ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.2113.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 2113/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně J. K., zastoupené advokátem, proti žalované H. E., zastoupené advokátem, o vydání osobního automobilu, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 7 C 279/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka Tábor ze dne 25. března 2005, č. j. 15 Co 98/2005-140, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
Okresní soud v Táboře (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. listopadu 2004, č. j. 7 C 279/2003-118, uložil žalované povinnost „vydat žalobkyni osobní automobil VW Passat TDI, do 3 dnů od právní moci rozsudku“; dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně při řešení otázky aktivní věcné legitimace žalobkyně zjistil, že je jedinou dědičkou po svém otci, V. K., který zemřel 19. 11. 2003 v 7.00 hod. Sporný osobní automobil, který byl v jeho vlastnictví od podzimu 2002, zdědila žalobkyně, ale měla jej v držení žalovaná. Dále zjistil, že dopoledne v den úmrtí jmenovaného byl u příslušného správního orgánu v příslušné dokumentaci proveden záznam o změně provozovatele předmětného vozu na jméno žalované. Soud neuvěřil, že žalovaná nabyla auto do svého vlastnictví na základě kupní smlouvy, uzavřené s V. K. 4. 3. 2003; tuto kupní smlouvu posoudil jako nevěrohodnou. V tomto směru, kromě dalšího, vyšel z listinných důkazů, shromážděných v trestním spise Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 2 T 122/2004.
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka Tábor jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 25. března 2005, č. j. 15 Co 98/2005-140, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud se neztotožnil s výhradami žalované, uplatněnými v odvolání. K otázce vydání neprávem zadržované věci, která byla ve vlastnictví zůstavitele ke dni jeho úmrtí, odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1586/99 a další, publikované pod č. 42/74 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Pokud jde o výhrady žalované k posuzování důkazů soudem prvního stupně, konstatoval, že hodnocení důkazů provedené tímto soudem považuje za správné a logické a neshledává důvod k jiným závěrům.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání. Soudům vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů a nesprávné právní posouzení věci, které nemá oporu v provedených důkazech. Tvrdí, že závěry soudů obou stupňů jsou v rozporu s obsahem kupní smlouvy ze 4. 3. 2003, jíž se podařilo nalézt mezi věcmi po zemřelém V. K. a podle níž je žalovaná vlastnicí vozidla. Se jmenovaným žila ve společné domácnosti a auto koupili spolu, když ona uhradila dvě třetiny ceny a poté podle kupní smlouvy uhradila zbytek. Auto bylo evidováno na jméno V. K., protože mělo být používáno pro služební účely firmy, jíž byl K. spoluvlastníkem. Tento záměr se později neuskutečnil, a proto ji K. vybavil plnou mocí k provedení změny v osobě provozovatele, kterým byla ona. Soudy věří žalobkyni, ač neunesla důkazní břemeno. Nevěrohodnost žalobkyně jí nebyla přičtena k tíži, naopak jí bylo uvěřeno, a to bez důkazů. Nepravdivá byla i výpověď J. K., který byl v minulosti trestán pro majetkovou trestnou činnost. Soudy obou stupňů vycházely z nesprávné premisy, že pouze změna evidenčních údajů o provozovateli u dopravního inspektorátu může měnit vlastnické vztahy. Evidenční údaje dopravního inspektorátu ale nemusejí vypovídat o skutečných vlastnických vztazích, když v případě spoluvlastnictví může být v evidenci zapsána pouze jediná osoba. Žalobkyně opakovaně uváděla nepravdu i ohledně vlastnického práva k vozu Fiat Tipo. Za pochybení pokládá dovolatelka dále to, že soudy uznaly petit na vydání věci. Správně měl znít na určení, že ke dni svého úmrtí byl vlastníkem předmětného vozu Viktor K.; žaloba na vydání nemůže nahradit rozhodnutí dědického soudu a nemůže předcházet a vytvářet právní stav, který je vždy potvrzován až dědickým rozhodnutím s účinností ex tunc od zůstavitelovy smrti. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v 241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení. Také námitka nesprávného hodnocení důkazů je námitkou skutkovou.
V dané věci dovolatelka zpochybňuje věcnou legitimaci žalobkyně, která podala žalobu na vydání věci, ačkoliv tato věc ještě nebyla projednána v dědickém řízení. Soudy tuto věc však rozhodly v souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu, na kterou ostatně odvolací soud poukázal (viz R 42/1974 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1586/99, publikovaný v Právních rozhledech č. 1/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2501/98, C 51 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). K námitkám skutkového charakteru včetně námitky nesprávného hodnocení provedených důkazů nelze v tomto řízení, jak bylo vysvětleno shora, přihlédnout. Neobstojí ani tvrzení, že soudy vycházely z nesprávné premisy, že pouze změna evidenčních údajů o provozovateli u dopravního inspektorátu může měnit vlastnické vztahy; odvolací soud pouze správně uvedl, že žalobkyně „pro administrativní účely přepisu dokladu ... dědické rozhodnutí ohledně tohoto auta potřebovala“.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, a to ani podle jiného ustanovení OSŘ, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první OSŘ, neboť dovolatel s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohl požadovat, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. září 2006
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu