ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.77.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 77/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně L. B., zastoupené advokátkou, proti žalovanému S. b. d. P., zastoupenému advokátkou, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp.zn. 24 C 23/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. září 2004, č.j. 12 Co 205/2004-119, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.325,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 17.12.2002 (doručeným žalobkyni téhož dne) žalovaný sdělil žalobkyni, že s ní okamžitě ruší pracovní poměr podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem spatřoval v tom, že žalobkyně – poté, co dne 15.11.2002 jako zaměstnanec odpovědný za převzetí pošty, její zaregistrování do knihy a doručení do jednotlivých příslušných útvarů „převzala doporučený dopis R 094814 adresovaný S. b. d. P.“, který „byl zaslaný doporučeně a byl určen do vlastních rukou“ a v němž „odesílatel Úřad m. č. P. 8, odbor výstavby, sděloval SBD P. jako orgán státního stavebního dohledu závažné skutečnosti týkající se statiky administrativní budovy v P. 8,“ – tento „dopis ještě před zaregistrováním do knihy došlé pošty oxeroxovala a kopie předala několika nepříslušným zaměstnancům SBD P.“ a „originál dopisu předala do příslušného útvaru správy družstva – do sekretariátu ředitele až dne 21.11.2002“.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Důvody neplatnosti spatřuje v tom, že okamžité zrušení pracovního poměru je podepsáno Ing. O. S., který není osobou oprávněnou jednat v pracovněprávních vztazích za žalovaného; podle výpisu z obchodního rejstříku právní úkony, pro které je předepsána písemná forma, podepisuje za družstvo předseda družstva (Ing. J. D.), popřípadě místopředseda a další člen představenstva. Z hlediska obsahového považuje jednání vytýkané jí v okamžitém zrušení pracovního poměru za „ne zcela pravdivé“, které nelze posoudit jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem; proto dopisem ze dne 20.12.2002 oznámila žalovanému, že trvá na dalším zaměstnávání.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 16.12.2003, č.j. 24 C 23/2003-101, žalobu zamítl a rozhodl, že žalovanému se právo na náhradu nákladů nepřiznává. Po provedeném řízení měl za prokázáno, že žalobkyně porušila své pracovní povinnosti vyplývající „z popisu pracovní činnosti“, když dopis od orgánu státního stavebního dohledu (týkající se statiky nemovitosti, v níž sídlil žalovaný), který byl do podatelny žalovaného doručen dne 15.11.2002, v pondělí dne 18.11.2002 ještě před jeho zaregistrováním do knihy došlé pošty a před opatřením podacím razítkem oxeroxovala a předala nepříslušným zaměstnancům žalovaného (domovníkovi-údržbáři K. K., členu představenstva Ing. D.), když o jeho obsahu informovala ekonomického náměstka Ing. H., který si rovněž nechal udělat fotokopii, a když uvedenou listinu předala do příslušného útvaru – do sekretariátu ředitele družstva až dne 21.11.2002. Vycházeje dále z toho, že ředitel žalovaného Ing. O. S. byl oprávněn činit jménem družstva všechny právní úkony v pracovněprávních vztazích vůči všem zaměstnancům a že i všechny formální předpoklady okamžitého zrušení pracovního poměru byly splněny, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyně se jednáním vytýkaným jí v posuzovaném okamžitém zrušení pracovního poměru dopustila porušení pracovní kázně a že toto její jednání dosáhlo intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Při vymezení hypotézy právní normy přihlédl zejména k závažnosti obsahu zadržované listiny, k tomu, že žalobkyně o závažnosti listiny věděla a musela si být vědoma toho, že může dojít k ohrožení osob, které se v budově nacházejí (s ohledem na své pracovní zařazení nemohla vědět, že informace správního orgánu je mylná), a k následkům z jednání žalobkyně plynoucím (spočívajícím v následném jednání Ing. D., který na shromáždění delegátů informoval na základě „nesprávně vydané listiny“ o statice nemovitosti a dále „podnikl kroky směřující k podání trestního oznámení a odvolání ředitele družstva z funkce“); při hodnocení osoby žalobkyně přihlédl též k tomu, že „již v dřívější době byla za kvalitu své práce napomínána“. Z uvedených důvodů uzavřel, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 17.12.2002 je platným právním úkonem.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8.9.2004, č.j. 12 Co 205/2004-119, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně se skutků popsaných v okamžitém zrušení pracovního poměru dopustila, a shodně se soudem prvního stupně rovněž dovodil, že porušení pracovní kázně žalobkyní dosáhlo intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Souhlasil i s vymezením hypotézy právní normy obsažené v ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce učiněným soudem prvního stupně, který se zabýval osobou žalobkyně, jejím dosavadním postojem k plnění pracovních povinností, mírou jejího zavinění, způsobem porušení pracovní kázně a důsledky jednání žalobkyně pro zaměstnavatele. Odvolací námitku žalobkyně, že dopis předala v den doručení ekonomickému náměstkovi, který ředitele družstva v době nepřítomnosti zastupoval, odvolací soud odmítl s odůvodněním, že „není rozhodující, kdy žalobkyně o dopisu informovala ekonomického náměstka Ing. H., neboť ten listinu coby zástupce ředitele nepřevzal“ (pořídil si pouze její kopii a žalobkyni instruoval, aby dopis předala do sekretariátu). Zdůraznil, že za situace, kdy bylo zjištěno, že dopis byl předán do sekretariátu ředitele družstva až dne 21.11.2002, „je třeba akceptovat skutkový závěr soudu prvního stupně, že žalobkyně zadržovala listinu velmi závažného obsahu po dobu několika dnů, což mělo nepříznivé (soudem prvního stupně popsané) následky pro jejího nadřízeného, jemuž měl být dopis bezprostředně po doručení předán“. Protože bylo prokázáno, že se žalobkyně dopustila i dalšího vytýkaného skutku, a to předání předmětného dopisu jiným – podle žalovaného nepovolaným – osobám, nepovažoval námitky žalobkyně, že se jednalo o pracovníky družstva či člena představenstva, za způsobilé toto její jednání omluvit. Uvedl, že žalobkyně byla povinna poštu pro družstvo přijímat a rozdělovat, a to „v případě pošty bez bližšího určení předávat řediteli“, který „byl osobou oprávněnou k tomu rozhodnout, jak s písemnostmi dále naloží“, a že „tuto jeho činnost v žádném případě nemohla suplovat žalobkyně coby pracovnice podatelny“; navíc v odvolacím řízení vyšlo najevo, že „žalobkyně dopis předala dál ještě i v době, kdy jí to bylo výslovně ze sekretariátu ředitele družstva zakázáno“. Žalobkyní namítanou skutečnost, že je osobou se změněnou pracovní schopností, nepovažoval za významnou, uvedl však, že pro posouzení intenzity porušení pracovní kázně a následky z toho vzniklé nemá v rozhodné míře význam ani skutečnost, že „v minulosti nebyl postoj žalobkyně k plnění pracovních povinností zcela v pořádku“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu („do všech výroků“) podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu (a soudu prvního stupně), podle kterého bylo jednání vytýkané jí v dopise žalovaného ze dne 17.12.2002 posouzeno jako zvlášť hrubé porušení pracovní kázně; podle jejího názoru byla otázka intenzity porušení pracovní kázně posouzena v rozporu s hmotným právem. S upozorněním na platnou judikaturu namítá, že „soud je povinen náležitě zhodnotit všechny zjištěné skutečnosti relevantní pro aplikaci té které právní normy“. Pro posouzení, zda je v daném případě na místě aplikace ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce, je soud „nepochybně povinen“ zabývat se otázkou intenzity porušení pracovní kázně „s přihlédnutím k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní povinnosti pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod.“ Vychází přitom z toho, že v provedeném řízení bylo „přímo svědeckou výpovědí Ing. H.“ prokázáno, že „žalobkyně předmětný dopis předala v den doručení Ing. H., neboť ředitel družstva nebyl osobně přítomen“, že „Ing. H. byl pověřen zastupováním ředitele družstva v době jeho nepřítomnosti“, že „Ing. H. se seznámil s obsahem předmětného dopisu, nechal si ve svém sekretariátě vyhotovit jeho kopii a jeho obsah zhodnotil jako nesmyslný“ a že „Ing. H. s takto získanou listinou dále nijak nenakládal ani nijak neuvědomil účastníky operativní porady, včetně ředitele družstva, přestože se tato porada konala první pracovní den po doručení předmětného dopisu“. Z těchto „prokázaných skutečností“ podle žalobkyně vyplývá, že „míra zavinění žalobkyně je jimi značně snížena“, že „splnila svoji základní povinnost, tj. předala kompetentní osobě předmětnou listinu a, byť byl originál listiny žalobkyni vrácen, byla tato kompetentní osoba informována o obsahu listiny a navíc měla k dispozici její kopii“. Z toho dovozuje, že „následné jednání žalobkyně tak vzhledem ke skutkovým okolnostem pak nepochybně pozbývá na závažnosti“ a že závěr odvolacího soudu o výlučné odpovědnosti žalobkyně za následný postup a zejména za následky z toho vzniklé pro jejího nadřízeného (tj. ředitele družstva) není namístě“. Připomíná, že „ závažnost obsahu dopisu byla podstatně zmírněna prokázanou skutečností, totiž že zde byla chybně označena kategorizace budovy“. Žalobkyně „za daných okolností“ vyjadřuje názor, že intenzita porušení pracovní kázně nedosahuje míry požadované zákonem a že její jednání nelze kvalifikovat jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem ve smyslu ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně „zamítl“, neboť rozhodnutí nespočívá na nesprávném právním posouzení věci; soudy se otázkou intenzity porušení pracovní kázně zabývaly ze všech hledisek a „otázka zásadního právního významu ve věci se nevyvstala“.
K námitce podjatosti vznesené žalobkyní po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu (v podání ze dne 1.10.2004, které bylo doručeno Městskému soudu v Praze dne 5.10.2004) Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4.8.2005, č.j. Nco 157/2005-159, rozhodl, že soudkyně Městského soudu v Praze JUDr. D. L. není vyloučena z projednání a rozhodování této věci.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
V posuzovaném případě žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu mimo jiné ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
V projednávané věci řešil odvolací soud právní otázku výkladu ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce z hlediska otázky intenzity porušení pracovní kázně a způsobu hodnocení míry této intenzity.
Podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce (ve znění do 31.12.2002 – vzhledem k tomu, že žalovaný se žalobkyní pracovní poměr okamžitě zrušila dopisem ze dne 17.12.2002) zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. §35 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními §73, §74 a §75 zák. práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností zaměstnancem zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity.
Výklad výše uvedené právní otázky se v rozhodovací praxi soudů již v minulosti ustálil. Východiskem úvah se v tomto směru stala okolnost, že ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“ a „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně – jak správně uvádí dovolatelka - k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval. Při hodnocení stupně intenzity porušení pracovní kázně přitom není soud vázán tím, jak zaměstnavatel ve svém pracovním řádu (nebo jiném interním předpise) hodnotí určité jednání zaměstnance. Tyto právní závěry jsou aplikovány i soudní praxí (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28.6.1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8 ročník 1996, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.1.2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001).
V posuzované věci soudy z výše uvedených obecně přijímaných právních názorů vycházely a posoudily věc z hlediska výkladu ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce v otázce intenzity porušení pracovní kázně v souladu s hmotným právem a ustálenou judikaturou soudů.
Žalobkyně však ve svém dovolání právní posouzení věci soudy [aplikaci ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce na soudem zjištěný skutkový stav ani jeho výklad z hlediska otázky intenzity porušení pracovní kázně a způsobu posuzování míry této intenzity] nezpochybňuje. I když v dovolání uvedla, že otázka intenzity porušení pracovní kázně byla posouzena v rozporu s hmotným právem a s platnou judikaturou, že tedy uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání - srov. §41 odst. 2 o.s.ř.) je zřejmé, že podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází. Podstatou jejích námitek je nesouhlas s výsledky dokazování a s tím, jak odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) hodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl. Dovolatelka na rozdíl od skutkového zjištění soudů v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (zejména, že v provedeném řízení bylo přímo svědeckou výpovědí Ing. H. prokázáno, že „žalobkyně předmětný dopis předala v den doručení Ing. H., neboť ředitel družstva nebyl osobně přítomen“, že „Ing. H. byl pověřen zastupováním ředitele družstva v době jeho nepřítomnosti“, že „Ing. H. se seznámil s obsahem předmětného dopisu, nechal si ve svém sekretariátě vyhotovit jeho kopii a jeho obsah zhodnotil jako nesmyslný“ a že „Ing. H. s takto získanou listinou dále nijak nenakládal ani nijak neuvědomil účastníky operativní porady, včetně ředitele družstva, přestože se tato porada konala první pracovní den po doručení předmětného dopisu“, že „z těchto prokázaných skutečností“ vyplývá, že „míra zavinění žalobkyně je jimi značně snížena“ a že „splnila svoji základní povinnost, tj. předala kompetentní osobě předmětnou listinu a, byť byl originál listiny žalobkyni vrácen, byla tato kompetentní osoba informována o obsahu listiny a navíc měla k dispozici její kopii“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že „intenzita porušení pracovní kázně nedosahuje míry požadované zákonem a že jednání žalobkyně nelze kvalifikovat jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“). Tím, že dovolatelka na vlastních (odlišných) skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Protože soud každý procesní úkon účastníka (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.), nepředstavují námitky žalobkyně v tomto směru uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak uvedeno výše – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Vzhledem k tomu, že kritika rozsudku odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po právní stránce a že odvolací soud věc posoudil v souladu s hmotným právem a s ustálenou judikaturou soudů, nemá rozsudek odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam; dovolání proti němu tedy není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Žalobkyně podává dovolání - jak výslovně uvádí – „do všech výroků“ rozsudku odvolacího soudu, tedy také do výroku, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadenému výroku o nákladech odvolacího řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu (srov. §237 až §239 o.s.ř.). Přípustnost dovolání proti tomuto rozhodnutí podle ustanovení §237, §238 a §238a o.s.ř. není dána, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nevyplývá ani z ustanovení §239 o.s.ř., protože nejde o případy v něm uvedené. Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu – aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši ve výši 1.250,- Kč [srov. §7 písm. c), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 277/2006 Sb.), celkem ve výši 1.325,- Kč. Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalovanému nahradila; žalobkyně je povinna náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalovaného v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. prosince 2006
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu