ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.2476.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 2476/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně E. Ž., zastoupené advokátem, proti žalovanému V. S., zastoupenému advokátem, o určení povinnosti uzavřít kupní smlouvu, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 13 C 125/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. dubna 2005, č. j. 11 Co 255/2003-131, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Teplicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. ledna 2003, č. j. 13 C 125/98-81, rozhodl tak, že „žalovaný V. S. je povinen dnem právní moci tohoto rozsudku uzavřít se žalobkyní kupní smlouvu, kterou se žalobci prodává jedna ideální polovina domu č. p. 891 a stavební par. č. 885 o výměře 425 m2, vše v k. ú. T., zapsané v katastru nemovitostí na LV č. 3401 pro obec a k. ú. T. u Katastrálního úřadu v T., prostou dluhů a břemen, za kupní cenu 925 000,- Kč, splatnou do 15 dnů poté, kdy bude pro žalobkyni vloženo právo vlastnické do katastru nemovitostí Katastrálního úřadu v T.“. Co do zbytku žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že právní předchůdce žalobkyně, původní žalobce D. Ž., dopisem z 29. 8. 1994 navrhl tehdejšímu spoluvlastníku předmětných nemovitostí městu T. odkoupení spoluvlastnického podílu města T. v rozsahu ideální poloviny. Městské zastupitelstvo města T. usnesením z 27. 10. 1995 rozhodlo o prodeji spoluvlastnického podílu předmětných nemovitostí za částku 586 979,- Kč s tím, že kupní cena bude zaplacena do 45 dnů od přijetí usnesení. Původní žalobce požádal město T. o prodloužení lhůty k zaplacení kupní ceny do 31. 1. 1995, s čímž městské zastupitelstvo nesouhlasilo. Poté původní žalobce opakovaně navrhl odkoupení nemovitostí za odhadní cenu. Usnesením z 29. 9. 1995 městské zastupitelstvo města T. rozhodlo prodat spoluvlastnický podíl předmětných nemovitostí v dražbě s vyvolávací cenou podle znaleckého posudku. Kupní smlouvou z 24. 1. 1996, uzavřenou mezi městem T. jako prodávajícím a žalovaným V. S. a K. S. jako kupujícími, převedlo město T. na kupující spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech za částku 925 000,- Kč. Právní účinky vkladu nastaly 26. 1. 1996. Nyní jsou podílovými spoluvlastníky každý v rozsahu id. ½ žalobkyně na základě darovací smlouvy s účinky vkladu 21. 6. 2000 a žalovaný na základě smlouvy o zúžení společného jmění manželů s účinky vkladu 26. 3. 2002. Soud prvního stupně vyhověl žalobě z důvodu porušení předkupního práva původního žalobce, takže žalobkyně má právo po žalovaném požadovat, aby jí podíl nabídl za stejných podmínek, za jakých je sám nabyl. Žalobu zamítl, pokud se jí žalobkyně domáhala vyslovení, že „dnem právní moci tohoto rozsudku se považuje přiložená kupní smlouva za uzavřenou“, s tím, že nejde o návrh „na plnění, na určení ani návrhem uložení prohlášení vůle a dle obsahu svým účelem je shodný s petitem prvým“.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 14. dubna 2005, č. j. 11 Co 255/2003-131, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, „že soud nahrazuje vůli žalovaného V. S. přijmout návrh žalobkyně E. Ž. na uzavření kupní smlouvy tohoto znění:
Žalovaný prodává žalobkyni jednu ideální polovinu domu č. p. 891 postaveného na stavební parcele č. 885 v katastrálním území T. s kolnou, zpevněnými plochami a spolu se zastavěnou plochou parcely č. 885 o výměře 425 m2, vše v katastrálním území T., zapsané v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro Ú. kraj, Katastrální pracoviště v T., na listu vlastnictví č. 3401 pro katastrální území a obec T.
Žalovaný prohlašuje, že na prodávaných nemovitostech neváznou žádné dluhy a břemena a pokud by se takové objevily dodatečně, zavazuje se je svým nákladem odstranit.
Žalovaný prodává žalobkyni tento spoluvlastnický podíl na všech shora popsaných nemovitostech za kupní cenu 925 000,- Kč (slovy: devět set dvacet pět tisíc korun českých) tak, jak je sám vlastní, prosté všech dluhů, břemen a závad a žalobkyně tento podíl do svého vlastnictví za tuto cenu přijímá.
Kupní cena je splatná při podpisu této smlouvy.“
Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním závěrem, že zákonné předkupní právo bylo porušeno. Protože město T. nechtělo setrvávat ve spoluvlastnickém vztahu a nebyla zde třetí osoba, která by měla o nemovitosti zájem, nemohlo město T. podle názoru odvolacího soudu postupovat jinak než podle §141 nebo §142 ObčZ. Uvedl, že „v takovém případě nelze učinit nabídku ceny a v případě, že ji spoluvlastník neakceptuje, resp. navrhne jinou lhůtu plnění, vycházet ze skutečnosti, že bylo zachováno předkupní právo. Město T. tak nemohlo vycházet z toho, že původní žalobce nevyužil předkupního práva, a nemovitosti prodat v dražbě. Žalobkyně proto měla možnost buď se dovolat relativní neplatnosti smlouvy, nebo se domáhat na nabyvateli, aby jí podíl nabídl ke koupi podle §603 odst. 3 ObčZ. Rozsudek soudu prvního stupně změnil proto, že žalobkyně v odvolacím řízení změnila návrh na zahájení řízení a odvolací soud změnu návrhu připustil.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Nesouhlasí s právním závěrem, že v daném případě došlo k porušení předkupního práva právního předchůdce žalobkyně. Namítá, že mezi městem T. a právním předchůdcem žalobkyně nedošlo k dohodě o jiné lhůtě k zaplacení kupní ceny, než kterou stanoví §605 ObčZ. Protože dvouměsíční lhůta podle §605 ObčZ marně uplynula, zaniklo předkupní právo právního předchůdce žalobkyně a město T. tak mohlo přistoupit k prodeji spoluvlastnického podílu na nemovitostem třetí osobě. Bylo vázáno pouze minimální výší kupní ceny rovnající se odhadní ceně a lhůtou splatnosti kupní ceny v trvání 45 dnů. Protože město T. je v dispozici se svým majetkem omezeno podmínkami stanovenými v zákoně o obcích, přistoupilo k výběrovému řízení formou veřejné dražby. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1190/99, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále „Soubor rozhodnutí“), svazku 2, pod C 132 uvedl, že „pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. a) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb., není rozhodující, jak odvolací soud formuloval výrok ve věci samé, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně. Odlišností je potom myšlen jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení“. Uvedený právní závěr platí i pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska §237 odst. 1 OSŘ.
Odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku jako měnící, fakticky však jde o rozsudek potvrzující, neboť odvolací soud oproti rozsudku soudu prvního stupně právní vztah mezi účastníky a práva a povinnosti z něj vyplývající neposoudil odlišně.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže příslušná zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR z 29. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, uveřejněné v Souboru rozhodnutí pod C 103, svazek 2.
Podle §140 ObčZ převádí-li se spoluvlastnický podíl, mají spoluvlastníci předkupní právo, ledaže jde o převod osobě blízké (§116, 117). Nedohodnou-li se spoluvlastníci o výkonu předkupního práva, mají právo vykoupit podíl poměrně podle velikosti podílů.
Podle běžně akceptovaného právního názoru uvedeného v rozsudku NS ze dne 25. 8. 2003, sp. zn. 33 Odo 178/2003 (Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 2223) právní úprava předkupního práva (§602 a násl. ObčZ) se použije nejen v případech smluvního předkupního práva, nýbrž podpůrně i všude tam, kde zákonem stanovené předkupní právo neobsahuje zvláštní úpravu. Protože předkupní právo zakotvené v §140 ObčZ takovou zvláštní právní úpravu neobsahuje, je třeba vycházet z ustanovení §602 a násl. ObčZ.
Podle §603 odst. 1 ObčZ předkupní právo ukládá povinnost pouze tomu, kdo slíbil věc nabídnout ke koupi.
Podle §43c odst. 1 ObčZ včasné prohlášení učiněné osobou, které byl návrh určen, nebo jiné její včasné jednání, z něhož lze dovodit její souhlas, je přijetím návrhu.
Podle §44 odst. 2 ObčZ přijetí návrhu, které obsahuje dodatky, výhrady, omezení nebo jiné změny, je odmítnutím návrhu a považuje se za nový návrh. Přijetím návrhu je však odpověď, jež vymezuje obsah navrhované smlouvy jinými slovy, jestliže z odpovědi nevyplývá změna obsahu navrhované smlouvy.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť v daném případě se dovolacímu soudu nenabízí k řešení žádná právní otázka, která by rozhodnutí odvolacího soudu mohla povyšovat na rozhodnutí zásadního právního významu. Ze zákonné úpravy předkupního práva pro daný případ zcela jednoznačně vyplývá, že právní předchůdce žalovaného (město T.), ač k tomu byl povinen, nesplnil před převodem svého spoluvlastnického podílu svou zákonnou nabídkovou povinnost podle vyplývající z ustanovení §140 ObčZ.
V případě, jako je posuzovaný, kdy jde o převod celého spoluvlastnického podílu druhému spoluvlastníku, který vlastní celý zbývající spoluvlastnický podíl, má taková nabídka logicky podobu návrhu dohody na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, podle níž se oslovený podílový spoluvlastník stane výlučným vlastníkem celé věci a za to zaplatí nabízejícímu spoluvlastníku jím navrženou cenu (náhradu) za jeho spoluvlastnický podíl. Z učiněných skutkových zjištění, které nemohou být předmětem dovolacího přezkumu, nesporně vyplývá, že právní předchůdce žalobkyně chtěl od právního předchůdce žalovaného (města T.) získat jeho spoluvlastnický podíl a stát se tak výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí tak, že by mu za jeho celý spoluvlastnický podíl vyplatil v navržené lhůtě navrženou cenu („odprodal mu svůj podíl“). Navrhl mu tak zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem dohodou podle §141 ObčZ. Jeho návrh však byl s ohledem na nepřijetí navržené doby splatnosti převodní ceny odmítnut a tak k žádné dohodě mezi právními předchůdci obou účastníků nedošlo. Pokud se právní předchůdce žalovaného (město T.) rozhodl, že nabídne svůj spoluvlastnický podíl k převodu (také) třetím osobám, pak měl postupovat v souladu s ustanovením §140 ObčZ. Ze skutkových zjištění soudů se však nepodává, že by město T. učinilo právnímu předchůdci žalobkyně řádnou nabídku převodu svého spoluvlastnického podílu. Z uvedeného tak jednoznačně vyplývá důvodnost žaloby v této věci, jíž také soudy obou stupňů v souladu s jasným textem zákona vyhověly.
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání v daném případě naplněny.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl.
Pro úplnost dovolací soud k poukazu dovolatele na ustanovení §23 odst. 11 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, pouze podotýká, že s ohledem na dobu, kdy uvedený zákon nabyl účinnosti, nemůže být zmiňované ustanovení v posuzovaném případě nijak relevantní.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni náklady nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. července 2006
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu