáhala výkonem rozhodnutí prodejem movitých věcí, avšak zcela bezúspěšně. Povinným nabízenou možnost srážet vymáhanou pohledávku z jeho částečného invalidního důchodu odvolací soud odmítl s tím, že povinný neupřesňuje, v jaké výši invalidní důchod pobírá, zda se jedná o jediný zdroj jeho příjmu, zda a v jaké výši má vyživovací povinnosti a zda jeho důchod není „obstaven“ v důsledku již probíhajících výkonů rozhodnutí v jiných věcech. Úvahy povinného, že nemovitosti postižené výkonem rozhodnutí mají hodnotu nepoměrně vyšší, než kolik činí vymáhaná pohledávka, odmítl jako předčasné s odůvodněním, že „důvodnost jeho námitky se prokáže až v průběhu výkonu rozhodnutí po ohodnocení předmětných nemovitostí znaleckým posudkem, neboť teprve po určení ceny nemovitostí, bude možno posoudit, zda bude nutno pokračovat ve výkonu rozhodnutí postižením všech nemovitostí zapsaných na LV č. 97 či pouze některé z nemovitostí, jejímž prodejem se dosáhne uspokojení pohledávky oprávněné, a ohledně ostatních případně dojde k částečnému zastavení výkonu rozhodnutí“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal povinný O. O. z důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. dovolání. Nesprávné právní věci spatřuje „v rozporu nařízeného výkonu rozhodnutí s ustanovením §264 odst. 1 o.s.ř.“; namítá, že „nemovitosti mají úhrnnou cenu přes 2.000.000,- Kč a pohledávka je přibližně 100 krát nižší“, že vhodným způsobem jsou např. srážky z důchodu povinného anebo nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí „jen pro některé nemovitosti povinného“, např. prodejem parcely č. 223 – trvalý travní porost o výměře 2063 m2, která má samostatnou přístupovou a příjezdovou cestu a může existovat jako samostatný funkční celek, včetně změny tohoto pozemku na parcelu stavební. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že „o nařízení výkonu rozhodnutí bude proveden znalecký posudek a následně bude posouzeno, zda vzhledem k ceně předmětných nemovitostí bude nutno pokračovat ve výkonu rozhodnutí postižením všech nemovitostí zapsaných na LV č. 97 či zda bude možno postihnout pouze některou z nemovitostí, jejíž prodejem se dosáhne uspokojení pohledávky oprávněné, a ohledně ostatních by pak mohlo dojít i k částečnému zastavení výkonu rozhodnutí“, neboť „advokát povinného se zatím nesetkal s tím, že při výkonu prodeje nemovitosti docházelo by k prodeji nemovitostí po částech či jednotlivých funkčních celcích, ale bohužel pro zcela malé pohledávky jsou souhrnně prodávány vždy veškeré nemovitosti zapsané na jednom listu vlastnictví či dokonce na několika listech vlastnictví, aniž by to bylo uspokojení pohledávky potřebné“. Dovozuje, že soudy měly „nejprve nechat vypracovat znalecký posudek o ceně nemovitostí a jejich prodejnosti a následně teprve nařídit výkon rozhodnutí vhodným způsobem v souladu s ustanovením §263 odst. 1 a §264 odst. 1 občanskoprávní řád“. Vyslovuje též názor, že, jestliže „odhad ceny nemovitostí či pouze orientační ceny nemovitostí je pořízen již před nařízením výkonu rozhodnutí, po právní moci usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí může znalec původní odhad ve smyslu ustanovení §328 o.s.ř. stvrdit, doplnit či aktualizovat“ a že „představu o vhodnosti nařizovaného způsobu výkonu rozhodnutí může soud získat i zcela jinak, např. ohledáním na místě samém“; v nesprávném postupu soudů v uvedeném směru spatřuje jinou vadu řízení. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení nebo, aby zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Oprávněná navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl. Navrhovaný způsob výkonu rozhodnutí nepovažuje za zřejmě nevhodný, neboť vymáhanou pohledávku nelze uspokojit vůbec nebo v přiměřeném čase jiným způsobem. Zdůrazňuje, že dva předchozí soudem nařízené výkony rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného byly zastaveny pro nedostatek majetku povinného a že povinný nijak nedoložil druh a výši svého důchodu.
V průběhu dovolacího řízení vyšlo najevo, že povinný O. O., narozený dne 17. ledna 1949, po zahájení dovolacího řízení (v době po předložení věci dovolacímu soudu k rozhodnutí o jeho dovolání) dne 25.7.2004 zemřel. Nejvyšší soud České republiky proto usnesením ze dne 23.3.2006, č.j. 21 Cdo 2896/2005-36, rozhodl, že v řízení bude na místo dosavadního povinného O. O. pokračováno s jeho dědičkami 1) E. O., 2) A. O., 3) J. O., a 4) nezletilou K. O., a s uvedenými dědičkami jako s procesními a právními nástupkyněmi povinného O. O. (v postavení nerozlučných společníků ve smyslu ustanovení §91 odst. 2 o.s.ř.) dále jednal (§243c odst. 1, §107 odst. 1 a 2 o.s.ř.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, jsou obsaženy v ustanovení §238a odst. 1 písm. c), §238a odst. 2 a v §237 odst. 1 a 3 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí [§238a odst. 1 písm. c), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil [§238a odst. 1 písm. c), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. c), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu má v rozhodnutí o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí po právní stránce zásadní význam [§238a odst. 1 písm. c), §238a odst. 2 a §237 odst.1 písm. c) o.s.ř.].
Povinné napadají dovoláním usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí.
Podle ustanovení §238a odst. 1 písm. c), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno usnesení o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání povinného proti usnesení odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §238a odst. 1 písm. c), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §238a odst. 1 písm. c), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [238a odst. 1 písm. c), §238a odst. 2 a §237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §238a odst. 1 písm. c), §238 odst. 2 a §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení 238a odst. 1 písm. c), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení 238a odst. 1 písm. c), §238a odst. 2 a §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu v rozhodnutí o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení 238a odst. 1 písm. c), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, pod číslem 132, ročník 2000).
Povinné odvolacímu soudu v první řadě vytýkají nesprávné právní posouzení věci spočívající „v rozporu nařízeného výkonu rozhodnutí s ustanovením §264 odst. 1 o.s.ř.“, neboť „nemovitosti mají úhrnnou cenu přes 2.000.000,- Kč a pohledávka je přibližně 100 krát nižší“; tím zpochybňují závěr odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) v otázce správnosti jím podaného výkladu ustanovení §264 odst. 1 o.s.ř.
Podle ustanovení §251 o.s.ř. nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí; uvedené ustanovení se použije nejen na výkon rozhodnutí vydaných v občanském soudním řízení, ale i na výkon dalších titulů, uvedených v ustanovení §274 o.s.ř.
Při rozhodování o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí pro vymožení peněžitého plnění soud - z hlediska jeho věcného posouzení - zkoumá, zda rozhodnutí (jiný způsobilý titul), jehož výkon je navrhován, bylo vydáno orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelné po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je výkon rozhodnutí navrhován v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného, zda k vydobytí pohledávky nepostačuje výkon rozhodnutí nařízený nebo navržený jiným způsobem, zda vymáhané právo není prekludováno a zda navržený způsob výkonu rozhodnutí není zřejmě nevhodný. Při výkonu rozhodnutí soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí nebo jiného titulu; obsahem rozhodnutí (jiného titulu), jehož výkon se navrhuje, je soud vázán a je povinen z něj vycházet. Okolnost, zda povinnost uložená rozhodnutím (jiným titulem) povinnému byla splněna nebo jinak zanikla, popřípadě v jakém rozsahu, soud při nařízení výkonu rozhodnutí nezkoumá; vychází v tomto směru z tvrzení oprávněného.
Soud zkoumá, zda oprávněným navržený způsob výkonu rozhodnutí je zřejmě nevhodný zejména vzhledem k nepoměru výše pohledávky oprávněného a ceny předmětu, z něhož má být uspokojení této pohledávky dosaženo; dospěje-li k závěru, že navržený způsob výkonu rozhodnutí je zřejmě nevhodný, nařídí po slyšení oprávněného výkon rozhodnutí jiným vhodným způsobem (srov. §264 odst.1 o.s.ř.).
V řízení o výkon rozhodnutí se uplatňuje zásada ochrany povinného. Při rozhodování o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí se tato zásada projevuje zejména v tom, že výkon rozhodnutí lze nařídit jednak v takovém rozsahu, jaký stačí k uspokojení oprávněného (§263 odst. 1 o.s.ř.), jednak takovým způsobem, který vede v přiměřené době k uspokojení oprávněného postupem pro povinného co nejšetrnějším a který současně není prostředkem, pomocí kterého by oprávněný mohl sledovat nejen uspokojení své pohledávky, ale ve své podstatně především šikanu povinného.
Zásada ochrany povinného se projevuje v ustanovení §264 odst.1 o.s.ř. tím, že nepřipouští nařízení výkonu rozhodnutí způsobem zřejmě nevhodným. Soudu se ukládá, aby oprávněným navržený způsob výkonu rozhodnutí posuzoval zejména vzhledem k poměru výše pohledávky oprávněného a ceny předmětu, z něhož má být uspokojení této pohledávky dosaženo. Uvedené hledisko není jediným. I v případě, že cena předmětu, z něhož má být uspokojení pohledávky dosaženo, značně přesahuje výši pohledávky, není navržený způsob výkonu rozhodnutí zřejmě nevhodný, není-li možné nařídit výkon rozhodnutí jiným způsobem, u něhož lze důvodně předpokládat, že vymáhaná pohledávka bude v přiměřeném čase uspokojena. Vyjde-li však najevo, že vymáhanou pohledávku lze v přiměřeném čase plně uspokojit z jiného předmětu, jehož cena je nižší než u předmětu navrhovaného způsobu výkonu rozhodnutí, a představuje-li tedy oprávněným navržený způsob výkonu rozhodnutí z tohoto pohledu šikanu povinného (tím, že by měl být výkonem rozhodnutí postižen hodnotnější předmět, aniž by to bylo potřebné k uspokojení oprávněného), soud návrh zamítne a po slyšení oprávněného, nezmění-li sám oprávněný způsob výkonu rozhodnutí, současně nařídí výkon rozhodnutí jiným vhodným způsobem. Má-li povinný za to, že v jeho majetku jsou jiné věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, z nichž může být vymáhaná pohledávka uspokojena ve větším rozsahu než oprávněným navrženým způsobem, není způsobilou obranou proti nařízení výkonu rozhodnutí námitka zřejmé nevhodnosti navrhovaného způsobu výkonu rozhodnutí; za této situace nic povinnému nebrání, aby takový majetek použil k dobrovolnému uspokojení vymáhané pohledávky a aby tím předešel nucenému výkonu.
V projednávané věci odvolací soud, který - jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení - uzavřel, že oprávněnou navržený výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí je způsobem zřejmě vhodným ve smyslu ustanovení §264 odst. 1 o.s.ř., neboť jiný vhodný způsob uspokojení vymáhané pohledávky výkonem rozhodnutí pro vymožení peněžité částky v případě povinného (právního předchůdce povinných) není možný (když „oprávněná tuto pohledávku vymáhala výkonem rozhodnutí prodejem movitých věcí, avšak zcela bezúspěšně“, a když „povinný neupřesňuje, v jaké výši invalidní důchod pobírá, zda se jedná o jediný zdroj jeho příjmu, zda a v jaké výši má vyživovací povinnosti a zda jeho důchod není obstaven v důsledku již probíhajících výkonů rozhodnutí v jiných věcech“), z výše uvedené ustálené soudní praxe vycházel. Protože odvolací soud vyložil ustanovení §264 odst. 1 o.s.ř. v souladu s ustálenou judikaturou soudů, nemůže mít napadené usnesení odvolacího soudu z hlediska této právní otázky zásadní význam.
Namítají-li povinné, že vhodným způsobem je nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí „jen pro některé nemovitosti povinného“ a nabízejí-li k tomuto účelu prodej parcely č. 223 – trvalý travní porost o výměře 2063 m2, pak zjevně uvedenou právní úpravu pomíjí a jejich názor nerespektuje ani ustálenou soudní praxi.
Soud při posuzování vhodnosti nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitosti ve smyslu ustanovení §264 odst. 1 o.s.ř. nezkoumá, zda by bylo z hlediska výtěžku z prodeje vhodnější nařídit výkon rozhodnutí na všechny nemovitosti povinného, jestliže oprávněný navrhuje prodej pouze některých z nich. Totéž platí ohledně možnosti soudu nařídit výkon rozhodnutí v menším rozsahu, než který byl oprávněným navržen. Jestliže proto v posuzované věci oprávněná navrhla k vydobytí své peněžité pohledávky výkon rozhodnutí prodejem všech (v návrhu specifikovaných) nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v B. pro obec L. a katastrální území L. u R. na listu vlastnictví č. 97, soud nemohl nařídit výkon rozhodnutí jen ohledně některých nebo některé z navrhovaných nemovitostí, jejichž cena by postačovala k uspokojení pohledávky oprávněné; při rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí totiž soud nemůže zjišťovat, jaký bude výnos zpeněžení té které nemovitosti. Povinným (jejich právnímu předchůdci) však nic nebránilo, aby jen část nemovitostí prodaly a z výtěžku prodeje uspokojily vymáhanou pohledávku oprávněné.
Ani námitkou povinných, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, kterou spatřují v nesprávném postupu soudů při rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí (podle jejich názoru „odhad ceny nemovitostí či pouze orientační ceny nemovitostí mohl být pořízen již před nařízením výkonu rozhodnutí“, a „po právní moci usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí mohl znalec původní odhad ve smyslu ustanovení §328 o.s.ř. stvrdit, doplnit či aktualizovat“, přičemž „představu o vhodnosti nařizovaného způsobu výkonu rozhodnutí mohl soud získat i zcela jinak, např. ohledáním na místě samém“), se dovolací soud nemohl zabývat. K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. totiž nemůže být - jak uvedeno výše - při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud při právním posouzení věci (výkladu ustanovení §264 odst. 1 o.s.ř.) vycházel z ustálené judikatury soudů a že kritika usnesení odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 2 písm. a) nemůže být způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného usnesení po právní stránce, je nepochybné, že dovolání povinných proti usnesení odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení 238a odst. 1 písm. c), §238a odst. 2 a §237 odst.1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání povinných podle ustanovení §243b odst.5 věty první a §218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly oprávněné v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 980,- Kč [srov. §3 odst.1 bod 5., §12 odst.1 písm.a) bod 1., §10 odst. 3, §14 odst.1, §15, §16 odst. 2, §18 odst.1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst.3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb.), celkem ve výši 1.055,- Kč. Protože dovolání povinných bylo odmítnuto, dovolací soud jim podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §270, §254 odst. 1, §224 odst. 1, §151 odst.1 části věty před středníkem o.s.ř. uložil, aby oprávněné tyto náklady nahradily. Povinné jsou povinny přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit společně a nerozdílně k rukám advokátky, která oprávněnou v tomto řízení zastupovala (§149 odst.1 o.s.ř).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. září 2006
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu