ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.294.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 294/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce V. Z., zastoupeného advokátem, proti žalované A. Š., o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp.zn. 30 C 265/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. března 2005, č. j. 10 Co 166/2005-177, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň – město rozsudkem ze dne 22.11.2004, č.j. 30 C 265/2003-156, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že „je dědicem po zůstaviteli B. Z., nar. 12.10.1917, zemřelého dne 3.12.2002“, a že „závěti sepsané zůstavitelem B. Z. formou notářských zápisů ze dne 7.2.2001 a 3.7.2002 pod č.j. NZ 14/2001 a NZ 58/2002 jsou neplatné“; uložil žalobci povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu Plzeň – město na náhradě nákladů řízení částku 11.945,- Kč; rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze závěru, že žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť „je nutné postavit najisto, zda závěť, podle níž se dědičkou stává žalovaná, je platná či ne“; že „ostatně k podání takové žaloby byl žalobce i vyzván usnesením vydaným v rámci dědického řízení“; že „zůstavitel ve výše uvedených dnech při soupisu závětí nejednal v duševní poruše, která by jej k tomuto právnímu úkonu činila neschopným, proto neshledal neplatnost těchto závětí“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 24.3.2005, č.j. 10 Co 166/2005-177, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze závěru, že žalobce podal dne 29.1.2003, v průběhu dědického řízení po B. Z., žalobu na určení neplatnsti závětí ze dne 7.2.2001 a 3.7.2002, když až posléze byl usnesením Okresního soudu Plzeň – město ze dne 17.3.2003, sp.zn. 29 D 1966/2002, vyzván k podání žaloby na určení, že je dědicem po zůstaviteli B. Z.“; že proto „soud prvního stupně zkoumal, zda je naléhavý právní zájem na určení neplatnosti závětí výše uvedených a na určení, že Ing. V. Z. je dědicem po svém bratru V. Z.“; že soud prvního stupně „pak správně dospěl k závěru, že naléhavý právní zájem zde je, neboť pokud by vycházel z výše uvedeného usnesení v dědickém řízení, nebylo by třeba vůbec naléhavý právní zájem na určovací žalobě zkoumat, když vyplývá z právního předpisu“; že „právní závěr soudu o tom, že zůstavitel byl v době sepsání závětí v roce 2001 a 2002 způsobilým k právním úkonům je zcela v souladu se skutkovým zjištěním“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že „soudy se neměly opírat pouze o tvrzení znalce a především měly vzít v potaz i tvrzení jeho samotného – tedy žalobce, neboť on sám svého zesnulého bratra velmi dobře znal a on nejlépe registroval a vnímal změny v chování svého bratra“; že „znalecký posudek byl zpracován povrchně a znalec se zcela nevypořádal s celou problematkou“; že „studiem odborné literatury dospěl k závěru a přesvědčení, že se u jeho bratra na sklonku života vyvinula takzvaná vaskulární demence, která je z forenzního hlediska závažnou odnoží Alzhaimerovy choroby“; že „tato nemoc byla u zůstavitele nepochybně přítomna i v době, kdy učinil obě závěti“; že sporné „závěti by soud měl prohlásit za neplatné, neboť nebyly učiněny osobou způsobilou k právním úkonům“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst.2 písm.a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst.2 písm.b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst.3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst.2 písm.b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst.2 písm.a) nebo ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
I když dovolatel v dovolání uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu je „zásadního právního významu“, z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že podrobuje kritice především skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou těchto jeho námitek je nesouhlas s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy, k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatele pro posouzení věci významné. Dovolatel, na rozdíl od skutkového zjištění odvolacího soudu, v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (že „soudy se neměly opírat pouze o tvrzení znalce a především měly vzít v potaz i tvrzení jeho samotného – tedy žalobce, neboť on sám svého zesnulého bratra velmi dobře znal a on nejlépe registroval a vnímal změny v chování svého bratra“; že „znalecký posudek byl zpracován povrchně a znalec se zcela nevypořádal s celou problematkou“; že „studiem odborné literatury dospěl k závěru a přesvědčení, že se u jeho bratra na sklonku života vyvinula takzvaná vaskulární demence, která je z forenzního hlediska závažnou odnoží Alzhaimerovy choroby“; že „tato nemoc byla u zůstavitele nepochybně přítomna i v době, kdy učinil obě závěti“). Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc („závěti by soud měl prohlásit za neplatné, neboť nebyly učiněny osobou způsobilou k právním úkonům“), nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Námitky žalobce tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. září 2006
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu