ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.2233.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 2233/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: a) A. P., b) K. J., obou zastoupených advokátem, a c) I. P., proti žalovaným: 1) T. K., a 2) J. K., zastoupené advokátem, o určení spoluvlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 7 C 19/2000, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. března 2005, č. j. 17 Co 365/2003-342, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. března 2005, č. j. 17 Co 365/2003-342, a rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 14. května 2003, č. j. 7 C 19/2000-290 ve výrocích pod body I. a III., se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě k dalšímu řízení
Odůvodnění:
Žalobci – (původně též žalobkyně E. P., která zemřela v průběhu řízení, do něhož pak vstoupili její právní nástupci) se domáhali, aby soud určil, že jsou podílovými spoluvlastníky níže uvedených nemovitostí; vycházeli z toho, že kupní smlouva a dohoda o zřízení práva osobního užívání pozemku, kterou ohledně níže uvedených nemovitostí uzavřeli jako kupující žalovaní 1) a 2) s V. s. l., státním podnikem v H. K., jsou neplatné a že spoluvlastníky nemovitostí jsou žalobci jako právní nástupci původních vlastníků.
Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 14. května 2003, č. j. 7 C 19/2000-290, výrokem pod bodem I. určil, „že spoluvlastníky domu čp. 249 na pozemku parc. č. st. 291 zastavěná plocha a pozemků parc. č. 291 zastavěná plocha, parc. č. 726/1 ostatní plocha a parc. č. 729 zahrada, vše v kat. území G. J., obec G. J., okr. H. B., je K. J. v poměru 1/71 k celku a ke dni 26. 12. 2002 byla E. P. v poměru 1/71 k celku“, a výrokem pod bodem II. vyloučil k samostatnému řízení „věc o přechod vlastnického práva podle §8 odst. 1 zák. č. 229/91 Sb. v platném znění“. Výrokem pod bodem III. rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že právní předchůdci žalobců byli spoluvlastníky celkem dvou jednasedmdesátin sporných nemovitostí. Přesto byly tyto nemovitosti za okolností uvedených v rozhodnutí zapsány u bývalého národního podniku Geodézie, středisko H. B., na listu vlastnictví č. 88 jako nemovitosti v užívání socialistické organizace – V. s. l. Žalovaní 1) a 2) pak byli jako vlastníci sporných nemovitostí do evidence nemovitostí zapsáni na základě kupní smlouvy a dohody zřízení práva osobního užívání pozemku uzavřených s V. s. l., neboť právo osobního užívání pozemku bylo posléze transformováno na vlastnictví. Soud konstatoval, že neobstojí tvrzení, že v době zřízení práva osobního užívání a uzavření předmětné kupní smlouvy byl vlastníkem nemovitostí stát, který své právo opíral o dohodu o převzetí nemovitostí do operativní správy, kterou měla v roce 1959 převést vlastnictví na stát Korporace starousedlých v G. J. (dále jen „Korporace“); vlastníkem podílů na nemovitostech totiž nebyla Korporace, ale právní předchůdci žalobců. Konstatoval též, že námitka vydržení vlastnického práva k nim, uplatněná žalovanými 1) a 2), není důvodná, neboť V. s. l. měly předmětné nemovitosti toliko v užívání. Žalovaní nemovitosti nevydrželi, neboť je drželi v dobré víře jen od roku 1990 do podání žaloby v roce 1992, kdy byla jejich dobrá víra zpochybněna.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. března 2005, č. j. 17 Co 365/2003-342, k odvolání žalovaných (napadajících výroky soudu prvního stupně pod body I. a III.) i žalobců (napadajících výrok pod bodem III.) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Konstatoval, že v době uzavření dohody z 21. 6. 1959 mezi Korporací a Krajskou správou lesů v Ch. o převzetí souboru lesního hospodářství do operativní správy státních lesů podle vládního nařízení č. 81/1958 Sb., o správě národního majetku a vyhlášky č. 205/1958 Ú. l., kterou se provádí vládní nařízení o správě národního majetku, se Korporace nemohla stát vlastníkem předmětných nemovitostí a nemohla tudíž vlastnické právo převést; proto ani V. s. l. nemohly tyto nemovitosti dále převést, ani k nim zřídit právo osobního užívání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání. Odvolacímu soudu vytýkají, že pokud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, učinil tak na základě nesprávného právního posouzení věci. Namítají, že se odvolací soud nesprávně ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že k 21. 6. 1959, kdy byla uzavřena dohoda mezi Korporací a Krajskou správou lesů v Ch. o převzetí nemovitostí do operativní správy, nebyla vlastníkem podílů na nemovitostech Korporace, ale právní předchůdci žalobců. S odkazem na jednotlivé důkazy dovozují, že se právní předchůdci žalobců nemohli stát spoluvlastníky sporných nemovitostí, když žalobci neprokázali, že by existoval relevantní doklad, na jehož základě mohlo na jejich předchůdce vlastnictví přejít. Pro důkazní nouzi na straně žalobců tedy měla být jejich žaloba zamítnuta. Ti navíc zajistili, aby doklady, které svědčí v jejich neprospěch, nebyly jejich současnými držiteli soudu předloženy. Z obsahu zmíněné dohody je zřejmé, že došlo k převodu vlastnictví, nikoliv správy, když správu by nebylo třeba zapisovat do pozemkové knihy. Tvrzení soudu, že nešlo o převod vlastnictví ale pouhou správu svědčí o tom, že nechce uznat, že pojem „operativní správa“ je totožný s dnešním pojmem „právo hospodaření se státním majetkem“. Z postojů soudů obou stupňů, které „operativní správu“ zúžily na „správu“, je zřejmé, že ignorují předložené doklady a důkazy s cílem rozhodnout ve prospěch žalobců, neboť dnes existují politické tendence vracet za každou cenu majetek bez ohledu na právo. Neztotožňují se s názorem odvolacího soudu, že dohoda z 21. 6. 1959 nejen že není smlouvou o převodu vlastnického práva, ale vzhledem ke svému obsahu nemůže být ani právním důvodem, o který se opírala oprávněná držba ve smyslu §116 odst. 1 ObčZ z roku 1950. Za neopodstatněný považují názor, že držitel nemovitostí, Krajská správa lesů Chrudim, na základě smlouvy o operativní správě nemovitostí nemohla být objektivně v dobré víře, že je vlastnicí nemovitostí. Žalovaní nikdy netvrdili, že uvedená krajská správa lesů je vlastnicí nemovitostí, když byla toliko operativním správcem majetku, jehož vlastníkem byl stát. Vědomí uvedené organizace, že jde o státní majetek, vyplývalo z předpisů o hospodaření s národním majetkem i z §153 ObčZ z roku 1950, který stanovil, že nejde-li o věc, která je v osobním vlastnictví, má se v pochybnostech za to, že je ve vlastnictví socialistickém; v §145 tentýž zákon stanovil, že v pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. Stát byl tedy oprávněným držitelem a uzavřením dohody ze shora uvedeného data počala žalovaným běžet vydržecí lhůta, a to až do 31. 3. 1964. Od 1. 4. 1964 nabyl účinnosti ObčZ z roku 1964, který vydržení neupravoval. To napravila novela provedená zákonem č. 131/1982 Sb. v §507a odst. 3. Stát mohl být oprávněným držitelem, ale ani po této novele nemohl vlastnické právo k nemovitosti vydržet. Žalovaní se proto uzavřením kupních smluv v březnu a květnu 1990 stali oprávněnými držiteli a protože jejich předchůdce měl věc v držení déle, než je desetiletá vydržecí doba, započítala se jim veškerá vydržecí doba, po kterou nemovitosti držel stát. Uzavřením zmíněných kupních smluv tedy vlastnictví nemovitostí vydrželi. Dovolatelé napadají rozhodnutí i v části týkající se nákladů řízení. Navrhují, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání uvádějí, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Námitky žalovaných se týkají toliko otázky hodnocení provedených důkazů. Navrhují proto, aby dovolací soud dovolání žalovaných odmítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť řeší otázku podmínek pro uplatnění vlastnické žaloby osoby, jejíž věc přešla na stát v tzv. rozhodném období 1948 – 1990, jakož i otázku právního postavení osoby, které bylo k pozemku žalobce zřízeno právo osobního užívání, v rozporu s judikaturou velkého senátu dovolacího soudu.
V dané věci se soudy rozhodující v nalézacím řízení zaměřily zejména na otázku, zda vlastnictví ke sporným pozemkům přešlo před zřízením práva osobního užívání v roce 1990 na stát. Mezitím však došlo ke sjednocení judikatury, týkající se případů, kdy bylo zřízeno právo osobního užívání pozemku, který ve skutečnosti nebyl ve státním vlastnictví (ve „socialistickém společenském vlastnictví“) a nemohl být tedy přidělen do osobního užívání (viz §199 odst. 1 ObčZ ve znění před novelou č. 509/1991 Sb.). Velký senát občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu České republiky v rozsudku ze dne 7. prosince 2005, sp.zn. 31 Cdo 1529/2004, vyslovil: „Právo osobního užívání pozemku, vzniklé podle dosavadních předpisů, které trvalo ke dni nabytí účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., se změnilo k 1. 1. 1992 na vlastnictví fyzické osoby (§872 odst. 1 ObčZ). Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe. Držet lze věci, jakož i práva, která připouštějí trvalý nebo opětovný výkon (§129 odst. 1, 2 ObčZ). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. Nestanoví-li zákon jinak, má oprávněný držitel stejná práva jako vlastník (§130 odst. 1, 2 ObčZ).
Občanský zákoník ve znění před novelou č. 509/1991 Sb., pojem „věcné právo“ neužíval. Přesto je nepochybné, že právo osobního užívání pozemku (§198 a násl. ObčZ ve znění před novelou č. 509/1991 Sb., bylo právem věcným; to vyplývá z jeho časové neomezenosti, z toho, že přecházelo na dědice a nemohlo být jednostranně vypovězeno; přecházelo též na nabyvatele budovy, která byla na pozemku jím zatíženém v souladu s jeho účelovým určením zřízena. Právo osobního užívání pozemku bylo právem připouštějícím trvalý výkon a proto mohlo být předmětem oprávněné držby. Oprávněný držitel tohoto práva měl tedy po dobu oprávněné držby stejná práva jako subjekt tohoto práva; i když §132 odst. 2 ObčZ se v této souvislosti zmiňuje výslovně o vlastníkovi, vztahuje se pravidlo tam uvedené obdobně i na oprávněného držitele práva (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 536/2000, rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 Cdo 54/93, publikovaný v Právních rozhledech č. 2/1994, obdobně viz např. Knappová, M.: Držba. Právo a zákonnost č. 10/1992, s. 592, Čermák, K.: Držba a průmyslová práva. Bulletin advokacie č. 10/1999). Měl-li tedy oprávněný držitel práva osobního užívání pozemku k 1. 1. 1992 stejná práva jako subjekt práva osobního užívání, muselo se i jeho právo osobního užívání pozemku k tomuto dni změnit podle §872 odst. 1 ObčZ v právo vlastnické. K obdobnému závěru, byť s poněkud jinou argumentací, dospěl i Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 114/04, publikovaném v ASPI pod č. 32050 (JUD).
Velký senát Nejvyššího soudu tak dospívá k závěru, že i oprávněný držitel práva osobního užívání pozemku se stal k 1. 1. 1992 jeho vlastníkem“.
V rozsudku ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, publikovaného v Právních rozhledech č. 12/2003, velký senát občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu vyslovil: „Oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (zejména podle §126 odst. 1 ObčZ), a to ani formou určení vlastnického práva podle §80 OSŘ“; v tomto případě připadá do úvahy jen uplatnění restitučního nároku podle zákonů o zmírnění křivd.
Vzhledem k tomu, že soudy se v nalézacím řízení věcí ze shora uvedených hledisek nezabývaly, je jejich právní názor na věc předčasný; rozhodnutí odvolacího soudu tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) OSŘ]. Za této situace by bylo předčasné zabývat se v dovolacím řízení otázkou, zda právní předchůdci žalobců byli skutečně spoluvlastníky sporných pozemků a zda na stát přešlo vlastnické právo k nim [v této souvislosti je třeba podotknout, že v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 306/2001, publikovaném v Soudních rozhledech č. 5/2003, Nejvyšší soud uvedl: „V případě, že státní podnik (dříve i národní podnik) vykonával obsah práva hospodaření s majetkem státu (dříve obsah práva hospodaření s národním majetkem) i vůči majetku, který nebyl ve vlastnictví státu, byl stát držitelem tohoto majetku; státní (národní) podnik byl jen jeho detentorem. Vlastníkem nemovitosti se od 1. 1. 1992 stal i stát, pokud měl nemovitost v oprávněné držbě nepřetržitě po dobu deseti let, a to i v případě, že se stal oprávněným držitelem před 1. 1. 1992. Do vydržecí doby je třeba započíst i dobu oprávněné držby, vykonávané před tímto dnem. Oprávněnou držbu státu si může započíst i jeho právní nástupce“]. Námitkami směřujícími proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení se dovolací soud nemohl zabývat (viz R 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. ledna 2006
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v.r.
předseda senátu