ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.139.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 139/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně J. B., zastoupené advokátem, proti žalovanému A. B., zastoupenému advokátkou, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 9 C 1705/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. června 2005, č. j. 24 Co 208/2005, 24 Co 209/2005-170, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 075,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Z. D.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha – západ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. ledna 2005, č. j. 9 C 1705/2002-117, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 23. března 2005, č. j. 9 C 1705/2002-130, pod bodem I. výroku určil, že pozemky st. parc. 220 – zastavěná plocha a nádvoří a parc. č. 5/7 – ostatní plocha, zapsané u Katastrálního úřadu pro S. kraj, katastrální pracoviště P., na LV č. 366 pro obec Z. – H. a kat. území Z. u P., jsou ve společném jmění účastníků. Pod bodem II. zamítl žalobu o určení, že ve společném jmění účastníků je dům č. p. 145 – objekt bydlení, zapsaný tamtéž. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně mimo jiné zjistil, že manželství účastníků, uzavřené 1. 6. 1990, zaniklo rozvodem 25. 2. 2004. Se stavbou předmětného rodinného domu č. p. 145 se započalo v roce 1989. Stavební povolení ke stavbě tohoto domu bylo vydáno 26. 7. 1990 a rozhodnutí o povolení užívání domu k trvalému bydlení ke 4. 11. 1997. Na podkladě výpovědí žalovaného, jeho otce, vedoucí stavebního úřadu a listinných důkazů, z nichž vyplynulo, že v roce 1989 a 1990 byly žalovanému poskytnuty půjčky ve výši několika set tisíc korun a že žalovaný vybíral i vyšší peněžité částky z vkladní knížky, kdy nebylo prokázáno, že by tyto finanční prostředky byly použity k jinému účelu, než ke stavbě domu, soud učinil skutkový závěr, že před uzavřením manželství účastníků byla provedena hrubá stavba domu. Podle názoru soudu prvního stupně se předmětný dům nestal součástí společného jmění účastníků. Uvedl, že pro posouzení otázky, zda předmětný dům spadá do společného jmění účastníků, bylo zjištění, kdy se stavba domu stala věcí v právním smyslu a samostatným předmětem právních vztahů, k čemuž dochází je-li „jednoznačně a nezaměnitelně patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží“. U žalobkyně shledal naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. června 2005, č. j. 24 Co 208/2005, 24 Co 209/2005-170, k odvolání žalobkyně změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadené části tak, že určil, „že budova č. p. 145 – objekt bydlení, postavená na pozemcích parc. č. st. 220 a parc. č. st. 221, zapsaná na LV č. 366 pro obec Z. – H., k. ú. Z. u P., v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro S. kraj, katastrální pracoviště P., je ve společném jmění manželů žalobkyně a žalovaného“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud doplnil dokazování výslechy svědkyň JUDr. J. D., Ing. K. S. a M. K., fotokopiemi dlužních úpisů z 9. 3. 1990 a 11. 4. 1989, rozvodovým rozsudkem účastníků, účastnickou výpovědí žalovaného v rozvodovém řízení, listinnými důkazy založenými ve složkách „Rodinný dům – doklady“ a „Dílny – truhlárna“ a znaleckým posudkem P. M. ze 7. 7. 2002. Po zhodnocení těchto důkazů, jimiž podle názoru odvolacího soudu nebyla prokázána pravdivost změněného tvrzení žalovaného o tom, že stavba domu byla s prvky dlouhodobé životnosti realizována ještě před uzavřením manželství se žalobkyní (na samém počátku řízení žalovaný souhlasil s tvrzením žalobkyně, že předmětný dům byl postaven s prvky dlouhodobé životnosti až po uzavření manželství), učinil skutkový závěr na podkladě původních shodných účastnických tvrzení účastníků, „že rodinný dům č. p. 145 byl postaven s provedením prvků dlouhodobé životnosti za trvání manželství účastníků“. Nejde tedy o situaci, kdy by za trvání manželství byla dokončována existující věc, která by do jejich nyní společného jmění nepatřila. Podle názoru odvolacího soudu pokud účastníci realizovali stavbu domu jako manželé, šlo o nemovitost dříve v jejich bezpodílovém spoluvlastnictví, nyní jejich společném jmění. Pro rozhodnutí v této věci nebyla významná tvrzení žalovaného, že na stavbu domu použil své výlučné finanční prostředky. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, s tím, že záznamem spoluvlastnického práva žalobkyně k domu v katastru nemovitostí na podkladě nepravomocného soudního rozhodnutí nebylo beze zbytku dosaženo shody mezi stavem právním a stavem zapsaným v katastru nemovitostí ohledně spoluvlastnického práva žalobkyně k předmětnému domu.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodů, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ve vztahu k rozestavěnosti domu čp. 145 v době uzavření manželství účastníků ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Žalovaný je přesvědčen, že jeho výpověď ze 4. 3. 2002 neodpovídá jeho skutečnému projevu ani následně jím navrženým a provedeným důkazům. Namítá, že odvolací soud pro hodnocení důkazů nepoužil stejná kritéria. Zatímco u výpovědí svědků G. F. a K. K. poukázal na velmi nekonkrétní a neurčité údaje o stavu rozestavěnosti domu, uvěřil svědkyni JUDr. J. D., přestože ta neuvedla žádný konkrétní časový údaj o stupni rozestavěnosti domu. I když tato svědkyně uvedla, že technické věci týkající se stavby domu měl v té době na starosti pan B. st. jako místostarosta, odvolací soud jeho výpověď nehodnotil pro blízký vztah k žalovanému, takže nemohl zjistit skutečný stav věci. Odvolací soud opřel své rozhodnutí o výpověď svědkyně M. K., s níž žalovaný nespolupracoval tak, že by jí sděloval údaje o stavbě domu, a jejíž výpověď byla značně rozporuplná. Výpověď svědkyně Ing. K. S. odvolací soud označil za nepřesvědčivou, přitom tato svědkyně rozestavěnou stavbu viděla a nezpochybnitelným způsobem uvedla, že se tak stalo někdy na konci roku 1989 nebo na jaře 1990, a pamatuje si to proto, že takto zastřešená stavba před vydáním stavebního povolení byla ojedinělá. Z finančních prostředků získaných půjčkami od rodičů a výběrem z vkladní knížky žalovaného bylo reálné ke dni uzavření manželství účastníků postavit hrubou stavbu domu. Nelze jednoznačně odmítnout výpovědi osob, které žalovanému na stavbě pomáhaly pro jejich nekonkrétnost a neurčitost časových údajů o stavu rozestavěnosti domu, kdy jimi poskytnuté údaje byly určitější než „opatrnická“ výpověď JUDr. J. D. Za nesprávné žalovaný považuje rovněž odmítnutí výpovědí JUDr. R. H. a M. B., pro příbuzenský vztah se žalovaným. V důsledku nesprávných skutkových zjištění odvolací soud posoudil věc po právní stránce nesprávně. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání. Uvedla, že výpověď žalovaného ze 4. 3. 2002 je pravdivá a odpovídá skutečnému stavu. Zjištění z dlužních úpisů a vkladní knížky odvolací soud zcela neodmítl, ale považoval je za nadbytečná. Navíc žalovaný v té době začínal podnikat a není nijak doloženo, jak byly finanční prostředky použity. Podle názoru žalobkyně se odvolací soud s jednotlivými výpověďmi svědků vypořádal zcela správně.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) v rozsahu dovolatelem uplatněných dovolacích námitek a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Podle §241a odst. 3 OSŘ je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Nejvyšší soud v rozhodnutí publikovaném v Souboru pod C 8, svazek 1, dovodil, že „za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. c) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 OSŘ, protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až 135 OSŘ. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího“. Pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné v Souboru pod C 638, svazek 8). Znamená to, že hodnocení a tedy ani jeho výsledek (skutkové zjištění) z jiných než výše uvedených hledisek nelze dovoláním úspěšně napadat. Uvedené právní závěry jsou zcela použitelné pro posouzení dovolacího důvodu z hlediska §241a odst. 3 OSŘ.
Skutkové zjištění odvolacího soudu, že „rodinný dům č. p. 145 byl postaven s provedením prvků dlouhodobé životnosti za trvání manželství účastníků“, které učinil na podkladě výpovědí účastníků, jak je učinili v řízení před soudem prvního stupně při ústním jednání 4. 3. 2002, a důkazů, jimiž doplnil dokazování, má v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Nesprávné či vadné (omylné) hodnocení provedených důkazů nalézacím soudem ve smyslu §132 OSŘ není samo o sobě dovolacím důvodem, jedině lze-li takou nesprávnost zahrnout pod dovolací důvod podle §241a odst. 3 OSŘ tak, jak byl výše vymezen. V daném případě dovolací soud takto kvalifikovatelné pochybení v hodnocení provedeného dokazování odvolacím soudem neshledal. Odvolací soud přesvědčivě a logicky zhodnotil jím provedené důkazy a stejně tak vysvětlil, proč původní výpověď žalovaného při ústním jednání 4. 3. 2002 považoval za pravdivou (viz str. 8 rozsudku odvolacího soudu) a proč nečinil skutková zjištění z výpovědí dalších svědků slyšených v řízení před soudem prvního stupně. Pokud měl dovolatel za to, že protokolace jeho výpovědi při ústním jednání 4. 3. 2002 neodpovídala tomu, co skutečně vypověděl, mohl uplatnit námitku nesprávné protokolace (§40 odst. 3 OSŘ), což při tomto jednání neučinil. Protokol o jednání, který obsahuje zákonem stanovené náležitosti, je veřejnou listinou (§134 OSŘ), která potvrzuje, není-li dokázán opak, pravdivost toho, co je v ní uvedeno. Pokud dovolatel následně v průběhu řízení tvrdil, že hrubá stavba domu byla postavena před uzavřením manželství se žalobkyní, bylo na něm, aby svá tvrzení prokázal, což se mu, jak plyne ze skutkového zjištění odvolacího soudu, nepodařilo Z těchto všech důvodů nelze než uzavřít, že dovolací soud neshledal, že by skutková zjištění odvolacího soudu neměla oporu v provedeném dokazování.
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. že ze správných skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Při skutkovém závěru odvolacího soudu o tom, kdy předmětná stavba vznikla, je správné i jeho právní posouzení, neboť je v souladu právní se stávající judikaturou dovolacího soudu, zejména s právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ČR z 30. 11. 1992, sp. zn. 3 Cdo 111/92, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 44, ročník 1993. Dále lze odkázat na rozsudek téhož soudu z 5. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2534/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck Praha, pod C 1008, svazek 14, v němž Nejvyšší soud ČR zaujal právní názor, že „pro posouzení okamžiku vzniku stavby jako věci je rozhodný okamžik, v němž je stavba vybudována minimálně do takového stadia, od něhož počínaje všechny další stavební práce směřují již k dokončení takto druhově i individuálně určené věci. K tomu u nadzemních staveb dochází vytvořením stavu, kdy je již jednoznačně a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží“.
Vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b ) a §229 odst. 3 OSŘ, jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud nezjistil, ostatně ani dovolatel je nenamítal.
Z uvedených důvodů dovolací soud proto podle §243b odst. 2 OSŘ dovolání žalovaného zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaného bylo zamítnuto a žalobkyni vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ). Náklady vzniklé žalobkyni představují odměnu advokáta za její zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 5 000,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 11. října 2006
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu