ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.872.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 872/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce JUDr. F. K., proti žalované Městské části P., zastoupené advokátem, o neplatnost dohody o rozvázání pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 14 C 245/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2004, č.j. 55 Co 410/2004-37, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.577,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že rozvázání pracovního poměru žalované s žalobcem dohodou ze dne 19. 12. 2003 je neplatné. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že dohoda je neurčitá, neboť „v hlavičce je sice IČ žalované, ale dohodu uzavírá úřad“, nesrozumitelná, neboť jeho pracovní poměr byl uzavřen jako řádný a nikoliv jako vedlejší (jak se uvádí ve 3. odstavci dohody), a že je podepsaná „evidentně nesvobodně“, neboť podpis žalobce na dohodě „byl uspěchán, vynucen a na dokumentu zaznamenán v tísni za nápadně jednostranných podmínek z důvodu oprávněných obav“.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 8. 6. 2004, č.j. 14 C 245/2003-24, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 6.425,- Kč k rukám „právního zástupce“ žalované JUDr. J. S. Vycházeje z toho, že v dohodě ze dne 19. 12. 2003 byla žalovaná (Městská část P.) identifikována svým identifikačním číslem i sídlem a že ji podepsal tajemník Ing. L. L. jako osoba oprávněná za žalovanou jednat, dovodil, že dohodu nelze považovat za neplatnou pro nedostatek určitosti ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 písm. b) zák. práce; i když žalovaná nebyla označena přesně jménem či názvem, z celého obsahu právního úkonu, jeho výkladem ve smyslu ustanovení §240 odst. 3 zák. práce, lze mít za to, kdo byl účastníkem této smlouvy, a to i s ohledem na odkaz ohledně vzniku pracovněprávního vztahu žalobce na základě pracovní smlouvy ze dne 10. 4. 2000. Neplatnost pro nesrozumitelnost dohody nezpůsobuje podle soudu prvního stupně ani skutečnost, že v části, kde se mezi účastníky sjednává odstupné, byl pracovní poměr označen jako vedlejší. Jedná se pouze o písařskou chybu, neboť „je evidentní“, že pracovní poměr žalobce byl mezi účastníky jednoznačně vymezen pracovní smlouvou ze dne 10. 4. 2000, na kterou je v této dohodě přímo odkázáno. Případná neplatnost části dohody, týkající se sjednání odstupného, by navíc nemohla způsobit neplatnost celé dohody, neboť z povahy právního úkonu, jeho obsahu ani z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu. Žalobce dále neprokázal, že podpis na dohodě učinil nesvobodně, v tísni za nápadně jednostranných podmínek z důvodu oprávněných obav, a to přesto, že byl soudem vyzván, aby svá tvrzení v tomto směru doplnil. Nelze také přehlédnout, že žalobce sám si musel být vědom, a to zasláním interního sdělení starostovi žalované i všem dalším zaměstnancům žalované, že žalovaná na základě tohoto sdělení může uvažovat o ukončení pracovního poměru s žalobcem; k uvážení případného skončení pracovního poměru žalobce sám starostu žalované vyzval, a tedy již zasláním uvedeného interního sdělení musel být srozuměn s tím, že k jednání ohledně skončení pracovního poměru mezi žalovanou a ním může dojít. Přistoupil-li tedy k podpisu předmětné dohody o skončení pracovního poměru, ve které bylo dokonce sjednáno i odstupné, má soud prvního stupně zato, že žalobce tak zvolil pro něj v danou situaci nejvhodnější řešení případného skončení pracovního poměru. Žalobce je navíc osobou s právnickým vzděláním, u žalované byl v pracovním poměru v postavení právníka kanceláře starosty a i z toho je zřejmé, že se v nastalé situaci ohledně možných způsobů skončení jeho pracovního poměru u žalované vzhledem ke svému vzdělání mohl orientovat.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 12. 2004, č.j. 55 Co 410/2004-37, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 7.556,50 Kč k rukám advokáta. Stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že dohoda o skončení pracovního poměru mezi žalobcem a žalovanou ze dne 19. 12. 2003 nemůže být neplatná z důvodů „nesvobody“ žalobce při podpisu dohody, neboť žalobce neuvedl taková žalobní tvrzení (a ani důkazy), ze kterých by bylo možno dovodit závěr pro něj příznivý. Nesvobodu vůle nelze podle odvolacího soudu dovozovat ze samotného faktu, že některé ze zákonem předvídaných možností skončení pracovního poměru jsou pro žalobce příznivější než jiné. Mohl-li žalobce svobodně uvažovat o následcích, které jsou s jednotlivými způsoby skončení pracovního poměru spojeny, a zvolil z nich pro něj podle jeho úvahy v tom okamžiku nejvhodnější způsob, nemůže na jeho svobodném projevu vůle změnit nic ani fakt, že poté případné následky posoudil jinak a svůj učiněný úkon si rozmyslel. Nesvobodu vůle nelze spatřovat ani v tom, že tajemník žalované sdělil žalobci, že, nebude-li dohoda uzavřena, bude žalovaná postupovat vůči žalobci jinak (použije některý ze způsobů skončení pracovního poměru předpokládaných zákoníkem práce). Správné závěry podle odvolacího soudu vyvodil soud prvního stupně i v otázce označení žalované v dohodě mezi účastníky ze dne 19. 12. 2003. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že zaměstnavatelem žalobce je městská část a že byl jako pracovník zařazen do kanceláře starosty, jež je součástí úřadu. Nepřesnost označení zaměstnavatele nezpůsobuje neplatnost dohody, lze-li z obsahu úkonu dovodit, kteří účastníci úkon učinili. Není proto správný závěr žalobce uvedený v odvolání, že omyl v označení zaměstnavatele v záhlaví dohody způsobuje její neplatnost; z toho důvodu není ani podstatné, k jakému okamžiku se váže oprava tohoto záhlaví, kterou učinila žalovaná 13.1.2004. I když soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí blíže nevysvětlil, na základě jaké právní úvahy dospěl k závěru, že tajemník úřadu je oprávněn zastupovat žalovanou v pracovních vztazích, odvolací soud s tímto závěrem souhlasí. Podle ustanovení §103 a §81 odst. 5 písm. e) zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, tajemník úřadu městské části plní úkoly statutárního orgánu zaměstnavatele podle zvláštních předpisů vůči zaměstnancům městské části zařazeným do úřadu a podle §104 téhož zákona úřad městské části tvoří starosta, zástupce starosty, tajemník úřadu a zaměstnanci městské části zařazení do úřadu. Z toho vyplývá, že žalobce, jako pracovník kanceláře starosty, byl zaměstnancem městské části zařazeným do úřadu a že tajemník úřadu byl proto oprávněn vůči němu vykonávat v pracovněprávních vztazích pravomoci statutárního orgánu a tedy i podepsat dohodu o skončení pracovního poměru.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem, žalobce namítá, že soudy obou stupňů nesprávně vyložily ustanovení §8 odst. 2 zákoníku práce ve spojení s §17 odst. 1 a 3 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze. Byli-li totiž nejen v tomto sporu, ale zejména při vzniku pracovněprávního vztahu dne 10. 4. 2000, účastníci označeni v souladu s hmotným právem, tak „není ex lege možné, aby řádně označený zaměstnavatel navrhl změnu těch práv a povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují, např. rodinnému příslušníku žalobce“, nebo, aby „žalobce jakýkoliv pracovněprávní úkon ofertoval či akceptoval“ s kterýmkoliv jiným orgánem žalované uvedeným v ustanovení §4 odst. 1 zák. č. 131/2000 Sb. Rozvádí dále, že písemná dohoda ze dne 19. 12. 2003 není uzavřena žalovanou a že ani konkludentně k dohodě o skončení pracovního poměru mezi žalobcem a žalovanou nedošlo. Nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu o oprávnění tajemníka úřadu činit úkony za žalovanou. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu, případně i rozsudek soudu prvního stupně, byly zrušeny a aby věc byla soudu nalézacímu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné, případně jako zjevně bezdůvodné odmítnuto, neboť rozhodnutí soudů jsou správná věcně i po právní stránce.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm.a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Podstatou námitek dovolatele je především to, že dohoda o skončení pracovního poměru ze dne 19. 12. 2003 je neplatná proto, že je neurčitá v označení toho, kdo jako druhý účastník (oproti žalobci) tuto dohodu uzavřel. S dovolatelem lze souhlasit v tom, že zaměstnavatelé (v projednávané věci Městská část P.) vystupují v pracovněprávních vztazích svým jménem, i v tom, že jeho zaměstnavatelem nebyl Úřad Městské části P. Uvede-li však v písemném právním úkonu zaměstnavatel svůj název (jméno) nepřesně nebo neúplně, nelze z toho důvodně dovozovat, že by právní úkon učinil někdo jiný (od něj odlišná osoba). Opačný názor by měl za následek, že by právní úkon byl přičítán někomu, kdo jej neučinil; v případě, že by nepřesně nebo neúplně uvedený název (jméno) zaměstnavatele neodpovídal žádnému subjektu, znamenalo by to, že právní úkon vlastně nebyl – ačkoliv došlo k projevu vůle k právnímu úkonu směřující – učiněn. Ve skutečnosti jde pouze o vadu projevu vůle, která způsobuje, nelze-li ji odstranit pomocí výkladu (§240 odst. 3 zák. práce), neplatnost právního úkonu [§242 odst. 1 písm. b) zák. práce]; obdobně ohledně označování obchodních společností rozhodl Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 21 Cdo 315/2001, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 8, ročník 2002, pod pořadovým číslem 55.
V projednávané věci v dohodě o rozvázání pracovního poměru ze dne 19. 12. 2003 byl jako zaměstnavatel označen „Úřad Městské části P., P., B. 1073, IČ: ... zast. tajemníkem Ing. L. L.“. Vzhledem k tomu, že takovéto označení zaměstnavatele mohlo vzbuzovat pochybnosti o tom, o jaký subjekt se jedná, odvolací soud i soud prvního stupně tuto vadu projevu vůle odstranily výkladem podle ustanovení §240 odst. 3 zák. práce tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl uvedený úkon učiněn, odpovídá dobrým mravům. Vycházely přitom z toho, že žalovaná jako zaměstnavatel byla identifikována svým identifikačním číslem, sídlem, jež se nachází v Úřadu Městské části P., z toho, že ji podepsal tajemník Ing. L. L. jako osoba oprávněná za žalovanou jednat, že mezi účastníky nebylo sporu o tom, že zaměstnavatelem žalobce je Městská část P., a z toho, že žalobce byl pracovně zařazen do kanceláře starosty. Tento postup při odstraňování vady projevu vůle shledává Nejvyšší soud ČR zcela v souladu s právem.
Správný – oproti tvrzení dovolatele – je také závěr soudů o postavení tajemníka úřadu městské části, zejména co se týče jeho oprávnění jednat jménem městské části v pracovněprávních vztazích k zaměstnancům zařazeným v úřadu městské části.
Podle ustanovení §103 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, na postavení a jednání úřadu městské části na práva a povinnosti, tajemníka a zaměstnanců městské části zařazených do úřadu městské části se obdobně použijí ustanovení vztahující se na postavení a jednání Magistrátu, na práva a povinnosti ředitele Magistrátu a zaměstnanců hlavního města Prahy zařazených do Magistrátu, není-li stanoveno zákonem jinak. Na rozhodování úřadu městské části se obdobně použijí ustanovení vztahující se na rozhodování Magistrátu, není-li zákonem nebo Statutem stanoveno jinak.
Podle ustanovení §81 odst. 5 písm. e) zák. č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ředitel Magistrátu plní úkoly statutárního orgánu zaměstnavatele podle zvláštních právních předpisů vůči zaměstnancům hlavního města Prahy zařazeným do Magistrátu.
Z citovaných ustanovení především vyplývá, že tajemník úřadu městské části má stejné postavení jako má ředitel Magistrátu. Protože ředitel Magistrátu – mimo jiné – plní úkoly statutárního orgánu zaměstnavatele podle zvláštních předpisů vůči zaměstnancům hlavního města Prahy zařazeným do Magistrátu, znamená to, že tajemník úřadu městské části plní úkoly statutárního orgánu zaměstnavatele podle zvláštních právních předpisů vůči zaměstnancům městské části zařazeným do úřadu městské části. Uvedený závěr bez dalšího vyplývá z výslovného znění citovaných ustanovení zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze.
Je-li správný závěr odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) o tom, kdo byli účastníci dohody o skončení pracovního poměru ze dne 19. 12. 2003, není třeba se již zabývat námitkami dovolatele, jež polemizují s právními důsledky, jež by vyplývaly z eventuelního závěru o tom, že účastníkem dohody ze dne 19. 12. 2003 byla nikoliv žalovaná, ale Úřad Městské části P., a o tom, zda mohlo nebo nemohlo dojít ke konkludentnímu uzavření dohody o skončení pracovního poměru mezi žalobcem a žalovanou.
Protože odvolací soud posoudil otázku označení účastníka právního úkonu, jakož i výkladu projevu vůle, konformně s ustálenou judikaturou soudů a otázku postavení tajemníka úřadu městské části v souladu s hmotným právem, směřuje dovolání žalobce proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované náklady, které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění jeho práva, spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 1.250,- Kč [srov. §7 písm. c), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb.), tedy celkem 1.325,- Kč. Vzhledem k tomu, že advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení §137 odst. 3 o.s.ř. vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty (19%), kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu (srov. zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty), tedy částka (po zaokrouhlení) 252,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.12.2004, sp.zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalované nahradil; celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 1.577,- Kč je žalobce povinen ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. března 2006
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu