ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.1840.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 1840/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: a) A. B., a b) J. B., zastoupených JUDr. H. P., obecnou zmocněnkyní, proti žalovaným: 1) B. K., a 2) O. K., zastoupeným advokátem, o zániku věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 16 C 103/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2005, č. j. 23 Co 573/2004-192, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. srpna 2004, č. j. 16 C 103/2003-163, rozhodl, že „věcné břemeno odpovídající právu cesty přes pozemek číslo parcely 1496/2 ve prospěch parcel číslo 1497 a 1498, věcné břemeno cesty a braní vody přes a na parcelu číslo 1496/5 ve prospěch parcel číslo 1497 a 1498, věcné břemeno cesty přes parcelu 1496/6 ve prospěch parcel číslo 1497, 1498 a věcné břemeno cesty přes parcelu 1496/7 ve prospěch parcel číslo 1497 a 1498 zapsaných u Katastrálního úřadu pro S. k., Katastrální pracoviště P. na LV č. 3 a 588 pro obec a katastrální území P. zanikají“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že k pozemku č. 3342/1 (nyní pozemky č. 1496/2, 1496/5, 1496/6 a 1497/7, od 24. 4. 1974 ve vlastnictví žalobců) byla trhovou smlouvou z 29. 1. 1940 zřízena služebnost braní vody ze studny s příchodem a odchodem ve prospěch vlastníků pozemků č. 3342/5 a č. 2414/1 (nyní č. 1498 a č. 1497, od 14. 4. 1994 ve vlastnictví žalovaných). Pozemky č. 1498 a č. 1497 – trvalé porosty, užívají žalovaní jako louku spolu s domem čp. 598 na parcele č. 1495, k němuž od roku 1955 vede veřejný vodovodní řad, takže služebnost (věcné břemeno) plynoucí ze zmíněné trhové smlouvy, i pro závadnost vody, nebyla využívána. Zmíněná studna není navíc od roku 1973 funkční. Z uvedených zjištění a dalších důkazů soud dovodil, že žalobci prokázali, že žalovaní ani jejich právní předchůdci po dobu minimálně deseti let nevykonávali práva odpovídající věcnému břemeni. Věcné břemeno zaniklo, neboť neboť nebylo po dobu deseti let vykonáváno a také došlo k jeho promlčení (§109, §151p odst. 2 občanského zákoníku - „ObčZ“).
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 27. ledna 2005, č. j. 23 Co 573/2004-192, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („OSŘ“). Namítají, že pokud odvolací soud svoje rozhodnutí opřel o §151p odst. 2 ObčZ, vyřešil právní otázku zániku věcného břemene v rozporu s hmotným právem. Připomínají, že služebnost braní vody byla zřízena k pozemkům č. 1497 a č. 1498. Jde o nezastavěné pozemky, které mají v úmyslu převést na syny jako pozemky stavební. Tyto pozemky nejsou napojeny na veřejný vodovod a braní vody z předmětné studny je jedinou možností, jak pro ně zajistit zdroj vody. K odvolacím soudem konstatované trvalé změně stavu studny neumožňující odběr vody namítají, že do roku 1974 voda ve studni byla. Po roce 1974 žalobci svedli do studny septik a odběr vody tak byl znemožněn. Příslušný úřad jim v roce 2004 uložil, aby ze studny odstranili závadné a nebezpečné látky. Studnu ale řádně nevyčistili, když vyvezli pouze septik, ale kaly neodstranili. Podle §151p ObčZ věcné břemeno zanikne při trvalé změně. V daném případě k žádné trvalé změně nedošlo. Jedinou změnou studny bylo její znečištění, které ale nezavinili žalovaní. Proto z této změny nemohou těžit žalobci, kteří ji zavinili. V takovém případě by šlo o rozpor s dobrými mravy podle §3 odst. 1 ObčZ. Dovolatelé dále připomínají, že v rozsudku není jakákoliv zmínka o tom, z jakého důvodu se ruší i služebnost cesty přes pozemek žalobců. Shrnují, že se od roku 1994, kdy koupili předmětné pozemky, svého práva braní vody nedomáhali a služebnost nevyužívali, neboť žalobci do studny svezli odpad ze své žumpy a využívání studny tak znemožnili. Tato situace trvá 20 let; studna byla otrávena již v době, kdy žalovaní pozemky koupili. Za zmíněné jednání byli žalobci pokutování Českou inspekcí životního prostředí. Žalobci tedy protiprávním jednáním znemožnili výkon předmětných služebností, je tedy od nich nemravné nyní namítat, že nejsou využívány. Pokud žalobci sami výkon služebnosti znemožnili, nemohou se domáhat jejich zrušení tvrzením, že služebnosti nejsou využívány. Dovolatelé závěrem poukazují na to, že odvolací soud vyšel z obsahu zápisu o prohlídce studny ze 7. 1. 2005, o jejímž konání ale žalovaní nebyli vyrozuměni a zápis o ní jim nikdy nebyl doručen. Pokud jej žalobci předložili odvolacímu soudu jako důkaz, šlo o důkaz získaný v rozporu s obecně závazným předpisem. Žalovaní navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání polemizují s argumentací žalovaných uplatněnou v jejich dovolání. Zdůrazňují, že trvalou změnou je skutečnost, že ve studni není voda. Namítají, že žalovaní záměrně zkreslují důkazy a zveličují problémy pro spor nepodstatné. Odkazují na rozhodnutí soudů obou stupňů a navrhují, aby dovolací soud dovolání žalobců zamítl.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v 241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení.
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
V dané věci je dovolací soud vázán skutkovým zjištěním, že v předmětné studni již není několik let voda, a k námitkám dovolatele, že toto skutkové zjištění je nesprávné, nemůže přihlížet. Za této situace nezbývá než považovat právní názor, že předmětná studna již nemůže sloužit prospěšnějšímu užívání nemovitostí žalovaných (§151p odst. 2 ObčZ), za správný. Sama tato skutečnost pak stačila k vyhovění žalobě; proto je rozsudek odvolacího soudu věcně správný bez ohledu na přiléhavost jeho dalších důvodů. Služebnost cesty byla zřízena jen ke studni za účelem braní vody a sdílí tak osud hlavní služebnosti braní vody.
Jen na okraj dovolací soud poznamenává, že žalobní návrh a rozsudečný výrok měly být formulovány tak, že na nemovitostech nevázne specifikované věcné břemeno, resp. že nemovitosti nejsou tímto břemenem zatíženy. Také vzhledem k v řízení nezpochybněnému promlčení věcného břemene mohou mít námitky dovolatele jen „akademickou“ povahu.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, a to ani podle jiného ustanovení OSŘ, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první OSŘ. Dovolatelé s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemají právo a žalobcům v dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohli požadovat, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. září 2006
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu