ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.2646.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 2646/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně L. V., zastoupené advokátem, proti žalované B. M., zastoupené advokátem, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 5 C 37/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. března 2005, č. j. 26 Co 63/2005-50, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. března 2005, č. j. 26 Co 63/2005-50, a rozsudek Okresního soudu v Kolíně rozsudkem ze dne 18. května 2004, č. j. 5 C 37/2004-18, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Kolíně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby soud uložil žalované povinnost vyklidit přízemí níže uvedeného domu, stavební parcelu a zahradu. Vlastnictví uvedených nemovitostí nabyla na základě kupní smlouvy uzavřené s bývalými spoluvlastníky – J. M. a žalovanou.
Okresní soud v Kolíně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. května 2004, č. j. 5 C 37/2004-18, uložil žalované povinnost „vyklidit objekt k bydlení čp. 315 v S., a to kuchyň, tři pokoje, WC, koupelnu, kotelnu, vstupní chodbu, sklep, vše nacházející se v přízemí objektu k bydlení čp. 315v S., dále st. p. 315 o výměře 343 m² a zahradu 501/5 o výměře 239 m² a vše vyklizené odevzdat žalobkyni, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně postupoval podle §114b odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a usnesením ze dne 22. března 2004, č. j. 5 C 37/2004-11, žalované uložil, aby se ve lhůtě 35 dnů k žalobě vyjádřila, poučil ji jak má postupovat a o následcích ve smyslu §114b odst. 5 OSŘ. Ve vyjádření žalovaná kromě dalšího uvedla, že si 4. 7. 2003 půjčila od žalobkyně 150 000,- Kč za podmínek ve vyjádření uvedených a současně s ní uzavřela kupní smlouvu ohledně ideální poloviny shora uvedených nemovitostí pro případ, že nesplní podmínky půjčky. Dále s ní uzavřela smlouvu o zřízení zástavního práva. Tyto smlouvy podepsala v tíživé finanční situaci, kterou detailně rozvedla, ale s úmyslem peníze ve stanovené lhůtě vrátit. Popsala okolnosti, jak svůj dluh vyrovná, ale protože žalobkyně onemocněla, hodlala se s ní kontaktovat po jejím uzdravení, „bohužel to už bylo pozdě“. Zmínila, jak zajistí, aby byla uzavřena dohoda o zpětném odkoupení druhé poloviny domu, kterou žalobkyni prodal J. M. K vyjádření přiložila zástavní smlouvu ze 4. 7. 2003, kupní smlouvu z téhož data a další listiny. Toto vyjádření, které soudu k jeho výzvě doručila, soud posoudil jako nedostatečné, postupoval podle §153a odst. 3 a 4 OSŘ a žalobě vyhověl.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 23. března 2005, č. j. 26 Co 63/2005-50, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud shledal postup soudu prvního stupně ve smyslu §114b OSŘ správným. Konstatoval, že se žalovaná na výzvu soudu prvního stupně k žalobě písemně sice vyjádřila, ale její podání nesplnilo stanovené požadavky a nenaplnilo povinnost na výzvu soudu reagovat kvalifikovaným způsobem. Žalovaná především nevyjádřila stanovisko k žalobě z hlediska, zda žalobou uplatněný nárok uznává zcela, z části nebo jej neuznává. Z obsahu vyjádření odvolací soud sice dovodil, že žalovaná s žalobou nesouhlasí, ale neuvedla skutečnosti, na nichž staví svoji obranu. Vlastnický titul, na němž stojí vindikační žaloba, žalovaná nezpochybnila a neuvedla důvody, pro něž by měl být tento titul neplatný. Neztotožnil se s odvolací námitkou, že z obsahu předmětného podání vyplývá, že žalovaná uplatňuje neplatnost kupní smlouvy. Za důvodnou neshledal ani námitku, že soud prvního stupně žalovanou nevyzval k doplnění vyjádření a nenařídil jednání. Uzavřel, že k odstranění vad vyjádření v daném případě nelze přikročit ani podle §43 odst. 1 OSŘ, neboť by to bylo v rozporu s §114b OSŘ, jehož smyslem je zrychlení civilního procesu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. V kritické finanční situaci se dověděla, že žalobkyně půjčuje peníze, kontaktovala ji a půjčila si 150 000,- Kč. Žalobkyně půjčku podmínila zřízením zástavního práva ohledně předmětných nemovitostí. Smlouva o půjčce, jak patrno ze zástavní smlouvy, je v části týkající se úroků neplatným právním úkonem pro rozpor s dobrými mravy - §3 odst. 1 a §39 občanského zákoníku (dále „ObčZ“), když sjednaný úrok ve výši 120 % p. a. nelze než nazvat lichvářským. Žalovaná totiž převzala jen 105 000,- Kč, neboť 45 000,-Kč si žalobkyně, resp. osoba za ni jednající, ponechala „na úroky“. Neplatným právním úkonem je ale i kupní smlouva ohledně předmětných nemovitostí, neboť skutečným projevem vůle žalované nebylo nemovitosti prodat. Než se totiž žalovaná dostavila k podpisu smluv, o úmyslu žalobkyně nevěděla; předpokládala, že bude uzavřena jen zástavní smlouva a smlouva o půjčce. Žalobkyně úmyslně využila tísně žalované, neboť o její finanční situaci věděla a poskytnutí půjčky podmínila podpisem kupní smlouvy – předem totiž nechala tuto smlouvu svým právníkem Mgr. B. připravit; k zajištění dluhu postačovalo zřízení zástavního práva. Je tedy zřejmé, že žalovaná byla uvedena v omyl, bylo využito její neznalosti a naivity. Žalobkyni bylo známo, že skutečná cena poloviny nemovitostí činí minimálně 590 000,- Kč, za kteroužto částku žalobkyně druhou polovinu nemovitostí koupila od jejich spoluvlastníka. Podpis smluv se uskutečnil 4. 7. 2003 v advokátní kanceláři uvedeného právníka a žalovaná předem vůbec nevěděla, že je k podpisu připravena i kupní smlouva. Smlouvy byly podepsány v jeden okamžik, vzájemně na sebe navazují. Při tom kupní smlouva neobsahuje ani výši dluhu, jehož započtením by byla kupní cena zaplacena, ani výši kupní ceny. Dovolatelka k uvedeným smlouvám shrnuje, že se tedy jednalo o zastřený právní úkon uzavřený v tísní za podmínek nápadně nevýhodných. K účasti advokáta Mgr. B. v dané věci dovolatelka poukazuje na to, že si jmenovaný měl být vědom, že uvedeným postupem dochází k obcházení zákona. Šlo o jednání in fraudem legis, kdy bylo sice postupováno podle práva, ale tak, aby bylo záměrně dosaženo výsledku právní normou nepředvídaného a nežádoucího. Advokát v tomto řízení zastupuje žalobkyni, přičemž pro žalobkyni sepisoval zmíněné smlouvy, aniž by v jejich textu uvedl, že by při jejich uzavírání vystupoval jako její zástupce. Takové jednání je zřejmě v rozporu s advokátní etikou. Dovolatelka dodává, že uzavření zmíněné kupní smlouvy sice samo o sobě zákonu neodporuje, ale věc nutno posoudit v kontextu dalších smluv uzavřených souběžně. Z nich totiž vyplývá, že kupní smlouva byla stejně jako smlouva o zřízení zástavního práva uzavřena za účelem zajištění smlouvy o půjčce a že realizací sjednaného zajištění mělo dojít k převodu vlastnického práva k zástavě na zástavního věřitele, tedy k propadnutí zástavy. Takový postup svými důsledky obchází kogentní úpravu realizace zástavního práva a kupní smlouvu je proto třeba považovat podle §39 ObčZ za absolutně neplatnou pro obcházení zákona, jak jednoznačně stanoví nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. II. ÚS 119/01. Takový postup v činnosti Mgr. B. není jediný, když nutno upozornit i na věc vedenou u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 12 C 225/2004. Dovolatelka nad rámec uvedeného zmiňuje, že žalobkyně a její syn vykonávali zastavárenskou činnost a mimo jiné v rozhodné době nabízeli i půjčování peněz oproti zástavě nemovitostmi. Takové smlouvy tedy byly uzavírání mimo rámec jejich podnikání. K postupu soudu podle §114b OSŘ dovolatelka namítá, že v soudem stanovené lhůtě mu svoje vyjádření podala, sepsala si je ale sama, naivně, bez právních znalostí. Přesto obsahuje vylíčení okolností vzniku smluv, obsahuje jasné stanovisko, že dům prodat nechtěla, že jí smlouvu předložil advokát, že dluh chce splatit a že nemá sama, ani příslušníci její rodiny, možnost jiného bydlení. Dala tedy najevo, že s žalobou nesouhlasí. Přístup soudů obou stupňů za dané situace považuje za projev přílišného formalismu. Nesouhlasí proto s názorem odvolacího soudu, že by soud prvního stupně byl nucen provádět analýzu věci z různých úhlů pohledu. Podle jejího názoru ji měl soud vyzvat, aby svoje stanovisko vyjádřila jasně či aby je podala do protokolu před soudním úředníkem, případně měl nařídit jednání. Z jejího podání muselo být soudu zřejmé, že mezi účastníky nejde o standardní smluvní vztah a měl celkově uvážit, zda žalobkyně svůj nárok celkově uplatnila ve smyslu dobrých mravů. Odvolací soud na jedné straně připouští, že k podání žalované jako nezastoupeného účastníka nutno pohlížet shovívavěji a dále, že z jejího vyjádření lze dovodit nesouhlas s podanou žalobou, ale na druhé straně tak nečiní, když obsah jejího podání striktně hodnotí v její neprospěch. Z jejího vyjádření jasně vyplývá, že vlastnický titul žalobkyně k nemovitostem zpochybnila, neboť neměla v úmyslu kupní smlouvu uzavřít a dále, že chtěla půjčku splatit. Za nesprávný považuje i názor odvolacího soudu, že při odstranění vad vyjádření žalované nelze postupovat podle §43 odst. 1 OSŘ. Odkazuje na dikci tohoto ustanovení i na to, že k odstranění vad lze stanovit jakoukoliv lhůtu. Dodává, že zvláště u nezastoupeného účastníka by bylo vhodné použít takový postup, aby byla zachována pravidla „fair procesu“, tak často zdůrazňovaná Ústavním soudem. Poukazuje na to, že se cítila ve velmi nevýhodném postavení, když žalobkyni ve věci zastupoval sepisovatel předmětné kupní smlouvy, aniž by byla poučena, že se nebude moci dovolávat jeho svědectví. Za zásadní právní otázku proto pokládá postup soudu podle §114b OSŘ v obdobných případech a zda je možné při nejasnostech postupovat podle §43 odst. 1 OSŘ. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné; přípustnost dovolání je dána tím, že soudy v nalézacím řízení neposoudily tvrzení žalované ve vyjádření k žalobě v souladu s judikaturou dovolacího soudu (§237 odst. 3 OSŘ).
Vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§99 odst. 1 a 2), a věcí uvedených v §118b a §120 odst. 2, místo výzvy podle §114a odst. 2 písm. a), nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. K podání vyjádření určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení (§114b odst. 1 OSŘ). Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§153a odst. 3) musí být poučen (§114b odst. 5 OSŘ).
Každý úkon posuzuje soud podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen (§41 odst. 2 OSŘ).
Uvede-li žalovaný ve vyjádření podle §114b odst. 1 OSŘ skutečnosti, které, pokud by byly prokázány, by mohly být posouzeny jako skutečnosti bránící vzniku uplatněného práva, a tudíž by mohly vést k zamítnutí žaloby, aniž by výslovně uvedl, jaké právní následky jsou s těmito skutečnostmi spojeny (srov. zásadu „iura novit curia“), nelze ve věci rozhodnout rozsudkem pro uznání (§153a odst. 3 OSŘ). Vyjádření žalovaného je třeba posoudit podle jeho obsahu.
V dané věci žalovaná ve vyjádření k žalobě, podaném na základ výzvy soudu podle §114b dost. 1 OSŘ, mimo jiné uvedla, že si vypůjčila od žalobkyně 150 000,- Kč „na zástavní smlouvu“, a že zároveň jí byla předložena k podpisu (zřejmě žalobkyní) kupní smlouva pro případ, že by nesplňovala podmínky smlouvy. Půjčka byla úročena 10 % měsíčně (t. j. 120 % ročně). Žalované byla předána pouze částka 105 000,- Kč s tím, že 45 000,- Kč ihned uhradila za úroky za tři měsíce. Dále uvádí, že její manžel je starý a nemocný a že má 18letou dceru, která je těhotná a v říjnu má rodit (neuvádí výslovně, zda dcera u ní bydlí, ovšem skutečnost, že tento údaj soudu sděluje, tomu nasvědčuje).
Skutečnosti uvedené žalovanou ve vyjádření bylo třeba posoudit jako obranu žalované, že ve věci šlo o sjednání tzv. propadné zástavy, což by činilo smlouvu neplatnou (viz R 23/2005 a judikaturu tam uvedenou), a že šlo o lichevní smlouvu, která je též neplatná (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 1829, sv. 25, a v Soudních rozhledech č. 10/2003) a konečně tu byla uvedena skutečnost nasvědčující neplatnosti smlouvy pro výši sjednaného úroku, který je v rozporu s dobrými mravy (viz např. Holub, M., Fiala, J., Bičovský, J. Občanský zákoník. Praha : Linde, 2002, s. 559; Jehlička, J., Švestka, J., Škárová, M. Občanský zákoník. Komentář. 5. vydání. Praha : C. H. Beck, 1999, s. 742). Skutečnosti týkající se manžela žalované i její dcery byly obsahově námitkami rozporu výkonu práva požadovat vyklizení bez zajištění bytové náhrady s dobrými mravy (§3 odst. 1 ObčZ, lze dodat, že věc bylo třeba posoudit přiměřeně i podle R 22/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Podmínky vydání rozsudku pro uznání tak v této věci nebyly splněny.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího osudu vychází z nesprávného právního posouzení věci a že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. června 2006
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v.r.
předseda senátu