ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.2234.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 2234/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně I. B., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) P. K., zastoupenému advokátem, 2) P. f. České republiky, o určení vlastnictví a o určení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 6 C 176/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 2. 2005, č. j. 56 Co 497/2004-363, takto:
I. Dovolání proti výroku pod bodem I. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 2. 2005, č. j. 56 Co 497/2004-363, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 24. 6. 2004, č. j. 6 C 176/99 –340, pokud jím byla výrokem pod bodem I. zamítnuta žaloba o určení, že vlastníkem pozemkové parc. č. 85/2-zahrady v k. ú. O. je žalovaný 2), a pokud jím byly potvrzeny výroky pod body III. a IV. o nákladech za řízení v prvním stupni mezi žalobkyní a žalovanými 1), 2), a dovolání proti výrokům pod body II. a III. o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 1), 2), se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) na nákladech dovolacího řízení 3 064,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jeho advokáta.
III. Žalobkyně a žalovaný 2) mezi sebou nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Klatovech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 2. 2002, č. j. 6 C 176/99-163, výrokem pod bodem I. zamítl v řízení tehdy vedeném jen proti žalovanému 1) žalobu o určení, že „na pozemkové parcele žalovaného č. parc. 85/2 v k. ú. O. vázne věcné břemeno spočívající v oprávnění žalobkyně a všech jejích právních nástupců ve vlastnictví domu čp. 46 se stavební parcelou č. 83 a poz. parcely č. parc. 85/1 v k. ú. O. přejíždět v nutné míře za účelem opravy staveb, úprav zahrady, sklizně ovoce a trávy a vyvážení jímky z veřejného prostranství č. parc. 541/1 k. ú. O. k domu čp. 46 se stavební parcelou č. 83 a pozemkové parcely č. parc. 85/1 v k. ú. O. po cestě představující pruh vedený po pozemkové parcele č. parc. 85/2 v k. ú. O., a aby průběh věcného břemene byl patrný z geometrického plánu geodeta Ing. P. B., č. 197-2045, 2001, který je jedinou součástí tohoto rozsudku a z něhož se podává, že území zatěžující věcným břemenem pozemkovou parcelu č. parc. 85/2, je v přírodě tvořeno čtyřúhelníkem znázorněným v geometrickém plánu vyšrafovanou plochou, jejíž obvod je spojnicí bodů 14, 11, 12, 13, 10, 15“, a žalobu, aby „odpůrce byl uznán povinným zdržet se veškerého jednání, kterým by žalobkyni bránil v realizaci oprávnění vyplývající pro ni z věcného břemene“. Výrokem pod bodem II. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že původně byly parcela č. 85/1 a parcela č. 85/2 součástí pozemku parc. č. 85 - louky, která byla ve vlastnictví V. S. (otce žalobkyně). Geometrickým plánem č. 761-257/74 byl pozemek parc. č. 85 rozdělen na parcelu č. 85/2, kterou darovací smlouvou ze dne 4. 6. 1976 V. S. spolu s dalšími pozemky převedl na stát, a na parc. č. 85/1, kterou si V. S. ponechal. Součástí darovací smlouvy bylo ujednání, že stát nepřejímá žádné závady ani břemena. Dne 7. 6. 1976 V. S. uzavřel se státem smlouvu o výměně pozemku, podle které směnil část parcely č. 255 - role o výměře 172 m2 za parcelu č. 541/22 - ostatní plochu (vzniklou oddělením z parcely č. 541/1 geometrickým plánem č. 761-150/76). Pozemek parc. č. 544/22 byl částí návsi v O., v přírodě byl sloučen se stav. parc. V. S. č. 83 a po připojení tvořil před jeho domem nádvoří, přes které měl V. S. zajištěn přístup k veřejné komunikaci. Parcelu č. 85/2 převedl stát smlouvou ze dne 16. 2. 1976 do vlastnictví manželů K. a C. Š. výměnou za část jejich parc. č. 350/2-louky o výměře 19,35 a. Později manželství C. a K. Š. zaniklo rozvodem a následně bylo vypořádáno jejich bezpodílové spoluvlastnictví soudem tak, že se výlučnou vlastnicí pozemku parc. č. 85/2 stala C. Š. Ta dne 27. 5. 1998 zemřela a na základě usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 23. 2. 1999, sp. zn. D 620/98, nabyl dům čp. 25 v O. včetně parcely č. 85/2 její syn K. Š. Ten kupní smlouvou ze dne 1. 7. 1999, sp. zn. NZ 224/99, N 231/99, prodal předmětné nemovitosti žalovanému 1). V. S. uplatnil k pozemku parc. č. 85/2 restituční nárok, ale Okresní úřad K., pozemkový úřad, rozhodnutím ze dne 12. 5. 1994, č. j. PÚ 5997/92, vydaným podle §9 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku ve znění pozdějších předpisů V. S. předmětný pozemek nevydal. Rozhodnutí odůvodnil tím, že parc. č. 85/2 je v osobním užívání fyzické osoby. Smlouvou ze dne 2. 8. 1994 nazvanou jako darovací smlouva a smlouva o zřízení věcného břemene V. S. převedl bývalou zemědělskou usedlost v O. včetně parcely č. 85/1 na žalobkyni s tím, že si pro sebe a svoji manželku vyhradil zřízení věcného břemene, spočívajícího ve výlučném doživotním a bezplatném užívání jedné místnosti v přízemí domu a ve společném užívání ostatních prostor domu a pozemků. Soud prvního stupně dovodil, že v souvislosti s rozdělením pozemku parc. č. 85 na parcely č. 85/1 a 85/2 smluvně nevzniklo ve prospěch vlastníků parcely č. 85/1 věcné břemeno, jež by zatížilo parc. č. 85/2, a nebylo prokázáno ani vydržení takového práva.
Krajský soud v Plzni jako odvolací soud usnesením ze dne 28. 11. 2002, č. j. 12 Co 306/2002-183, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení s pokyny, aby objasnil, komu svědčí vlastnické právo k pozemku parc. č. 85/2, který má být zatížen věcným břemenem, neboť existují pochybnosti, zda smlouva o výměně pozemků, kterou získali právní předchůdci žalovaného K. a C. Š. předmětný pozemek od státu, je platná. Odvolací soud poukázal na to, že stát převedl parc. č. 85/2 do vlastnictví K. a C. Š. smlouvou ze dne 16. 2. 1976, ačkoliv v té době sám ještě nebyl vlastníkem parcely, neboť ji získal od V. S. až teprve smlouvou ze dne 4. 6. 1976.
Soud prvního stupně rozhodl i proti žalovanému 2), který do řízení přistoupil, rozsudkem ze dne 24. 6. 2004, č. j. 6 C 176/99-340, výrokem pod bodem I. tak, že zamítl žalobu o určení, že „vlastníkem pozemkové parcely č. parc. 85/2 - zahrada v k. ú. O. je P. f. České republiky“. Výrokem pod bodem II. pak zamítl i žalobu o určení, že „na pozemkové parcele č. parc. 85/2 v k. ú. O. vázne věcné břemeno spočívající v oprávnění vlastníka pozemkových parcel č. parc. 85/1 a č. parc. 90 a domu čp. 46 se stavební parcelou č. 83 v k. ú. O. přejíždět v nutné míře za účelem oprav, staveb, úprav zahrady, sklizně ovoce, trávy a vyvážení jímky po cestě představující pruh vedený po pozemkové parcele č. parc. 85/2 v k. ú. O. dle geometrického plánu geodeta Ing. P. B., č. 197-2045, 2001 ze dne 4. 5. 2001.“ Dále rozhodl výroky pod body III. a IV. o nákladech řízení.
Soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na určovací žalobě ohledně vlastnictví . f. ČR ( dále jen „státu“) k pozemku parc. č. 85/2 ve smyslu §80 písm. c) OSŘ, neboť žalobou sleduje určení hmotněprávního postavení cizích subjektů jinak, než o jaké ony samy stojí. Nicméně i přesto posoudil uplatněný nárok věcně a dospěl k závěru, že státu nesvědčí vlastnické právo k parcele č. 85/2. Dovodil, že smlouva o výměně pozemků ze dne 16. 2. 1976 byla neplatná, neboť stát převedl do vlastnictví K. a C. Š. parc. č. 85/2, kterou tehdy ještě nevlastnil (nabyl ji do vlastnictví až dne 4. 6. 1976). Dospěl však k závěru, že se K. a C. Š. ujali držby parcely č. 85/2 v dobré víře, že jim směněný pozemek patří. Po rozvodu jejich manželství a vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví pokračovala v držbě C. Š. a vytrvala v ní až do své smrti v roce 1998. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že ke dni 1. 1. 1992 splnila C. Š. předpoklady stanovené v §134 ObčZ a nabyla vlastnické právo k předmětné parcele vydržením. Po jejím úmrtí přešlo vlastnické právo k pozemku parc. č. 85/2 na syna K. Š. a poté kupní smlouvou ze dne 1. 7. 1999 na žalovaného 1). Pokládal tedy za vyloučené, aby byl vlastníkem pozemku parc. č. 85/2 stát. Ohledně práva věcného břemene k pozemku parc. č. 85/2 dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyně existenci tohoto práva na základě smlouvy či vydržení rovněž neprokázala.
Odvolací soud k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 24. 2. 2005, č. j. 56 Co 497/2004-363, rozsudek soudu prvního stupně výrokem pod bodem I. potvrdil. Výroky pod body II. a III. rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně o vydržení vlastnického práva k parc. č. 85/2 právní předchůdkyní žalovaného 1) C. Š. i s tím, že žalobkyně vznik věcného břemene k parc. č. 85/2 neprokázala.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím byla zamítnuta žaloba o určení, že vlastníkem pozemku parc. č. 85/2 - zahrady v k. ú. O. je žalovaný 2), podala žalobkyně dovolání. Jako dovolací důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) OSŘ]. Spatřovala je v tom, že soudy obou stupňů nesprávně hodnotily dobrou víru C. Š. v souvislosti s držbou parc. č. 85/2. Poukazovala na to, že C. Š. se uchopila držby pozemku v době, kdy byla „funkcionářkou KSČ v obci“. Přitom obec byla pověstná tím, že tamní státní statek získával od občanů lukrativní pozemky pod záminkou, že je jich zapotřebí pro hospodaření státu, ale obratem byly pozemky převáděny na jiné osoby z obce zvláště na funkcionáře. Za těchto okolností osoby, které patřily k funkcionářům nemohly být v dobré víře při držbě pozemků v obci. V dané věci nabídla dne 22. 5. 1974 bezplatný převod parc. č. 85/2 do státního vlastnictví M. S. Dříve než stát stihl nabídku přijmout, M. S. zemřela. Proto byla dne 4. 6. 1976 uzavřena smlouva mezi V. S. a státem o převodu téže parcely. Nicméně v době, kdy stát převáděl směnnou smlouvou parcelu č. 85/2 na K. a C. Š. ještě neměl tuto parcelu ve svém vlastnictví. C. Š. byla sousedkou V. S. a mohla tedy vědět, že v době, kdy uzavírala smlouvu ze dne 16. 2. 1976, stát nebyl vlastníkem parc. č. 85/2, kterou jí nabídl výměnou za její pozemek. Jestliže funkcionáři v obci ztratili přehled o tom, které pozemky stát vlastní a které ještě nikoliv, nelze pokládat jejich omyl za omluvitelný. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný 1) ve vyjádření k dovolání uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu nepokládá za zásadně právně významné a navrhl, aby bylo dovolání žalobkyně odmítnuto. K poměrům v obci O. uvedl, že v roce 1973 či 1974 ukončilo v obci svoji činnost zemědělské družstvo, ve kterém měli občané sdruženy zemědělské pozemky a zemědělskou výrobu na těchto pozemcích začal zajišťovat S. p. p. V souladu s tehdejším všeobecným trendem pak byli občané vyzýváni, aby darovali své pozemky státu. Ve většině případů si občané část pozemku či jeden pozemek ponechali a následně ho směnili se státem za jiný pozemek za účelem zajištění přístupu ke své nemovitosti či jako zahradu. Tento proces přesunů zemědělských majetků se opíral o §31 vyhl. č. 104/1966 Sb., o správě národního majetku, a postihl všechny vlastníky pozemků tedy jak rodinu S., tak i rodinu Š. M. S. (babička žalobkyně) učinila nabídku bezplatného převodu zemědělských pozemků (včetně parc. č. 85/2) státu dne 22. 5. 1974. K přijetí nabídky státem ONV v K. došlo až 30. 4. 1975. V mezidobí však M. S. (na přelomu let 1974 a 1975) zemřela. Při množství listin a obsahu agendy to úředníci státu zjistili až poté, kdy stát směnil pozemek parc. č. 85/2 s K. a C. Š. Aby „chybu napravili“ uzavřeli následně smlouvu ze dne 4. 6. 1976 s V. S.. I kdyby byla C. Š. členkou místní organizace tehdejší KSČ, je ale zřejmé, že právní dispozice státu s pozemkem parc. č. 85/2 nezajišťovala. Neměla tedy důvod pochybovat o tom, že stát je vlastníkem parc. č. 85/2, kterou jí nabídl výměnou za její pozemek.
Žalovaný 2) se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání žalobkyně, které směřuje proti té části rozsudku odvolacího soudu, pokud jí bylo rozhodováno o určení vlastnictví k pozemku parc. č. 85/2, bylo podáno včas osobou oprávněnou a že byla řádně zastoupena, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ.
Podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se týká určení vlastnictví k parc. č. 85/2, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho první rozhodnutí ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 OSŘ rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O rozhodnutí po právní stránce zásadního významu jde tedy tehdy, je –li v něm řešena právní otázka, významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci, pokud tato otázka není řešena jednotně v rozhodovací praxi vyšších soudů nebo ve stanovisku Nejvyššího soudu České republiky anebo v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo za účelem sjednocení judikatury publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, publikovaný pod C 23, ve svazku 1, ročník 2001, Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck dále jen „Souboru rozhodnutí“). Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti (Soubor rozhodnutí, C 103, svazek 2).
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) OSŘ. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3) OSŘ nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) OSŘ přihlédnuto. Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 OSŘ ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
V projednávané věci nejde o rozhodnutí zásadního právního významu.
Rozhodnutí soudů obou stupňů jsou postavena na právním závěru, že právní předchůdkyně žalovaného 1) C. Š. nabyla vlastnické právo k pozemku parc. č. 85/2 vydržením. Pro přezkum v dovolacím řízení nebyla otevřena otázka jiného způsobu nabytí vlastnického práva její osobou a proto se dovolací soud ani nemohl zabývat tím, zda jí nevzniklo vlastnické právo k parc. č. 85/2 z jiného titulu. Dovolacím důvodem bylo totiž zpochybněno jen právní posouzení její dobré víry a uplatněným dovolacím důvodem je dovolací soud vázán. Dovolací soud však přezkoumává otázku existence dobré víry držitele, že mu věc patří jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne sp. zn. publikované pod 22 Cdo 1689/2000, uveřejněné pod C 1068 sv. 15, Souboru rozhodnutí). Tak tomu v daném případě nebylo. Vydržet vlastnické právo může jen oprávněný držitel, tj. ten, kdo s věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří jako vlastníkovi. Nejvyšší soud již v usnesení z 13. 9. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1493/2001, publikovaném v Souboru rozhodnutí pod C 739, svazek 10, uvedl, že „dobrá víra je přesvědčením nabyvatele, že nejedná bezprávně, když si přisvojuje určitou věc. Jde o psychický stav, o vnitřní přesvědčení subjektu, které samo o sobě nemůže být předmětem dokazování“. „Tvrzení držitele o tom, že mu věc patří a že s ní nakládal jako s vlastní, musí být podloženo konkrétními okolnostmi, ze kterých lze usoudit, že toto přesvědčení držitele bylo po celou vydržecí dobu důvodné. Okolnostmi, které mohou svědčit pro závěr o existenci dobré víry jsou zpravidla okolnosti týkající se právního důvodu nabytí práva a svědčící o poctivosti nabytí“ (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze 14. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 508/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí pod C 573, svazek 7). V rozsudku z 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, publikovaném v Souboru rozhodnutí pod C 1067, svazek 15, pak dovodil, že „dobrá víra oprávněného držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat i k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. To ovšem neznamená, že takový titul musí být dán; postačí, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je. Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka“. Každý případ dobré víry je třeba posuzovat individuálně v jeho konkrétních souvislostech. Soudy obou stupňů správně a v souladu s citovanou judikaturou Nejvyššího soudu přihlížely k tomu, že skutkový omyl o tom, že stát je vlastníkem parcely č. 85/2, kterou převáděl na K. a C. Š., vyvolal státní orgán, a že pokud se neprokáže, že o něm držitel musel vědět, je takový omyl omluvitelný, neboť vychází z důvěry občanů ve stát a jeho orgány. Správně dále zohlednily, že v dobré víře muselo manžele Š. utvrdit i to, že smlouva o výměně pozemků ze dne 16. 2. 1976 byla registrována tehdejším Státním notářstvím v Klatovech pod RI 376/1976, dále i to, že byli oba manželé následně zapsáni jako vlastníci pozemků v evidenci nemovitostí, a ještě i to, že státní orgány akceptovaly jejich vlastnické právo při všech dalších právních dispozicích s předmětným pozemkem [vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, vypořádání dědictví, prodej žalovanému 1)]. Obecný odkaz na poměry v obci k vyloučení jejich dobré víry nestačil.
Vzhledem k tomu, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím bylo rozhodnuto o určení vlastnictví k pozemku parc. č. 85/2 a o nákladech řízení v souvislosti s tímto předmětem sporu, v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
Podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ je žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, povinna uhradit žalovanému 1) náklady dovolacího řízení, které představují odměnu advokáta za jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, a činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 2 500,- Kč a dále náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu a ještě daň z přidané hodnoty po zaokrouhlení 489,-Kč, celkem 3064,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobkyní a žalovaným 2) vychází z toho, že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a že žalovanému 2) náklady tohoto řízení nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný 1) podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 26. dubna 2006
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu