ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.1516.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 1516/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila,CSc., ve věci žalobců: a) O. S., a b) M. S., zastoupených advokátkou, proti žalovaným: 1) H. S., a 2) M. S., zastoupeným advokátkou, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 11 C 459/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2004, č. j. 20 Co 79/2004-209, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalované jsou povinny zaplatit žalobcům společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1 290,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. J. H.
Odůvodnění:
Okresní soud v Benešově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. října 2003, č. j. 11 C 459/2002-167, pod bodem I. výroku uložil žalovaným, aby vyklidily a vyklizené předaly žalobcům kuchyň, jídelnu, 3 pokoje, WC, koupelnu a fotokomoru ve 3. podlaží a chodbu a půdu mezi 3. a 4. podlažím, vše v domě č. p. 32 na stavební parc. č. 830 v kat. území a obci T. n. S., zapsaným u Katastrálního úřadu v B. na LV č. 24 pro obec a kat. území T. n. S., a to do 15 dnů od zajištění náhradního bytu. Pod bodem II. zastavil řízení o vyklizení obývacího pokoje v domě č. p. 32 v T. n. S. a pod bodem III. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky domu č. p. 32 a pozemku parc. č. 830 v obci a kat. území T. n. S., a to každý z nich v rozsahu jedné ideální třetiny. Podílovou spoluvlastnicí zbývající jedné ideální třetiny je M. S., nar. 2. 3. 1987, dcera V. S., bratra žalobce a) a syna žalobkyně b). Žalobce a) a žalovaná 1) uzavřeli 14. 4. 1978 manželství, které k 31. 8. 2000 zaniklo rozvodem. Za trvání manželství žalobce a) a žalované 1) byla na označeném domě č. p. 32 provedena patrová přístavba nové jedné bytové jednotky, sestávající z kuchyně, 3 pokojů, pracovny, chodby, schodiště, balkonu, koupelny a WC. Přístavba má vlastní vchod a samostatné vytápění, elektrická instalace, rozvod vody a kanalizace byly napojeny na stávající rozvody v domě č. p. 32. Kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci 23. 11. 1987. Stavebníky byli již zemřelý O. S. st., žalobci a V. S. Po dokončení kolaudace na žádost žalobce a) bylo přístavbě přiděleno č. p. 19 „z důvodu rozlišení uživatelů bytových jednotek“. Žalované užívají v domě č. p. 32 kuchyň, jídelnu, 3 pokoje, koupelnu, WC a fotokomoru ve 3. podlaží a chodbu a půdu mezi 3. a 4. podlažím. Žalobce a) spolu se svojí manželkou a dítětem užívají v tomtéž domě a v téže bytové jednotce kuchyň, jídelnu, koupenu, WC a obývací pokoj, chodbu a půdu mezi 3. a 4. podlažím. Žalovaná 1) se nestala spoluvlastnicí domu č. p. 32, neboť samotná skutečnost, že bytové jednotce zřízené v tomto domě přístavbou bylo přiděleno Městským úřadem v T. n. S. č. p. 19, nemůže založit spoluvlastnické právo žalované 1) k této nemovitosti. Žalovaná 1) se do domu nastěhovala po uzavření manželství s žalobcem a), žalovaná b) v domě bydlela jako dcera žalobce a) a žalované 1). Právo žalované 1) bydlet v domě, odvozené od práva spoluvlastníka, zaniklo právní mocí rozsudku o rozvodu jejího manželství se žalobcem a). Po rozvodu manželství žalované bydlely v předmětném domě se souhlasem jeho spoluvlastníků, kteří definitivně svůj nesouhlas s jejich dalším bydlením v domě projevili podáním žaloby v této věci. Protože žalované užívají část nemovitosti bez právního důvodu, uložil jim, aby vyklidily blíže určené prostory v domě. S ohledem na §3 odst. 1 ObčZ omezil právo spoluvlastníků tak, že vyklizení vázal na zajištění odpovídajícího přiměřeného bytu.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 14. dubna 2004, č. j. 20 Co 79/2004-209, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích pod body I. a III. potvrdil s tím, že prostory uvedené ve výroku I. se nacházejí v části nemovitosti č. p. 32, nyní označené č. p. 19. Odvolací soud se ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně. Uvedl, že soud prvního stupně byl oprávněn předběžně řešit otázku vlastnictví k přístavbě domu č. p. 32 bez ohledu na to, že mezi žalobcem a) a žalovanou 1) je vedeno řízení o vypořádání společného jmění manželů, v němž žalovaná 1) přístavbu domu č. p. 32 zahrnula jako samostatnou věc do jejich společného jmění, takže soud v tomto řízení musí otázku vlastnictví přístavby řešit jako předběžnou, a to proto, že vyřešení této předběžné otázky v řízení o vypořádání společného jmění manželů by zavazovalo toliko účastníky tohoto řízením, zatímco v daném sporu je okruh účastníků jiný. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu ČR (rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 29, ročník 1989, a rozhodnutí ve věci sp. zn. 20 Cdo 931/99) s ohledem na zjištění, že přístavba je s původním domem propojena nejen rozvody elektrické energie, vody a kanalizací, ale část přístavby byla zbudována na původním domě v jeho půdních prostorách, soud prvního stupně podle názoru odvolacího soudu dospěl ke správnému závěru, že dům č. p. 32 s přístavbou je jedinou nemovitostí. Požadavek žalobců na vyklizení žalovaných je v souladu s §126 odst. 1 ObčZ. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který otázku zajištění náhradního bytu posuzoval z hlediska §3 odst. 1 ObčZ, bylo podle odvolacího soudu namístě otázku bytové náhrady posuzovat podle §712 ObčZ.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podaly žalované dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítají, že stavba č. p. 19 je dosud v nevypořádaném společném jmění manželů – žalobce a) a žalované 1). Žalovaná 1) proto předmětné prostory užívá na základě svého spoluvlastnického práva a žalovaná 2) pak se souhlasem žalované 1). Vytýkají soudu, že nebylo vyhověno jejich návrhu na přerušení tohoto řízení do doby, než v řízení o vypořádání společného jmění žalobce a) a žalované 1), vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 11 C 681/2002, bude rozhodnuto o tom, komu vyklizovaná nemovitost vlastnicky vůbec náleží, a že si ji jako otázku předběžnou soudy posoudily samy. V rámci řešení této předběžné otázky byl zamítnut návrh žalovaných na výslech všech svědků a nebylo přihlédnuto ke skutečnostem a právním stanoviskům, tvrzeným žalovanou 1) v řízení o vypořádání společného jmění manželů, která jsou pro posouzení, zda vyklizovaná nemovitost patří do společného jmění žalobce a) a žalované 1) či nikoli, více než relevantní. Stejně tak nebylo vyhověno návrhu, aby byl vyžádán znalecký posudek o tom, zda byla vytvořena nová stavba či nikoli. Skutečný stav je ten, že za původním domem č. p. 32 byl fakticky postaven další dům. V přízemí domu se nachází byt o velikosti 3 + 1, který má zvláštní vchod zezadu nově postaveného objektu. V prvním poschodí domu je byt o velikosti 4 + 1. Dva pokoje tohoto bytu se nacházejí nad původním domem č. p. 32 na místě původního podkrovního prostoru domu č. p. 32. Vchod do bytu v prvním poschodí je samostatným vchodem z boční strany objektu. Přidělení nového čísla popisného přístavbě svědčí o tom, že vznikla samostatná stavba, nový předmět vlastnického práva. Podle názoru žalobkyň je zcela irelevantní vyjádření stavebního úřadu, že při přidělení čísla popisného 19 došlo k pochybení. Nesouhlasí se závěrem soudů, že oddělením části označené č. p. 19 by se dům č. p. 32 znehodnotil, neboť dům č. p. 32 by „neztratil nic na své funkčnosti jednotky určené k bydlení“. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam proto, že judikaturou dosud není řešena otázka „co přesně je přístavba“ a „samostatná stavba“. Navrhly, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání vyjádřili tak, že dovolání není přípustné. Dovoláním napadené rozhodnutí považují za správné. Poukázali na to, že spisem stavebního úřadu bylo prokázáno, že přístavbou sice vznikla v prvním poschodí bytová jednotka, ta však zahrnuje část původního domu. Přístavbou došlo i k rozšíření původního domu v přízemí. Chybné přidělení čísla popisného nezakládá existenci nové stavby a vlastnictví.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Je-li dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ může se dovolací soud s ohledem na ustanovení §241a odst. 3 OSŘ zabývat pouze řešení právních a nikoli skutkových otázek. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci samé neprovádí a dovolací soud je tak vázán skutkovými zjištěními nalézacích soudů (§241a odst.4, §243a odst. 2 OSŘ).
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť není v rozporu s hmotným právem a je v souladu se stávající judikaturou nejen obecných soudů. Lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ČSR z 31. 10. 1984, sp. zn. 2 Cz 40/84, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 29, ročník 1989, podle kterého, „jde-li o přestavbu původní stavby a nebylo-li mezi jejím vlastníkem a stavebníkem (společnými stavebníky) dohodnuto něco jiného, je třeba při posuzování vlastnického vztahu k takové nemovitosti zpravidla vycházet z toho, že to, co přirostlo k původní neoprávněné stavbě náleží vlastníku této původní stavby. V důsledku zhodnocení původní stavby provedenou přestavbou lze tu však vůči vlastníku původní stavby uplatňovat nárok na vydání takto získaného neoprávněného majetkového prospěchu.“ Otázka přístavby a propojení staveb byla již řešena v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze 17. 5. 1994, sp. zn. 3 Cdo 199/93, uveřejněném v Bulletinu Vrchního soudu v Praze pod č. 29, ročník 1994, v němž soud dovodil, že „přístavba se obvykle stává součástí (původní) stavby a nemění tak nic na již vytvořených vlastnických vztazích k věci. Jestliže však je na „přístavbu“ usuzováno pouze z hlediska funkčního propojení dvou staveb (například spojovací chodbou a podobně), nelze obvykle uvažovat v kategoriích věc a jejich součást. V takovém případě může jít o dvě (relativně) samostatné věci – byť – porovnáním jejich účelu a významu soudě – může jedna z nich mít povahu příslušenství stavby druhé“. Ke vlivu stavebních úprav na charakter stavby jako věci zaujal Nejvyšší soud ČR právní názor v rozsudku z 28. 2. 2001, sp. zn. 20 Cdo 931/99, který byl publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 280, svazek 3, kde uvedl, že „jestliže nově dostavěné části, funkčně a provozně technicky propojené s původní stavbou, která jako věc nezanikla, jsou její součástí ve smyslu §120 ObčZ, nepředstavují samostatný předmět občanskoprávních vztahů a neupírají identitu původní stavbě, včetně způsobilosti být předmětem restitučních vztahů podle zákonů č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb.“
V dané věci nejde ani o řešení takové otázky zásadního právního významu, jejíž řešení by činilo rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, neboť posuzování, zda v jedinečném stavebním uspořádání obytného domu po přístavbě jde stále o jednu stavbu nebo již o stavby dvě, nemůže být něčím, co by mohlo být užito pro jiné odlišně uspořádané stavby a mít tak zobecňující význam.
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalovaných jako nepřípustné odmítl. Pokud žalované v dovolání namítaly procesní pochybení nalézacích soudů, tedy vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, mohl by se dovolací soud těmito námitkami zabývat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 OSŘ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaných bylo odmítnuto a žalobcům vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ). Náklady vzniklé žalobcům představují odměnu advokátky za jejich zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle §7 písm. d), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §17 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 1 140,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 150,- Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalované dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, mohou žalobci podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 13. března 2006
JUDr. František Balák,v.r.
předseda senátu