ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.3168.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 3168/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Ing. Z. K., zastoupeného advokátem, proti žalované Č.-T. a. s., zastoupené advokátem, o 200.000,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4, pod sp. zn. 23 C 172/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. března 2005, č. j. 17 Co 27/2005-109, ve znění usnesení ze dne 10. listopadu 2005, č.j. 17 Co 27/2005 - 133, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 7.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou před soudem prvního stupně), aby mu žalovaná zaplatila 200.000,- Kč s 26 % úrokem z prodlení od 11. 7. 1998 do zaplacení. Žalobu odůvodňoval tím, že byl zaměstnancem žalované, se kterou uzavřel dne 7. 1. 1998 Dodatek č. 2 k pracovní smlouvě, v němž se zavázal „vykonávat mimo svoji obvyklou náplň pro žalovanou činnost spočívající v zajišťování realizační fáze staveb, resp. částí staveb ŽVPS (Železniční vysokokapacitní přenosové sítě)“, za což mu příslušela „mimořádná odměna ve výši 200.000,- Kč“, jež měla být splatná ve výplatním termínu odpovídajícím výplatě mzdy za poslední měsíc pololetí, to je dne 10. 7. 1998. Ačkoli žalobce činnost sjednanou Dodatkem č. 2 k pracovní smlouvě vykonal, žalovaná mu smluvenou odměnu nezaplatila.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 14. 7. 2004, č. j. 23 C 172/2001-86, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení 41.955,- Kč k rukám jejího „právního zástupce“. Z provedeného dokazování zjistil, že žalobce byl u žalované zaměstnán ode dne 2. 1. 1997 ve funkci koordinátor, přičemž bližší pracovní náplň nebyla doložena. I když žalobce tvrdil, že s žalovanou uzavřel dne 7. 1. 1998 Dodatek č. 2 k pracovní smlouvě, podle něhož měl za tam uvedené práce obdržet mimořádnou odměnu 200.000,- Kč, „nepodařilo se mu předložit originál tohoto dodatku ani doložit způsob vyhotovení předložené kopie“. Proto „má soud za to, že žalobce neprokázal, že s ním žalovaná Dodatek č. 2 k pracovní smlouvě skutečně uzavřela“. Zabýval se dále i „situací, jež by nastala, kdyby dodatek byl mezi stranami uzavřen“. Ujednání v Dodatku 2 k pracovní smlouvě posoudil jako neurčité, neboť v něm nejsou konkretizovány činnosti, které má žalobce provést, doba, ve které mají být provedeny, ani způsob, jak mají být předány. Protože dále o tom, jestli mimořádná odměna za navíc vykonané práce bude vyplacena, rozhoduje zaměstnavatel a žalovaná takové rozhodnutí nevydala, musela být žaloba i s ohledem na tyto důvody zamítnuta.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 3. 2005, č. j. 17 Co 27/2005-109, ve znění usnesení ze dne 10. 11. 2005, č.j. 17 Co 27/2005 - 133, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 41.224,- Kč k rukám jeho „právního zástupce“. Odmítl tvrzení žalobce, že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy. Z obsahu spisu je totiž zřejmé, že soud provedl všechny žalobcem navrhované důkazy a že žalobce byl též řádně poučen ve smyslu ustanovení §119a o.s.ř. Odmítl též tvrzení žalobce, že by „v řízení před soudem prvního stupně navrhoval doplnění dokazování znalcem z oboru grafologie“, i to, že by „v řízení byly provedeny důkazy dodatky k pracovní smlouvě č. 1 a 3, neboť žalobce je nepředložil ani k důkazu nenavrhl“. Za správné považoval odvolací soud také právní posouzení věci, neboť, nebylo-li prokázáno uzavření Dodatku č. 2 k pracovní smlouvě, nemůže se žalobce úspěšně domáhat plnění na základě takto neexistujícího právního úkonu. Navíc nebyla prokázána žádná skutečnost, která by nasvědčovala vůli účastníků Dodatek č. 2 k pracovní smlouvě uzavřít. Protože nebylo prokázáno, že by byl uzavřen Dodatek č. 2 k pracovní smlouvě, ani to, že by žalobce prováděl mimo svůj pracovní poměr jiné práce navíc, když podle pracovní smlouvy měl vykonávat práci koordinátora a podle tvrzeného Dodatku č. 2 k pracovní smlouvě měl provádět činnost správce sítě.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., žalobce namítá, že odvolací soud „v rozporu s hmotným právem učinil závěr, že Dodatek č. 2 k pracovní smlouvě nebyl mezi účastníky uzavřen“, a „z tohoto závěru dále dovozuje, že právní úkon neexistuje“. Přehlíží tak, že právní úkon byl fakticky proveden a nedostatek jeho písemné formy jeho neplatnost nezpůsobuje. Odvolací soud se navíc věcí nezabýval z toho pohledu, zda žalované na úkor žalobce nevznikl neoprávněný majetkový prospěch (bezdůvodné obohacení), který by měla žalovaná žalobci vydat. Žalobce totiž poskytl žalované plnění, jež byla stanovena v Dodatku č. 2 k pracovní smlouvě, žalovaná je od žalobce přijala a tak z nich měla majetkový prospěch. Oba soudy se zaměřily pouze na to, zda Dodatek č. 2 k pracovní smlouvě byl uzavřen a zda byl platný. Z hlediska vydání bezdůvodného obohacení žalovanému jsou však tyto otázky nevýznamné. Domnívá se dále, že žalovaná tím, že na výzvu soudu nepředložila originál Dodatku č. 2 k pracovní smlouvě s tvrzením, že jej nemá, zneužila práv a povinností zaměstnavatele na úkor zaměstnance ve smyslu ustanovení §7 odst. 2 zák. práce. Odvolací soud měl též přihlédnout k tomu, že v rozporu s ustanovením §8 odst. 3 zák. práce žalovaná „v době nepřítomnosti žalobce a jeho spolupracovníků vnikla na jeho pracoviště, v osobě svého zmocněného právního zástupce, odvezla z něj veškeré písemnosti, včetně personálních, vymazala data z počítače“ a pak soudu tvrdila, že žádné písemnosti prokazující výkon práce žalobce pro žalovanou nemá. Nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že soud prvního stupně provedl všechny navržené důkazy, neboť nebyl proveden důkaz znaleckým posudkem na autentičnost podpisu, jehož provedení se domáhala sama žalovaná. Přitom soud prvního stupně skutkové zjištění, že k uzavření Dodatku č. 2 k pracovní smlouvě nedošlo, neboť podpis jednatelky je padělkem, opřel pouze o listinný důkaz (znalecký posudek) předložený žalovanou. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, neboť neřeší takovou právní otázku, která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, ani takovou právní otázku neřeší v rozporu s hmotným právem. Kdyby dovolací soud shledal předmětné dovolání přípustným, navrhla, aby pro správné právní posouzení věci bylo jako nedůvodné zamítnuto. Připomíná přitom, že žalobce se podle svých skutkových tvrzení domáhal zaplacení částky 200.000,- Kč s úroky z prodlení na základě „údajného smluvního vztahu dle ZP“ a nikoli „z titulu bezdůvodného obohacení“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov.
§241a odst.2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Žalobce - jak vyplývá z obsahu dovolání (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.) - právní posouzení věci odvolacím soudem nezpochybňuje, i když právní otázky předestírá. Namítá sice, že odvolací soud učinil svůj závěr o neexistenci resp. neplatnosti Dodatku č. 2 k pracovní smlouvě jen z nedostatku jeho písemné formy a vytýká odvolacímu soudu, že měl věc posoudit také podle ustanovení §243 zák. práce o bezdůvodném obohacení, avšak podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, jak soudy vyhodnotily provedené důkazy, zejména ve vztahu k tvrzenému uzavření Dodatku č. 2 k pracovní smlouvě. Z uvedeného vyplývá, že nesouhlasí s výsledky dokazování a s tím, jak odvolací soud (i soud prvního stupně) hodnotil provedené důkazy a k jakému skutkovému závěru dospěl. Dovolatel navíc ve své argumentaci přehlíží, že odvolací soud neopřel svůj závěr o neplatnosti smlouvy jen o nedostatek její písemné formy, neboť výslovně uvedl, že „v řízení nebyla prokázána žádná skutečnost, nasvědčující vůli účastníků v odvolání uvedenou dohodu uzavřít“. Správné není ani jeho tvrzení, že se odvolací soud měl věcí zabývat z hlediska ustanovení §243 zák. práce, neboť odvolací soud učinil skutkový závěr, že nebyly prokázány skutečnosti svědčící pro uzavření Dodatku č. 2 k pracovní smlouvě, ani, že by žalobce prováděl mimo svůj pracovní poměr jiné práce navíc. Dovolatel tak na rozdíl od skutkových zjištění soudů v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry, na kterých pak buduje i své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení
§241a odst. 3 o.s.ř. nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak výše uvedeno – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Přípustnost dovolání nezpůsobuje ani dovolatelem tvrzená skutečnost, že v řízení nebyl proveden znalecký posudek z oboru grafologie, ač takový důkaz žalovaná sama navrhovala. Touto námitkou totiž žalobce neuplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (že je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). Kritika usnesení odvolacího soudu z pohledu dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. nemůže být – jak uvedeno výše – způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce. Obstát nemohou ani tvrzení žalobce obsažená v dovolání, že odvolací soud měl věc posoudit z hlediska §7 odst. 2 zák. práce, neboť žalovaná tím, že na výzvu soudu nepředložila originál dodatku č. 2 k pracovní smlouvě, zneužila svá práva a povinnosti zaměstnavatele na úkor zaměstnance, ani tvrzení, že věc měla být posuzována z hlediska ustanovení §8 odst. 3 zák. práce, neboť zaměstnanci žalovaná, v osobě svého zmocněného právního zástupce, v době nepřítomnosti žalobce vnikla na jeho pracoviště, odvezla z něj veškeré písemnosti včetně personálních a vymazala data z počítače. Prvá z námitek je totiž pouhou polemikou s tím, jak soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, ke kterým důkazům přihlédly a jaké z nich učinily závěry, druhá námitka pak vůbec nebyla učiněna předmětem řízení, neboť předmětem řízení nebylo uložení povinnosti žalované podle ustanovení §8 odst. 3 zák. práce, ale žalobcem tvrzené plnění z Dodatku č. 2 k pracovní smlouvě. Protože dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 7.500,- Kč [srov. §3 odst. 1 bod 5, §10 odst. 3, §14, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb.). Celkem ve výši 7.575,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalované nahradil; žalobce je povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. června 2006
JUDr. Mojmír Putna, v.r.
předseda senátu