ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.226.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 226/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně M. M., zastoupené advokátkou, proti žalovanému M. M., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 53 C 72/2002, o dovolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. června 2004, č. j. 19 Co 275/2003-103, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. června 2004, č. j. 19 Co 275/2003-103, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby soud uložil žalovanému povinnost vyklidit byt, jehož je vlastnicí. Byt jí byl jako družstevní přidělen před uzavřením manželství s žalovaným, který jej spolu s ní užívá od roku 1989. Ještě před rozvodem manželství účastníků v roce 2001 byl byt převeden do vlastnictví žalobkyně. Žalovaný na úhradu za bydlení přispívá, ale soužití s ním žalobkyně shledává neúnosným pro neustálé napadaní, obviňování, vyhrožování a vulgaritu, které mají špatný vliv na její zdraví.
Městský soud v Brně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. dubna 2003, č. j. 53 C 72/2002-72, uložil žalovanému povinnost vyklidit byt č. 104/03 o velikosti 2+1 ve druhém podlaží domu č. p. 104 a č. or. 4/6 v B. a vyklizený předat žalobkyni do 15 dnů od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci řízení uzavřeli 8. 9. 1989 manželství, které bylo k 25. 10. 2001 rozvedeno. Uživatelkou bytu se žalobkyně jako členka bytového družstva stala před uzavřením manželství s žalovaným. Do vlastnictví získala byt žalobkyně jako členka družstva smlouvou o převodu vlastnictví družstevního bytu ze dne 21. 10. 1998, a to na základě zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, a podle zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů. Žalovaný byl před uzavřením manželství členem stejného družstva, byl uživatelem družstevního bytu, který v roce 1990 převedl za úplatu na jiného. Soud na základě těchto skutečností uzavřel, že předmětný byt je ve výlučném vlastnictví žalobkyně, žalovaný jej užívá bez právního důvodu a je povinen jej vyklidit (§705 odst. 2 občanského zákoníku - dále „ObčZ“). Vyklizení nevázal na zajištění bytové náhrady, „neboť v průběhu řízení bylo prokázáno, že již bylo požádáno o byt u Magistrátu města B. a také žalovaný byl nájemcem družstevního bytu, a jak sám uvedl, tento byt v roce 1990 prodal za finanční částku“.
Krajský soud v Brně k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 2. června 2004, č. j. 19 Co 275/2003-103, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé jen tak, že žalovanému uložil povinnost vyklidit předmětný byt a vyklizený ho předat žalobkyni do 15 dnů po zajištění náhradního bytu, a ve výroku o nákladech řízení. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Konstatoval, že družstevní byt, nabytý 29. 1. 1999 žalobkyní do vlastnictví, se nestal součástí společného jmění manželů. Po rozvodu manželství účastníků se při vyklizení žalovaného uplatní §712 odst. 3 věta první ObčZ, jakož i §3 ObčZ. V dané věci existují důvody hodné zvláštního zřetele, aby žalovanému bylo přiznáno právo na náhradní byt, a to věk, zdravotní důvody, nemožnost jiného celoročního bydlení a další skutečnosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání a dožaduje se řešení právní otázky, zda se byt nabytý za trvání manželství do vlastnictví jednoho z manželů, člena družstva (§23 zákona č. 72/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů) stal součástí společného jmění manželů podle §143 odst. 1 ObčZ. Poukazuje na to, že toto zákonné ustanovení připouští výjimku z jinak obecného ustanovení o nabytí majetku za trvání manželství do společného jmění manželů mimo jiné v tom případě, že „majetek nabytý za trvání manželství jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela“ netvoří společné jmění manželů. Odvolací soud tuto výjimku v dané věci nepřípustně rozšířil i na případ řešený v této věci, kdy žalobkyni vzniklo před manželstvím se žalovaným členství v bytovém družstvu a právo užívání družstevního bytu. Zmíněná výjimka dopadá jen na případy, kdy byl směněn (v širším slova smyslu) výlučný majetek za jiný. Daná věc tedy měla být vyřešena podle §143 odst. 1 ObčZ bez sporné výjimky a mělo být k předběžné právní otázce vysloveno, že byt nabytý žalobkyní ke dni 29. 1. 1999 tvoří společné jmění manželů. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně rovněž podává proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) OSŘ. Pokud jde o dovolací důvody, odkazuje na §241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že je třeba při stanovení náhrady postupovat podle §712 odst. 3 ObčZ a že do doby, než se druhému rozvedenému manželu dostane bytové náhrady, bude oprávněn užívat byt (§712a, §3 ObčZ). Neztotožňuje se s argumenty o něž soud tento závěr opírá; právní důvod bydlení žalovaného zanikl rozvodem manželství účastníků k 18. 1. 2002, takže žalobkyně byla oprávněna domáhat se vyklizení bytu podle §126 odst. 1 ObčZ. Nesouhlasí s analogickým použitím ustanovení o bytových náhradách pro daný případ. Judikaturou byly obdobné otázky sice v minulosti řešeny za použití analogie, existují však i rozdílná právní hlediska. Ustanovení §712 odst. 3 ObčZ se vztahuje na případy, kdy jsou rozvedení manželé v době rozvodu manželství uživateli družstevního bytu. V daném případě ale účastníci řízení nebyli v okamžiku rozvodu jejich manželství uživateli družstevního bytu, nýbrž bytu ve vlastnictví jednoho z účastníků. Odkazuje na odbornou literaturu a na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 813/99 a uzavírá, že zásadně nelze přiznat žalovanému právo na náhradní byt. Použití §3 ObčZ měl pak soud hodnotit vyváženě, nikoliv pouze ve prospěch žalovaného. Dovolatelka poukazuje na agresivitu žalovaného, který navíc v bytě neuklízí a obtěžuje ji zápachem vycházejícím z jeho pokoje. Až z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se dověděla že odvolací soud shledává jako právně významné pro hodnocení věci, že žalovaný prodal v roce 1990 svůj družstevní byt, že „je vysoce pravděpodobné, že peníze za byt byly spotřebovány oběma účastníky za trvání manželství“ a že jí žalovaný daroval polovinu své chaty. Dále podrobně rozebírá nejvýznamnější skutkové okolnosti a uzavírá, že nesouhlasí se způsobem jejich hodnocení odvolacím soudem, neboť ten z nich dovozoval nesprávné závěry. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ve vztahu k žalovanému je napadený rozsudek potvrzujícím rozhodnutím, a protože nejde o případ uvedený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ, připadala by do úvahy přípustnost dovolání jen pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) OSŘ]. Avšak právní otázku, pro kterou rozhodnutí napadá, řešily soudy v souladu s rozhodnutím publikovaným pod č. 50/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého platí: „Nevzniklo-li společné členství manželů v bytovém družstvu, pak bytová jednotka ve smyslu §2 písm. h) zákona č. 72/1994 Sb. ve znění pozdějších předpisů, kterou nabyl do vlastnictví podle §23 odst. 1, věty první, uvedeného zákona a podle §24 zákona č. 42/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů ten z manželů, který se stal členem družstva, není ve společném jmění manželů“.
Dovolání žalobkyně, vůči které je rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím měnícím, je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, je v něm uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ a jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 OSŘ), a je důvodné.
Je-li podána vlastnická žaloba na vyklizení bytu, je třeba vyklizení vázat na bytovou náhradu za analogického použití §712 ObčZ v případě, že žalovaný užíval byt na základě neodvozeného práva, které již zaniklo (R 22/1999). Podmínkou tedy je že tu bylo právo, na jehož základě mohl žalovaný byt užívat. Analogické použití §712 ObčZ je podle judikatury namístě i v případě rozvedeného manžela, který není a nebyl spoluvlastníkem domu. Zde je zaniklé právo bydlení odvozováno z rodiněprávního vztahu Například v rozsudku Nejvyššího soudu 17. 1. 2001 sp. zn. 26 Cdo 2962/99, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, sv. 1, č. C 46, se uvádí: „Rozvedený manžel, který i po zániku manželství rozvodem zůstal bydlet v domě, který je ve vlastnictví druhého z manželů, není zásadně povinen vyklidit byt bez zajištění bytové náhrady. Jeho právní postavení - při zániku jeho právního důvodu bydlení - je nutno posoudit analogicky podle ustanovení §713 odst. 1 ObčZ. Druh (kvalitu) bytové náhrady, je třeba posoudit analogicky podle §712 odst. 3 věty druhé ObčZ. I v těchto případech je třeba na základě konkrétních skutkových zjištění v dané věci zabývat se tím, zda zde není důvod pro odepření bytové náhrady pro rozpor výkonu práva s dobrými mravy“.
V dané věci žalobkyně od počátku tvrdila skutečnosti nasvědčující porušování dobrých mravů, ba dokonce násilí vůči ní ze strany žalovaného; upozornila na ně i odvolací soud v podání ze dne 26. 3. 2004 (č.l. 94). V případě, že by se její tvrzení ukázala být pravdivými, bylo by namístě zvážit s přihlédnutím k dalším okolnostem možnost odepření poskytnutí bytové náhrady pro rozpor s dobrými mravy (§3 odst. 1 ObčZ). Tímto tvrzením se však soud prvního stupně, který vyklizení bytu na poskytnutí bytové náhrad nevázal, nezabýval.
Je přípustné, aby odvolací soud měl za shodně zjištěného skutkového stavu rozdílný právní názor, který by vyústil v opačné rozhodnutí oproti rozhodnutí soudu prvého stupně. Takový postup zásadně není v rozporu s platnou zásadou dvojinstančnosti řízení. Je však nepřípustné, aby se odvolací soud v takovém případě nevypořádal jak se všemi odvolacími námitkami, tak se všemi okolnostmi, které v řízení vyšly najevo, respektive se všemi hledisky, kterými se zabýval soud prvého stupně (nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 363/03, publikovaný v Soudních rozhledech č. 4/2005), včetně těch, kterými se soud prvního stupně nezabýval, ač se jimi zabývat měl.
Proto se odvolací soud, který měl zato, že je jinak namístě náhradu poskytnout, měl vyrovnat s právně relevantním tvrzením žalobkyně o chování žalovaného vůči ní a ve vztahu k bytu (úklid apod.) a zvážit, zda může ve věci rozhodnout sám, nebo zda je třeba rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení za účelem provedení dokazování ohledně tvrzení žalobkyně [§221 odst. 1 písm. a) OSŘ], resp. hodnocení důkazů již provedených, včetně poučení účastníků o tvrzeních a důkazních návrzích ve smyslu §118a OSŘ; toto poučení musí zahrnovat i povinnost žalobkyně tvrdit konkrétní skutečnosti ohledně chování žalovaného a nabídnout k tvrzením důkazy. Pokud odvolací soud postupoval jinak, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) OSŘ].
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. března 2006
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v.r.
předseda senátu