ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.606.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 606/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce P. Š., proti žalované A. H., s.r.o. zastoupené advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 10 C 467/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. listopadu 2005 č.j. 8 Co 2179/2005-63, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalovaná v listině ze dne 15.10.2004 uvedla, že pracovní poměr se žalobcem „končí dne 15.10.2005“ podle §53 zákoníku práce. Důvody k tomuto opatření spatřovala v tom, že žalobce „odmítl jet bezdůvodně v dopoledních hodinách dne 15.10.2004 s nákladem do SRN, čímž způsobil zaměstnavateli organizační potíže a ohrozil dodání nákladu na místo určení“, přičemž jako „důvod svého odmítnutí uvedl, že nebude v sobotu mimo své bydliště“.
Žalobce se žalobou podanou dne 19.11.2004 domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že by bez přidělení druhého řidiče nemohl dodržet stanovenou bezpečnostní přestávku a nemohl proto vyhovět dispečerovi, který mu nařídil, že musí jet „i za cenu porušení nařízení AETR“, jinak že jej okamžitě propustí ze zaměstnání.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 15.6.2005 č.j. 10 C 467/2004-43 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 1.000,- Kč. Ve věci samé dospěl k závěru, že „žalovaná neunesla důkazní břemeno o tom, že žalobce odmítl přijetí písemného zrušení pracovního poměru“, a že „nastaly jeho účinky“ ve smyslu ustanovení §266a odst. 4 zák. práce, a dovodil, že „okamžité zrušení pracovního poměru provedené ústní formou je pro nedostatek této formy neplatné“.
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 24.11.2005 č.j. 8 Co 2179/2005-63 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Podle názoru odvolacího soudu „provedl soud prvního stupně veškeré potřebné (a účastníky sporu navržené) důkazy a nalezl tímto způsobem pro rozhodnutí o věci samé dostatečný skutkový základ“, neboť „co se týče hodnocení důkazů, nemá odvolací soud prvostupňovému soudu co vytknout“. „Žalovaná tak nedisponovala žádnými hodnověrnými důkazy k prokázání skutečnosti ohledně doručení písemného okamžitého zrušení pracovního poměru, tedy skutečnosti určující pro platnost či neplatnost tohoto úkonu“ ve smyslu ustanovení §266a odst. 1 zákoníku práce, z čehož „plyne i právní správnost napadeného rozsudku“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Žalovaná nesouhlasí „s právními závěry soudu I. stupně, ale i soudu odvolacího, že výpovědi svědků J. H. a H. O. nelze považovat za výpovědi objektivní“, podrobně rozebírá výpovědi svědků, odmítá závěr soudu prvního stupně i soudu odvolacího, že by listina o okamžitém zrušení pracovního poměru byla sepsána dodatečně a dovozuje, že „v tomto konkrétním případě byla žalobci listina (skončení pracovního poměru) doručena přímo na pracovišti, v kanceláři žalovaného“, a tímto okamžikem nastaly „účinky doručení předmětné listiny“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm. c) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c ) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce (tj. pouze tehdy, jde-li o řešení právních otázek). Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel zato, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze proto podat především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Žalovaná v dovolání uvádí, že podle jejího názoru „odvolací soud dospěl na základě předložených důkazů k nesprávnému právnímu posouzení celé věci“, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že toliko nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil) vychází, a dále s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Podstatou jejích námitek je nesouhlas s tím, „jak odvolací soud hodnotil předložené důkazy“ (namítá-li, že „Listina, obsahující okamžité zrušení pracovního poměru a datovaná 15.10.2004, prokazatelně nebyla k podmínce jejího přijetí podepsána zaměstnancem – žalobcem, přičemž žalovaná v rámci důkazního řízení nenabídla žádnou jinou alternativu doručení předmětného jednostranného právního úkonu krom tvrzení, že žalobce odmítl písemnost převzít.“), čímž podle ní „došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci“. Dovolatelka na rozdíl od skutkového zjištění soudů (že „žalovaná nedisponovala žádnými hodnověrnými důkazy k prokázání skutečnosti ohledně doručení písemného okamžitého zrušení pracovního poměru“) v dovolání vychází z opačného skutkového závěru, na kterém pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že „žalobce viděl listinu o skončení pracovního poměru, ale i věděl, co je v listině uvedeno, a právě z tohoto důvodu ji pak odmítl podepsat. Účinky doručení předmětné listiny tedy nastaly v okamžiku, kdy žalobce odmítl listinu podepsat.“). Tím, že dovolatelka na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.
Vzhledem k tomu, že zmíněné výtky žalované nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., a protože ani tvrzená vada řízení podle ustanovení §241a odst. 1 písm. a) o.s.ř. - i kdyby byla opodstatněná - není bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy, nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto dovolacích důvodů přezkoumat, neboť - jak uvedeno výše - nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaná, která z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. prosince 2006
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu