ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.450.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 450/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně V. K., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) J. K., 2) I. L., 3) J. S., všem zastoupeným advokátkou, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp.zn. 7 C 78/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. března 2005, č.j. 25 Co 655/2004-98, takto:
I. Dovolání žalovaných se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.625,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Okresního soudu v Jičíně dne 14.5.2003 (změněnou se souhlasem soudu podáním ze dne 3.8.2004) se žalobkyně domáhala určení, že „je dědičkou po zůstaviteli J. S., “ (původně se žalobkyně domáhala určení, že „žila se zůstavitelem J. S., ve společné domácnosti nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí a z tohoto důvodu pečovala o společnou domácnost“).
Okresní soud V Jičíně rozsudkem ze dne 1.3.2004, č.j. 7 C 78/2003-47, určil, že žalobkyně „žila se zůstavitelem J. S., ve společné domácnosti nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí a z tohoto důvodu pečovala o společnou domácnost“, a rozhodl, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 6.675,- Kč k rukám její zástupkyně. Vycházel ze závěru, že „úmyslem zůstavitele a žalobkyně bylo žít spolu, vést společnou domácnost“ a že „tento svůj úmysl po dobu mnoha let před smrtí p. S. také realizovali“.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 31.5.2004, č.j. 25 Co 254/2004-64, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 1.3.2004, č.j. 7 C 78/2003-47, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vycházel ze závěru, že „způsobilým předmětem řízení není určení sporné skutečnosti či právní otázky, byť je tato významná pro posouzení dědického práva, ale přímo určení, že dotyčný subjekt je dědicem po zůstaviteli“; že „žalobní žádání (petit) má v souzené věci znít na určení, že žalobkyně je dědičkou po zůstaviteli J. S.“; že „z vylíčení skutkového stavu v žalobě se podává, že žalobkyně se uchází o zařazení do okruhu dědiců po výše jmenovaném zůstaviteli, přičemž ovšem žalobní žádání tomu neodpovídá“; že „nastal logický a věcný rozpor mezi odůvodněním žaloby a jejím petitem“.
Okresní soud v Jičíně, po připuštění změny žaloby, rozsudkem ze dne 1.11.2004, č.j. 7 C 78/2003-76, určil, že žalobkyně „je dědičkou po zůstaviteli J. S.,“, a rozhodl, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 16.100,- Kč k rukám její zástupkyně. Vycházel ze závěru, že „úmyslem zůstavitele a žalobkyně bylo žít spolu, vést společnou domácnost“ a že „tento svůj úmysl po dobu mnoha let před smrtí p. S. také realizovali“.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 30.3.2005, č.j. 25 Co 254/2004-98, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 1.11.2004, č.j. 7 C 78/2003-76, potvrdil a rozhodl, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 7.154,- Kč k rukám její zástupkyně. Vycházel ze závěru, že „v řízení vyšlo spolehlivě najevo, že žalobkyně žila se zůstavitelem po dobu zákonem stanovenou ve svazku, který odpovídal všem znakům společné domácnosti ve smyslu ust. §475 odst. 1 a §115 obč.zák.“; že „se jednalo o spotřební společenství trvalého rázu, kdy žalobkyně a zůstavitel spolu po dobu jednoho a půl roku před smrtí zůstavitele bydleli v jednom bytě“; že „žalobkyně pečovala o společnou domácnost jednak tím, že se finančně podílela na úhradě společných potřeb, jednak tím, že se osobně starala o běžný chod domácnosti tím, že vařila, uklízela, prala atd.“; že svědci „shodně popsali soužití a znaky, které jednoznačně vedly k závěru o existenci společné domácnosti“; že „opačné tvrzení žalovaných nemohlo vyznít věrohodně, vezme-li se v úvahu, že zůstavitele navštěvovali ojedinělě a letmo, neznali jeho potřeby, nevěděli, jak žil“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítají, s odkazem na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., že napadené rozhodnutí „spočívá na nesprávném právním posouzení věci“ a že „rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam“; že „na žalobkyni bylo, aby unesla důkazní břemeno spočívající v tom, že pečovala o společnou domácnost a její soužití s J. S. vykazovalo znaky spotřebního společenství“, že však „tato skutečnost nebyla u soudu dostatečně prokázána“; že „soud své rozhodnutí opřel o výpovědi rodinných příslušníků, kteří mají eminentní zájem na kladném vyřízení věci s vazbou na případné dědické nároky žalobkyně“; že „dle jejich názoru bylo v řízení prokázáno, že jak pan S., tak i paní K. vedli každý svou vlastní domácnost, žalobkyně společně se svým synem“; že „pokud by soud zhodnotil, že péče o společnou domácnost byla v případě žalobkyně splněna osobní činností žalobkyně, je nutno poukázat na skutečnost, že bylo žalovanými prokázáno, že tak nebylo činěno spontáně a nezištně“, neboť „zůstavitel žalobkyni platil minimálně za obědy a za praní prádla“. Navrhují, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].
Žalovaní dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst.2 písm.a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov.
§241a odst.2 písm.b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst.3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst.2 písm.b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst.2 písm.a) nebo ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
I když dovolatelé v dovolání uvedli, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř), z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že podrobují kritice především skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou těchto jejich námitek je nesouhlas s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy, k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatelů pro posouzení věci významné. Dovolatelé, na rozdíl od skutkového zjištění odvolacího soudu, v dovolání předestírají vlastní skutkové závěry (že „na žalobkyni bylo, aby unesla důkazní břemeno spočívající v tom, že pečovala o společnou domácnost a její soužití s J. S. vykazovalo znaky spotřebního společenství“, že však „tato skutečnost nebyla u soudu dostatečně prokázána“; že „soud své rozhodnutí opřel o výpovědi rodinných příslušníků, kteří mají eminentní zájem na kladném vyřízení věci s vazbou na případné dědické nároky žalobkyně“; že „dle jejich názoru bylo v řízení prokázáno, že jak pan S., tak i paní K. vedli každý svou vlastní domácnost, žalobkyně společně se svým synem“; že „pokud by soud zhodnotil, že péče o společnou domácnost byla v případě žalobkyně splněna osobní činností žalobkyně, je nutno poukázat na skutečnost, že bylo žalovanými prokázáno, že tak nebylo činěno spontáně a nezištně“, neboť „zůstavitel žalobkyni platil minimálně za obědy a za praní prádla“). Na těchto skutkových závěrech pak dovolatelé budují své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. Tím, že dovolatelé na odlišných skutkových závěrech budují odlišný právní názor na věc, nezpochybňují právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Námitky žalovaných tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaných není přípustné ani podle ustanovení
§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaných - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši 1.550,- Kč (srov. ustanovení §5 písm. c), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16, §17 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006), celkem ve výši 1.625,- Kč. Protože dovolání žalovaných bylo odmítnuto, dovolací soud jim podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalobkyni tyto náklady nahradili. Žalovaní jsou povinni přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit společně a nerozdílně k rukám advokátky, která žalobkyni v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. září 2006
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu