ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.737.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 737/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Romana Fialy ve věci dědictví po Ing. L. G., za účasti a) Z. G., zastoupené advokátkou, b) Z. Š., zastoupené advokátem a c) H. H., o žalobě pro zmatečnost podané Z. G. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. února 2000 č.j. 24 Co 21/2000-72, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 66 C 3/2004, o dovolání Z. G. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. října 2004 č.j. 11 Cmo 215/2004-36, takto:
I. Dovolání Z. G. se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 \"rozhodnutím\" ze dne 25.9.1996 č.j. 2 D 364/96-50 potvrdil, že \"pozůstalé dcery H. H. a Z. Š., nabyly podle dohody o vypořádání dědictví ze dne 23.7.1996, schválené pravomocným rozhodnutím tohoto soudu, nově najevo vyšlý majetek zůstavitele, tj. ideální 1/2 pozemků č. parc. 1682 ost.pl., č. 1684/3 zahrada a č. 1688/6 zahrada zapsaných na LV č. 145 pro obec a kat. úz. H. u Katastrálního úřadu B., rovným dílem, tj. každá vzhledem k celku 1/4 předmětných pozemků\". Své rozhodnutí zdůvodnil tím, že předmětný majetek zůstavitele vyšel najevo až po právní moci rozhodnutím Státního notářství pro Prahu 2 ze dne 25.9.1967 sp. zn. 2 D 807/66, kterým bylo dědické řízení skončeno, a že dědičky \"ze zákona I. dědické skupiny pozůstalá manželka Z. G., zastoupená v řízení svou dcerou H. H., a pozůstalé dcery H. H. a Z. Š. uzavřely dne 23.7.1996 dohodu o vypořádání dědictví\".
Odvolání podané proti tomuto \"rozhodnutí\" soudu prvního stupně Z. G. Městský soud v Praze usnesením ze dne 29.2.2000 č.j. 24 Co 21/2000-72 jako opožděné odmítl. Odvolací soud dovodil, že podle plné moci datované dnem 22.7.1996, o jejíž pravosti neměl důvod soud prvního stupně pochybovat (neboť je v ní uvedeno, že zastoupená a zastupující jsou mezi sebou dohodnuty a jejich zájmy nejsou ve vzájemném rozporu a že zastoupená souhlasí s tím, aby zástupkyně uzavřela jejím jménem dohodu o vypořádání dědictví, i kdyby podle ní neobdržela z dědictví žádný podíl), zastupovala Z. G. v řízení o dodatečném projednání dědictví H. H. a že H. H. v souladu s touto plnou mocí jménem Z. G. uzavřela dne 23.7.1996 dohodu o vypořádání dědictví, podle níž nabyly nově najevo vzniklý majetek zůstavitele dcery H. H. a Z. Š. Rozhodnutí o schválení dědické dohody bylo doručeno H. H., která je převzala dne 25.9.1996, a tímto dnem také nabylo právní moci. Odvolací soud současně dovodil, že \"je z hlediska právní jistoty naprosto nepřípustné, aby na základě opravného prostředku podaného 3 roky po vydání a jeho doručení účastníkům tehdejšího řízení bylo takové rozhodnutí přezkoumáváno obecným postupem podle ustanovení o opravných prostředcích\".
Z. G. se žalobou pro zmatečnost podanou dne 27.2.2004 z důvodu uvedeného v ustanovení §229 odst. 4 o.s.ř. domáhala, aby usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29.2.2000 č.j. 24 Co 21/2000-72 bylo zrušeno. Žalobu zdůvodnila tím, že v dodatečném dědickém řízení po jejím manželovi Ing. L. G. předložila dcera H. H. \"zfalšovanou plnou moc\", na základě které jednala i za svoji matku Z. G., a že na základě této zfalšované plné moci rozhodl Obvodní soud pro Prahu 2 dne 25.9.1999 pod č.j. 2 D 364/96-50 tak, že schválil dědickou dohodu, kterou navrhla H. H., a podle níž nově vyšlý majetek připadl dcerám H. H. a Z. Š. rovným dílem. Rozhodnutí jí bylo doručováno prostřednictvím osoby, která za ni jednala, tj. H. H., dne 25.9.1996, která jí však o tom nikdy neinformovala. Teprve následně (při prodeji takto nabytých nemovitostí třetí osobě) zjistila Z. G., že její dcera H. H. jednala na základě zfalšované plné moci, rozhodnutí o schválení dědické dohody sp.zn. 2 D 364/96 jí pak bylo doručeno Obvodním soudem pro Prahu 2 dne 8.12.1999. Odvolání, které proti tomuto rozhodnutí podala 14.12.1999, Městský soud v Praze dne 29.2.2000 jako opožděné odmítl. Pro zjednání nápravy podala Z. G. dne 23.9.1999 návrh na obnovu řízení. Proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 28.12.2001 č.j. 24 Co 316/2001-83, kterým bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně a obnova řízení povolena, podala dovolání H. H. Nejvyšší soud České republiky v rozhodnutí o dovolání, kterým bylo rozhodnutí Městského soudu zrušeno, dospěl k závěru, že rozhodnutí v původním řízení o dodatečném projednání dědictví nemohlo nabýt právní moci, protože nebylo Z. G. řádně doručeno. Závazný právní závěr dovolacího soudu je tak v příkrém rozporu s rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 29.2.2000 sp.zn. 24 Co 21/2000, kterým bylo odvolání pro týž důvod odmítnuto.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 5.5.2004 č.j. 66 C 3/2004-19 žalobu zamítl a rozhodl, že ve vztahu mezi dědičkami Z. G. a Z. Š. nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení a že dědičce H. H. se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žaloba pro zmatečnost je opožděná, neboť byla podána dne 27.2.2004, tedy po čtyřech letech od doručení (27.3.2000) napadeného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29.2.2000 č.j. 24 Co 21/2000-72. Dále dovodil, že tříměsíční lhůta podle ustanovení §234 odst. 1 o.s.ř. uplynula dne 23.6.2000, tedy před 1.1.2001, kdy nabyl účinnosti zákon č. 30/2000 Sb., který institut žaloby pro zmatečnost nově zavedl, a že do 31.12.2000 bylo možno podat proti usnesení o odmítnutí odvolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. e) o.s.ř. ve znění do 31.12.2000 dovolání, to však podáno nebylo (nelze tedy ani aplikovat ustanovení §235 odst. 2 o.s.ř.). V dané věci nelze ani aplikovat ustanovení §235b odst. 1 o.s.ř., ani ustanovení §235e odst. 3 o.s.ř. Předmětem řízení o obnovu řízení bylo totiž jiné rozhodnutí než předmětem řízení o žalobě pro zmatečnost (návrh na obnovu řízení byl podán proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25.9.1996 č.j. 2 D 364/96-50).
K odvolání Z. G. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 6.10.2004 č.j. 11 Cmo 215/2004-36 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba pro zmatečnost podaná dne 27.2.2004 proti usnesení městského soudu, které bylo dědičce Z. G. doručeno dne 27.3.2000, je opožděná, neboť se tak stalo po uplynutí zákonné tříměsíční lhůty podle ustanovení §234 odst. 1 o.s.ř. Uvedl současně, že podle právní úpravy platné a účinné do 31.12.2000 byla mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí ve věci samé obnova řízení upravená v ustanoveních §228 a násl. o.s.ř. a proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu dovolání upravené v ustanoveních §236 a násl. o.s.ř. Institut žaloby pro zmatečnost upravil až zákon č. 30/2000 Sb., jímž byl s účinností od 1.1.2001 novelizován občanský soudní řád. Proto přicházelo v úvahu podání dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze, tohoto mimořádného opravného prostředku však Z. G. nevyužila Další odvolací námitky (že žalobou pro zmatečnost napadené rozhodnutí nemusí být nesprávné a že je na místě spojit toto řízení s řízením vedeným u jiného soudu) odvolací soud odmítl jako právně bezvýznamné.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala Z. G. dovolání. Namítla, že \"hned, jakmile zjistila zfalšování plné moci pro dodatečné dědické řízení a s tím nesprávné projednání dědictví, vyžádala si osobně u Obvodního soudu pro Prahu 2 předmětné rozhodnutí (sp.zn. 2 D 364/96) a podala proti němu odvolání (14.12.1999) a rovněž podala i návrh na obnovu dědického řízení\". Městský soud v Praze však její odvolání proti rozhodnutí obvodního soudu jako opožděné odmítl a Nejvyšší soud České republiky usnesení městského soudu o dodatečném projednání dědictví zrušil z důvodu, že při obnově se musí jednat o novou okolnost skutkovou, zatímco nedostatek plné moci je otázkou procesní, v tomto rozhodnutí však vyjádřil názor, že, nebylo-li rozhodnutí v původním řízení o dodatečném projednání dědictví navrhovatelce obnovy řádně doručeno, nemohlo nabýt ani právní moci, a obnova tohoto řízení je vyloučena též z tohoto důvodu. Z. G. nesouhlasí s názorem soudů obou stupňů, že odvolání bylo podáno opožděně, a namítá, že \"odvolání bylo podáno včas a z důvodu opožděnosti nebylo nikdy odmítnuto a že usnesení městského soudu neobsahuje poučení o možnosti podat dovolání\". Podle názoru dovolatelky je řízení o žalobě pro zmatečnost postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Přestože rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky je závazné pro nižší soudy, \"Městský soud v Praze ani Obvodní soud pro Prahu 2 se okolností, že dědické rozhodnutí nemůže být v právní moci, jestliže nebylo doručeno řádným způsobem osobě oprávněné, nezabývaly ani se jí zabývat nechtějí a rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25.9.1996 č.j. 2 D 364/96-50 nadále považují za pravomocné\". K vyjádření soudů obou stupňů v řízení o žalobě pro zmatečnost, že Z. G. v roce 2000 nevyužila možnost podání dovolání proti rozhodnutí městského soudu, dovolatelka namítla, že \"i před novelou o.s.ř. institut dovolání směřoval proti závažným a většinou meritorně vyřízeným rozhodnutím (v tomto případě šlo o procesní úkon) a že o možnosti podat dovolání nebyla nikdy poučena, přičemž dovolání není řádným opravným prostředkem a jeho nepodání nemůže být jako přitěžující okolnost\". Navrhla, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, jsou obsaženy v ustanovení §238a odst.1 písm.b),
§238a odst.2 a v §237 odst.1 a 3 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost [§238a odst.1 písm.b), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.a) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl o žalobě pro zmatečnost jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil [§238a odst.1 písm.b), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §238a odst.1 písm.b), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu má v rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost po právní stránce zásadní význam [§238a odst.1 písm.b), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Z. G. dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost. Podle ustanovení §238a odst.1 písm.b), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno usnesení o žalobě pro zmatečnost, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání proti usnesení odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §238a odst.1 písm.b), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §238a odst.1 písm.b), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [238a odst.1 písm.b), §238a odst.2 a §237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení 238 odst.1 písm.a), §238 odst.2 a §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení 238a odst.1 písm.b), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení 238a odst.1 písm.b), §238a odst.2 a §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu v rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení 238a odst.1 písm.b), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst.2 písm.a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst.2 písm.b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst.3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst.2 písm.b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst.2 písm.a) nebo ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Žaloba pro zmatečnost proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, musí být podána ve lhůtě tří měsíců od doručení žalobou napadeného rozhodnutí (§234 odst.1 o.s.ř.). Žalobu pro zmatečnost, která byla podána opožděně, soud zamítne (§235c odst.2 o.s.ř.).
V projednávané věci soudy založily svůj závěr, že žaloba pro zmatečnost musí být zamítnuta, na zjištění, že byla podána opožděně (po uplynutí lhůty uvedené v ustanovení
§234 odst.1 o.s.ř.). Výklad právní otázky, v jaké lhůtě musí být podána žaloba pro zmatečnost proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, nevzbuzuje v soudní praxi žádné pochybnosti a soudy v souladu se zákonem dovodily, že tato lhůta činí - jak uvedeno již výše - tři měsíce od doručení napadeného usnesení odvolacího soudu.
Dovolatelka - jak vyplývá z obsahu dovolání - správnost závěru soudů o tom, že žaloba pro zmatečnost byla podána po uplynutí lhůty uvedené v ustanovení §234 odst.1 o.s.ř. nezpochybňuje; v dovolání dovozuje, že řízení před soudy je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ačkoliv kritika usnesení odvolacího soudu z pohledu dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst.2 písm. a) o.s.ř. nemůže být - jak již uvedeno výše - způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného usnesení po právní stránce a nemůže být - vzhledem k dovolatelkou nezpochybněnému závěru o opožděnosti žaloby pro zmatečnost - ani úspěšná, neboť na základě opožděné žaloby pro zmatečnost nelze přistoupit ke zrušení napadeného rozhodnutí, i kdyby bylo opravdu tvrzenou zmatečností postiženo. Za tohoto stavu věci nemůže mít dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu pro právní stránce zásadní význam.
Protože dovolání Z. G. proti usnesení odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení 238a odst.1 písm.b), §238a odst.2 a §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky je podle ustanovení §243b odst.5 věty první a §218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť Z. G. s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a H. H. a Z. Š. v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. ledna 2006
JUDr. Ljubomír Drápal, v.r.
předseda senátu