ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.2156.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 2156/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně L. B., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) P. P., a 2) M. P., zastoupeným advokátem, o vyklizení pozemku, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 9 C 73/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. května 2005, č. j. 7 Co 954/2005-164, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby soud žalovaným uložil vyklidit její níže uvedenou pozemkovou parcelu, kterou žalovaní užívají, aniž by k tomu byli oprávněni. Žalovaní naopak tvrdili, že vlastnické právo k pozemku vydrželi.
Okresní soud v Prachaticích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. ledna 2005, č. j. 9 C 73/2003-142, uložil žalovaným povinnost „vyklidit pozemek zapsaný u Katastrálního úřadu pro J. kraj, Katastrální pracoviště P. na LV č. 261 pro obec M. a k. ú. K. a tam vedený jako parcela č. 342/2 – ostatní plocha o výměře 281 m² a vyklizený předat žalobkyni do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že vlastnicí sporné pozemkové parcely je žalobkyně, která ji nabyla děděním a jako vlastnice je zapsána v příslušném katastru nemovitostí. Asi od poloviny padesátých let minulého století pozemek bezplatně, se souhlasem právních předchůdců žalobkyně, užívali V. D. starší a mladší a po nich žalovaní. Žalovaným nesvědčí žádný právní titul způsobilý k nabytí vlastnictví. Soud s odkazem na právní úpravu institutu vydržení vlastnického práva v rozhodné době, s přihlédnutím ke skutečnostem zjištěným dokazováním, významným pro posouzení, zda došlo k naplnění zákonných podmínek vydržení vlastnického práva ke spornému pozemku, nepřisvědčil námitce žalovaných, že již jejich právní předchůdci vlastnické právo k němu vydrželi.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. května 2005, č. j. 7 Co 954/2005-164, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyslovil souhlas s názorem soudu prvního stupně, že sporná parcela je samostatnou věcí v právním smyslu, jde o pozemek zapsaný v katastru nemovitostí pod uvedeným parcelním číslem a je geometricky a polohově určen. Představuje způsobilý předmět občanskoprávních vztahů a vztahuje se na něj, z hlediska ochrany vlastnického práva, §126 občanského zákoníku (dále „ObčZ“). Žalovaní neprokázali právní důvod opravňující je k užívání pozemku. S podrobnou analýzou institutu vydržení vlastnického práva v aplikaci na daný případ se odvolací soud ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že žalovaní vlastnické právo pozemku nevydrželi. Sama skutečnost, že pravý vlastník pozemku umožnil jeho užívání jiným osobám a dlouhodobě proti němu nic nenamítal, nemohla vést k založení objektivní dobré víry uživatelů, že jim pozemek náleží. Tuto víru nelze dovozovat ani ze skutečnosti, že žalovaní si na základě řádných povolení přestavěli svoji nemovitost tak, že jediný přístup k ní vede přes sporný pozemek.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání a jeho přípustnost opírají o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („OSŘ“). Tvrdí, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. K hodnocení důkazů namítají, že odvolacímu soudu stačil jako důkaz existence sporné parcely „jakýsi dohad o tom, že tato byla znovu oddělena v letech 1951 až 1964“, zatímco opominul zápis z pozemkové knihy. Dále mají výhrady k tomu, že odvolací soud při posuzování držby pozemku, kterou v pochybnostech, jež z provedených důkazů vyplynuly, označil za držbu neoprávněnou v rozporu s §130 odst. 1 ObčZ, a to za situace, kdy i předchozí právní úprava vydržení výslovně zakotvovala shodně s úpravou současnou, že se v pochybnostech jedná o držbu oprávněnou. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v 241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (v dané věci z toho, že předchůdci žalovaných užívali sporný pozemek na základě přivolení předchůdce žalobců) a nemůže přezkoumávat ani hodnocení důkazů v nalézacím řízení.
Soudy v dané věci vyšly ze zjištění, že právní předchůdci žalovaných užívali sporný pozemek se souhlasem právních předchůdců žalobců. Proto nemohli být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim sporný pozemek patří jako vlastníkům; nemohli být v omluvitelném omylu ohledně existence takového právního důvodu držby, který by mohl být způsobilý založit jejich vlastnické právo. Rozsudky soudů ve věci rozhodujících jsou tak v souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu (viz např. rozsudek ze dne 11. července 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000, publikovaný pod č. C 1304 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, usnesení ze dne 10. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 421/2001, publikované pod č. C 1480 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, a to ani podle jiného ustanovení OSŘ, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první OSŘ, neboť dovolatelé s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemají právo a žalobkyni v dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohla požadovat, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. října 2006
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu