ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.2160.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 2160/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně M. z. a l. u. v B., zastoupené advokátem, proti žalované O., a. s., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví a práva hospodaření, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 18 C 147/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. září 2004, č. j. 21 Co 136/2003-71, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 5 075,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby soud určil, že je nositelkou práva hospodaření k pozemkové parcele dříve č. 807 (po rozdělení č. 807/2 a č. 807/3) v tamním katastrálním území a že její vlastnicí je Česká republika. Dne 1. dubna 1987 byla sice ohledně sporného pozemku uzavřena hospodářská smlouva o převodu správy národního majetku mezi Oblastní správou tělovýchovných zařízení ČO ČSTV a Obvodním národním výborem B., ale protože šlo o neplatnou smlouvu, převedl jmenovaný národní výbor sporný pozemek k 1. 10. 1988 na právní předchůdkyni žalobkyně. V evidenci nemovitostí nebyla ale tato změna k uvedenému datu podchycena, evidovaný vlastník převedl nemovitosti dalším osobám a nyní je jako jejich vlastnice evidována žalovaná; tyto převody však jsou neplatné, neboť tu šlo o nabytí od nevlastníka.
Městský soud v Brně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. září 2002, č. j. 18 C 147/97-48, zamítl žalobu „na určení skutečnosti, že vlastníkem pozemku dříve p. č. 807, nyní p. č. 807/2, zastavěná plocha o výměře 894 m2 a p. č. 807/3, ostatní plocha, jiná plocha o výměře 115 m2, zapsaných na LV č. 370 pro obec B. – K., k. ú. P. byla ke dni 31. 12. 1998 Česká republika a nositelem práva hospodaření byl k témuž dni žalobce“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně konstatoval, že žalobkyně neprokázala naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“). S odkazem judikaturu Nejvyššího soudu (R 3/1997, R 54/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) dovodil, že naléhavý právní zájem svědčí žalobci toliko ve vztahu k určení existence jeho práva hospodaření k nemovitému majetku, nikoliv však ve vztahu k určení vlastnického práva státu k tomuto majetku. Tyto právní závěry jsou podle soudu prvního stupně pro daný případ použitelné. V dalším odkázal na §101 odst. 5 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách (dále též jen „zákon o vysokých školách“) a na R 68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Uvedl též, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na určení existence jeho práva v minulosti, neboť toto určení by nic nezměnilo na jeho současném právním postavení.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 14. září 2004, č. j. 21 Co 136/2003-71, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Žalobkyně „jako samostatný právní subjekt nemůže mít naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k nemovitostem jiného právního subjektu, České republiky, a to k datu minulému“. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1788/99 a na §2 odst. 4, písm. b) zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky, s tím, že stát bude zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník už tehdy, pokud je určeno právo hospodaření určité organizační složky státu nebo státní organizace. Uzavřel, že nic nebránilo tomu, aby se stát jako účastník řízení domáhal určení svého vlastnického práva k nemovitostem k datu vydání soudního rozhodnutí, popř. aby se žalobkyně domáhala určení svého vlastnického práva, rovněž k datu vydání soudního rozhodnutí, ale za předpokladu předchozího rozhodnutí ministerstva podle §101 odst. 5 citovaného zákona. Taková rozhodnutí by pak splňovala požadavek naléhavého právního zájmu na určení, neboť na jejich základě by došlo ke změně zápisu v katastru nemovitostí. Odvolací soud nepřijal argumentaci žalobkyně, která tvrdila, že ve věci jde o obdobu určování vlastnictví zůstavitele k datu jeho úmrtí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání. Namítá, že v dané věci jde o mimořádný případ specifického práva založeného §101 odst. 5 zákona č. 111/1998 Sb., když s existencí práva hospodaření k datu uvedenému v tomto zákonném ustanovení spojuje zákon určité právo vysoké školy jako účastníka občansko právních vztahů. Pochopitelně pak nejsou dosud vydaná soudní rozhodnutí citovaná soudem, příkladě rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1788/99, v této věci aplikovatelná. Připomíná, že uvedené zákonné ustanovení ode dne účinnosti zákona vyloučilo, aby žalobkyně uplatnila právo na určení, že je subjektem příslušným k hospodaření s vlastnictvím státu ke dni vyhlášení rozsudku. Závažnost situace dovolatelka spatřuje v tom, že v době podání žaloby byl návrh po právu a v souladu se soudní praxí a naléhavý právní zájem byl nepochybně dán. Nebylo věcí žalobkyně, že řízení trvalo tak dlouho, že prvního rozsudku se účastníci dočkali až v roce 2002 a odvolacího rozsudku až v roce 2004. Pokud by soudy rozhodly do účinnosti zákona č. 111/1998 Sb., tedy do 1. 7. 1998, nebo dokonce do 31. 12. 1998, nebyla by otázka naléhavého právního zájmu na určení práva hospodaření vůbec aktuální. K podrobnému rozboru odvolacího soudu ve vztahu k okolnostem, které by mohly s ohledem na znění §101 odst. 5 zákona č. 111/1998 Sb. nastat, dovolatelka namítá, že žalobkyně je subjektem odlišným od státu a odmítnout její žalobu s poukazem na to, že řešení, k jehož cíli žaloba směřuje, se lze dopracovat tím, že žalobu podá jiný subjekt, není řešením konkrétního práva konkrétního subjektu. Právní názor, který zaujaly soudy obou stupňů znamená, že ani v této specifické právní situaci není možné, aby se vysoká škola jako účastník občanskoprávních vztahů domáhala soudní ochrany a ve svém důsledku to znamená, že bez ohledu na probíhající soudní spor přijetí zákona o vysokých školách ukončilo možnost žalobkyně uplatnit nároky k nemovitostem, které jsou předmětem sporu. Dovolatelka konečně namítá, že odůvodnění rozsudků obou stupňů neobsahuje vysvětlení, proč soudy akceptovaly průlom v zásadě, že je rozhodující stav ke dni vyhlášení rozsudku v případě určení vlastnického práva zůstavitele ke dni jeho úmrtí a proč tento průlom neakceptují v případě, kdy určení je podkladem pro aplikaci zákona č. 111/1998 Sb. Jde totiž o obdobnou situaci, neboť rozhodnutí soudu o určení právního vztahu k minulému datu je nutné pro aplikaci dalšího konkrétního právního předpisu, přičemž není podstatné, zda je tímto předpisem občanský zákoník v případě dědictví nebo zákon o vysokých školách v případě, který je předmětem tohoto řízení. Dovolatelka uzavírá, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily zásadní právní otázku, zda v případě, kdy přichází v úvahu aplikace §101 odst. 5 zákona č. 111/1998 Sb., je dán naléhavý právní zájem na určení, že vlastníkem nemovitostí je k datu uvedenému v zákoně stát nebo že existuje právo hospodaření vysoké školy k nemovitému majetku k uvedenému datu. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje se závěry odvolacího soudu a v podrobnostech jimi na argumentaci dovolatelky reaguje. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 OSŘ) napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné. Za otázku, která činí z napadeného rozsudku zásadní rozhodnutí považuje dovolací soud právní otázku, zda v případě, kdy přichází v úvahu aplikace §101 odst. 5 zákona o vysokých školách, je dán naléhavý právní zájem na určení, že vlastníkem nemovitostí je k datu uvedenému v zákoně stát nebo že existuje právo hospodaření vysoké školy k nemovitému majetku ke dni uvedenému v tomto ustanovení.
Dnem 1. ledna 1999 přechází do práva hospodaření ministerstva majetek státu, ke kterému k tomuto dni příslušelo právo hospodaření vysokých škol uvedených v příloze č. 1. Ministerstvo písemně může rozhodnout po dohodě s veřejnou vysokou školou o přechodu tohoto majetku do vlastnictví příslušné veřejné vysoké školy; na žádost veřejné vysoké školy tak rozhodne vždy, jde-li o majetek potřebný k zajištění vzdělávací a vědecké, výzkumné, vývojové, umělecké nebo další tvůrčí činnosti při uskutečňování akreditovaných studijních programů (§111 odst. 5, věta první a druhá).
Pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (§154 odst. 1 OSŘ).
Státní podnik nemůže mít naléhavý právní zájem na určení, že stát je vlastníkem (§80 písm. c/ OSŘ), může se však domáhat určení, že státní podnik má ke sporným věcem právo hospodaření (R 3/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K 1. 1. 1999 přešlo právo hospodaření s majetkem státu, které do 31. 12. 1998 příslušelo vysokým školám uvedeným v citovaném ustanovení, na Ministerstvo školství; k tomuto okamžiku zanikly právní vztahy týkající se práva hospodaření mezi vysokou školou a třetími subjekty, a na místo vysoké školy nastoupilo Ministerstvo školství. Tímto okamžikem též zanikla aktivní legitimace vysoké školy žádat určení práva hospodaření a na její místo mohlo podle pravidel o procesním nástupnictví nastoupit Ministerstvo školství; žalobě vysoké školy o určení práva hospodaření však nebylo možno nadále vyhovět. Pokud by tu vznikl spor mezi vysokou školou a ministerstvem o to, zda jsou splněny podmínky pro převod vlastnického práva k tomuto majetku na vysokou školu, musela by vysoká škola uplatnit nárok na převod podle §111 odst. 5 zákona o vysokých školách vůči ministerstvu, přičemž otázka, zda jde skutečně o státní majetek, by tu byla řešena jako předběžná. Teprve poté, co by ministerstvo tento majetek do vlastnictví vysoké školy převedlo, by mohla škola žádat o určení vlastnického práva vůči třetím osobám.
Srovnání s určením vlastnického práva ke dni úmrtí zůstavitele, kterého se dovolatel domáhá, neobstojí. Smyslem žaloby na určení vlastnického práva zůstavitele ke dni úmrtí je zjištění, zda tato věc má být projednána v dědickém řízení, kam patří všechny věci, které zůstavitel vlastnil ke dni úmrtí. Vyhověním žalobě na určení, že právní předchůdce žalobce byl ke dni úmrtí vlastníkem určité věci návrhu není určeno, kdo je jejím současným vlastníkem (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2004, sp. zn. 22 Cdo 1445/2004, publikovaný pod č. C 2836 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 30). Význam takového rozhodnutí je tedy jen v tom, že věc, o kterou šlo, bude projednána v dědickém řízení, toto rozhodnutí se nedotýká práv třetích osob, které nebyly účastníky tohoto řízení. V dané věci však žalobkyně opírá naléhavý právní zájem o tvrzení, že jen požadovaným určením se domůže nároku na převedení věcí do jejího vlastnictví. Tak tomu však není. Podmínkou převodu je totiž kromě bývalého práva hospodaření žalobkyně též vlastnictví státu a právo hospodaření Ministerstva školství ke dni převodu, a tudíž určení práva žalobkyně existujícího v minulosti by splnění podmínek pro převod nepostavilo najisto. Pokud by tu byl ohledně splnění uvedených podmínek spor mezi žalobkyní a ministerstvem, bylo by možno postupovat jak uvedeno výše.
Dovolací soud tak dospívá k závěru, že vysoká škola, uvedená v §111 odst. 5 zákona o vysokých školách, nemá naléhavý právní zájem na určení, že ke dni 1. 1. 1999 jí náleželo právo hospodaření k majetku státu, které k tomuto dni přešlo na Ministerstvo školství, ani se nemůže domáhat určení, že k tomuto dni byl tento majetek ve vlastnictví státu.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Vady řízení uvedené v §241a odst. 2 písm. a) OSŘ, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly dovolatelkou tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. 2 OSŘ, věta před středníkem).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a žalované vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ), které představují odměnu advokáta za jeho zastoupení v dovolacím řízení a činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 5 000,- Kč a dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu (vyhláška č. 177/1996 Sb.), celkem 5 075,- Kč. Protože zmocnění JUDr. P. P. k zastupování žalované po podání vyjádření k dovolání zaniklo, bylo o uvedených nákladech dovolacího řízení rozhodnuto tak, že je žalobkyně povinna zaplatit žalované. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 26. června 2006
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu