ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.949.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 949/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce J. R., zastoupeného advokátem, proti žalovanému R. a n. P., spol. s r.o., zastoupenému advokátkou, o 81.344,- Kč a o vzájemné žalobě žalovaného o 7.682,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 288/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2004, č.j. 64 Co 275/2004-306, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.715,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Žalobce se (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně a poté, co žalobu vzal zčásti zpět) domáhal, aby mu žalovaný zaplatil mzdu za dobu od 1. 6. do 21. 7. 1997 ve výši 4.768,- Kč s příslušenstvím, „náhradu škody (náhradu mzdy)“ za období od 22. 7. 1998 do 9. 9. 1998 ve výši 68.065,- Kč s příslušenství a „za žalobce Všeobecné zdravotní pojišťovně zdravotní pojištění“ za dobu od 22. 7. 1997 do 9. 9. 1998 ve výši 3.063,- Kč a „Pražské správě sociálního zabezpečení pojistné“ za dobu od 22. 7. 1997 do 9. 9. 1998 ve výši 5.448,- Kč. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaný mu i přes písemný příslib nevyplatil mzdu za dobu od 1. 6. do 21. 7. 1997 a mzdu mu nadále odmítá vyplatit, neboť se domnívá, že mu žalobce odcizil motorovou pilu Husqarna a elektrickou vrtačku Narex; žalobce odcizení těchto předmětů „rozhodně popírá“. Škoda ve výši 68.065,- Kč vznikla žalobci tím, že mu žalovaný odmítal vydat potvrzení o zaměstnání (toto potvrzení obdržel až po zahájení řízení dne 9. 9. 1998), čímž mu znemožnil nastoupit po rozvázání pracovního poměru účastníků jinam do zaměstnání; žalobce se i bez „zápočtového listu“ pokoušel nastoupit do zaměstnání „u podniku I.“ a u „podniku K.“, ale bez „zápočtového listu“ jej odmítli přijmout. Požadavek, aby žalovaný za něj zaplatil „zdravotní pojištění“ a pojistné „Pražské správě sociálního zabezpečení“, žalobce odůvodnil tím, že žalovaný je povinen uvedené pojištění za něj zaplatit po dobu, kdy mu odmítal vydat potvrzení o zaměstnání.
¨
Žalovaný uvedl, že má proti žalobci pohledávku z důvodu náhrady škody ve výši 7.682,- Kč, kterou mu žalobce způsobil odcizením motorové pily Husqarna, nevrácením elektrické vrtačky zn. Narex a bezdůvodným odmítnutím vydat klíče od vozidla Avia, v důsledku kterého žalovaný musel vynaložit cestovní náklady za cestu L.P., jež by mu jinak nevznikly. Z této pohledávky „započetl“ částku 4.096,- Kč na pohledávku žalobce na mzdě a zbývajících 3.586,- Kč požaduje zaplatit vzájemnou žalobou.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 6. 2. 2001, č.j. 19 C 288/97-114, zamítl žalobu na zaplacení částek 672,- Kč s 26% úrokem od 22.7.1997 do zaplacení, 68.065,- Kč s příslušenstvím, 3.063,- Kč a 5.448,- Kč, žalobci uložil, aby zaplatil žalovanému 3.586,- Kč s 26% úrokem z prodlení od 23. 11. 1998 do zaplacení, zastavil řízení v části, v níž se žalobce domáhal „vydání zápočtového listu“ a zaplacení částky 17.459,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 30.100,- Kč k rukám advokátky. Z provedených důkazů soud prvního stupně dovodil, že žalobci náleží mzda za měsíce červen a červenec 1997 ve výši 4.096,- Kč čistého (4.786,- Kč hrubého), avšak toto plnění žalobci nepřiznal s ohledem na „důvodně vznesenou námitku započtení“; žalobu o zaplacení zbytku požadované mzdy ve výši 672,- Kč s příslušenstvím zamítl. Nárok na zaplacení „pojistného za žalobce Všeobecné zdravotní pojišťovně a pojistného Pražské správě sociálního zabezpečení“ považoval za neopodstatněný, neboť „nebyl doložen žádným důkazem“; žalobce tedy neprokázal „vznik škody, porušení povinnosti žalovaného ani svůj dluh na pojistném u zdravotní pojišťovny a Pražské správy sociálního zabezpečení“. Náhrada škody požadovaná ve výši 68.065,- Kč žalobci nenáleží, neboť potvrzení o zaměstnání „není nezbytnou podmínkou pro uzavření pracovního poměru u nového zaměstnavatele“, žádosti žalobce o vydání potvrzení o zaměstnání nemohlo být vyhověno až do 28. 8. 1997, kdy se žalovanému vrátila doručenka potvrzující doručení okamžitého zrušení pracovního poměru se žalobcem, a žalobce ani neprokázal, že by u něj vznikla škoda proto, že „neměl zápočtový list, a proto s ním nebyl uzavřen nový pracovní poměr u společnosti I. a K.“. Žalobce podle zjištění soudu prvního stupně způsobil žalovanému škodu v celkové výši 7.682,- Kč, neboť převzal od žalovaného elektrickou vrtačku Narex a motorovou pilu Husqarna, které mu nevrátil, a způsobil porušením své právní povinnosti, že žalovaný musel vynaložit náklady, které by mu jinak nevznikly. Po započtení na nárok žalobce na mzdu uložil žalobci, aby žalované zaplatil 3.586,- Kč s příslušenstvím. K zastavení řízení přistoupil soud prvního stupně proto, že žalobce vzal svou žalobu zčásti zpět.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 9. 2001, č.j. 19 Co 383/2001-144, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby „co do částky 68.065,- Kč, co do částky 3.063,- Kč a co do částky 5.448,- Kč“ a v „zamítavém výroku co do částky 672,- Kč a ve vyhovujícím výroku co do částky 3.586,- Kč“ a ve výroku o náhradě nákladů řízení jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud dovodil, že při zamítnutí žaloby „co do částky 68.065,- Kč, co do částky 3.063,- Kč a co do částky 5.448,- Kč“ byl „dostatečně zjištěn skutkový stav věci“ a že soud prvního stupně dospěl ke správnému právnímu závěru. Ve vztahu k nároku na náhradu škody, která měla být žalobci způsobena v důsledku nevydání potvrzení o zaměstnání, odvolací soud dodal, že je správný rovněž závěr soudu prvního stupně o tom, že žalobce neprokázal vznik „tvrzené škody“, a navíc podle ustanovení §60 zákoníku práce (ve znění před „novelou provedenou zákonem č. 155/2000 Sb.“) bylo možné vydat potvrzení o zaměstnání jinému zaměstnavateli na jeho žádost, která však „v daném případě nebyla nikdy žalovanému adresována“. Ve vztahu k nároku žalobce na mzdu a nároku žalovaného na náhradu škody odvolací soud vytknul soudu prvního stupně, že na ně provedl započtení, ačkoliv v pracovněprávních vztazích není důvodem k zániku práv a povinností, a že mzdu žalobce uvažoval v „čisté výši“, ačkoliv se jí žalobce domáhá v souladu se zákonem v „hrubé výši“.
Obvodní soud pro Prahu 6 poté rozsudkem ze dne 10. 1. 2002, č.j. 19 C 288/97-174, ve znění usnesení ze dne 20. 5. 2002, č.j. 19 C 288/97-181, žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci 4.096,- Kč s 26% úrokem od 16. 10. 1997 do zaplacení, žalobci uložil, aby zaplatil žalovanému 7.682,- Kč s 26% úrokem od 23. 11. 1998 do zaplacení, zastavil řízení v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení 672,- Kč s 26% úrokem od 22. 7. 1997 do zaplacení, v níž se žalobce domáhal zaplacení úroků ve výši 26% z částky 4.096,- za dobu od 22. 7. do 15. 10. 1997, a v části, v níž se žalovaný domáhal zaplacení úroků ve výši 26% z částky za dobu od 5. 10. 1997 do 22. 11. 1998, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 42.910,- Kč k rukám advokátky a že žalovaný je povinen zaplatit „čs. státu“ soudní poplatek ve výši 500,- Kč „na účet Obvodního soudu pro Prahu 6“.
K dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 20. 3. 2003, č.j. 21 Cdo 1491/2002-197, dovolání žalobce proti výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby co do částky 3.063,- Kč a co do částky 5.448,- Kč, odmítl, ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby co do částky 68.065,- Kč, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. února 2001, č.j. 19 C 288/97-114, ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 68.065,- Kč s příslušenstvím, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10. ledna 2002, č.j. 19 C 288/97-174, ve znění usnesení ze dne 20. května 2002, č.j. 19 C 288/97-181, ve výroku o náhradě nákladů řízení, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení. Ve vztahu k nárokům na zaplacení částek 3.063,- Kč a 5.448,- Kč žalobce neuvedl v dovolání žádné údaje, kterými by zpochybnil závěry odvolacího soudu o jejich neopodstatněnosti, proto – aniž by se mohl věcí dále zabývat – dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl. Při posuzování žalobcova požadavku na náhradu škody, která mu měla (podle jeho tvrzení) vzniknout v důsledku toho, že mu žalovaný nevydal potvrzení o zaměstnání, dospěl k závěru, že zaměstnanci, kterému jeho dosavadní zaměstnavatel nevydal v rozporu s ustanovením §60 odst. 2 zák. práce potvrzení o jeho zaměstnání, a jehož zaměstnanci jednající jménem zaměstnavatele tedy v tomto směru porušili právní povinnosti v rámci plnění úkolů zaměstnavatele, nelze odmítat nahradit škodu tím vzniklou jen proto, že předložení potvrzení o zaměstnání není „nezbytnou podmínkou“ pro uzavření pracovního poměru u nového zaměstnavatele nebo že nový zaměstnavatel měl možnost sám požádat dosavadního zaměstnavatele o vydání potvrzení o zaměstnání fyzické osoby, kterou hodlá přijmout do pracovního poměru. Za škodu, která byla zaměstnanci způsobena tím, že s ním jiný zaměstnavatel odmítl bez předložení potvrzení o zaměstnání uzavřít pracovní smlouvu, zaměstnavatel odpovídá podle ustanovení §187 odst. 2 zák. práce. Souhlasil se závěry soudů, že žalobce v řízení neprokázal vznik škody a příčinnou souvislost mezi vznikem škody a porušením právní povinnosti. Skutečnosti, že „ke škodě došlo proto, že žalobce neměl k dispozici zápočtový list, a proto s ním nebyl uzavřen nový pracovní poměr u společnosti I. a K.“, totiž zůstaly pouze v rovině jeho tvrzení, bez jakéhokoliv důkazního návrhu. Vytknul však soudu prvního stupně, že žalobci neposkytl potřebná poučení o jeho povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní ve smyslu ustanovení §118a odst. 1 písm. 3 o.s.ř. a že odvolací soud způsobem vyplývajícím z ustanovení §221 o.s.ř. nezjednal v tomto směru nápravu.
Obvodní soud pro Prahu 6 – poté, co připustil změnu žaloby spočívající v jejím částečném zpětvzetí – rozsudkem ze dne 24. 11. 2003, č.j. 19 C 288/97-268, ve znění usnesení ze dne 16. 4. 2004, č.j. 19 C 288/97-296, řízení ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobci 1.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 19% z této částky od 16. 10. 1997 do zaplacení a dále s úrokem z prodlení ve výši 6% z částky 24.867,- Kč od 22. 10. 1998 do zaplacení zastavil, žalobu na zaplacení částky 67.065,- Kč s úrokem z prodlení 26% z částky 13.031,- Kč od 16. 10. 1997 do zaplacení, 26% z částky 29.167,- Kč od 15. 4. 1998 do zaplacení a 20% z částky 24.867,- Kč od 22. 10. 1998 do zaplacení zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 84.550,- Kč k rukám „jeho právní zástupkyně“. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný nevydal a odmítal vydat žalobci potvrzení o zaměstnání a tím mu znemožňoval pracovní uplatnění u jiného zaměstnavatele a že by v důsledku tohoto porušování právních povinností žalobci vznikala škoda po dobu trvání tohoto protiprávního stavu, tj. od 29. 7. 1997 do 9. 9. 1998. Dovodil naopak, že žalovaný splnil povinnost vyplývající mu z ustanovení §60 odst. 2 zák. práce, neboť ihned poté, co se dne 27. 8. 1997 dozvěděl o datu skončení pracovního poměru žalobce, vystavil dne 28. 8. 1997 potvrzení o zaměstnání a dopisem ze dne 29. 8. 1997 žalobce vyzval k jeho vyzvednutí. Vzhledem k bezvýslednosti této výzvy mu pak následně 2. 10. 1997 poštou zaslal originál vyhotovení potvrzení o zaměstnání, které s ohledem na ustanovení §266a zák. práce nebyl povinen doručovat žalobci do vlastních rukou. Žalovaný doručením výzvy ze dne 29. 8. 1997 a následně zasláním zápočtového listu dopisem ze dne 2. 10. 1997 řádně splnil svou povinnost vyplývající z ustanovení §60 odst. 2 zák. práce. Nebylo tedy prokázáno, že by některý ze zaměstnanců žalovaného porušil právní povinnosti v rámci plnění úkolů zaměstnavatele. Nebyla prokázána ani příčinná souvislost mezi žalobcem tvrzeným porušením právních povinností a vznikem škody žalobce v podobě ušlého výdělku u nového zaměstnavatele, neboť žalobce nebyl vzat do evidence uchazečů o zaměstnání a neobdržel hmotnou podporu v nezaměstnanosti proto, že o tuto registraci neprojevil zájem, a navíc se žalobci nepodařilo prokázat jeho tvrzení o tom, že v důsledku nevydání potvrzení o zaměstnání s ním nebyl uzavřen v rozhodném období pracovněprávní vztah.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 11. 2004, č.j. 64 Co 275/2004- 306, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil jen tak, že jejich výše činí 81.116,40 Kč, jinak jej i v tomto výroku potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 16.135,- Kč k rukám advokátky. Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný svoji povinnost vydat žalobci potvrzení o zaměstnání ve smyslu ustanovení §60 odst. 2 zák. práce splnil až odesláním dopisu ze dne 2. 10. 1997; tato skutečnost vyplynula z dokazování provedeného autentickými záznamy o odeslané poště a obsahem dopisu žalovaného ze dne 2. 10. 1997. Tvrzení žalovaného v tomto směru považoval za věrohodná, když nezpochybňoval ani dopisy zasílané žalobcem, vyjma jeho dopisu odeslaného podle podacího lístku 17. 9. 1997, který zřejmě ani nemohl být žalovanému doručen pro chybně vyplněnou adresu jeho sídla, a je zřejmé, že evidenci odesílaných písemností vedl řádně. Okolnost, že zápočtový list byl žalobci zaslán bez doručenky, nepovažoval za právně významnou z hlediska prokázání tvrzení žalobce, že mu tento doklad zaslán nebyl, když jinak ostatní okolnosti nasvědčují opaku. Za období rozhodné z hlediska splnění povinnosti žalovaného vydat zaměstnanci potvrzení o zaměstnání považoval dobu od 12. 8. 1997, kdy se žalovaný dozvěděl z vrácené doručenky, kdy skončil žalobcův pracovní poměr, do jeho odeslání dne 2. 10. 1997, jak to vyplývá z knihy vypravených zásilek žalovaného; v této době se žalovaný podle odvolacího soudu dopustil porušení právní povinnosti stanovené v §60 odst. 2 zák. práce. Žalobce však v řízení neprokázal, že se v tomto období o zaměstnání u jiného zaměstnavatele ucházel, že nebyl přijat do nového pracovního poměru proto, že neměl potvrzení o předchozím zaměstnání, a že mu v důsledku toho ušel výdělek u jiného zaměstnavatele, ačkoliv byl o povinnosti svá tvrzení v tomto směru doložit poučen soudem prvního stupně v souladu s ustanovením §118a odst. 3 o.s.ř. Odvolací soud souhlasil i s hodnocením potvrzení společnosti S. C. a.s. jako důkazu, který uvedená tvrzení neprokazuje, i s hodnocením potvrzení společnosti K. B. a.s., včetně výpovědi svědkyně M. M., jako nevěrohodných, nehledě na to, že se k rozhodnému období nevztahují; tvrzení žalobce, že žádal Úřad práce P. o zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání a byl odmítnut, neboť neměl zápočtový list, bylo vyvráceno potvrzením Úřadu práce m. P. ze dne 1. 10. 2003, podle kterého nedostatek zápočtového listu nemůže být důvodem pro nezařazení do evidence uchazečů o zaměstnání.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jehož přípustnost dovozuje „s ohledem na ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. analogicky, když v této věci již byly rozsudkem Nejvyššího soudu zrušeny některé výroky odvolacího soudu, jimiž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně“, a z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť „dovolací soud by měl zaujmout stanovisko k otázce, zda tvrzení o odeslání dopisu obyčejnou poštou (tedy bez dokladu o doručení – při existenci zápisu v interní knize pošty) lze považovat při sporném řízení před soudem za důkaz“, žalobce namítá, že podle jeho přesvědčení by bylo nelogické, aby dne 15. 10. 1997 podával soudu žalobu o uložení povinnosti vydat potvrzení o zaměstnání, kdyby dopis obdržel, a už vůbec by přípisem ze dne 21. 8. 1998 nenavrhoval soudu, aby při jednání nařízeném na den 10. 9. 1998 vynesl alespoň částečný rozsudek, kterým by žalovanému uložil povinnost vystavit a vydat žalobci potvrzení o zaměstnání. K otázce vzniku škody a příčinné souvislosti uvádí, že je „notoricky známo“, že žádný zaměstnavatel nepřijme do řádného pracovního poměru uchazeče, který neprokáže ukončení předchozího pracovního poměru (nejde-li o čerstvého absolventa školy či učiliště). Dokazování úmyslu nastoupit do práce tedy v daném případě považuje za nadbytečné a navíc tento svůj úmysl prokázal jak potvrzeními společností K. a S., tak také návrhem na vydání částečného rozsudku, a tím, že byl i na pracovním úřadě, kde mu však řekli, že nárok na podporu v nezaměstnanosti bez předložení zápočtového listu nemá, a proto od zápisu do evidence uchazečů upustil. Navrhl, aby dovolací soud „rozhodnutí soudů I. i II. stupně“ zrušil v rozsahu zamítavého výroku o věci samé co do částky 67.065,- Kč s příslušenstvím a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby pro případ, že dovolací soud shledá dovolání přípustným, bylo dovolání zamítnuto, neboť rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že dovoláním napadeným výrokem (o zamítnutí žaloby ohledně částky 67.065,- Kč s příslušenstvím) bylo soudem prvního stupně rozhodnuto vždy stejně (žaloba byla v tomto směru vždy zamítnuta), a navíc původní rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo zrušeno odvolacím soudem, ale soudem dovolacím, přičemž předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je skutečnost, že soud prvního stupně musí být vázán zrušovacím rozsudkem odvolacího soudu, nikoliv soudu dovolacího. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst.2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Žalobce - jak vyplývá z obsahu dovolání – právní posouzení věci odvolacím soudem nezpochybňuje. I když uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází. Podstatou všech jeho námitek je nesouhlas s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy (záznamy o odeslané poště a obsah dopisu žalovaného), skutková zjištění soudu považuje za chybná a na základě vlastního hodnocení důkazů dovozuje, že žalovaný svoji povinnost stanovenou v ustanovení §60 odst. 2 zák. práce odesláním dopisu ze dne 2. 10. 1997 nesplnil a že, „kdyby mělo být pravdou, že dopis obdržel, bylo by nelogické, aby dne 15. 10. 1997 podával soudu žalobu o uložení povinnosti vydat potvrzení o zaměstnání, a už vůbec by přípisem ze dne 21. 8. 1998 nenavrhoval soudu, aby při jednání nařízeném na den 10. 9. 1998 vynesl alespoň částečný rozsudek, kterým by žalovanému uložil povinnost vystavit a vydat žalobci potvrzení o zaměstnání“. Tím, že dovolatel na vlastních (odlišných) skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující; to ostatně ve vztahu k obdobným tvrzením žalobce uvedl dovolací soud již ve svém rozsudku ze dne 20. 3. 2003, č.j. 21 Cdo 1491/2002-197. Protože soud každý procesní úkon (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.), nepředstavují uvedené námitky žalovaného uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Stejný závěr platí i ohledně tvrzení dovolatele, že je „notoricky známo“, že žádný zaměstnavatel nepřijme do řádného pracovního poměru uchazeče, který neprokáže ukončení předchozího pracovního poměru, a o jeho námitce, že „existence živnostenského listu je pouze předpokladem pro to, aby jej některý zaměstnavatel přijal do práce, nikoliv zárukou, že práci sežene“; uvedené námitky rovněž směřují pouze do skutkových závěrů, z nichž odvolací soud v dovoláním napadeném rozhodnutí vycházel.
Protože dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 3.640,- Kč [srov. §3 odst. 1 bod 5, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb.), celkem ve výši 3.715,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalovanému nahradil; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. je žalobce povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalovaného v tomto řízení zastupovala.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. března 2006
JUDr. Mojmír Putna,v.r.
předseda senátu