ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.426.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 426/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce N. Č., zastoupeného advokátem, proti žalované Č. a. a.s., o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 33 C 141/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. října 2004 č.j. 39 Co 165/2004-67, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 5.9.2002 žalovaná sdělila žalobci, že s ním okamžitě zrušuje pracovní poměr podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že žalobce „dne 23.8.2002 během své pracovní směny odmítl na lince OK-374 PRG-KWI-DXB-PRG vykonat práci druhého pilota letounu A310, která je se žalobcem sjednána v pracovní smlouvě ze dne 2.1.1996, a bez souhlasu velitele letounu přerušil výkon práce a opustil letadlo; další výkon práce podmínil splněním svého požadavku, aby na služebním sedadle byla přepravena jeho družka paní Zilinčáková“. Tímto jednáním žalobce podle názoru žalované „porušil §35 odst. 1 písm. b) zák. práce a §73 odst. písm. a) a b) zák. práce“ a dopustil se „zvlášť hrubého“ porušení pracovní kázně.
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že „nikdy neodmítl vykonávat práci druhého pilota A-310“, nýbrž že pouze oznámil, že s kapitánem letadla p. J. po jeho rozhodnutí, že v kabině posádky poletí jen jeho dva rodinní příslušníci a již žádný další (tedy ani družka žalobce, která v té době čekala na odbavení), za těchto podmínek a ve stávajícím duševním rozpoložení, kdy žalobce „zůstal otřesený, rozrušený a pociťoval nevolnost a hořkost z nespravedlnosti“, nepoletí. Zdůraznil, že u žalované odpracoval 25 let a 8 měsíců a po dobu jeho zaměstnání „nikdy neměl letecké přestupky“, přesto „byl potrestán“ okamžitým zrušením pracovního poměru, i když vytčeným jednáním „nezavinil ani zdržení letadla, ani finanční ztráty, ani nepoškodil jméno žalované“.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 20.10.2003 č.j. 33 C 141/2002-42 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobce „skutečně“ dne 23.8.2002 odmítl vykonat práci druhého pilota letadla A-310 na lince OK-374 z Prahy do Dubaje, protože k přepravě stejného, cestujícími plně obsazeného letu, nebyla připuštěna (na rozdíl od dvou zletilých dětí kapitána letadla, kterým bylo umožněno obsadit služební sedadla v pilotní kabině) jeho družka, a bez povolení kapitána letadla Ing. Z. J. opustil kabinu letadla, přerušil tak výkon práce a podmiňoval jej přepravou své družky; poté, co kapitán letadla revidoval své rozhodnutí a (namísto svých dvou dětí) umožnil přepravu žalobcovy družky v pilotní kabině, žalobce k výkonu práce nastoupil a let se uskutečnil. Podle jeho názoru žalobce tímto jednáním, kdy „svévolně přerušil (odmítl) výkon práce“ sjednané v pracovní smlouvě, aby si vynutil přepravu své družky, „porušil povinnost, která pro něj vyplývala z pracovního poměru“, a, i když „se dosud kázeňsky neprovinil“ a zpoždění dotčeného letu nezavinil (zpoždění způsobila technická závada na letadle), je třeba toto jednání hodnotit jako porušení pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem. Protože okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 5.9.2002 splňuje též všechny formální náležitosti vyžadované zákoníkem práce, soud prvního stupně uzavřel, že jde o platný právní úkon.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27.10.2004 č.j. 39 Co 165/2004-67 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud po doplnění řízení přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že, ačkoli žalobce pracoval u žalované již od 15.2.1976 a „dosud se kázeňsky nijak neprovinil (opak nebyl žalovanou tvrzen natož prokazován)“, nelze jeho jednání ze dne 23.8.2002 (které je mu vytýkáno v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 5.9.2002), kdy odmítl výkon práce „pouze a jen, jak bylo v řízení bezpečně prokázáno, z důvodu, že na tentýž let nebylo připuštěna jeho družka“, a k výkonu práce přistoupil až poté, co byl jeho požadavek splněn, „posuzovat jinak, než jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ ve smyslu ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Žalobce – jak odvolací soud dále zdůraznil – plnění pracovních povinností odmítal i přes výzvy kapitána letadla Ing. J. a viceprezidenta pro letový provoz, „a to vzdor tomu, že záložní posádka ve skutečnosti nebyla a neuskutečnění letu by mělo pro žalovanou vážné ekonomické následky“. Podle jeho názoru nelze v této souvislosti „odhlédnout ani od toho, že žalobce vykonával vysoce odpovědnou práci druhého pilota letounu A-310, která také byla patřičným způsobem odměňována (průměrný měsíční hrubý příjem žalobce činil 105.593,- Kč), a dodržování pracovní kázně tak patřilo k jeho elementárním povinnostem vyplývajícím z pracovního poměru“. Jelikož odvolací námitky žalobce „nebyly s to otřást správností a přesvědčivostí závěru soudu prvního stupně a pro žalobce přivodit příznivější rozhodnutí“, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně „jako správný podle §219 o.s.ř.“ potvrdil.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřoval v tom, že „dosavadní judikatura k ust. §53 zák. práce je kusá a obdobný případ dosud nebyl v dostupných publikacích zachycen“. „Zvláštnost“ posuzovaného případu podle jeho názoru tkví v tom, že „děj, v němž je spatřováno porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, byl verbálním incidentem, na jehož vzniku se rovněž podílel zaměstnavatel tím, že nešetřil práv a oprávněných zájmů žalobce“. Dovozoval, že v daném případě „je zjevné, že účast zaměstnavatele na vzniku incidentu významným způsobem snižuje intenzitu porušení pracovní kázně ze strany zaměstnance a zbavuje ho charakteru porušení zvlášť hrubým způsobem“. V této souvislosti dovolatel poukázal „na kopii interního dokumentu, kterou se mu podařilo získat až po rozhodnutí odvolacího soudu“, v němž je stanoveno pořadí tzv. „priorit“ při odbavení cestujících a „z něhož plyne, že žalobcova představa o jeho prioritě byla správná“. Kromě toho vytkl odvolacímu soudu, že se nezabýval jeho námitkou (kterou vznesl při odvolacím jednání), že soud prvního stupně „nenechal sporný skutkový děj posoudit znalcem z oboru letecké dopravy, popř. psychologie dopravy“, ačkoli „toho skutkový stav objektivně vyžadoval“. Podle jeho názoru měl soud za dané situace ve smyslu ustanovení §127 odst. 1 o.s.ř. znalecký posudek vyžádat, i když jej účastník v prvostupňovém řízení nenavrhoval. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm. c) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
V posuzované věci řešil odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - právní otázku výkladu ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Výklad otázky intenzity porušení pracovní kázně a způsobu posuzování míry této intenzity se v rozhodovací praxi soudů již v minulosti ustálil. Soudní praxe v této souvislosti vychází z názoru, že ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“ a „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28.6.1995 sp. zn. 6 Cdo 53/94 uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996). Při hodnocení stupně intenzity porušení pracovní kázně přitom není soud vázán tím, jak zaměstnavatel ve svém pracovním řádu (nebo jiném interním předpise) hodnotí určité jednání zaměstnance (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.1.2000 sp. zn. 21 Cdo 1228/99 uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, roč. 2001).
V posuzovaném případě soudy obou stupňů z těchto obecně přijímaných právních názorů důsledně vycházely. Jestliže – jak vyplývá z výše uvedeného – vymezení hypotézy právní normy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, nelze, jak to činí dovolatel, určovat soudu, jaké okolnosti je či není oprávněn hodnotit a do jaké míry má k těmto okolnostem přihlížet. Námitka žalobce, že v daném případě „je zjevné, že účast zaměstnavatele na vzniku incidentu významným způsobem snižuje intenzitu porušení pracovní kázně ze strany zaměstnance a zbavuje ho charakteru porušení zvlášť hrubým způsobem“, je proto nepřípustnou polemikou toho, ke kterým hlediskům odvolací soud (a soud prvního stupně) při posuzování intenzity porušení pracovní kázně žalobcem přihlížel a jak tato hlediska hodnotil. Dovodil-li odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – že, i když žalobce pracoval u žalované již od 15.2.1976 a „dosud se kázeňsky nijak neprovinil“, nelze jeho jednání ze dne 23.8.2002 (které je mu vytýkáno v okamžitém zrušení pracovního poměru), kdy „vzdor tomu, že záložní posádka nebyla a neuskutečnění letu by mělo pro žalovanou vážné ekonomické následky“, přes výzvy kapitána letadla a viceprezidenta pro letový provoz odmítl výkon „vysoce odpovědné (a patřičně odměňované) práce“ druhého pilota letounu A-310 „pouze a jen, jak bylo v řízení bezpečně prokázáno, z důvodu, že na tentýž let nebylo připuštěna jeho družka“, a k výkonu práce přistoupil až poté, co byl jeho požadavek splněn, „posuzovat jinak, než jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“, bylo ve věci rozhodnuto v souladu se zákonem a ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.
Poukazuje-li žalobce v souvislosti s jeho kritikou hodnocení intenzity porušení pracovní kázně odvolacím soudem na „kopii interního dokumentu, kterou se mu podařilo získat až po rozhodnutí odvolacího soudu“, z něhož podle jeho názoru „plyne, že žalobcova představa o jeho prioritě (pořadí při odbavení cestujících) byla správná“, nebylo možné k této námitce přihlédnout. Z přezkumné povahy činnosti dovolacího soudu totiž vyplývá, že skutkový základ věci, tak jak byl vytvořen v řízení před soudem prvního stupně, případně též před odvolacím soudem, nemůže být v rámci dovolacího řízení rozšiřován nebo jinak měněn. Právní úprava proto stanoví, že v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé (§241a odst. 4 o.s.ř.) a že dokazování provádí dovolací soud jen k prokázání důvodů dovolání (§243a odst.2 věta první o.s.ř.). Tímto způsobem se zajišťuje, že skutkový základ rozhodnutí odvolacího soudu zůstane v dovolacím řízení nedotčen a že správnost rozhodnutí odvolacího soudu nebude dovolací soud posuzovat s přihlédnutím k novým skutečnostem nebo důkazům, které nebyly uvedeny (provedeny) v řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím a ke kterým odvolací soud ani nemohl přihlédnout.
Žalobce v dovolání rovněž vytýká odvolacímu soudu, že „s odkazem na ust. §205a a §119a odst. 1 o.s.ř“ odmítl jeho námitku vznesenou při odvolacím jednání, že soud prvního stupně ve smyslu ustanovení §127 odst. 1 o.s.ř. „nenechal posoudit sporný skutkový děj znalcem z oboru letecké dopravy, popř. psychologie dopravy“, ačkoliv „toho skutkový stav objektivně vyžadoval“; v tomto pochybení žalobce spatřoval „vadu řízení, jíž je nutno napravit, i když v prvostupňovém řízení účastník znalecký posudek nenavrhoval“. Vzhledem k tomu, že touto výtkou dovolatel nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž že – jak výslovně uvádí v dovolání – namítá vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [tedy uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu přezkoumat, neboť tvrzená vada řízení není bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy, a proto – jak zmíněno výše – není způsobilá založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z vyjádření dovolatele, že rozsudek odvolacího soudu „napadá v celém rozsahu“, vyplývá, že žalobce podává dovolání rovněž výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení, má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §§237 až 239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 88, ročník 2002).
Protože dovolání i v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce napadající rozsudek odvolacího soudu „v celém rozsahu“ - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. prosince 2006
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu