ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.931.99.1
sp. zn. 20 Cdo 931/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Mikuška v právní věci žalobkyně České obce sokolské, zastoupené advokátem, proti žalovaným 1/ Tělovýchovné jednotě S. K., zastoupené advokátem, a 2/ Českému svazu tělesné výchovy, o navrácení majetkových práv, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 8 C 218/92, o dovolání první žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 25.6.1998, č.j. 40 Co 665/97 - 144, takto:
I. Dovolání proti výroku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že první žalované uložil povinnost uzavřít se žalobkyní dohodu o navrácení majetkových práv k sokolovně č.p. 205 na parcele č. 225 v katastrálním území a obci K., se zamítá.
II. Jinak se dovolání odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud - po obsahové stránce - potvrdil v odvoláním vymezeném rozsahu výrok rozsudku, jímž soud prvního stupně žalobě vycházející ze zákonů č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb. proti první žalované vyhověl (uložil jí povinnost uzavřít se žalobkyní dohodu o navrácení majetkových práv k označeným nemovitostem), a tutéž žalobu proti žalovanému druhému zamítl, zatímco zamítavý výrok ohledně sokolovny č.p. 205 odvolací soud změnil, a uložil první žalované povinnost uzavřít dohodu o navrácení majetkových práv i ve vztahu k ní. Se soudem prvního stupně se ztotožnil potud, že žalobkyni svědčí podmínky, které uvedené zákony uplatněnému nároku stanovily (především je oprávněnou osobou), a první žalovaná je i osobou povinnou; její pasivní legitimace je důsledkem zásad vyjádřených v usnesení mimořádného sjezdu ČSTV ze dne 25.3.1990, přičemž majetek, o jehož navrácení jde, byl v její prospěch zapsán u "příslušného orgánu a měla k němu právo hospodaření". Tím je právním nástupcem organizace podle §2 zákona č. 68/1956 Sb. a tomuto závěru nepřekáží ani okolnost registrace coby občanského sdružení až dne 23.1.1991 (tedy po 30.6.1990). Na rozdíl od soudu prvního stupně, vycházeje ze zjištění, že pozdější stavební činností byly k původnímu objektu sokolovny přistavěny další části, zdroji vody, elektřiny, vytápěním a kanalizací na něj funkčně napojené, však odvolací soud dovodil, že stavebními úpravami, jež byly po 31.3.1948 provedeny, nedošlo k zániku sokolovny jakožto věci ve smyslu práva, a "přístavby", jež tyto úpravy představují, je nutno považovat za její součásti, a proto nic nebrání navrácení majetkových práv i k této nemovitosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala první žalovaná (zastoupena advokátem) včasné dovolání, jímž napadla "výroky, jimiž se žalobě ČOS vyhovuje", a namítla v něm, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolacímu soudu především vytkla chybné posouzení otázky "totožnosti stavby sokolovny čp. 205", neboť ta byla v mezidobí zásadně "přebudována", když výstavbou nové části "došlo k nárůstu prvků dlouhodobé životnosti až o 361, 64 %". Proto - podle názoru dovolatelky - je správný závěr soudu prvního stupně, že předmětem dohody o navrácení majetkových práv sokolovna být nemůže, jelikož rozsáhlými změnami půdorysných rozměrů byla zřízena nová stavba na pozemku a místě stavby původní ("dnešní sokolovna není totožná se stavbou existující k rozhodnému datu"). Tvoří-li původní část sokolovny pouze "zlomek nemovitosti", není na místě "striktní slovní výklad §4 zákona č. 232/19901 Sb.", a nezohlednil-li odvolací soud skutečný rozsah nově vystavěné části sokolovny, způsobil dovolatelce nesprávnou aplikací tohoto ustanovení "novou křivdu". Za nesprávné pokládá dovolatelka rovněž posouzení otázky pasivní věcné legitimace ve sporu; má za to, že k tomu, aby mohla být považována za právního nástupce zaniklého ČSTV (a tím osobu povinnou), byla nutná její registrace u MV ČR nejpozději do 30.6.1990, zatímco k její registraci došlo až 23.1.1991. Oporu pro tento argument spatřuje v názoru, který vyjádřil Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 19/97.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Z toho, jak dovolatelka určila rozsah dovolání, se podává, že jím napadla jednak (posuzováno z hlediska obsahového) potvrzující výrok, jímž jí byla uložena povinnost uzavřít se žalobkyní dohodu o navrácení majetkových práv k žalovaným nemovitostem s výjimkou sokolovny č.p. 205, a jednak měnící výrok, jímž jí odvolací soud uložil tutéž povinnost i ohledně této nemovitosti.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001 - dále jen "o.s.ř.").
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání proti rozsudku je upravena v ustanoveních §237, §238 a §239 o.s.ř.
Vady vyjmenované v §237 odst. 1 o.s.ř. v dovolání namítány nebyly a z obsahu spisu se nepodávají, přípustnost dovolání proto odtud dovodit nelze. Ačkoli odvolací soud uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně "mění", přípustnost dovolání - proti výroku týkajícímu se žalovaných nemovitostí vyjma sokolovny č.p. 205 - nevyplývá ani z ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.; pro určení, že rozsudek je ve smyslu tohoto ustanovení měnícím, totiž není rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, resp. zda jejich práva a povinnosti stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně či nikoli (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. k založení přípustnosti dovolání není rovněž použitelné, jelikož není splněna podmínka, aby potvrzujícímu rozsudku předcházel rozsudek, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v rozsudku dřívějším. Poněvadž odvolací soud ve výroku rozsudku nevyslovil, že dovolání je přípustné, platí totéž i ohledně ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř.
Zbývá tudíž posoudit přípustnost dovolání již pouze z hlediska ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k názoru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolatelka zde oponuje odvolacímu soudu toliko v závěru o důsledcích pozdější registrace (po 30.6.1990) pro určení právního nástupce zaniklého ČSTV (a tím pro určení osoby k navrácení odňatých majetkových práv povinné); oproti odvolacímu soudu dovozuje, že byla-li registrována až 23.1.1991, je její právní nástupnictví Československého svazu tělesné výchovy vyloučeno.
K posouzení dovolání jakožto přípustného je tedy zapotřebí, aby pro tuto otázku byl napadený rozsudek (výrok) po právní stránce zásadně významným.
Pojem "zásadního významu po právní stránce" podle §239 odst. 2 o.s.ř. je specifický nikoli samotnou uplatnitelností v dané věci (v tom smyslu, že posouzení určité právní otázky se promítá do výsledku konkrétního sporu), ale tím, že se s ním spojuje způsobilost významového přesahu do všeobecného (širšího) kontextu soudní praxe. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, jestliže zahrnuje posouzení právní otázky, jež je relevantní i pro posouzení jiných, obdobných, právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. Tak je tomu především v případech, kdy se týká takové právní otázky, která judikaturou vyšších soudů řešena dosud nebyla resp. jejíž řešení je dosud nejednotné, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je posuzována v konstantní (zejména publikované) judikatuře těchto soudů, případně shledá-li dovolací soud, že existují důvody, pro které je zapotřebí se od stávající judikatury odchýlit.
Tyto znaky napadené rozhodnutí zjevně nenese. Právní posouzení výše uvedené právní otázky, jež podal odvolací soud, je totiž v souladu se závěry, jež Nejvyšší soud v obdobných věcech uplatňuje konstantně (v podrobnostech viz níže).
Dovolání proti potvrzující části rozsudku odvolacího soudu tedy není přípustné ani z hlediska §239 odst. 2 o.s.ř., a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je odmítnout (§243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Dovolání proti té části výroku, jíž odvolací soud vyhověl žalobě o navrácení majetkových práv i ohledně sokolovny č. p. 205, je oproti tomu přípustné, jelikož směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), a dovolatelka jím uplatnila i způsobilý dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., kterým lze namítat, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V první řadě dovolatelka odvolacímu soudu vytkla, že nesprávně posoudil otázku "totožnosti stavby sokolovny č.p. 205".
Podle ustanovení §2 zákona č. 173/1990 Sb. ve znění zákona č. 247/1991 Sb. (dále jen zákona č. 173/1990 Sb.) platí, že majetková práva dobrovolných organizací, která jim byla odňata zákony č. 187/1949 Sb., č. 71/1952 Sb. a č. 68/1956 Sb. se navracejí dle stavu ke dni 31.3.1948 Československé obci sokolské a ostatním znovu vzniklým dobrovolným organizacím, které uplatní své nároky u právního nástupce organizace uvedené v §2 zákona č. 68/1956 Sb. do 31.12.1991. Bližší úpravu podmínek a způsobu navracení těchto majetkových práv obsahuje zákon č. 232/1991 Sb. ve znění zákona č. 312/1991 Sb. (dále jen zákon č. 232/1991 Sb.), který shodně upravuje i osobu oprávněného a povinného subjektu (§1 odst. 2 a §2 odst. 1). Ustanovení §4 stanoví, že majetková práva v rozsahu podle §1 se navracejí oprávněným organizacím ve stavu, v němž jsou movité i nemovité věci ke dni uzavření dohody.
Dovolatelka nezpochybnila právní názor odvolacího soudu, že "v režimu zákona o navrácení sokolského majetku" lze zamítnout uplatněný nárok (při splnění ostatních podmínek) jen tehdy, jestliže je možné na základě skutkových zjištění uzavřít, že původní stavba jako věc "ve smyslu práva" zanikla. V případě, že k tomuto závěru dospět nelze (jako v posuzované věci), mínil odvolací soud, je namístě považovat výsledky pozdější stavební činnosti - to, co z hlediska stavebně technického bylo přistavěno ke stavbě původní a funkčně s ní propojeno ("přístavby") - za její součásti, což navrácení majetkových práv k tomuto celku nepřekáží.
Názor, že výsledky následné (po 31.3.1948) stavební činnosti, byť vedly k fyzické (stavební) změně původní stavby, jsou z hlediska úpravy restitučních nároků podle zákonů č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb. nerozhodné, jestliže jimi nebyla dotčena identita původní stavby jakožto věci, tvořící jediný (nepřímý) předmět příslušného (nyní navraceného) práva, sdílí i Nejvyšší soud, a vyjádřil jej kupř. v rozsudku ze dne 30.6.1999, sp. zn. 2 Cdon 1735/97.
V otázce vzniku stavby jako nemovité věci judikatura (zejména k zákonu č. 87/1991 Sb.), dovodila, že pro posouzení okamžiku vzniku stavby jako věci je - nejde-li o některou z tzv. speciálních staveb, jako jsou např. stavby podzemní, stavby pro energetiku a dopravu, důlní díla apod. - rozhodný okamžik, v němž je stavba vybudována minimálně do takového stadia, od něhož počínaje všechny další stavební práce směřují již k dokončení takto druhově i individuálně určené věci. Tímto okamžikem je u nadzemních staveb stav, kdy je již jednoznačně a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží; od tohoto okamžiku, kdy se již vytvořila i vlastnická práva ke stavbě, jsou pro ně veškeré další stavební práce bezvýznamné, neboť vše, co následně ke stavbě "přiroste", stává se její součástí a vlastnicky náleží tomu, komu patřila stavba jako věc v okamžiku jejího vzniku.
Obdobné platí při posuzování okamžiku zániku stavby; nadzemní stavba zaniká a přestává být věcí v právním smyslu tehdy, není-li již patrno dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží původní stavby, tj. zpravidla destrukcí obvodového zdiva pod úroveň stropu nad prvním podlažím (obvykle při současném odstranění zdiva příček). Naopak objem nově zbudovaných konstrukcí na místě - základech - původní stavby rozhodující není (srov. rozsudky Vrchního soudu v Praze ze dne 31.1.1994, sp. zn. 3 Cdo 95/92, uveřejněný v časopise Právní rozhledy 4/1994, str. 124-127, ze dne 28.1.1994, sp. zn. 3 Cdo 375/93 /Právní rozhledy 3/1994, str. 98-101/, ze dne 31.1.1995, sp. zn. 3 Cz 57/92 /Právní rozhledy 7/1995, str. 281-284/, ze dne 25.4.1994, sp. zn. 3 Cdo 37/93, /Bulletin Vrchního soudu v Praze č. 20/1994/, a četné rozsudky Nejvyššího soudu, kupř. ze dne 30.9.1998, sp. zn. 33 Cdo 111/98, a ze dne 24.2.2000, sp. zn. 20 Cdo 521/98).
Dovolatelka netvrdí, že původní stavba - takto - fyzicky zanikla; je však toho názoru, že již samotným "přebudováním" ve smyslu "výstavby nové části" došlo "ke zřízení nové stavby", jinými slovy, že vznikla věc "nová", na kterou již restituční povinnost nedopadá. O "novou věc" jde podle ní již proto, že výstavba nové části sokolovny představuje nárůst prvků dlouhodobé životnosti o 361,64 %, čemuž odpovídá i rozsah změn půdorysných rozměrů původní stavby.
Není pochyb, že součást věci, tj. to, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila (§120 občanského zákoníku), není způsobilým předmětem občanskoprávních vztahů (pokud zákon nestanoví jinak), a sdílí právní osud věci hlavní. Neoddělitelnost od věci hlavní ve smyslu §120 občanského zákoníku se spojuje nejen se znehodnocením fyzickým, ale i hodnotovým, funkčním či estetickým.
Pokud při stavebních úpravách původní stavba nezanikla, potom logicky platí, že vše, co k ní k důsledku těchto úprav přiroste, a jinak splňuje podmínky citovaného §120 obč. zák., ("přístavba", "nadstavba", "vestavba"), se stává součástí původní stavby, a není rozhodné, jaká byla cena provedených stavebních úprav, z jakých zdrojů byla hrazena a v jakém rozsahu tyto úpravy kvantitativně či kvalitativně původní stavbu rozšířily resp. změnily. Rozsah a úroveň stavební obměny (včetně tzv. prvků dlouhodobé životnosti, jimiž argumentovala dovolatelka) při "přístavbě", právě proto, že původní stavba jako věc nezanikla, na trvání její existence coby věci v právním smyslu vliv nemá; stavba existuje kontinuálně, byť posléze jako věc změněné povahy (k tomto názoru se Nejvyšší soud přihlásil kupř. v rozsudcích ze dne 17.10.1996, sp. zn. 2 Cdon 755/96, ze dne 31.3.1998, sp. zn. 3 Cdon 460/96 a ze dne 26.6.1998, sp. zn. 2 Cdon 862/97).
Okolnosti "přebudování", "výstavby nové části", "nárůstu prvků dlouhodobé životnosti", stejně jako změna půdorysných rozměrů původní stavby a nedostatek "totožnosti", na které poukazovala dovolatelka, jsou tedy v sledovaných souvislostech nevýznamné. Naopak z uvedeného plyne, že nově dostavěné části, funkčně a provozně technicky propojené s původní sokolovnou (která jako věc nezanikla), nepředstavují samostatný předmět občanskoprávních vztahů a neupírají identitu původní stavbě, včetně způsobilosti být předmětem posuzovaných restitučních vztahů, jak správně dovodil odvolací soud.
Co do této námitky tudíž dovolání neobstojí.
Druhou výhradu vznesla dovolatelka (stejně jako brojíc proti potvrzující části napadeného výroku - viz shora) proti závěru odvolacího soudu, že právě jí svědčí pasivní věcná legitimace, jestliže jakožto občanské sdružení vznikla až registrací provedenou po 30.6.1990.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 24.10.1996, sp. zn. 3 Cdon 1172/96, uveřejněném pod č. 34/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v mnoha rozhodnutích dalších, vyslovil právní názor, že povinnou k navrácení majetkových práv ve smyslu §2 zák. č. 173/1990 Sb. a §2 odst. 1 zák. č. 232/1991 Sb. je osoba povolaná jako nástupnická organizace Československého svazu tělesné výchovy vzhledem k jeho zániku na základě usnesení mimořádného sjezdu ze dne 25.3.1990, a to ve vztahu k tímto usnesením určenému majetku resp. majetkovým kriteriím.
Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud tento názor ve svém výsledku respektoval. Z rozhodného hlediska (pro určení nástupce zaniklého ČSTV), stanoveného v usnesení mimořádného sjezdu ČSTV, že sporné nemovitosti splňují podmínku majetku, který byl ve prospěch dovolatelky zapsán u příslušného orgánu a tato jednota jej vedla ve své účetní evidenci, odvolací soud výslovně vycházel, a v dovolání tyto skutkové okolnosti zpochybněny nebyly.
Určení tělovýchovné jednoty jakožto právního nástupce organizace uvedené v §2 zákona č. 68/1956 Sb. nepřekáží dovolatelkou namítaná okolnost pozdější registrace proto, že dnem 30.6.1990 (k němuž měl zaniknout její předchůdce) tato jednota jako subjekt práva nezanikla, ale byla nositelkou, byť od Českého svazu tělesné výchovy odvozené (§6 odst. 2 písm. e/ zákona č. 83/1990 Sb.), způsobilosti mít práva a povinnosti (srov. usnesení Vrchního soudu ze dne 21.6.1993, 7 Cmo 18/92, uveřejněné pod č. 15 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1995).
To, že - na rozdíl od dovolatelky - se před 30.6.1990 registroval Český svaz tělesné výchovy, samo o sobě jeho právní nástupnictví po zaniklém Československém svazu tělesné výchovy nezdůvodňuje, neboť není zřejmé, jaká kritéria nástupnictví podle usnesení mimořádného sjezdu ČSTV (z něhož sama dovolatelka vychází) by mu mohla svědčit. Toto usnesení nástupnictví Českého svazu tělesné výchovy (jehož tehdy platné stanovy samostatnému vlastnictví tělovýchovných jednot nebránily) ve vztahu k majetku, který byl "zapsán ve prospěch tělovýchovné jednoty u příslušného orgánu a tato jednota jej vedla ve své účetní evidenci", výslovně vyloučilo, a o takový majetek v dané věci šlo.
I tyto závěry Nejvyšší soud uplatnil mnohokrát, jsou zmíněny v odůvodnění citovaného judikátu R 34/1997, a rozvedeny v mnoha rozhodnutí dalších; s tím, že se naopak tělovýchovná jednota do 30.6.1990 registrovala, se lze setkat jen ojediněle.
Nejvyšší soud nepřehlíží, že v celku jeho někdejší rozhodovací praxe existoval i názor jiný (srov. sp. zn. 3 Cdon 1076/96); je však názorem ojedinělým, a překonaným - nejpozději publikací zmíněného rozsudku sp. zn. 3 Cdon 1172/96 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Odlišný názor, jejž i Ústavní soud ČR zahrnul do odůvodnění jednoho ze svých nálezů (ze dne 4.2.1998, sp. zn. II. ÚS 19/97, na který se poukazuje v dovolání), je situován na samém okraji problematiky, jíž se dotýká zde posuzovaná ústavní stížnost (otázky aktivní legitimace České obce sokolské), a průmět do právní věty publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky (svazek 10, ročník 1998 - I. díl, str. 105) nemá žádný.
Nejvyšší soud respektuje zásadu vyjádřenou v čl. 89 odst. 2 Ústavy, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby, současně však nemůže pominout ani to, že sám je povolán - a to již vlastní rozhodovací činností - k tomu, aby sjednocoval soudní praxi. Zastávat jiný právní názor v zájmu jednoty rozhodování obecných soudů se proto zmíněnému ústavnímu principu neprotiví, jestliže takový názor s ústavními předpisy a jim naroveň postavenými prameny práva není v rozporu. Právě tak je tomu v dané věci; Nejvyšší soud je přesvědčen, že výklad, který v otázce určení povinné osoby konstantně podává, je ústavně konformní rovněž (srov. nález Ústavního soudu ze dne 19.10.1998, sp. zn. II. ÚS 237/97, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 12, ročník 1998 - III. díl, pod č. 125), a význam (závaznost) citovaného nálezu z pohledu ústavněprávních aspektů věci tím není nikterak zpochybněn. Větší váhu než cokoli jiného pak má to, aby určitý právní názor byl důsledně aplikován.
Ani správnost závěru, že je povinnou osobou, se tedy dovolatelce zpochybnit nepodařilo.
Dovoláním napadené právní posouzení věci odvolacím soudem je správné a rozsudek v části, která na tomto právním posouzení spočívá, je (ve smyslu ustanovení §243b odst. 1 o.s.ř.) správný rovněž. Podle téhož ustanovení proto Nejvyšší soud dovolání zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. l a §142 odst. 1 ve spojení s §146 odst. 2, věta první (per analogiam), o.s.ř.; úspěšné žalobkyni, jíž by příslušela jejich náhrada, však ve stadiu dovolacího řízení (podle obsahu spisu) prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. února 2001
JUDr. Vladimír K u r k a, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková